Sotva slunce vylezlo, už se zase skrylo. Dny byly kratší a kratší a jak se blížily Vánoce, světlo dobrovolně ustupovalo tmě. Všude hořely svíčky a zněly koledy. Lidi se cítili svátečně a Natum videte Regem angelorum se neslo krajinou.  Jeden z andělů shlížel z výšky a poslouchal. Líbila se mu hudba a líbila se mu i slova. Navíc už kolik roků sledoval, jak lidé převlečení za anděly chodí s Mikulášem a falešným čertem po ulicích a domácnostech a zažívají hromadu legrace. Moc si přál jednou tam s nimi být a poznat jaké to je.

Když se mu znovu k uším doneslo Adeste fideles, rozhodl se, že tentokrát sejde dolů a vmísí se mezi lidi.

A tak pátého prosince v podvečer sestoupil skutečný anděl na zem a rozhlížel se. Kolem něj proudily davy lidí a udiveně si ho prohlížely. Nikdo ale nic neříkal, jen několik malých dětí se na něj usmálo a honem pospíchalo za rodiči.

„Tý vole, kdes vzal tak vytuněný hadry?" ozvalo se vedle něj.

Anděl se lekl, až nadskočil. Kousek od něj stál umouněný hromotluk v kožichu, s rohama ve vlasech a pytlem v ruce. Obdivně si jej prohlížel.

„Kde máš partu, chlape?" zeptal se anděla. Ale ten nevěděl, jak odpovědět. Partu měl na nebesích, to ale říct nemohl.

„Nemám," hlesl tiše, aby ho kámoši v nebi nezaslechli. Co kdyby se pak zlobili, že je zatajil.

Muž se, kdoví proč, spokojeně zasmál a plácl ho po rameni, až anděl zavrávoral. „To se hodí. Nám se ožral kámoš a jiného jsme nenašli. Půjdeš s náma?"

Zaváhal, ale pak kývl. „No, tak dobře."

„Ten kostým je skvělej. Jak jsi to udělal, že i září?" Hromotluk se díval na ruku, kterou ho poplácal a na které ulpělo něco andělského prachu.

„To je..." anděl nevěděl co říct, ale falešnej čert se zas zasmál.

„Dobrý. Nemusíš nic říkat. Každej máme svý tajemství, který druhýmu na nos nevěšíme. To by se pak ostatní opičili a už bys nebyl origoš. Ale fakt jsi skoro dobrej," znovu se na něj obdivně podíval. „No, ale půjdeme, Mikuláš tu bude co nevidět a práce před sebou máme hromadu. Jak jsem koukal do seznamu, tak tam bylo nějakých deset nebo dvanáct domácností. A máme na to sotva dvě hodiny. Pak ti špunti jdou do hajan a je po srandě," rozřehtal se a táhl anděla za sebou k autu. Strčil ho na jednu z předních sedaček a sám si sedl za volant. Podíval se na hodinky, ale to už se otevřely zadní dveře.

„Jsem tu, jsem tu," ozval se zadýchaný hlas z bílého plnovousu a na sedačku se svalil obtloustlý chlap v červeném rouchu se zlatou holí, která se do auta sotva vešla. „Tak kdo je první v pořadí?"

„Nováčkovi," nakoukl čert do diáře.

„Tam mají toho kluka, co mě loni kopl do kotníku?"

„Jo, ale slíbili, že letos mu nedají boty, takže bude naboso. To by nemuselo tak bolet."

Zpod vousů se ozvalo nějaké zamručení, ale zvuk motoru slova překryl. Anděl nerozuměl ani slovu z toho si ti dva povídali. Ale byl zvědavý, co se bude dít dál?

Po chvilce auto dorazilo na sídliště plné vysokých věžáků.  Okna zářila do tmy a anděl zaslechl znovu Adeste fideles, laeti triumphantes. Falešný čert s falešným Mikulášem vystoupili a tak je následoval. Vlezli do výtahu a nechali se vyvézt do desátého patra. Tam už na ně čekal v otevřených dveřích malý klouček.  Anděl si všiml, že je bos.

„Už jsou tady," zařval do bytu a s úšklebkem se zadíval na Mikuláše, který se schovával čertovi za zády.

„Ble, ble, budliky, budliky," spustil čert, „jestlipak jsi byl letos hodný, Jiříku?"

Jiřík jej neuznal za hodna pohledu a natáhl se pro Mikuláše. „Kde máš balíček?"

„Až jestli mi maminka potvrdí, že jsi nezlobil a ty povíš básničku," smlouval Mikuláš.

„Mamí, pojď tomu tlusťochovi říct, že jsem hodný," zařval znovu do bytu, odkud se vynořila sexy blondýna, s dlouhými rudými nehty a žvýkačkou v ústech.

„Ale jó," protáhla znuděně, „dneska ani moc nezlobil."

„Tak naval," dožadoval se klučina balíčku na Mikuláši.

„Co básnička?"

„Mikuláš ztratil plášť, Milukáška vříská, že mu nic nekoupí a ještě ho ztříská," odříkal a vytrhl Mikuláši z dlaní připravený balíček. „Tak malej? Větší nemáš?"

„Ne."

Klučina našpulil rty a přiloudal se k Mikuláši, který se znovu schoval za zády čerta. Pak si všiml anděla.

„Ty taky nemáš větší balíček?"

Anděl pokrčil rameny.  Neměl nic. Kluk se zamračil a vši silou ho nakopl do holeně.

Anděl se zapotácel a pak se chytil za bolavou nohu. „Jauvajs."

„Ale boty nemá," ukazovala sexy matka na odcházejícího synka. „Tady máte.  Napijte se," strkala jim do ruky každému skleničku plnou jakési čiré tekutiny, z které anděla štípalo v nose. „Je poctivá.  Padesátka."

Oba muži do sebe skleničku naklopili, udělali „ááááááááách" a spokojeně pokývali. Anděl se chvíli díval na muže a pak zas na tekutinu.

„No tak," kývl na něj čert, „kopni to do sebe. Musíme dál."

Anděl tedy do sebe obsah skleničky „kopl" a zamlžily se mu oči. „Co to bylo?"

„Slivovice. Tos ještě nikdy nepil slivku, člověče?" Mikuláš se na něj díval, jako by spadl z nebe.  Anděl se styděl přiznat, že ne, tak jen udělal „áách" a šlo se.

„Další na řadě jsou Pařízkovi," vyčetl z diáře čert. „To je o tři patra níž."

U Pařízků měli děti dvě.  Naštěstí nekopaly a balíčky se jim zdály být v pořádku. Rodiče uctili návštěvu další sklenkou.  Tentokrát to byl hořký Fernet. Anděl pro jistotu udělal „áách" hned zkraje, aby se zas všichni nedivili a vydali se o dalších pár pater níž.

Ve čtvrté rodině už anděl ani nečekal, až děti odříkají básničku a rovnou se natahoval po skleničce.

V sedmé rodině si vzal celou flašku, a když ji do sebe „kopal" nezapomněl na slušné „ááááách". Desátou rodinu si už nepamatoval.

Ráno jej probudilo světlo, které bolestivě bodalo do očí. Anděl se krčil v autě mezi spícím Mikulášem a čertem. Oba chrápali, až se všechno kolem třáslo.  Sedl si a snažil se urovnat si rozcuchaná pírka na křídlech, jenže se mu točila hlava a před očima měl zvláštní barevné kruhy.

Nemohl si vzpomenout, co všechno se večer dělo a proč ho bolí holeň.

Nemohl si vzpomenout, co jsou zač ti dva muži v autě.

Nemohl si vzpomenout, co dělá na zemi. A tak se potácivě vydal zpátky do nebe.

Ze země znovu zaznívalo Adeste fideles, lidi se usmívali a cítili se krásně, protože se blížily Vánoce a anděl si umínil, že příští rok už musí konečně přijít na to, co dělají lidi na svátek Svatého Mikuláše.