TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Pátek 3.5. Alexej

		SEZNAM RUBRIK

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Výtvarná fáze poštovní známky
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 14.1.2012 (17:11:56)

Poznámky k tomuto příspěvku

mystik (Občasný) - 14.1.2012 > Jakou známku Vy nejraději? Já měl v oblibě „ženu v domácnosti" od Adolfa Borna z roku 1984 a pak jsem jí spontánně odeslal jedné holce před mnoho mnoho lety na adresu do Texasu a už jsem žádnou takovou zase nezahlídnul. Bohužel. Ale měli v příloze Právo interview. O duchovní tradici. Takže malíř s duchovním cítěním pro Vás, jestli ho máte rádi? Je fajnovej na sklonku roku 2011, 23.12. :-) A taky že není zakomplexovanej, to by neuspěl jako malíř snů a pohádek :-) Na jaký dárek se jako dítě nejvíc těšil? Co ho přivedlo k malování? A kde vzal inspiraci pro Macha a Šebestovou? To vše odhaluje rozhovor se známým výtvarníkem včera i dnes: Vánoční svátky známého výtvarníka Adolfa Borna a jeho ženy Emy mají spíš duchovní podobu, jsou pro ně časem zklidnění, vnitřního zamyšlení a setkávání s rodinou. Což se nevylučuje s jejich oblíbenými činnostmi. Celý advent si dopřávají koncerty vážné hudby a hlavně do poslední chvíle cestují. (Klára Říhová) V půvabném, psím vínem obrostlém domku v Podolí jsem je navštívila krátce po jejich návratu z Paříže. Při podání ruky pan Born poprosil o opatrnost. „Před dvěma týdny jsem šel na procházku s naší kníračkou Apolenou, jenže se něčeho šíleně lekla a škubla tak silně vodítkem, které jsem měl omotané na předloktí, až mi přetrhla sval. Pořádně to bolelo a ruka úplně zčernala podlitinou – ještě včera bych vás vítal jako Obama,“ směje se jedenaosmdesátiletý humorista. Už od dveří kolem nás defilují jeho známé postavičky: elegantní šviháci s hůlkou, důstojníci s blyštivými šavlemi, dámy s kouzelnými ňadry a rukavičkami, roztodivní ptáci, kočkopsi i pohádkové příšerky… Adolf Born trochu připomíná pohádkového dědečka ze svých obrázků, trochu i rakousko-uherského císaře Franze Josefa, kterého jako vášnivý monarchista obdivuje. Odmalička si přál být ilustrátorem a cestovatelem. Obojí se mu splnilo. Žije ve svém obrázkovém „retro“ světě, má rád absurdní humor, paradox, nadsázku, skryté pointy a mystifikaci a jeho nejlepší zábavou je, když vezme do ruky tužku. „Člověk se musí snažit. Koneckonců, co bych měl dělat jiného než pracovat?“ kroutí hlavou. Černý, ale i laskavý humor s podfousovským úsměvem provází celou naši návštěvu, doladěnou dobrým červeným vínem. Vrcholí advent. Jaké bývaly kdysi dávno vaše Vánoce? Nenásilně religiózní. Považuju se za věřícího člověka. Když někdo řekne, že je ateista, musím se smát, je pro mě jako ze Zanzibaru. Nejpozději na smrtelné posteli každý přileze ke křížku. Píše se o českém ateismu, což je úplná blbost. V Holandsku jsem nezažil kostel plný lidí, nebo vůbec otevřený, zatímco u nás jsou narvané. To jsou jen takové řeči. Kde je vliv protestantský nebo evangelický, berou to ležérně. Ale v Bavorsku, Rakousku i u nás je zbožnost úplně normální. Lidi reptají, že by církev neměla mít peníze. Já říkám: naopak, každá církev má mít strašné peníze, aby zachránila starou kulturu a vytvořila současnou. I když to možná nejde. Protože i vynikající abstraktní malíř pojedná stěnu v kostele tak, že bych tam asi nešel – nemohl bych se soustředit. Takže Vánoce… Byly v mém dětství primitivní, prosté, ale krásné. Jsem v téhle otázce konzervativní. Na pravý stromeček patří pravé svíčky, na stůl kapr a bramborový salát. A oslavuje se Ježíšek, Christkind. Děda Mráz a Santa Claus jsou mi tak protivní! (J: Stačí, že máme Klause jako chudičkého prezidenta). Víte, komunistům se skoro podařilo Vánoce zničit. Dřív se říkalo: ten se bojí jako čert kříže. Jenže středověký ďábel se převtělil do „vládnoucí třídy“, ti měli z kříže taky strach. Dokonce Ladovi umazávali na obrázcích křížek nad kostelem! A fotograf, kterému se připletl do záběru kostel, musel mít kamaráda držícího větvičku, aby nebyl kříž na fotce vidět. Na co jste se těšil pod stromečkem? Nechci, aby to vyznělo moc pedagogicky, ale tenkrát byla největší dárek knížka. Věděli jsme, že ji nesmíme moc ničit. Jinak v mém dětství byl velmi populární celuloidový pes, kterému se říkalo Bonzo. Toužily po něm všechny děti. Byl to legrační mopslík, po nich přišli foxteriéři. Další oblíbenou hračkou byli sádroví vojáci vyrobení v bojových pozicích. Dost se rozbíjeli. Na koledy si z dětství už moc nevzpomínám, s těmi jsme, myslím, začali až po narození dcery. Dříve jsme taky chodívali na půlnoční. Často jsme trávili Vánoce na chalupě a jezdili hned po svátcích na lyže… A dnes? Dnes Vánoce pojednáváme tradičně, scházíme se celá rodina, přijedou holky ze světa. Moje žena navaří a napeče dvanáct druhů cukroví. Taky zpíváme, většinou velmi falešně. Zůstáváme v Praze a chodíme na koncerty, je to čas celkového zklidnění… Přesto cestujete do poslední chvíle. Právě jste se vrátili z Paříže, jak bylo? Senzačně, jako vždycky. Jezdíme tam obvykle vlakem a záminkou je návštěva vnuček, které tam žijí – starší Natálie studovala historii na Sorbonně a dnes dělá dokumentární film, mladší Rozálie tam jela jako „ópérka“. Náš týden se tradičně smrskl na návštěvu hospod a kultury – viděli jsme krásnou výstavu Fra Angelica a Cezanna, kterého miluje žena, a také holandské malíře 17. století. Cestou zpět jsme přenocovali v Norimberku, kde jsem už doma. Norimberk nebo Praha, to je úplně jedno. Paříž je krásná, ale holt cizina, tam přebírá vedení Ema s francouzštinou. Nezahálíte – pod stromečky mnohých dětí se určitě objeví Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky, které jste teď ilustroval. Ta knížka je velmi zvláštní. Nakladatelství Slovart si vymyslelo, že tam nesmí být žádná pohádka lyrická a něžná, ale všechny strašidelné. Aby se děti aspoň malilinko bály. I když já myslím, že dnes už se nebojí ničeho, spíš se rodiče nebo profesoři bojí dětí, trochu se to vymklo. Teď bývají seřezáni učitelé svými žáky… Roku 1968 jsem dostal nabídku učit na uprum v ateliéru ilustrace a kresleného filmu. Odmítl jsem, už tehdy jsem totiž věděl, že každý mladý si myslí, že profesor je naprostý debil, všechno, co říká, už znali dávno a mají lepší nápady, tak proč s ním ztrácet čas? Takže proč bych měl ztrácet čas já? Vraťme se ke Strašpytlíkům. Prý jste musel některá strašidla překreslovat, protože byla moc laskavá. Je to výběr evropských pohádek, převyprávěný Jiřím Žáčkem. Každá mě vedla jiným směrem – některé jsem dělal jen pastelem, jiné akvarelem, atmosféra si řekla, co mám zkusit. Je pravda, že na mě museli trochu přitlačit. Oba s Jirkou máme rádi razantní humor, ale odtud až potud. Takže aby se děti opravdu bály, nešetřil jsem krví. Osobně mám nejraději pohádku O dvanácti měsíčcích – fascinuje mě, jak sedí v té zimě, pak jeden předá žezlo druhému a hned začnou kvést růže, to je fantastická science fiction. Vy jste se jako kluk bál rád? Čeho nejvíc? Určitě něčeho temného a tajemného… měl jsem slabost pro různá strašidla a horory, čerti ještě nechodili. Do svých čtyř let jsem žil s rodiči v Českých Velenicích. Část naší rodiny žila na rakouské straně města a nikdy se nenaučila česky, zato my z české strany jsme se německy naučit museli, když jsme si s nimi chtěli popovídat. Pak jsme bydleli v Chebu a teprve od pěti let v Praze, takže říkám, že zde žiju v emigraci… Později jsem se intuitivně bál energických ženských, ale po padesáti letech jsem si na to tak zvykl, že bych s žádnou jinou než s Emou být nemohl. Jaké byly vaše první kresby? Zlobil jsem ve škole karikaturami učitelů a spolužáků. Kreslil jsem jen tak pro potěšení a pobavení. Nikdo z rodiny takovou zálibu neměl. A tak moji první výtvarnou lekci představovaly staré knihy, hlavně cestopisy, které jsem hltal na půdě. Třeba jsem našel knihu s údaji o jednotlivých zemích, jaké je hlavním město, počet obyvatel, zvířata. To mě fascinovalo a podle nich jsem psal a ilustroval vlastní cestopisy – že jedu třeba do Persie. Taky jsem obdivoval Buriana. Je pravda, že jsem přitom jen stěží absolvoval gymnázium. Přírodopis, zeměpis a jazyky mi šly hravě, ale chemie a matematika mi dodnes nahánějí hrůzu. Uplatnil jste šikovné ruce i jinak, třeba při sportu? Byl jsem normální kluk, kterého baví fotbal, ale protože holky se při něm nudily, v osmnácti jsem s ním skončil. Jediný sport, u něhož dodnes vydržím nehnutě sedět u televize, je sjezdové lyžování. Vzpomínám přitom, jak jsem kdysi lyžoval v Krkonoších – bývalo to krásné, málo lidí a skoro žádné lanovky, takže sjet čtyřikrát kopec a pěšky ho vyšlapat byla slušná denní dávka… Ale manuálně šikovný jsem nebyl, že bych něco vyráběl ze dřeva nebo z kovu, to ne. Dodnes toho lituji. Ani tátovi jsem moc nepomáhal, byl jsem doma absolutně k nepoužití. A které knihy patřily k vašim oblíbeným? Kolem jedenácti let jsem měl dvě lásky – Robinsona Crusoea a E. A. Poea – strašidelné povídky. Robinson na mě zapůsobil i s obrázky, barevnými linoryty. Cítil jsem, že bych chtěl něco takového zkusit. Osud to člověku často vrátí, takže jsem později dělal Robinsona jako celovečerní loutkový film i jako knihu. Ale vždycky jsem vedle tajemna oceňoval i jistý druh groteskního humoru. U Robinsona je to dané: chlapec z nóbl rodiny se dostane do divočiny a najednou vůbec nic, z čehož vznikají komické situace. I v povídkách od Poea je vždy přítomen groteskní, trochu zlý humor. Mám teorii, že se lidi dělí na dvě skupiny – jedna miluje humor a druhá je vyloženě vážná. Ti mají život daleko komplikovanější než my. Jakou literaturu máte v knihovně dnes? Pouze o umění, cestopisy a encyklopedie. Zjistil jsem, že jako ilustrátor musím mít knihovnu, kde najdu, jak se vyvíjel nábytek, šaty, zbraně, šperky, palmy, auta… nač si vzpomenete. Když jsem začínal, musel jsem kvůli každému obrázku zajít do uměleckoprůmyslové knihovny a pracně nalistovat, co jak přesně vypadalo. Dnes by mě to ani nenapadlo. Postupně jsem sehnal fůru nádherných knih z nejrůznějších oborů. Když chci vědět při ilustrování Tří mušketýrů, jak vypadaly švihácké boty, které nosil Porthos, stačí zalistovat. Vždycky vycházím z reality a volně ji dotvořím… Tohle všechno najdete i na internetu. Jste stále nepřítel techniky, nebo jste se s ní už trochu skamarádil? Neskamarádil. Neovládám počítač, internet ani mobil… Všechno se musela naučit manželka Ema. Já ji jen otravuji, aby zjistila, jaké jsou ve světě výstavy. Nebo když něco nenajdu v encyklopediích, poprosím ji, aby se podívala na internet a taky mi to vytiskla. Já akorát řídím auto, samozřejmě bez navigace. Tu mi překvapivě rozmluvila právě žena, říká, že bychom si neužili cestu, jen otrocky poslouchali a ještě možná dojeli špatně – známého onehdy vedla GPS přes sáňkářskou dráhu! Vaše paní Emilie je moudrá žena… Brali jsme se ve dvaašedesátém, což je nedávno. Je můj daňový poradce, kuchařka, manažerka i přítelkyně. Celkově bych ji nazval „maršálek“ – jako Radecký. Coby ženská má rychlejší reakce, praktičtější pohled a nápady. Když dělám výstavu, ukážu jí své věci a ona bezpečně řekne, které tam nemám dávat. S léty jsem pochopil, že je dobré ji poslechnout. Navíc, jak jsem jednou nohou ve světě fantazie, dělá mi bezpečné zázemí. I proto se jí doma do ničeho nemíchám, uvařit umím snad jen vajíčka. Zato ona se perfektně vyzná v historii a občas poupraví i můj pohled na dějiny. Ženské jsou hnací motor světa. (Jo i můj J) Posledním hitem jsou elektronické knihy. Předpokládám, že nevěříte v jejich budoucnost? Myslím, že jde o výstřelek a zůstane to plus mínus při starém. Papír je papír. Žhaví čtenáři se bez skutečné knihy neobejdou. Doznívá plus ještě z první republiky, kdy nakladatelé vyzvali výtvarníky – Štýrského, Toyen…, aby dělali ilustrace. Pak přišli Tichý, Bauch… a lidi byli ochotní kupovat si stejný román, ale s výzdobou a typografií někoho jiného. Byla tendence žít s takzvanou krásnou knihou. Já se dívám na Čechy víc než chmurně, ale tenhle enormní zájem o knihu a její vzhled jim připisuji k dobru. Je to jeden z mála pozitivních rysů české povahy. Jinak se mi zdá, že moderní doba kromě několika léků nepřinesla nic pozitivního. Slavné salóny a firmy se můžou jít klouzat, v Číně všechno dělají stejně dobře a za polovinu. Prostě nic už nemá cenu. Zažil jsem první republiku, německou okupaci, komunisty. Po nich to taky nestojí za nic. Ale zaplať pánbůh můžeme aspoň cestovat! To za Rakouska-Uherska… No jéje. Jako naši součást beru Bavorsko a Rakousko – a z něj mám nejraději Tyroly. Tam se nebojím, že mě okradou, zatímco tady soutěžíme s Poláky o titul největšího zloděje. Těžce nesu, že mizí slušnost a zdvořilost, což ale platí skoro pro celou Evropu, ten kvalitativní pád je enormní… Vidím to tak, že bychom zase dostali Jižní Tyroly a patřilo k nám Chorvatsko, Rakousko a Maďarsko. Za legitimní hlavu státu jsem považoval Ottu Habsburského, párkrát jsme o tom hovořili, ovšem zemřel… Evropská unie je pro nás monarchisty hrozivá! My, co jsme zažili RVHP, víme, že se jen proměnila. Evropská unie se musí rozpadnout a držme si palce, aby to bylo brzy. Taky to může skončit tím, že Evropa bude čínská nebo arabská. Mezi námi, radši bych tu viděl Číňany, protože mají lepší kuchyni. Narodil jste se sto let po mocnáři Franzi Josefovi a jste si i podobní. Věříte na reinkarnaci? Já začal nosit fousy až po roce 1968, trochu na protest s politickým děním. Na reinkarnaci absolutně nevěřím, jsem ortodoxně vychovaný jako katolík. To bych také mohl být v příštím životě mravenec, dejte pokoj! Kde berete stále inspiraci? Všude kolem. Nerad se dívám na naše politiky, ale jsou inspirativní. Promítají se do mých podivných zvířat. La Fontaine mě poučil, že pomocí zvířat si lze dělat legraci z kohokoli a nikdo se nic neodváží říct. Když jsem kreslil pochod zvířat, lidi věděli, že jde o prvomájový průvod. Ani cenzor neřekne, že to prase vypadá jako ministerský předseda, protože pak by dopadl špatně cenzor, nikdy ne bajkař. Náměty sbírám i na cestách. Něco mě zaujme třeba jen na vteřinu a vznikne z toho grafika. Nejinspirativnější jsou pro mě Řecko a Turecko, což je moje druhá vlast. Se svou ženou jsme si vždycky říkali, že kdybychom museli emigrovat, jedině do Istanbulu. Měl jsem nejlepší kamarády turecké grafiky. Bohužel jsou už ve věčných lovištích. Kreslil jste něco pro dceru a vnučky, když byly malé? Bavilo je přijít do ateliéru a nacházet tu na stolech pohádky, jenže taky věděly, že je za chvíli vyhodím. Dítě je destrukční element: když je zdravé, ničí všechno, ale rodina je ráda, že je zdravé. Holky chtěly hlavně zvířátka a princezny… Nejsem si vědom, že bych ilustroval nějakou knížku přímo pro ně nebo pod jejich vlivem. I když možná výjimečně ano – při vymýšlení figurek Macha a Šebestové. Naše Erika měla blond vlasy, její bratranec brejličky… takže jsem je vzal jako modely pro hlavní postavy. Ale ne abych jim tak projevil svoji lásku, jen se mi hodili. Mach a Šebestová byl bestseller jako seriál i jako knížka. Tu muselo mít každé dítě… Řekl bych, že nejideálnější doba pro knížky byla právě za komunistů. Každý čtvrtek se stála fronta před knihkupectvími. Nevycházely jich desítky jako dnes, ale tak pět, z nichž čtyři nestály za nic a všichni chtěli tu jednu. Málokdo si uvědomí, jakou práci udělalo nakladatelství Odeon, které diplomaticky vydávalo světovou i naši literaturu. A lidi to milovali. Každému umění, ať jde o literaturu, film, hudbu, vždycky prospěje diktatura – viz Rusko. A nejhůř se mu daří za absolutní svobody. Lidi o ně ztrácejí zájem, tvůrci myslí, že musejí jen urážet a provokovat. Za komunistů chtěl každý ukázat, že jeho věc je tak kvalitní, že se prosadí. Tehdy vznikaly nejslavnější československé ilustrace, jejichž autory nebyli jen profesionální ilustrátoři, ale všichni malíři, kteří se báli malovat obrazy. Dětské knihy totiž žily v relativní svobodě. Tudíž probíhal boj o kvalitu. Sedíme mezi sbírkou vašich pokrývek hlavy. Jak vznikla? Už dávno, na uprum (= VŠ uměleckoprůmyslová) existoval kult čepic a klobouků a dokonce i jakási soutěživost. František Tichý se svojí třídou se zhlédli v cylindrech, žáci je kreslili tužkou i uhlem se všemi odlesky světla. Když se to panu profesorovi nelíbilo, mávnul hůlčičkou a kreslilo se znovu. U nás na ilustraci jsme se zase museli vypořádat s žánrovými povídkami a najít k nim správné dobové doplňky včetně pokrývek hlavy. Třeba jsem zjišťoval, jaké čepice nosili ve 20. letech němečtí policajti… A tam někde začalo moje sběratelství. Vzpomenete si na úplně první kousek? Buřinka. Následovaly historické, domácí i exotické… Bavilo mě obcházet vetešnictví a bazary, hodně pokrývek hlavy jsem si koupil na zahraničních cestách – na Tchajwanu, v Číně… a také mi jich spoustu poslali neznámí lidé. Odhadem jich mám kolem dvou set padesáti. Většina přežívá v krabicích. K těm nejhezčím mi kamarádi z loutkového divadla a truhláři vysoustruhovali jednoduché hlavy, které pomalovávám obličeji. Jako monarchista do morku kostí mám nejraději pokrývky z doby Rakouska-Uherska, ale baví mě i ty ostatní. V tom mám široké srdce. Splnil jste si mnohé klukovské i dospělé sny, máte ještě nějaký ilustrátorský sen? Chtěl bych ilustrovat Poláčka nebo Zoščenka, oba jsou trochu zapomenutí. Poláčka ujařmil Hašek, přitom byl stejně kvalitní a měl i něco speciálně židovsko-pražského. A Zoščenko v Rusku byl taky odstrčený, končil jako překladatel a neuměl překládat, museli mu to předžvýkat nasucho a on to pak převáděl do umělecké literatury. Rád bych toho ještě stihl víc. Pracuji, stejně jako celý život, každý den. Pes mě budí bez výjimky přesně v šest. Jsme za to rádi, člověk toho stihne víc. V mládí jsem považoval devátou hodinu za neslušný čas ke vstávání. Když si na to dneska vzpomenu, sám sobě se směju. Co považujete za výhody staršího věku? Číslo 80 mě nefascinuje naprosto ničím. Člověk je otrávený, že na lyžích nebo při dobíhání tramvaje už to není, co to bejvalo, že nepřeskočí příkop jako ve dvaceti. Je to od infantility k debilitě! Některé věci, které baví mladé lidi, mě už absolutně nebaví – současná hudba, americké kreslené filmy. Na druhou stranu s věkem se orientujete ďábelsky rychle: denně jezdím autem a po těch letech okamžitě poznám, když ten, co jede přede mnou, je enormní trouba. A těch výhod je víc. Nemusím se už starat o politiku (i když noviny čtu) a beru všechno s větším nadhledem. Užívám si taky drobné požitky. Občas zajedeme do příjemného hotelu s bazénem, chodíme na vycházky. Nepřipadá v úvahu, že bych sedl do metra! Marné nejsou ani „vinné“ procházky… Dáváte si novoroční předsevzetí? Nedávám, žiju tak ctnostně, že nevím, co bych měl změnit. Těším se na příští rok, když Pán Bůh dá a ještě si ho užiju… :-)) Frankie Hi-NRG MC a dělení lidí na toxické plné jedu a na ty renesanční, pokrokové, plné dovedností :-)) OMAGGIO, TRIBUTO, RICONOSCIMENTO (Hold, pocta, uznání) To je hold, pocta, uznání co cítím uvnitř sebe, věnuju autorům změny italského stylu tvoření hudby, která má co říct a vyžaduje myšlení a reflexi na ožehavé téma současné doby. Poslouchej, co ti musím říct, tohle není jenom informace, kterou ti musím dát, ne, neutíkej pryč! Vkroč do vichřice rýmovaného slova ze srdce od posse, která vyhrává války, od teamu OTIERRE. OTIERRE, oblast Varese v plném efektu jak řekli, tak udělali, tady je team, který může změnit podobu hip-hopové scény, která zrovna teď ztratila směr, složená z lidí, neustále bojujících proti sobě. Oni nejsou příslibem, ale spíš potvrzením faktu, že v oblasti stále víc zatuhlé se najde míň těch, co odhodlaně odhodí svou zbraň a řeknou svým kamarádům, že zůstat stát na místě je ještě horší a chuť se zvýší s demo plným kuráže: já věnuji poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání. A teď nadešel pro mě čas, abych uvedl součást otřesné úrovně lidí: těch je mnoho, všichni v roli prozatím odhalující hrozné názory, jak jsou vystrašeni ze závodění, utloukáni strastí a nouzí s ostrými zuby a bleskovými texty, neproměnlivými jako náhrobní kameny chutnající jako impulsy, podněty vnitřního růstu, připraveny pozorovat, co se děje „tam venku“ – jak říká POLARE – nedopusť, aby si tvé oči zvykly na tmu. Je pravda, že vliv spojenej s VIRGORSOUL je nakažlivej a společně s těmi s IRMU, NITRO a FEDE si přivlastňují dance-hall, ti, co patří do jazzového rytmu, kterej dělal VEZ, na kterém TORRIDO zasejvá semena lyrického zmatku, plného záhadných významů, ve kterých se utápí, a INTRUSE spolu s LIMITE a AZA dělají svou věc za dveřmi jejich domu, dohromady s ESA, kterej myslí, váží, tesá, potom připraví své texty s elektrickým napětím. Tak já věnuji své poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání. CALMA, CALMA... (Ticho, ticho...) Všem, kteří věří na nadřazenou rasu. Všem novinářům, kteří překrucují informace. Všem, kteří si myslí, že jsou lepší, protože mají peníze. Všem, kteří nikdy nepokládají otázky. Všem, kteří nikdy neodpovídají. Všem, kteří vidí rozdělení jako jediné možné řešení, a především těm, kteří ukrývají svoje osobní zájmy za „zájmy lidu“, nezávisle na těch, kteří sedí v parlamentu z rozhodnutí voličů nebo jen proto, že někdo mocnější než oni rozhodl, aby se stali jeho součástí... IL BIANCO E IL NERO (Bílá a černá) Jsem na straně těch, co zakoušejí ponížení a útlak za svou barvu pleti. Hitler a Mussolini měli bílou pleť, ale černé svědomí. Martin Luther King měl pleť černou jako eben, ale jeho duše zářila jako světlo diamantů, které těžili utlačovaní černoši v dolech Jižní Afriky z marnivosti bělošské menšiny. LIBRI DI SANGUE (Knihy krve) Jsou lidi, kteří vyvolávají nesnášenlivost tento stín se zvětšuje, pronásleduje, zvyšuje svou sílu syn arogance a ignorance, smysl života pro toho, kdo ztratil svědomí a slepě věří na nadřazenost jedné rasy nad ostatní: ne, to není moje představa života a hra nekončí, dokud nemá konec a já jsem jí začal hrát kostky jsou vrženy a lavina početných tváří se ještě nezastavila nemáme výsledek: oni se pokoušeli rozhodovat od dřívějšího, kdo je in a kdo je out kdo je jednička a kdo je nula, kdo je bílý a kdo je černý ale toto je částečný názor, není ponejvíc důležitý je jen názorem nejsilnějšího a my nemůžeme uniknout smrti chovat se jako kočka a myš není účelem hraní této role vedené bezohledným vůdcem, nenávist mezi lidmi, nejsilnější na nejslabšího oni jsou schopni vymyslet neprokazatelné alibi, ukazují zbytečné, ale nesporné důvody odpírají všechna práva jiným lidem ve jménu spravedlnosti lidí ale pouze formou a ne záměry jsi veliký? Respektuji tě, nebo ti vykopnu zuby různé aspekty píšeme tisíci jazyky, ale jsme knihy krve... Všichni jsme knihy krve... Jsme knihy krve, knihy budoucích dějin, různá kultura, ale stejná povaha není třeba zapírat, toto jsou fakta, stejný úvod knihy a doslov pro každého darebáci, podplácení politici, pseudo-vzdělanci, mafiáni, policisté není místo pro rozlišování, všichni jsme členy stejného národa Zulů a když je člověk nahatý, je nahatý a nikdo nemůže říct, zda je člověk dobrý nebo špatný nezáleží, jak je oblečen: bestie bude pořád bestie, i když má na sobě uniformu a myslí si, že hájí práva... čí práva? To se stalo bratru Rodneymu Kingovi který byl obviněn ze zločinu, že se narodil černý v temné nemocnici v říši, kde vládnou peníze úder za úderem, mlácený jako chobotnice, svázaný, uvázaný jako koza, uvázaný na kštici to je zdokumentováno, natočili to, stránky nenávisti psané na chodníku údery s krví člověka bez viny a bez jakékoliv síly který nemá nic společného s těmi bastardy ale moji drazí, to se stává také v Itálii každý den ale nikdo se o tom nedoslechne pomalu, ale neúprosně písek času pokrývá mozky každý den, každý měsíc, každý rok všude na světě je násilí důvodem pro akci pro lidi a národy pohlaví, rasa, náboženství mají pořád dobrý důvod nenávidět ale my si musíme připomenout že jsme knihy krve... všichni jsme knihy krve... Stránka za stránkou pocitů, emocí, rozhodnutí, pozměněných názorů zaplněné stránky, bolestí probodané duše, aby věděly, že existují lidé, kteří nechtějí rozumět, že je bolestivé cítit a vidět tebe jako někoho jiného povinni přidat do scény zvrácenou frašku na tomto světě s lidmi v pozadí, které vede jenom nenávist „můžeš buď vyhrát nebo ztratit“ ne, já odmítám přijmout tuto pokroucenou logiku typickou pro ty, kteří nechtějí milovat, ale soudit podle obalu člověk posazený v křesle jednotlivci jako on vládnou světu a pozadí je ještě víc plné smrtí a bezútěšností poměr se naklání, nevyhnutelně klesáme dolů seznam tupých lidí je už dost dlouhý, ale v budoucnu bude ještě více zneužívání moci ženy ponižované manažery: jestli jsi „dobrá“ budeš mít práci, jinak tě vyhodíme muži narozeni daleko, příliš daleko na jihu, abychom jim pomohly udí zdechliny v polích, v terénu pod sluncem tisíc hrdel oteklých s úmornými slovy trny v srdci těch, kteří vidí hnít své bratry lidi zneužívané jako zboží na prodej já odporuji všemu tomu, nemohu najít žádný kompromis s touto realitou a nechci, nechci, nechci šibenici, abych byl jméno příští kapitoly, kterou se chystáme napsat pojďte! musíte to pochopit používejte více svoje srdce a méně kříže v kartách protože jsme knihy krve... QUELLI CHE BENPENSANO (PĚKNĚ MYSLÍCÍ LIDÉ) Jsou kolem nás, s námi, kolikrát my jsme těmi, co slibují a nikdy sliby nedodrží, jedině když se jedná o osobní důvody Jediný účel světí prostředky, cenu, co je v sázce, tak vysokou jak jen je možné získat, vítězství je nezbytné a nenechávej nikoho dalšího se spolupodílet V logice hry je jasné jenom jedno pravidlo: žádné ohledy, žádný respekt pro naše blízké, protože poslední zůstanou posledníma, jestli první mají velký náskok Hodně jich je arogantních vůči slabým, hodně jich podlézá mocným, oni duplikují ostatní, všichni jsou totéž, jen se na ně podívej: schovají se za masku a ty je nemůžeš mít přečtené jako ještěrky šplhají nahoru a když přijdou o svůj chvost, tak si koupí novej oni chtějí vystavovat všem na odiv to, na co se zmohli, utrácejí peníze, rozhazují peníze, oni jsou těmi, co vlastní... Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já ...a jako čípky v plastu, žijou v uměle nafouklé bublině se psy hlasitějšími než 120 decibelů a s více trpaslíky než v Disneylandu žijou se strachem, aby nevypadali chudě: co mají, to ukazují, vše co jim chybí, si zamanou a pak to nakupují v neustálém porovnávání se sousedem se rozrůstají jejich stavby: od trávníku až do nebe, oni mají víc parabol než Sv.Marek v Písmu [pozn. v italštině znamená parabola vedle antény i Kristovo slova v Bibli] oni jsou ti, co si leští auto každou sobotu, co po večerech připalují asfalt a mlátí malé děti, oni jsou průměr, jako třída, do které patří, oni jsou země-země, jako metací střely, kterým se podobají všechno mají po ruce, šňupou drogy, koupají se v alkoholu, potom zavadí o strom – BOOM – jejich nosy bílé jako Fruit of The Loom pak zrudnou víc než jak to znáte z krváku DOOM Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já Každý jen pro sebe, uctívá Boha jen pro sebe, drží se za ruce v kostele od jednoho konce lavice na druhý, každou neděli – pokrytecké ruce – ruce, které páchají věci, o kterých mlčíš, ve strachu, že další ruce to zjistí – vyvolají skandál – ruce, které potom podepíšou petice pro vyhoštění ze země ruce tak jemné jako ricinový olej [ricinovým olejem mučili fašisti, obětem způsoboval velké křeče a průjmy] ruce, které svírají obušky, ruce vyšňořené drahokamy, ruce, které jsou vztyčené na všechny kromě bratrů Ti, co říkají: už není bezpečné vycházet ven v noci ti, co chodí za děvkama, zatímco jejich synové koukají na TV ti, co se chovají jako bossové, co si kupují magazín Class ti natolik nároční, že si nechají zavolat NAS [speciální útvar italských četníků] vytvarované noční můry, co by rádi vzpláli s každou cikánkou ale jediná, za kterou se otočí, je ta, která jim dá lásku každou noc když já se schovávám na druhé straně jejich černého měsíce [LUNA NERA je špatná karta z cikánské televizní soutěže LA ZINGARA, kde cikánka se 7 kartami dává lidem možnost vytáhnout si jednu, a když nenatrefí na ´černej měsíc´, položí jim otázku a při správné odpovědi vyhrají peníze] Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já FILI (Provazy) Jsou provazy, které nás táhnou, podpírají, provazy které nás zbytečně moc dusí a provlékají se jako pavučiny mezi mnou a tebou. Jsou provazy, které se opírají o slova v nestabilní rovnováze, jako několik tanečnic tančících v oblacích. Provazy pružné nás spojují a čím víc se od sebe vzdalujeme, tím víc nás k sobě přitahují zpátky. Elektrony se kříží okolo jádra jen na okamžik a jen co si s provazem hlasu něco pošeptají, zase se vzdálí. Provazy (vlákna) z plátna utkaného obrazu Penelopineho, a pak zničeného mnou a tebou, vzdálené jako struny, na které naše prsty brnkají, chvějí se jako varhany, které tiší každý úder klávesy... Bim, bam... Kýváme se jako kyvadlo... Loutky pověšené na šňůrkách, za které tahají naše vlastní ruce, které se sukují a někdy mizí… Provázky rozšlapané trávy, které se jen těžko znovu napřímí... Dvě etapy proti sobě, a uprostřed provazy velmi napjaté, provazy ze zbytečnosti, znovu zmíněných, bez toho, aby byly někdy vyřešené. Provazy tmavě červené, které zkrášlí kódy nerozluštitelných zpráv. Provazy, které shromažďuješ ve stopě, kterou já zbožňuji rozluštit. Zlaté provazy vykreslují paraboly v letním šeru, vyplní přání duším... A ty se stáváš hudbou, zníš rytmicky, hypnotická harmonie: tebou očarovaná, tebou, jež jsi kouzelné jablko z pohádky. Jsme ztraceni ve stejném labyrintu, a pronásledujeme stejný provaz. A jednoho dne přeřízneme spolu ten provaz našich životů a zůstaneme konečně bez jakýchkoliv provazů (překážek) mezi námi. Provazy z papírových draků, netrpělivých až se přetrhnou, osvobodí se, ztratí se a jen tak si budou létat ve větru. PEŤULE JE TO NEJKRÁSNĚJŠÍ NADÁNÍ A NEJKRÁSNĚJŠÍ ÚROVEŇ Ano já dobývám touhy a jiní dolují zlaté hroudy já dobývám skvělou Petru, abych vyhnal zármutek z její boudy Peťule je neodolatelná květina a dar země jako levandule Peťule né NIKDY nejsi ochechule, já Tě miluji jako pátrač bez virgule Josef Lada měl svého Broka a Ty máš Dášenku nebo šikovného pejska ať zlí jazykové žerou psí granule, štěkají po Tobě, ale nemají úroveň lásky pejska děkuji Ti že nevzdáváš své fotky a své postřehy jako trošky do mlýna Jirka je rád za mimořádné umělecké cítění a nechce malovat čerty na zeď Plzně ani královského Londýna uf je to moderní moc nové :-))) Proč oblíben most přes řeku? aby člověk měl blíž k člověku město plné kouzel a lákavých požitků vůně zahrad, barvy kvítků, vychutnej si přehlídku fontánky a lavičky, kam spěchaj postavičky? sportují a běhají, škatulátka hejbají jógu cvičí, čekají, milý milou potkají mlčky levitují, ve Versailles velký styl obdivují tisíc jedna obrázků a potřeb Asterixe s likérem černých ostružin si přihnou, nabaží se osvěžení spokojení vyrážejí spolu ven růže je královna, osůbka báječná, můj sen PETRA je snivá víla a ještě reálná bytost takže PETRA dovede rozdávat sytost číslo 7 žije Nejsem potomek Jima Beama, ani jeho piják jestli chceš lásku na povrchu, zahraj si 3D biják Johnny Depp trochu lepší, Jirka trochu horší až na vrcholky blaha to se mnou žádnou nepohorší chtěl bych dávat lásku Tobě galantně chtěl bych dávat lásku Tobě gala a umět vyčíst z Tvých očí pregnantně koho by ta dáma báječná k sobě brala? Romeo a Julie ve filmu -- to je i píseň doprovod -- Angel (Gavin Friday, hudba Tim Simenon z Bomb The Bass) http://www.youtube.com/watch?v=Yj7A2V9IxGU Sadahzinia: MAYIATIKO (Kouzelný květnový věneček) (V Řecku na 1.máje vezmou květiny, sešijí je na proutky a pověsí si je zvenku na domky, aby jim přinášely štěstí) Přináším vám spoustu dárků – je řada na mě! zhluboka do sebe nadechuji vůni května a zakláním hlavu dívám se na slunce, vlasy mám rozcuchané, protože je táhnu na zem a každým rokem na nich nosím věneček z květin zastavím se, napiju se, zpívám si písně jdu kolem s ozdobami a odolávám podvodům dýchám zhluboka a vyfoukávám kolečka vzduchu není čas na černé mraky jaro tančí už dva měsíce udělala jsem si nektar s vodou, abych uhasila žízeň a ukojil mě abych tě našla – ačkoliv jsem nemohla – dívala jsem se na zem a na oblohu od úsvitu jsem přicházela na svoji cestu, cestou jsem viděla kouzelné věci tisíce drobných zázraků úl se mi díval přímo do očí, celá příroda se smála vše mi došlo s vínem a polibkem bála jsem se všech věcí, co zůstaly nevyřčeny v zimě, ale v květnu to všechno vypadá nekončící a všechno je řečeno lehce jaro kropí oheň s dárkem dešťů s kouzly a věnečky Máje živote, upleť mi májový věneček abych ho nosila na krku tohoto prohnilého světa abych překryla stud a krev květinami probuď se jaro s magií naplň pro mě měsíc, udělej armádu hvězd, pošli mi něco pikantního – chuť léta a jako nůž přetnu zimu Strom klíčí v prostředku země a nervy jeho kořene vyluzují tajemné šustění, nezvyklá slova přichází jaro, můj červený osude probuď se a řekni mi své sny! probouzím se, abych byla blízko tebe se zlobou nejvíc nádhernou a jinou a lákám je vůněmi, váhou tvého mládí vzbudila jsem tě tvrdě, já vím ale uvidíš, navléknu si věneček dvakrát kolem hlavy, lano je moje duše a nit je nepořádek ve světě možná bych si ho měla navléct zase s trny jinak z toho nikdy neuniknu nebo najdu způsob, jak je okouzlit a vydržet zkaženost zakryju stud a krev květinami seberu chvíle v jejich prázdných srdcích spojím kouzla života na zemi a to uvidíš! přání zavoní a hlasy na neděli které ti osladí hrdlo a srdce smíchem a díky nim zůstaneš vzhůru za jarních nocí Karla Erbová: Vincent * Nevěděl jsem že může být tak snadné dát sbohem V noční tmě před domem stály kočáry Společnost odjížděla Pak vyšla ona se svým mužem Vstoupili do kočáru a vrhli se na svá ústa jako dva supi I přes deštěm zmáčené okno jsem cítil tu jejich nedočkavost Ráno jsem z Londýna navždy odjel * Víceméně člověk pamatuje kde začínal Kde si otloukal klouby Kde se cítil cizincem Ale neví kam dojde za jakou cenu Jak dlouho bude běhat strništěm Jak dlouho to bude drásat Že jednou namaluje prázdné místo kde tehdy ONA volávala: Už je to šejdrem! Už se nesejdeme! Nemůžu vykládat že je to její hrob Jeho se neptejte bude-li vůbec někdy moci s tím přestat To psáno brkem namáčeným v povětří! On nemá v sobě té něhy a síly aby si poručil * Brzy jsem nechal domy za zády Ať si otírají popraskané stěny o kůži jiného Došel jsem na osiřelé prostranství Stál tam vyzáblý starý kůň strhaný životem a dřinou Vzadu u chatrče ležela koňská kostra jakási lebka a lidské haraburdí Proč má zvíře trpět více než my? Nemůže za to že nám chybí štěstí a že se tedy každým krokem mstíme Nemůže za to že se honíme za tím co teprv ráno vymyslíme a že v nás vykřikuje opilec: Život je jenom odrbaná fangle a sahá od zrození ke smrti Ale to už ty sám milý Theo víš: Toto je obraz který nelze poslat na žádnou výstavu * Bylo v tom několik hrůz! Osiřelí muži a ženy zavření v chudobinci vydáni ústrkům a posměchu druhých A – co je horší – vnímající jak jimi kdekdo pohrdá Jak jsou jim na obtíž Jak všude překážejí Ne hlad Ne špína Ale právě toto jim zbytek života činí peklem Nemyslím že se modlí s láskou Vždyť ani ON už na ně nemá čas anebo zapomněl Ostatně je to starý muž * Černí havrani letěli nad Arles Nad starodávným mostem Nad červenými vinicemi Bylo poledne Klasy o sebe bušily jako tympány Myslím že bez toho kraje zemřu a přesto! Jak mne v zimě vzrušovala jízda vlakem právě sem! Jak napjatě jsem číhal zdali už je to Japonsko! * Teď když jsem tady viděl moře s Afrikou která není daleko (za horkých nocí ji slyším šmátrat po střechách) nějak líp rozumím životu Jsem tu pouze několik měsíců ale prožil jsem skoro celý věk Byl bych snad v Paříži za jedinou hodinu udělal kresbu lodi? Ty vlny tam venku jsou ovšem úplné drápy Loď je v nich chycená to člověk přímo cítí Zvláště ten který se už ocitl někdy na jejím místě * Můj bože jaký to tady ubohoučký kraj! Tady i svatí chodí v zimě bosi! Obrazy musíš té lakotné zemi servat A pocit úzkosti Zvlášť když vane Mistrál Štětec mi skoro padá z ruky Oči mám pořád plné výčitek a vůně tymiánu Však přijme-li tě ta zem za přítele je to navždycky Zarosteš v její pelyňky a jizvy Už ti nedovolí odejít po dobrém ani po zlém Tady jsem pochopil že se lze obejít bez Pána Boha ale nikoli bez toho co je větší než já * Dělám řemeslo jež je špinavé a nesnadné Mohl jsem prodávat cucky mraků drátovat škrpály anebo vytloukat krčmy Ale jelikož jsem tím čím jsem pracuji s očekáváním že jednou budu dělat obrazy s pugétem svěžesti a mládí když už mé vlastní je jednou z mnoha věcí které jsem poztrácel * Bojím se přijet do Paříže kvůli těm očím Očím drožkářských kobyl lehkých holek a básníků Tolik smutku se nevejde ani do nejhlubší noci A já bych to maloval Já se znám Já bych to nosil zaseknuté až po topůrko Já bych to maloval i mezi piniemi jihu i mezi olivovníky bych to maloval Umění! Až je z něj někdy ouvej! Snad tu vybublává z nějakého pramene kalné a možná otrávené Rodí se? Přichází? Proč zrovna k tomu a ne k onomu? A zda nám pomáhá žít to už vůbec nevím Nezbývá než to nějak obelstít * V takovém deštivém dni jako dnes sesednout kolem kamen – cítil bych se skoro jako doma navzdory tomu že žádný domov vlastně ani nemám a že jsem ochoten to pokládat za zlostnou pomstu V těch dnech se ve mně probudila barva Ach je to zázrak! Umí kousat! Hnětu ji v prstech Také pod kůží Chodím s ní spát A jsem i šťasten když se probouzí nervózní pohyb mravenců mezi travinami Ano jsem nevědomec Ale musím Snad se to podobá vyšívané básni * Ano říkals mi Theo několikrát že člověk nemůže žít podle hlasu srdce vždyť by se zničil! Měls jako vždy pravdu Já s tebou přesto nesouhlasím Podle jakého lineálu máme tedy žít? Podle slávy? Peněz? Podle rozumu? Ten nás snad nikdy neošálil? Cožpak nás nezajímá ani vlastní život? Smutek? A starý hněv? Cožpak se neděsíme myšlenky že po nás nezůstane nic? A proč jsou lidé tolik smutní? Vypalují své tvrze Ozvěny Hadí hnízda Hledají podoby ačkoli se jich děsí A naleznou papírky s cizím písmem které už nikdo nedovede číst * Dnes jsem odeslal na vaši adresu hnízda drozdů kosů žluv a pěnkav Chybí v nich pískot Odpusťte Nelze ho posílat Je tak křehký že by jím málem obehnali město Stydím se Je to svatokrádež Z něčeho ale musím žít Obrazy nikdo nechce Ale kdybys mi milý Theo poslal trošinku peněz Měl bych na barvy a na vlak Kdybys mi rovněž mohl poslat kousínek srdce Kdybys utišil v sobě to hrdé a nechal promlouvat ušlechtilému Ať už chceš nebo ne jsme bratři Kodrcáme se oba na tomtéž moři Radujeme se když se vlny zklidní a zahlédneme bárku toho druhého na dosah Ovšemže nás to připoutává Těsněji než bychom si ve svém utrpení přáli * A tak jsem té ženě řekl: Až vám bude lépe přijďte ke mně udělám co mohu Mohl jsem jednat jinak – – Jak bych však mohl dále žít nemít té odvahy necouvnout před lidskou bídou? Zač bych můj Pane stál? A tak jsem pro to její dítě donesl kolébku od vetešníka a nabídl jí přístřeší Přátelé už se odvrátili Asi se bojí že ten stín přikryje rovněž jejich čest Ona se odmítá se mnou stýkat Bloudím v tom Snažím se proniknout do hlubin umění i bytí ačkoli je to skoro totéž Míval jsem často vlídný pocit že už mne drží za ruku Přesto neumím nic A nechápu proč by mne za to měli ještě zaživa oženit * Nevím zda si vzpomeneš že nalevo od Noční hlídky v amsterodamském muzeu je obraz od Franze Halse Asi dvacet důstojníků v celých postavách Úplně vlevo vedle rámu muž malovaný v šedé Jaký to koncert! Oranžová modrá a bílá – tehdejší národní barvy – Ten obraz jiskří! A je to uděláno jednou jedinou barvou! Zůstal jsem přikovaný na místě: Na to nedosáhnu! Potom celou noc chodil ulicemi myslel na svou paletu zpytoval vlastní obrazy své srdce a své svědomí * Toho malíře budoucnosti si neumím představit že by žil v ubohých hospodách pracoval s mnoha falešnými zuby a chodil do bordelů zuávů jako já Dobrotivý tatík Corot říkal několik dní před smrtí: Dnes v noci jsem viděl ve snu krajiny s úplně růžovým nebem – Řekl bych tedy že jsou věci které člověk do budoucna vycítí a které opravdu přijdou Ale já – pokud jde o můj prostý život – se toho trochu bojím * Já bych si zoufal kdyby mé postavy byly dobré akademicky korektní Bylo jim tleskáno Byly kopírovány Dávány za příklad To bych snad ani nemohl vyjít na ulici! Je nutno malovat tak jak cítíš Nikoli jak to vypadá Jsi malíř Nejsi fotograf! Říkají: Je to lež! Naše peněženky to vidí docela jinak! Souhlasím Avšak pravdivější nežli doslovná pravda *** Ach portrét! Minové pole člověka! Portrét s myšlenkou Snad i s duší Každý se bojí že jej malíř vysvlékne že je to svatokrádež Avšak štětec se láskyplně blíží jako by to byl smyčec na houslích Slyším ty barvy hrát Bývá v tom i kus štěstí Rovněž mne úplně pohltila nekonečná rozlehlost lánů a příkrost vymýcené obdělávané půdy pod něžným nebem Jsem ponořen ve skoro klidné náladě ve stavu který potřebuji abych to namaloval To je má práce Nasazuji při ní denně život Můj rozum vzal už napůl za své hm co takhle poštovní známku Vincenta Van Gogha? A nebo Levandule? A nebo jen Peťule? Yeah Peťule.

		<reagovat

mystik (Občasný) - 14.1.2012 > kreténi z Totemu neumožní ani zachovat vlastní příspěvek, to může být možné jen u kreténů. Peťule najdi si mě i jinde než zde, je to chudá jejich taktika.

		<reagovat

mystik (Občasný) - 14.1.2012 > ehm takzvaní znalci umění a krásy a plivající po Peťuli a natož po lásce vůči Peťuli, Vy se můžete jít pouze klouzat, na víc nemáte, jste smutné kino, ale když se ceníte, tak se ceňte dál, u mě žádnou cenu mít nebudete... šmejdi

		<reagovat

Zrušit obrázky Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + devět ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game