|
Bylo nebylo jsou pohádky
Bylo by pro jednoho čtenáře a čtenářku romance i láska jako ta jemná cherry obalená sněhem?
Cherry višeň čajík v hrnečku, co Ti zbyl jako vzpomínka po pradědovi, když mu hrneček darovala dobrá žena?
Jestli tam jsi a díváš se na tohle, děkuji Ti. Jestli to bereš vážně, děkuji ještě víc. I červená knihovna, když je fair, má místo na Totemu? Yeah.
JOY jako tranzová premiéra happiness jako repríza
♥
Díky čemu jsme každá bytost sexy? Dobrá zpráva pro všechny ženy na úvod: ideální váha a vzhled modelky jsou tím posledním, co žena potřebuje k tomu, aby na muže působila přitažlivě. My víme, co je opravdu důležité: chůze, smích, šarm, magický pohled, aura, osobnost a především vědomí vlastního erotického kapitálu
Sobotní večer, klub Paladium v Hodoníně. Citelně zvyšuji se svými 35 roky věkový průměr, ale naštěstí je tu celkem tma. Kolem sebe vidím věčnou hru svádějících a sváděných mužů a žen, kteří se snaží udělat na sebe navzájem dojem. Vysoká blondýnka vzadu vypadá perfektně, ale její pohled je očividně dost znuděný. Jestlipak to na muže zafunguje? Nebo na druhé straně brýlatá dívka s odvážným sestřihem, trochu baculka, ale na svého tanečního partnera se usmívá. A venku na terase vidím brunetku v dlouhé sukni, která naslouchá, směje se, gestikuluje a její protějšek se cítí v její přítomnosti očividně příjemně. A já? Novinářka bedlivá nehledá muže, provádí tady „výzkum“, v čem spočívá charisma. Jirka tomu říká krásně laterna magika, světlo červené lucerničky, kterému neodoláš Půvabná bytosti. To „něco“, o čem muži básní, když mluví o neodolatelné ženě! Je to krása? Ne, když je bez výrazu. Jsou to hluboké výstřihy a krátké sukně? Jistě je to univerzální prostředek, jak na sebe upozornit, ale trvale tím muže nepřilákáte. Jsou to prsa, našpulená ústa, perfektní zadeček? Znám zhruba 42 aktuálních studií o atraktivitě a pět tuctů mužů, kteří mi vyprávěli, co u ženy považují za sexy. A kupodivu jsou to věci, které se netýkají vzhledové přitažlivosti, jako sebeironie, navázání kontaktu mrknutím, když umí vařit, nosí červené šaty, při chůzi pohybuje boky, je inteligentní a vzdělaná, má odvahu, schopnost naslouchat a cítí se ve svém těle dobře. Navíc má sex-appeal, ono kouzlo osobnosti, vystupování a tón při jednání s lidmi, k jehož působení není zapotřebí ani minisukně, ani rtěnka. Byla to koneckonců žena, která tento fenomén zachytila a „erotický kapitál“ pojmenovala, americká ekonomka a socioložka Catherine Hakim. Definovala pět stavebních kamenů, kterými ženy muže okouzlují – sebevědomí, sociální působení, radost ze života, sexuální dovednosti a odvaha k ženskosti. Nejlepší na tomto výčtu je, že kult krásy je pro muže pomíjivá investice, na kterou neberou. Všechno potřebné se skrývá v každé ženě a je jen na ní samotné, jak vlastní přednosti uvnitř tohoto „balíčku akcií“ rozpozná a využije. Jste ochotná provést analýzu svých „fondů“ – Vy kočka všech koček?
SEBEVĚDOMÍ A PREZENTACE (Tajemství neviditelných šatů)
Na mou zkoumanou diskotéku vstoupí žena. Působí živě a atraktivně, ačkoli nevypadá jako modelka. Typuji, že nosí velikost L a nalíčila si jen oči. Díky Mrs. Hakim vím, že Lady 40 má potřebné sebevědomí a ovládá umění sebe-prezentace! Její držení těla vyjadřuje: jsem, jaká jsem – skutečná. A líbím se sama sobě. Ctitelé zbystří pozornost, zatímco elegantní blondýna zůstává sama… Kráska zaujme pozorovatele, ale nejdůležitějším pozorovatelem jste Vy sama! Zhruba dvacetkrát se ženy podívají denně do zrcadla a většinou na sebe nejsou při svém hodnocení příliš milé: „Jsem moc tlustá. Mám moc malá prsa, velký zadek, silná stehna…“ Tato sebekritika tlumí charisma, je jako šedé, neforemné šaty. Osvojte si toto kouzlo: Kdo se má rád, cení si sám sebe a uzavřel mír se svými chybami, působí živěji, atraktivněji a přitažlivěji. Začněte s tím ještě dnes. A Půvabná bytost mohla by si dopisovat se mnou, jestli to cítí podobně jako přínos sobě?
VAŠE RUCE VIDÍ VÍC
Přejeďte si svými prsty se zavřenýma (!) očima po těle. Váš hmat je mnohem milosrdnější než oči, ruce „vidí“ Vaši skutečně existující krásu, jemnost pleti, křivky a obliny, které Vaší ruce připadají fantastické. Tímto způsobem „pochopíte“ svou fyzickou velkolepost. Důvěřujte svým rukám a radujte se ze skutečnosti, že muž svými prsty „vidí“ třikrát intenzivněji než Vy (a Jirka? Kdyby jen třikrát haha) a je nepravděpodobné, že by si při pohledu na Vás řekl: Ta teda vypadá! Spíše si řekne: Hmmm, pěkná, jaká je asi na dotek?
Peťule to je zdroj šelesti a Jirka ekvivalent talentu neřesti hmm obojí je ale ♥ s noblesou se nadnesou a unikají drzosti vždyť šlechetná duše je zdroj radosti a tahle půvabná Peťulinka je rozmarná nakolik natolik jako v zimě svůdná konvalinka! Peťule je ráj a já jsem pro ní pouhá abstrakce Peťule je štěstí prchavé i vícenásobná atrakce výherkyně v mládí a rostoucí zájmy diváků Peťule má všecko všecičko je jako peříčko a zlatíčko (čiperná holčičko, unikneme ze světa mindráků a překročíme nepřejícnost chytráků?) ano, Peťule je z ráje idylka jako vůně šeříků na počátku máje čerstvý závan radosti a mladosti to je krása v bytosti to je šťastná labutí píseň to o ní prohlásí Sybilka zpěvačka na CD z Vídně i tato česká odrůda obrovského andílka a peprného slovíčka shovívavého radílka jistě nemusí být na titulu přepychového Playboye na to, aby oslnila řady čtenářů a čtenářek lačnících po schématu vývoje Yeah umí být přínosná čistá láskyplná Planeta? Yeah boduje magická galaktická opravdická žena je náklonnost či překvapení uvnitř v Planetě a prima dáma ve stavu bez tíže to vědomí, že bude někdy přístupná to dostane Tě
Sybil: long-play „Walk On By“ s hity „Don´t Make Me Over“ + „Love´s Calling“ 1990
Yvonne Přenosilová: „Zimní království“ 1968
Karel Svoboda: „Květina lásky“ (na LP der fliegende Ferdinand / die Besucher „Létající Čestmír / Návštěvníci“, tento minutkový motiv květiny lásky je ke slyšení na B-Boyské long-play u Návštěvníků) …Pustí si tyhle hity aspoň Pat a Mat, když né DJs jako Patlal a Matlal, v zájmu breakbeatů šlehajících na parketu tohle pominou, že to nevyzní sci-fi DJ moderní? Hahaha.
NA DETAILECH ZÁLEŽÍ
Mužské mozky jsou předvídatelné. Vnímají jen to, co se jim jasně předvádí! Právě toto zaměření pozornosti na detaily využila také Lady 40, když zdůraznila své oči a své nedostatky s klidem ignorovala! Hledejte, nacházejte a podtrhujte to, co je na Vás nejkrásnější jako nádherně klenutá šíje, půvabné ruce, dlouhá lýtka nebo zářivé oči, krásná chůze, úsměv, který rozsvítí všechna světla. Každá žena má těchto okouzlujících detailů několik, které Vás napadají ve Vašem případě? Ukažte nohy a žádný muž si nevšimne Vašeho bříška, ukažte úsměv, ze kterého vyzařuje Vaše radost ze života, a Váš účes bude nepodstatný. Zamaskujte své slabé stránky těmi silnými.
KOUZLO ČERVENÝCH ŠATŮ
Když muži vidí červenou, Vaše atraktivita stoupá! A to platí dokonce i pro boty na vysokých podpatcích! Tichá síla barev a doplňků se nesmí podceňovat. Když například chcete vyjádřit „Nejsem snadno dostupná, ale vyplatí se Ti to zkusit,“ oblékněte si takové věci, které jsou také „těžko dostupné“, jako vzácné kameny nebo perly, oblečení z „draze“ působících materiálů a dobře udržované podpatky (ale psst, toto prima píšící novinářce JOY prozradil jeden „odborník na muže“!) I zezadu tak můžete udělat obrovský dojem.
SOCIÁLNÍ PŮSOBENÍ (O vzrušujícím smíchu a smyslném naslouchání)
Na letní terase se Miss Dlouhá sukně snaží okouzlit svůj protějšek slovy, pohledy a svým smíchem. Komplimenty jsou předehrou pro duši, ženský smích asociuje sexuální vzrušení a otázky, kterými projevíte svůj zájem, působí sympaticky. Tohle všechno a ještě něco navíc patří k umění sociálního působení a je to pravděpodobně nejlepší kapitál ve Vašich erotických fondech. A vydrží Vám celý život. Když totiž skončí mládí, zůstane šarm… Každá žena přitom má úplně jiné komunikační přednosti, jedna má rychlého ducha a je pohotová, druhá má obrovský smysl pro humor, další se dokáže dobře vcítit do pocitů druhých. Nemusíte si hrát na něco, co nejste, ale při každé příležitosti nechte vyniknout své silné stránky.
„BIG TALK“ NAMÍSTO „SMALL TALK“
Umění naslouchat je vzácností. Většina lidí se snaží působit zajímavě, ale zapomíná se zajímat o druhé. Dbejte na vyrovnanost naslouchání a vyprávění, ptejte se svého protějšku, jak se stal tím, čím je dnes. Žádného muže nezajímá pouhý small talk, tedy nezávazná konverzace o ničem, buďte osobní! Poskytněte mu příležitost k duchaplnosti. V naší době SMS a bezvýznamností na Facebooku bude pro něj Vaše přítomnost o to více žádoucí.
NEBUĎTE NA NĚJ JEN MILÁ
Ano, komplimenty působí na mužské ego jako balzám na duši… Když ho chválíte za něco, z čeho je sám nejistý, okamžitě ho to vzpruží! Všímejte si, jak mu září očka nebo jak si udělá krátkou pauzu na přemýšlení, než Vám odpoví… Nikdy nechvalte to, co je očividné, to už před Vámi udělali jiní. A z dárkové skříňky odborníků na komunikaci unikl tento odvážný tip, kterým byste se měla řídit – klidně buďte občas drzá, pokud jste pohotový typ! Dobírejte si ho, dělejte si z něj legraci, skutečný zájem společně s projevem náklonnosti a žertováním je koktejl, kterému nikdo neodolá, ani prý Peťule.
SMÍCH JE JAKO SEX…
…před sexem: Neptejte se, proč tomu tak je, ale muži si asociují humor ženy s její vzrušivostí. Smích je přitažlivý. Chichotejte se, hlasitě se smějte jeho žertům, ale jen těm dobrým. Měl by se snažit, to jeho hrdost potřebuje. K tomu špetka sebeironie, a pokud chcete, i trochu narážek. Tak vytvoříte neuvěřitelně odlehčenou atmosféru. Ostatně tato lehkost bytí je něco, co muži považují za sexy a erotizující. Jinak řečeno je smích ženy pro muže jako vibrace pro mozek.
NEVĚŘTE KLIŠÉ
Ženám byl talent k vcítění se do pocitů druhých dán. To je Váš největší potenciál… Dívejte se proto na muže tak, jako by byl on a už žádný jiný. To může znít jako samozřejmost, ale nevěřila byste, jak často na nás klišé útočí! To pak sedíme a říkáme si: je to chlap, zajímá se tedy o fotbal, auta, velké kozy a nesnáší sentimentálnosti. Nepředvídejte nic, co nevíte, bude pro něj příjemné, že je podle Vás jiný než ostatní.
ŘEKNĚTE MU TO
Hlas ženy může vyjádřit více erotiky než hromada lakovaných kozaček. Pohrávejte si se svým hláskem, mluvte p*o*m*a*l*e*j*i* a u všech otázek si představujte na konci tečku. To je trik z manažerského koučinku! Koučink jednoho klučiny je na místě v nacházení umělecké Peťule, je tak miloučká a překypuje zvědavostí té následné i minulé… Peťule je jednička a gentleman si libuje, zda ho bere na návštěvu nebo vizitu a zda na konci představuje princeznu Sissi, která se usměje a poděkuje?
poetický Victor Hugo 3x pro Tebe :-)
být * jen relaxační v romantice? Romantiky o kapku více než je zvykem v republice zapšklých literárních dýchánků?
:-)
Když mezi dospělé se přibatolí dítě…
Když mezi dospělé se přibatolí dítě,
veškerá únava i nuda okamžitě
se vniveč rozplyne;
ten, kdo se škaredil, se směje z čista jasna,
i spáče probudí tvářička čarokrásná
a oči nevinné.
Ať vlahý červen je či prosincové mrazy,
každého večera se na rozprávku schází
u krbu rodina;
třebaže kolikrát moc do řeči nám není,
příchodem dítěte jsme všichni rozjařeni
rázem jak od vína.
Tu a tam k besedě o duši, o básnících
se naši přátelé při jiskrách praskajících
do kruhu sesednou;
dítě se objeví – a na shledanou, Múzy
i metafysiko! Nikomu do diskusí
se nechce najednou.
V čas, kdy náš rozum spí a duše ve snech tone,
se z hnízda v rákosí do širé noci vonné
spící pták rozvzlyká;
a když se současně květ jitra porozvíjí,
zní celý příští den velebnou harmonií
růže a slavíka.
Ach, ty můj slavíčku! Ty poupě na výsluní!
Můj drobečku! Tvůj dech všem leptá srdce vůní
jak sladká lučavka!
Má duše zní jak háj, v němž břízy pohostinné
ukrývají sta hnízd, odkud se k tobě line
má ukolébavka!
Tvé oči, studánky, z nichž tryská něha svatá,
tvé ruce, přítulné jak hravá medvíďata,
nevědí, co je strast;
tvé nožky růžové doposud nezkusily,
jak strašně ztěžkne zem, když cesta místo k cíli
nás vede nad propast!
Jsi naší nadějí; kéž poznáš vždy jen štěstí!
Kéž, holubice má, se vždycky s ratolestí
navrátíš ze světa!
Zatím bys k snídani div mámu nesezobla
a tátu navrch, viď, ty papulo má oblá,
dolíčky posetá!
Bezmezná důvěra mu sálá z obličeje;
doposud nemluví, zato se stále směje,
i ve snu z kolíbky.
V úžasu nad světem, jenž ze dne na den vzrůstá,
otvírá dokořán svá kukadla i ústa,
hýčkaná polibky.
Chraň, Bože, ty, k nimž lnu láskou své duše celé,
příbuzné, přátele, avšak i nepřátele,
onoho prokletí,
aby kdy v životě, ó Bože, poznat měli
máj bez květů a hnízd, úl bez jediné včely,
a domov bez dětí!
(18.5.1830)
**********************
Od dětství mám rád vše, co křídla v přírodě má.
Jako kluk dělal jsem vše, co se dělat nemá,
a hlavně, toť se ví, jsem hledal pod stromy
holátka, spadlá z hnízd. Potajnu, v soukromí
své jizby v podkroví, jsem pečoval pak o ně.
Když ptáčci odrostli, hnízdili na balkóně,
v kleci, kde sehnali vždy něco na zoubek;
nejvíce ke mně lnul divoký holoubek:
nepoznám do smrti vztah věrnější a užší…
Snad proto rozumím si s každou plachou duší.
(12.4.1840)
**********************
Chudobka prosila běláska: – Přivoň ke mně!
Zdrž se tu!
Tvým domovem je vzduch, avšak mě brání země
v rozletu!
Přes rozdíl k sobě lnem uprostřed nedohledné
lučiny
a jsme si podobni jako pár poupat jedné
květiny.
Vítr však zavane – a zas tu osiřelá
pokvetu;
kéž bych tě provázet svou vůní aspoň směla
za letu!
Běda: tak daleko má vůně nedoletí…
Sbohem; ne,
nenuť mě: počkám tu, až soumrak do objetí
sevře mne.
Přilétáš, odlétáš; každý květ se jen třese
na tebe.
Dočkám se tě i já, jen co noc přežene se
přes nebe.
Neusnula bych však, kdybych ti nenabídla
nemožné:
dám ti své kořínky výměnou za tvá křídla!
Nu, což? Ne?
♥
Obyčejná holka a obyčejný kluk třeba jednou najdou porozumění jako je čtyřlístek mládí?
♥
Čtyřlístek je kříž. Lze se ku čtyřlístku modliti? Bůh stvořil vše, za vším je třeba vidět Boha.
Takže asi lze se ku čtyřlístku modliti.
Co na to církev?
– „Modloslužba!“ – na to církev. Nebo – „Pověra! Kacířství! Upálit!!“
TŘI PŘÁNÍ VINCENCE PODBRADY
(Vánoční pohádka Karla Kryla, prosinec 1991)
Bylo nebylo, ale spíš ne. Žil v jednom městě človíček člověk. Měl černý klobouk a huňatý kožešinový límec u kabátu; spíše než tlustý, dalo se říci, že byl vyzáblý, za groš kudla a provázek.
Byla zima, mrzlo a uši dočervena jako ráček. Človíček člověk šlapal po chodníku, kolem hučela a chrčela auta, motocykly a mopedy prskolety, byl mráz a nebylo sněhu, v němž by zajíc ťapku šlapku zanechal. Takový čas nečas, kdy je lépe ve světnici s panem Erbenem, teplo u kamen, v krbu se svítí, stará podřimuje. Jo, abych nezapomněl: ten človíček člověk se jmenoval Vincenc. Vincenc Podbrada; byl úředníkem v továrně na sýr, ve funkci, tuším, třetího zástupce náměstka pro plísně.
A proč že se nám ten Podbrada Vincenc potuluje po ulici? Že by si jenom tak povyběhl na bulvár, tu kouknout, tam juknout? Nebo že by hrál tu hru, co se jmenuje Co bych si koupil, kdybych měl milión? I kde kde kdepak; za účelem vyšel si Vincenc Podbrada, neb ženou mu uloženo: seženeš kapra. A koukej, aby to nebyl mlíčňák. Ale že byl takový smolařský den, oběhal už milý Vincenc město křížem krážem, dvanáct rybáren obešel, s patnácti prodavači v gumových zástěrách mluvil, ale kapra nebylo, jenom vodu z prázdných kádí vylejvali a počítali vejdělek. A kapra, jemináčku, kapra že nemají.
Přemejšlel Podbrada, čeho že učiniti. A jak se tak loudá co noha nohu mine, mrkne do výkladu, jenom tak jedním očkem – a co že nevidí? Výkladní skříň a za ní olůvka a splávky a vlasce, háčky, dvojháčky, trojháčky a čtyřháčky, gumové holinky po lýtka, po kolena i po pás, podběráky, čeřeny, udice a očka. „Tu to máme!“ – zaradoval se Vincenc, – „není-li kapr na prodej, půjdeme jej ulovit.“
Na tom panským stavě stála vrba stařena a tajně dolů kývala, jak jí to pan Erben přikázal. Kouká a koho že nevidí? Človíčka člověka, v černém klobouku a s huňatým kožešinovým límcem u kabátu. Zased si pod tu vrbu stařenu, sesadil díly laminátového prutu, zajistil naviják, protáhl vlasec očky, nasadil splávek, skousl olůvko, uvázal háček jen tak na mašličku, napích na ten zázrak kousek housek a šup s tím do vody. Sedí minutu, sedí dvě, sedí tři, zmrzlé prstíky žmoulá o sebe a kouká na vodu, na splávek s červeným vrškem a modrozeleným spodkem. Zničeho nic udělal splávek šplusť a postavil se do pozoru. A ještě jednou šplusť a pak plum – a byl pod vodou. Vincenc cuknul nosem, jeden krok, druhej, popad udici a cuk! Prut se mu ohnul do obloučku, Vincenc zajásal Hurá a jak tahá tak tahá.
Pak to šplouchlo a Podbrada kouká, kouká, očím nevěří. Na háčku, za horní ret zavěšená, visí ne parma a ne štika, ne kapr nebo lín: podoustev, mrňavá, že by se do dvou rukou vešla; a že vám tu vyprávím pohádku, byla ta podoustev zlatá, jako to prasátko, co se slibuje dětem, když se na Štedrý den postěj. A že prej: „Fusť, fusť ně. Fodvrado, já ti sflním tři fřání, jsen kouzelná ryfka a nán helikou noc. Jo avych nezafoněla, říkají ně Ludvík.“
Podbrada straží uši, moc jí nerozumí; nemohla holt ryba Ludvík mluvit; však si zkuste držet horní ret a povědět Náš pan kaplan v kapli plakal! Šáhne tedy Podbrada po rybce a tahá jí háček z huby. Ale nejde mu to a nejde. „Hrom aby do toho bacil!“ – zaklel, a jak řekl, tak se stalo. Zablejsklo se, rána jak z děla a z jasný oblohy hrom do háčku a háček z rybí huby venku. „Fuj, to jsem se lek!“ – povídá Podbrada, – „nemuselo to bejt tak hopem.“
„Chtěl jsi hrom, měl jsi ho mít.“ – povídá ryba Ludvík a mne si ploutví poškozený horní ret. „Aspoň teď vidíš, že jsem dovopravdy kouzelná ryba.“
„A to si teda můžu přát tři přání?“ – ptá se Vincenc a ryba na to „teď už jenom dvě, páč jsi si poprvní přál, aby hrom do toho bacil.“
„No jo, no jo,“ – povídá Podbrada a tře si ruce, – „studená seš jako ryba, ruce vod tebe mrazej; a zima je, čert aby ji vzal.“
Kde se vzal tu se vzal, byl tu čert a zaskřípe „Tak jsem tu, Podbrado, jdu si pro tu zimu!“ A zatočil se, popad zimu za ušiska a byl pryč, jenom smrad po ňom zůstal. A hnedle se zelenalo, pes skákal přes voves, tráva rostla a slunce a pařák. Ryba Ludvík smutně kouká, po vzduchu, pardon, po vodě lapá a potí se.
„To jsem to teda vymňouk,“ – povídá Podbrada – „všichni se těšej na vánoce a já tadyhle přičaruju léto. Stará mně vynadá, zase to vodnesu, že nemá plavky, už loni povídala, že žádný nemá. A děti se těšej na Ježíška, hele, Ludvíku, ať je tady teda zase zima“.
„Moc jsi to teda nezvlád,“ – vzdychne si ryba Ludvík,– „tři přání takhle probendíš; ani jeden nemrkne a nemáš, co by sis přál.“ A zatímco to povídá, začal padat sníh, umrzlo a bylo zima. „Tady jsem ti splnil tři přání, teď mě musíš konečně pustit do vody.“
„Jo jo,“ – povídá Vincenc, – „tak plav!“
Udělalo to žblusť jak Ludvík plácnul ocasní ploutví, pak vystrčil hlavu z vody a mrknul jedním okem. „Hele, když už jseš takovej smolař a všecka přání jsi promarnil, pověz mi vlastně, proč jsi sem přišel s tím prutem?“
„Inu, stará mě poslala koupit kapra. Kapra jsem nesehnal, tak si řikám, Vinco, půjdeš k vodě a kapra si chytíš. No a chytil jsem tebe.“
„Tak.“ – podotkla ryba Ludvík, – „Seš vopravdu chudinka, kvíteček z pohraničí. Ale abys neřek, že jsem pes, když jsem ryba, já ti toho kapra daruju.“ A šáhnul ploutví do vody a hodil na břeh kapra šupináče, že se oko smálo. „A di domů!“ – povídá pak, – „Vincenci, mrzne a není co jísti, doma tě čeká žena a dítky, kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba. Tak utíkej, ať to zvládneš!“ A mrskl sebou a byl tentam.
A Podbrada Vincenc upaloval k domovu. Žena hudrovala, kde že se toulal, ale Podbrada snášel ty předhůzky mlčky. Copak jí mohl říct, jak pitomě promarnil tři přání?
O TŘECH PULCÍCH
Bylo nebylo, ale spíš jo. Za chalupou s doškovou střechou, na níž sídlili čápi, zůstalo od jara po rozlité řece slepé rameno zarostlé travinami. Pod kosatcem žili poměrně svorně vedle sebe tři pulci. Dny ubíhaly a prvnímu z nich narostly zadní nohy, pak i oběma dalším. Ještě nějaký ten týden a hleďme, na rozhraní vody a břehu sedí tři malí skokani – optimista, pesimista a skeptik. „Půjdeme poznat svět, volají světlé cíle.“ – pravil optimista. „Voda vysychá, nebudeme moci žít, proto musíme jinam.“ – pronesl pesimista. A skeptik na to – „To bude tím, že tu včera viděli čápa, tak se teda de.“ A jak řekli, udělali. Hopy, skok, skoky, hop přes můstek a po louce s květinami a kravinci, a ještě hop skrz plot na zahrádku, a tady je okno do sklepa. První pravil optimista – „Hle, právě jsme došli k vytouženému cíli. Je tam chládek a vlhko, to je něco pro nás, to bude budování!“ „Vždyť je to brána do pekel, je tam tma a kdoví, co nás tam sežere!“ – prohlásil pesimista a skeptik uzavřel slovy: „Nikam se neskáče, ve sklepě není nic k hledání, jdeme někam k vodě.“ A hup, seděl v napajedlu pro slepice a koukal na ty dva, kteří si dodávali odvahy ke skoku dolů. A opravdu, nejdřív optimista a za ním pesimista, obě žáby skočily do sklepa. Jaký chládek, jaká krása, tamhle v koutě soudek s kyselým zelím, vedle pár prázdnejch lahví, sklenice s kompotem. A hup na regál s jablky a pak ještě výš. Až ke krajáči s bílým nápojem. „Vyskočíme nahoru, možná že se tam dá plavat.“ – povídá pesimista a optimista souhlasí. Žbluňklo to a žába skeptik kouká okénkem, jak se kolegové topí. „Mléko,“ zabědoval pesimista, „z toho už se nedostaneme. Lepší je zemřít hned.“ A začal polykat ten bílý nápoj. Minutu nato zbyla na hladině jen žába optimista. – „Život je krásný, stojí zato žít. Z tohohle mléka možná stluču máslo.“ A prudkými tempy jala se žába bílý nápoj stloukat. Bohužel, nebylo to mléko, hospodyně do krajáče nalila – podmáslí. Žába optimista plavala a plavala, než mezi třistačtyřicátýmosmým a třistačtyřicátýmdevátým tempem zemřela vyčerpáním na infarkt myokardu.
Seděla žába skeptik na okraji napajedla a těšila se, že ušla smrti v mléce. Smála se a posmívala hlouposti obou žab, jež tak bědně skončily. – „Přeci jenom kvá, mám pravdu já, kvá.“ Pak něco zašustilo a na žábu padl stín. „Ó ta krása,“ pravila žába skeptik – nyní optimista. „Sedím si tu ve stínu, voda poblíž…“ Zbytek nedořekla. Ozvalo se klapnutí dlouhého červeného zobáku a na střeše dělil otec čáp sousta mezi čápata.
Poučení: skeptiku, nepropadej naivnímu optimismu!
k pohádkám i něco královsky ladného a snadného? Je to tedy anglicky, ale není prohra: dejte si to zlehka
http://www.youtube.com/watch?v=Bax3WsK_tSs
Yeah :-)
|
