Bono z U2

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Nejzásadnější roli v tvůrčím období mého života bezesporu sehrál manažer skupiny U2 Paul McGuinness. Právě on mi ukázal cestu, po níž jdu dál. Na samém začátku nás totiž vedl k tomu, abychom si příjmy dělili rovným dílem, protože nejvíc skupin se rozpadne právě kvůli finančním nesrovnalostem nebo nejasnostem. Kladl důraz na to, aby skupina měla jedinou duši, aby nepředstavovala souhrn jednotlivců, ale aby byla opravdový tým. Zdůrazňoval, že každé album by mělo obsahovat aktuálně nejlepší písničky, na které můžeme být hrdí, nikoli jen výsledek práce, abychom z ní „něco“ měli. V U2 se docela často přeme o to, co je dobré a co hodně dobré. Nikdy se nepřeme o to, co je nejlepší. Další věc, kterou nám Paul McGuinness vštípil, je zodpovědnost za komerční i umělecké aspekty naší práce. Jinými slovy říkal, že pokud člověk zná hodnotu svého talentu, má také vědět, jak by si ho měl ochránit. Myslím si, že U2 vždycky byla nezávislejší než jakákoli jiná takzvaně nezávislá skupina. A do nahrávací společnosti jsme si nikdy nechodili pro plán a rozvrhy, ale pro rady.

Lidé se mě často ptají, jak se U2 podařilo, že vlastní veškeré své nakladatelské a vydavatelské zázemí. Pronajímáme je společnosti Universal Music Group. No, bylo to hodně díky Paulu McGuinnessovi, protože za to bojoval, jak mohl. Také za to děkujeme úžasnému člověku Chrisi Blackwellovi, zakladateli Island Records, protože se k nám připojil a šel do toho s námi. Nakonec jsme za tento krok ale zaplatili nižšími podíly ze zisku z prodeje našich nejoblíbenějších věcí. Nezávislost prostě něco stojí.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Nikdy jsem nepracoval pro žádnou jinou skupinu než pro U2. Ale nestal jsem se zpěvákem proto, že bych uměl zpívat, ale kvůli tomu, že všechno ostatní mi šlo ještě hůř. Reggie Manuel mě kdysi v šestnácti na nosiči kola odvezl za Larrym Mullenem. Myslel si totiž, že mám v sobě pořádný šmrnc a umím se prodat, jen bych potřeboval trochu postrčit. Na té šílené cestě se ve mně něco zlomilo… Nejspíš jsem se cestou setkal s Bohem.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Prosadili jsme se ve chvíli, kdy na to byla nejvhodnější doba a když jsme byli připravení. Šlo to pomalu, ale aspoň jsme se rychle neopili slávou a nepadali jsme pak z velkých výšek dolů.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Řekl bych to asi tak, že svět kolem sebe během tří minut sice nezměním, ale vlastní svět změnit dokážu.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Nejistota, bez níž se člověk k ničemu zajímavému nedostane.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Na jedné výstavě fotografa Antona Corbijna jsem se nedávno viděl v jedenadvaceti. Připadal jsem si tak neuvěřitelně mladý a naivní… Vypadal jsem jako nováček dychtivý poznat nový svět, na vytřeštěných očích jsem měl růžové brýle. Naivita má ale i své kouzlo. Kdybych se mohl v čase vrátit, a mrzí mě, že nemůžu, řekl bych tomu mladému klukovi čtyři slova: „Neváhej, jdi do toho.“ Možná bych přidal ještě čtyři další: „Občas vypadni z rytmu.“

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Největší lekcí, kterou jsem ještě nezvládl, je Kristův úděl. Milost je pro mě velké téma, ale připadám si jako pštros s hlavou v písku. Nevidím ji a nevidím. Zastávám názor, že ústředním bodem každého náboženství je karma. Totéž platí i pro zákony typu „oko za oko, zub za zub“ a podobně. Osobně mi poučení, abych miloval nepřítele, nedává příliš velký smysl, ale vím, že Bůh pro ně měl důvod.

Která alba vás oslovila?

Oblíbená alba se v mém případě pořád mění. Obvykle si alba, která pro mě mají zásadní význam, spojuju se zásadními okamžiky svého života. Když mi bylo dvanáct, nejvíc mě oslovovalo album Johna Lenníma „Imagine“, ve třinácti to bylo „The Times They Are Changin´“ od Boba Dylana, získal jsem z něj dojem, že svět je neuvěřitelně tvárný. Nic není vytesáno z betonu, a pokud náhodou je, musíte do něj pohotově vyrýt své iniciály, ještě než beton ztvrdne. Ve čtrnácti jsem byl úplně vedle ze „Songs from a Room“ od Leonarda Cohena, protože jsem díky němu pochopil, že sex a náboženství nejsou nepřátelé. V patnácti jsem se upnul na „After the Gold Rush“ od Neila Younga, protože mi připomínalo hezké holky v džínách, které voněly po pačuli. Sedmdesátá léta samozřejmě patřila Davidu Bowiemu a jeho „Ziggy Stardust“, pak to bylo „Never Mind the Bollocks“ od Sex Pistols a „Horses“ od Patti Smith. „Sandinista!“ od Clash mě naučilo nejvíc na poli hereckého projevu při zpěvu, a sice že na jevišti nikdy nesmím vypadat jako bych se tam právě našel a musí mi tam být jako v peřinách. Lidi totiž jdou za představou a ta musí být silná. Musíte v nich vyvolat touhu, aby za vámi šli, aby vám chtěli vletět do náručí, aby získali dojem, že byste byli schopní vyloupit banku nebo změnit třeba celý svět. Musí to být něco velikého nebo alespoň zajímavého. V osmdesátých letech mě oslovil Ian Curtis v „Unknown Pleasures“ od Joy Division, pak album „Remain in Light“ od Talking Heads, „Darkness on the Edge of Town“ od Bruce Springsteena a „In a Silent Way“ od Milese Davise. V mém případě byl přirozený vývoj pomalý, i učení mi vždycky trvalo dlouho, takže to tedy byla doba, než mi došlo, jakou řečí mluví jazz. Například Milese Davise jsem si spojoval se sexem. A album „A Love Supreme“ od Johna Coltrana jsem si interpretoval jako touhu uctívat Stvořitele.

Devadesátá léta mě v tom nejlepším slova smyslu zvedla ze židle albem „Bossanova“ od The Pixies. To byl celkem silný plamen. Prostě se to pořád mění, záleží, kdo zazáří a kdo uhasne. A vždycky je to o tom, kdo změní pravidla hry. Jedním z dvaceti takových lidí v rockové muzice podle mě byl Charles Thompson. Otevřel pomyslné dveře, jimiž prošel Kurt Cobain. Velký oheň nejspíš představovala Nirvana, ale já přece jen měl radši The Pixies a taky „Live Through This“ od Hole. Podle mě to totiž byla čistá práce rozjetého metalu. Další oblíbená alba z té doby byla „Urban Hymns“ od The Verve, „Blue Lines“ od Massive Attack, „What´s the Story Morning Glory?“ od Oasis. Oasis mám rád pro jejich melodičnost. Od Roye Orbisona ještě nic a nikdo nezněl tak melodicky a poutavě. Opravdový hlas má i Liam Gallagher. A Noel Gallagher dokáže s hlasem všechno. Dokáže být sám sebou, a tím strčí všechny kolem sebe do kapsy, ať se snaží, jak chtějí.

Po přelomu století mě oslovily písničky „Lose Yourself“ od Eminema, „Hurt“ od Trenta Reznora v podání Johnnyho Cashe. A „Elephant“ od White Stripes, zajímavě romantické album, mi taky dalo hodně. Hodnoty dob dávno minulých v něm znějí s velkou nadějí i do budoucna. Aha, právě mi došlo, že jsem opomněl taneční hudbu devadesátých let, která mě tehdy držela v pohybu. Bavil mě hip-hop, velký to plamen celé dekády. Oslovili mě „It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back“ od Public Enemy, Dr.Dre, Wyclef Jean, Lauryn Hill a The Fugees a jestli věříte v Boha, tak i Beyoncé. V této souvislosti nemohu nezmínit „Teatro“ od Willieho Nelsona a Wynnonu Judd v modlitbě, kterou zpívala na turné The Heart of America.

Se zardělou tváří se přiznám, že dám cokoli, abych si znova užil největší hity od Bee Gees. Ti si mě k sobě připoutali, marná sláva, marná snaha. Ani nevím čím, možná jsem měl za sebou špatný den v práci nebo ve mně utvrdili pravidlo, že génia uznají jen tehdy, je-li slušně oblečený. Prostě je to tak.

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Měl jsem a pořád mám. The Who.

A taky mi na zdi visí plakát Davida Bowieho s motivem Hunky Dory.

Ve čtrnácti jsem si myslel, že to album nazpívalo duo. Marc Bolan a Alice Cooper by možná mohli vysvětlovat umění hatmatilkových textů a divoký exhibicionismus. Oni mi totiž taky viseli na zdi. A nesmím zapomenout ani na Johna Lennona s velkým slovem „Imagine“. Tam byla asi další jiskra, která rozdmýchala můj tvůrčí zápal.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

Nejlepší představení bylo U2. Nikdy jindy jsem totiž nezažil, aby čtveřice lidí šla do něčeho pokaždé s maximálním nasazením, jako by na každičkém vystoupení v turné závisel jejich život. Zpěvák to, pravda, trochu přehání.

Které písničky vám přirostly k srdci?

Moje nejoblíbenější písnička všech dob je „Amazing Grace“.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Vždycky jste pouze tak dobří jako recenze. Nic víc, nic míň.

Rozjeďte se vždycky jen naživo, jinak byste si mohli pěkně natlouct ciferník.

Uvědomte si, že pokud ve třiatřiceti neumřete na kříži, někdo možná bude chtít svoje peníze zpátky.

Nesuďte publikum podle jedinců, které osobně poznáte.

Jakmile si několikrát týdně uvědomíte, že jste na obědě u stolu jen s lidmi, které zaměstnáváte, okamžitě z restaurace odejděte, nebo změňte profesi.

Umění bývá lepší než obchod, ale to rozhodně neznamená, že umělci jsou lepší než obchodníci. Umělci jsou navíc sebestřední, sobečtí a problémoví paraziti v lidské podobě. Nepochybujte o tom, že máte kolem sebe bezvadné lidi, stačí je najít. Například ve společnosti Universal jsou hotovými poklady Doug Morris, Lucian Grange, Paul Kremen a Steve Matthews. Na jednom z prvních míst seznamu lidí, kteří pro mě znamenají obrovskou podporu a pomoc, by figurovali i Sheila Roche a Keryn Kaplan ve vedení Principle Management; pak Jimmy Iovine, který řídí Interscope Records a během let se stal mým velkým kamarádem, ba dokonce i osobním ochráncem. Je mu totiž vlastní vzácná intuice, s níž pozná, co je správné. A ta je v hudebním průmyslu velmi důležitá.

Nezapomínejte, že pódium je vlastně výkladní skříň. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu.

ELECTRICAL STORM (Elektrická bouře)

Moře se nadoumá jako hlava hnisu

a noc je bolavá

dvojice milenců leží bez jediného listu na posteli

a den toto přeruší

V deštivých dnech bychom si šli zaplavat

v deštivých dnech zaplavat si ve zvuku

v deštivých dnech bychom si šli zaplavat

Myslím na Tebe celou dobu

vím, že to není moc

jestli by obloha mohla prasknout

musí existovat něco na cestu zpátky

pro lásku a jen lásku

Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

Poplašné zařízení na autě vám už neumožní spát

zůstala jsi vzhůru, zdá se Ti sen někoho jiného

káva Ti vychladla, ale dopiješ ji

kompromis, to není pro Tebe nic nového

Podívej se na barvy, kterých jsme si nikdy nevšimli

jdi na místa, kde ještě nebyl nikdo jiný

Myslím na Tebe celou dobu

vím, že to není mnoho

jestli by obloha mohla prasknout

musí existovat něco na cestu zpátky

pro lásku a jen lásku

Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

Je horko jak v peci, drahá, v tomhle pokoji

jistě doufáš, že se počasí brzy obrátí

vzduch je těžký, těžký jako kamión

potřebujeme déšť, aby omyl naši smůlu

Myslím na Tebe celou dobu

vím, že to není moc

jestli by obloha mohla prasknout

musí existovat něco na cestu zpátky

pro lásku a jen lásku

Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej

NEW YORK

V New Yorku svoboda vypadá jako mnoho možností na výběr

v New Yorku jsem našel kamaráda, abych přemohl ostatní hlasy

hlasy na mobilu

hlasy z domova

hlasy dotěrného prodavače

hlasy po schodech

v New Yorku, prostě mám místo v New Yorku

V New Yorku bejvají letní období parná do stovek ulic

můžeš chodit kolem čtvrti bez výměny oblečení

horko jako fén na Tvém obličeji

horko jako kabelka a plechovka muškátu

New York, prostě mám místo v New Yorku

New York, New York

V New Yorku můžeš zapomenout, zapomenout jak sedět tiše

říkáš si, že tu zůstaneš

ale vede Tě to k Alphaville

New York, New York, New York

New York, New York, New York

Irové se sem stěhovali celá léta

cítí se tu, že je to jejich místo

mají své letiště, radnici, beton, asfalt, dokonce i policii

Irové, Italové, Židé a Hispánci

náboženská blbost, politika fanatiků v napětí

mít šťastný život ne jako já s Tebou

tady jsem o Tebe přišel… v New Yorku

New York, New York

New York, New York

V New Yorku jsem přišel o všechno s Tebou a Tvé vášně

pořád zůstávám aktivní, abych vyřešil krizi středního věku

zavadím o kry ve vodě ve svém životě

a víš, že jsem pořád na plavbě

ty ztrácíš balanc, ztrácíš svou ženu

ve frontě čekáš na záchranný člun

Musíš se nejdříve postarat o pomoc ženám a dětem

ale máš neuhasitelnou žízeň po New Yorku

New York, New York

New York, New York

V tichosti večera

když slunce opustilo svůj den

zaslechl jsem šeptat Tvůj hlas

odjedeme, dítě

New York, New York

New York, New York

Peťulka = šikulka

Libuška = ošuntělá služka, plná hněvu Marfuška

Peťule je swiss prémium quality čokoládka perníček

není Ježibaba s jedním zubem ani okoralý chlebíček

protože má charisma – má klid – má rozvahu – má glanc

Peťulku má cenu poznávat a nebát se překonat dištanc

Libuše je 100 let za opicemi postavička plná bebíček

Kdo je chatrný a skuhravý, huhlavý, zapeklitý človíček?

tahle Ježibaba šišlá Libuška, zpychlá Marfuška, usmolená šiška

okorá jí mozeček – nejapně tklivá až je nedůtklivá jeptiška

z ambulance recept dedikuje jí hrozně zkrabatělý rukopis

ať se kouká vzchopit  naučit se vyšňořit svůj věštící čistopis  

napíše jí, ať se rozkládá a nadává? Jen ať se dál žalu neoddává

napíše jí šiško, udělej si radost, ať ti necuká žalostné bříško

uvidíš, že Peťulka je jadrná a peprná (a Libuše je jenom šetrná)

uvidíš, že Peťulka je Vanish, kterej hrubou špínou nikdy nezraníš,

a Libuška je šmouha taková cáklá hm jenom je od kolapsu skvrna.

Moje oblíbená herečka a moudrá žena Audrey Hepburn žila tato slova

SAM LEVENSON

Pro rty půvabné

říkej slova laskavá

pro oči roztomilé

jen to dobré v lidech hledej

pro štíhlou postavu

o jídlo se s hladovými rozděluj

pro krásné vlasy

stačí jednou denně dotyk dětských prstů

pro krásné držení těla

choď s vědomím, že nikdy nechodíš sám

lidé spíš než věci musejí být

obnovováni, opravováni,

oživováni, zušlechťováni a očišťováni

nikdy nikoho neodmítej...

pro Audrey Hepburn ať mladí, staří, černí, bílí, chudí, zmrzačení, znetvoření, to jí bylo jedno.

Této mimořádné ženě A. H. záleželo na všech. Právě to ji činilo tak krásnou.

Vladimír Brandejs:

O SMYSLU ŘEČI

Protože muž umí

ženu jmenovat líbeznou na Zemi,

aniž by promluvil,

dokáže žena přikládat lístky něhy

na bolístky všech.

Děti

neznají tajemství maminek.

Rodiče zapomínají

tajemství dětí.

Řeč umí vzít všechny za ruce...

HIP HOP TEMPERAMENT (VILNÁ FANTAZIE S NEUSTÁVAJÍCÍ BOOGIE)

A nyní se s dovolenou fantazií rozeznívá gong
nechceš být asi rušená včelka, Ty pracuješ, tak Tobě povyprávíme song
tak jestli chceš, staň se naším posluchačem
a soustředěná pro rytmus neluxuj s vysavačem
my rádi obohacujem náš každodenní kolotoč
z několika událostí prožitých nečekaně navíc, proč
jel jsem večer na kole po fungl nový dálnici?
neměl jsem světla a byla tma jak v márnici
vopravdový štígro, že nestala se havárka
možná že žiju podobně jak Dominik Tatarka
asi ze Slovenska (chtěl bych se omylu vyhnout)
přispat si a přivstat a ještě leccos stihnout
aby Petra měla dojem, že líp se jí chce žít
DJ mrskač řídí mašinu po-po-pohyblivej beat
 
Shromážděný lidi v řadách u pódia
biorytmus U2 temperament, jejich tepající melódia

hlasitě zahraný libovolný swing na libovolný námět

vždyť s holkou snů Petrou je swing kouzelný svět

zastávka na znamení tam u zadních křovisek
přívětivé dívčí tváře bodují z letních hledisek
kočka s doprovodem, homeboys mezi homegirls, penéři
paříme za všechny prachy; jou šou enerdží
svíčka strýčka človíčka na pralinkovým dortu
povzbudí, že nesdružuje grobiánskou sortu
já a Archi architekti výtvarného snažení
po estetický stránce zjasnění i zvlnění
rýmy prosáklý představy, na kolejích v představách jsou strojvůdci
dumání jaká jakost, konkrétně s odpůrci
hádal jsem se divoce, to je držka hubatá
ale ustoupí-li třenice, získá místo debata