Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 26.4.
Oto
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Katastrofy přicházejí potichu - Uvězněná svoboda - 3. část
Autor: RobertM (Občasný) - publikováno 30.1.2012 (13:45:04)

 

                                                                   ***

 

V sobotu bylo ještě větší horko, než přes týden.

 Nick uvítal, že nemusí do skleníků. Nejen kvůli počasí, ale hlavně kvůli Mary. Druhý den od jejich rozmluvy, si ho pod průhlednou záminkou odvedla do skladu a tam se mu nabídla. Nick si ji vzal. Moc dlouho neváhal. Taky proč? Holku už neměl pěkně dlouho. Sice malé výčitky kvůli Tami měl, ale hormony to vyřešily za něj.

Mary se ale ukázala jako nymfomanka. Dokázala hodinu s roztaženýma nohama uspokojovat sebe i jeho a pořád neměla dost. Někomu by se mohlo zdát, že Nicka potkalo štěstí, ale on už toho ve čtvrtek měl plné zuby a v pátek Mary řekl, že není automat na šukání. Urazila se.  Nickovi to bylo jedno.

Teď stál opřený o strom v parku a koukal nepřítomně před sebe. Náladu měl pod psa.

Kluci seděli pod stromem a mastili karty.  V tom vedru se ani nic jiného dělat nedalo.  Dokonce i Joea a Jima omrzelo kopání do míče a povídali si ve stínu. Mezi kluky se šířila zpráva, že snad konečně přijdou bouřky. Jeden z nováčků má prý rádio a poslouchal zprávy.

„Hej, Wolfe, ty se nás bojíš?“ Denis už byl zpět mezi svými a zdálo se, že je rozhodnutý vyvolat hádku.

Tim seděl jako vždy stranou a četl. Na provokaci nereagoval. Zato Nick zvedl hlavu a rozhlédl se. S Timem za poslední týden téměř nepromluvil.  Nevěděl proč, ale měl pocit, že když se ho straní, cítí se lépe. Přisuzoval to faktu, že mu Tim tak razantně vrazil do života. Považoval ho za vetřelce.

„Wolfe, slyšíš?“ Stew se štěkavě zasmál. „Ohluchl, chudák.“

„Ne na dlouho,“ nakrčil čelo Olav. „Slyšíš, Timmy. Šukal jsem tvojí mámu. Ale byla tak suchá, že sem si vodřel péro.“

  Park ztichl a všichni čekali, co bude dál. Timothy obrátil stránku v knize a tvářil se, jako by se ho celá situace netýkala. Nick znervózněl. Netušil proč, ale cítil, jak v něm narůstá napětí a vztek.

„Tak co, ty hajzle zákeřnej. Pojď si to s námi rozdat jako chlap,“ provokoval dál Stew. „Urvu ti tu tvojí palici a pak ti jí strčím do prdele! Protože přesně tam patří!“

„Nech ho, Stewe,“ naoko jej uklidňoval Denis. „Je to ještě malý kluk. Co když se rozbrečí a poběží žalovat mamince?“

Ze skupiny Banditů se ozval hurónský smích, který donutil Nicka vykročit ze stínu stromu. Ostatní byli v tu chvíli na nohách. Smích ztichnul stejně rychle, jak začal.

„Kam si myslíš, že jdeš, Lewinski?“ ozval se Brown. „Tebe si vychutnám jindy. Teď je na řadě ON,“ ukázal na Tima, který konečně odložil knihu a vstal.

„Pořád jen prudiš, Browne. Nikoho nenecháš na pokoji. Už tě mám plné zuby…“ chtěl ještě něco dodat, ale Tim zvedl ruku a položil mu ji na rameno.

„To je můj boj, ne tvůj,“ řekl přátelsky a usmál se. „Podruhý kvůli mně na samotku nepůjdeš.“

„Jak dojemný,“ uchechtl se Olav a Denis si odplivl.

Nick se na Tima podíval a zamračil se. „Nepřítel mého nepřítele…“

„Chceš říct, že už jsme přátelé?“ skočil mu do řeči Tim a výsměšný tón jeho hlasu Nicka ještě víc popudil. Otevřel ústa, aby něco odsekl…

„Tak proti komu vlastně jdeme,“ šeptl Kris. „Společně proti Denisovi, nebo nám tu zahrajete divadlo vy dva?“

To stačilo, aby se vzpamatoval. Stejně nechápal proč ho Tim tak vytáčí.

Denis přistoupil k Nickovi. „Ty zmiz i s tou partou usmrkanců,“ štěkl na něj a pak píchl prstem do Tima. „S ním mám nevyřízené účty.“

„Tak to máš nevyřízené účty i s námi,“ odpověděl s klidem Raymond.

Denis se rozesmál. „Co to tam šeptáš, ty blonďatá jednohubko? Drž se stranou. Vedle tebe bych se bál i kýchnout, aby ses nepřelomil.“

„Kýchat nemusíš. Mně bude stačit, když se posadíš a budeš ticho.“

Nick se uculil a Kris Raye pochvalně plácl po rameni.

„Jsi vtipnej, blondýnko,“ zamlaskal Denis. „Když budeš hodnej, udělám si na tebe někdy čas.“

„Leda tak s mojí botou v tvojí prdeli,“ odsekl Ray. „Pusťte mě dopředu! Já toho bastarda narvu do konzervy pro psy.“

„Ještě se poblejou.“ Krise nedokázal umlčet nikdo. „Myslím ty psy,“ ujasnil.

Tim se otočil a podíval se na kluky. Na rtech stále týž lehce pohrdavý úsměv a v očích chlad.

„Díky, jsem vám vděčný za pomoc, ale fakt ji nepotřebuju. Je zbytečné, abych vás do toho zatahoval.  Navíc - oni se bojí,“ kývl hlavou k partě Banditů, která se evidentně nemohla rozhodnout, co dělat. „Kdyby se nebáli, už dávno by začali. Vědí, že bachaři se nezapojí, dokud nebude jasný vítěz a tedy adept na potrestání.“

„Nějakej chytrej, ne?“ zabručel Kris.

„Ani ne. Jen uvažuju a vidím, co je zřejmé. “

Denis se mračil. „Jako že se bojíme? Tos viděl kde, ty chytráku? Mí kluci jsou kdykoliv připravení ti srovnat fasádu.“

„Jo?“ Tim povytáhl obočí. „ Tak proč pořád sedí pod stromem?“

Nick s klukama odcházel zpátky do stínu. Ještě jednou se ohlédl. Banditos i většina odpočívajících kluků se zvedla a bachaři zpozorněli.

„Dej si pozor, co děláš. Dnes hlídá Smith,“ ještě upozornil.

Tim lhostejně sledoval šestici mohutných kluků, jak jej obstupují a výhružně si prolamují prsty. Vzájemně si dodávali odvahu. Pokřikovali na sebe a pak na Tima. Snažili se jej vyprovokovat, ale to mohli klidně pokřikovat na kámen. Ten byl stejně nehybný.

„Ztuhnul strachy,“ušklíbl se Olav a šťouchl do Tima. „To nebude žádná legrace, Deny. On se nechce prát.“

V následující vteřině odlétl jako pírko. Nikdo pořádně nezaznamenal, co se stalo. A pak se na Tima vtrhli zbylí Bandité. Nick viděl, jak se Tim s lehkostí baletního umělce točí ve středu dotírajících kluků, kteří střídavě padali, zvedali se a znovu se vrhali do klubka rváčů, aby opět s nadávkou nebo heknutím vylétli.

´Diváci´ kolem se nejdřív tvářili zaraženě, ale pak začali povzbuzovat a tleskat. Bachaři si skrz ně razili cestu a rozdávali rány hlava – nehlava.

„Přestaňte se rvát, bando zasraná,“ řval Smith. „Chcete jít všichni na samotku?“

Chytil Tima za límec košile a smýkl s ním před sebe. „Tys to začal, co?“

 „Já se nepral, pane,“ odpověděl s klidem.

„Myslíš, že jsem slepej? Přestaň ze mě dělat vola, mladej.“

„Ale já se nepral, pane,“ trval na svém Tim. „Ukazoval jsem klukům Capoeiru.“

„Cože?“

„Capoeiru,“ opakoval nevzrušeně.

Smith na něj chvíli zmateně hleděl. „Capo...  co to je?“

„Capoeira je kombinace tance a bojového sportu, pane.“

 „Takže mi chceš říct, že jsi je učil tančit?“  Sarkasmus z něj přímo čišel.

Poprvé za celou dobu se Tim usmál. „Ne, pane. Jen jsem jim ukazoval, jak taková Capoeira vypadá. Neznají to.“

Smith se rozhlédl. Nechtělo se mu odejít s prázdnou a navíc si byl téměř jist, že ten nový lže.

„Browne? Chci slyšet pravdu. Bylo to tak?“

Jenže Denis krčil rameny a kluci kolem něj kývali na znamení souhlasu. Někteří si třeli bolavá místa, ale nikdo proti Timovi nevystoupil. Nezbylo, než kapitulovat a odejít s prázdnou.

„Na tebe si dám pozor, mladej,“ otočil se ještě k Timovi.

„Ano, pane.“

Nick s klukama symbolicky tleskli na znamení podpory a obdivu. Nejen k umění, které viděli, ale především k Timovu chování. Dokázal usměrnit Denise a utnout bachaře.

„A vůbec. Nástup na cestu zpátky do cimer,“ zařval Smith najednou.

Ozvalo se nesouhlasné bručení. „Není brzo?“

„Já se vás neptal! Já dal rozkaz a vy koukejte padat.  Hezky zčerstva. Nebo pochopíte, proč nerad nechávám samotku samotnou!“

A tak za doprovodu nadávek, kopanců a postrkování, je bachaři nacpali zpátky do „pokojů“. Samotka zůstala prázdná a Banditos přišli o svou reputaci. Na jedno odpoledne to byla celkem slušná bilance. Nick se uculoval a poprvé od doby, kdy přišel Tim k němu na cimru, porušil mlčení jako první.

„Co tu děláš, Time?“

„Sedím v lochu jako ty.“

„Nedělej, že nerozumíš,“ zavrčel. „Za co jsi tu? Cos udělal?“

„Já tvrdím, že nic. Oni říkají, že jsem někoho zabil. Navíc neměli pořádné důkazy. Tak si vyber, Nicky.“

„Řekni mi víc. Kdo to byl a co se stalo?“

„Neptej se.“ Najednou měl v očích zvláštní světlo. „Neptej se a já ti nebudu muset lhát. Ano?“

Nick chvíli mlčel a třel si obočí. „To, cos tam dnes předvedl. To se na ulici naučit nedá. Vím to. Já na ulici vyrůstal. My jsme se prali pěstma, klackama a tak, ale nic takového, co umíš ty.“

„Ulice různých měst mohou mít různé bojové praktiky, nemyslíš?“

„Ale jo, jenže… stejně. Tvůj styl mi připadal takový hladký, učesaný. Jako by ti nedělalo vůbec problém je naskládat na hromadu. Kdyby se tohle učilo na ulici – věděl bych to. To jsou fígle, který by se rychle roznesly.“

„Tak si s tím přestaň lámat hlavu,“ uculil se Tim. Oči se mu ale nesmály. „Hlavní je, že ty fígle fungujou a Denis dá pokoj.“

Nick se dál nevyptával. Respektoval tajemství druhých stejně, jako vyžadoval respekt k těm svým.  Sledoval Tima, jak se připravuje na noc, bere si knihu a bez dalšího slova vylézá na pryčnu.  Měl pocit, jako by sledoval sám sebe a znovu pocítil nutnost se od něj odtáhnout. Nevěděl, proč v něm Tim vyvolává tyhle pocity. Na jednu stranu ho nenáviděl a na druhou cítil nepřekonatelnou potřebu ho chránit.

Vstal, mlčky se umyl a vlezl do postele. Přikrývku odhodil stranou. Vypadalo to, že horko proniklo až sem.

„Máš holku, Nicky?“

Ta otázka ho překvapila. „Jo!“ pronesl skoro útočně.

„Je hezká?“

„Je krásná. Proč se ptáš?“

Tim se posadil a spustil nohy dolů. „Ani nevím. Zkouším si představit, jaké pocity musí prožívat někdo, kdo zůstal najednou sám. Bez vlastního přičinění, bez možnosti rozhodnout se. Jeden den je plný štěstí a druhý…fůůůů… je všechno pryč.“

Nick nad tím uvažoval. Zatím se většinou zabýval svými pocity. Jak to on prožívá, co jemu způsobuje radosti nebo naopak problémy. Z pohledu Tami se ještě dívat nezkoušel.

„Ty máš holku?“

„Ne.“ Jediné slovo vydalo za celý román a Nick věděl, že nic víc z něj nevypáčí.

„Povídej mi o ní,“ vyzval ho Tim.

„Proč bych měl? Nic ti do toho není!“

Nohy zmizely. „To je pravda. Není.“

 

 

Celý následující týden panovala vedra a kluci ve skleníku prožívali galeje. Chodili svlečení do půli těla, ale moc to nepomáhalo. Občas se vyběhli ven postříkat vodou na zalévání, jenže i to jim správce zakázal. Bylo potřeba šetřit vodu pro rostliny. Slibované bouřky se rozplynuly a mraky se staly nedostatkovým zbožím.

Nick sice makal beze slov, ale pot z něj tekl proudem a občas míval pocit, že další den ve skleníkách už nevydrží. Tím spíš, že horko nebylo jen tady, ale i na celách. Spát se pořádně nedalo a všichni byli ráno unavenější než zvečera.

Pak ´bouchla´jedna z blízkých elektráren a šroubkárna až do odvolání omezila výrobu. Kluci, kteří tam jezdili, byli automaticky zařazeni na práci ve sklenících, protože se počítalo, že s úbytkem vody a energie, omezí provoz i textilka.

V sobotu večer, když na marodce skončilo pět kluků s úžehem, vydal lékař doporučení, aby se pobyt v parku omezil na minimum, nebo zakázal úplně. Až do změny počasí.  Nikdo neprotestoval. Ani bachaři ani vězni. Naopak. Po dnech strávených v parnu skleníků se nikomu na slunce nechtělo.

Debaty s Timem se opět dostaly k nulovému bodu. Tim si držel odstup a Nick byl uzavřený ve svém světě. Víc než kdy jindy vzpomínal na domov. Na vzduch, prosycený slanou vlhkostí blízkého moře.  Na chlad v kině, kam chodíval s Tamarou na odpolední filmy. Moc si z nich nepamatoval. Většinou je strávil zabořený v jejích vlasech nebo ve výstřihu. Snažil se vybavit si její vůni, ale bylo to čím dál obtížnější. Vůbec měl v poslední době problémy ´vracet se domů´. Jakoby mu vzpomínky z hlavy samovolně mizely. Zůstávaly fragmenty. Jen máma byla pořád jasná. Její tvář – unavená, když se vracívala z práce. Tvrdá a neoblomná, když se dozvěděla, co zas prováděl. Spokojená, když měla z něčeho radost. Zděšená a uplakaná, když se viděli naposledy.

Kvůli mámě se Nick hrabal v hlíně ve skleníkách. Milovala kytky a měla jich plná okna. Hrála si s nimi, povídala jim a láskyplně přesazovala. Byly její radostí místo něj. On ji většinou trápil… a přece pro něj plakala. Teď to byl on, kdo měl ruce od hlíny. Kdo v duchu mluvil k rostlinám a posílal pozdravy domů. Byl to on, komu hlína na rukách poskytovala pocit blízkosti a souznění s mámou. Až teprve tady pochopil, jak moc ji vždycky miloval…

 



Poznámky k tomuto příspěvku
kalice (Občasný) - 31.1.2012 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter