Jednička na desetikoruně

Připadám si  jak ta jednička na desetikoruně,

co věčně za sebou vláčí nulu,

mé lásce ustřihl si perutě,

a já z nich padám střemhlav dolů.

Tvé srdce bývalo kdysi plné růží,

a teď je z něho sprostý lhář,

tvé oči, hlas i dech se mi vskutku hrůzí,

mě kanou  z tebe v noci slzy na herbář.

Na herbář, kde růži od tebe já danou mám,

jak naivní a hloupá jsem jen tehdy byla,

teď jen samé lži, vytáčky a noční flám,

být vlčicí, na měsíc bych žalem v noci vyla.

Bývals jen můj, já oddaná ti byla věrnou láskou,

teď prý už stará jsem a mám vyhaslé líce,

však srdce tvé, a kroky spěchají za jinou kráskou,

navždy pryč už je ten žár, zbývá jen kouř z udušené svíce.

Připadám si  jak ta jednička na desetikoruně,

co věčně za sebou vláčí nulu,

teď odcházíš, a házíš po mě naší lásky klíč,

ach bože až teď poznávám, co vlastně  vzala jsem si za pobudu

nejradši spráskala bych tě, kde však najít bič.

Táhni pryč, odejdi, vše svaté jsi mi právě vzal,

teď ještě srdci mému, by ses klidně smál,

připadám si  jak jednička na desetikoruně, co věčně sebou vláčí nulu,

však jedno, to na paměti měj,

já i bez tvé  lásky tady pořád budu a nikdy nepropadnu v beznaděj.