Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

  SEZNAM RUBRIK
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Grogam: Do poslední kapky (5.)
Autor: wc101 (Občasný) - publikováno 22.2.2012 (00:36:07)
Podvečerní vzduch byl nasáklý krví mrtvých a ticho rušilo otravné bzučení masařek, které hodovaly na vnitřnostech Nayůnců. Ve stínu cypřišů se zdál vyprahlý svět Mrtvé pouště jako poslední zastávka před jícnem sopky. Za námi smrt, před námi brány temnot, mysleli si smrtelníci. Najednou bylo vše přespříliš vzdálené lidské mysli a nepatrná tečka na mapě s název Hara ležela v území nikoho.

Pro cestovatele se zdál masakr v oáze jako špatná iluze, jako poblouznění smyslů. Sesedali z koní a jen mlčky přešlapovali mrtvé pouštní bojovníky. Nechtěli se dívat na jejich křečovité výrazy, ale přesto museli pohlédnout smrti do očí. Každý z živých se v tomto okamžiku přiblížil k mlžným břehům posmrtné říše více, než kdykoliv jindy. Zde, v takřka nekonečné pustině, v oceánu nicoty, se život a smrt proplétali jako dva milenci. A stačil jediný polibek, aby rozhodnul o lidském osudu.

Když se výprava dozvěděla, že zřídlo je otrávené, propukla beznaděj. Veškeré úsilí, trýzeň a boj bylo k ničemu. Našli jen otrávenou oázu s desítkami mrtvých, kteří je předběhli a nyní se jim šklebily ze záhrobí, že už to peklo, jemuž lidé říkají Svět, pro ně skončilo.

Žoldnéři byli jako přejetí těžkou kavalérií. Z nudné vyjížďky se stala noční můra, ze které se nedalo probudit. Již nikomu nepřišlo na mysl, jak snadně vydělané peníze to jsou, jak je všechny propije a utratí po nevěstincích. Všechno to chlastání a děvkaření se zdálo malicherné, když bojujete o holý život.

„Končím, jedu nazpět. Kdo se přidá?“ začal jeden ze žoldnéřů. Takový neforemný chlapík s hustým černým knírem a zarostlým obočím, který si říkal Garandel a pocházel ze severovýchodu Ramantie. Již několik dní neustále brebtal a přemlouval ostatní, aby se obrátili a jeli nazpět.

„Já na to taky kašlu!“ řekl druhý a k němu se připojili další. Až zbyl na jedné straně Talad se svými strážci, na straně druhé žoldáci a někde mezi nimi postával Grogam.

„To nejde! Jednou jsem vás najal, zaplatil zálohu žoldu a vy podepsali smlouvu!“ hájil se Talad. Jeho plány se hroutily jako domečky z karet a on se chytal každého stébla trávy. Něco mu našeptávalo, kdo je přeběhl v tomto závodu. Kouzelník Etebarus. To jméno v něm rezonovalo až do morku kostí. Jestliže mág najde Koráb dříve než on, přemýšlel Talad, bude to konec vysoké hry o trůn Ramantie. Cech kouzelníků smete šlechtické rody a ovládne celé království. Ta představa mu šimrala žaludeční vředy.

„Tady žádné smlouvy neplatí!“ útočili žoldnéři, div se nechytali rukojetí zbraní.

„Chci svoje prachy!“

„Nechci zdechnout pro nic za nic!“

Grogam sledoval slovní přestřelku a přemýšlel o svém tajném plánu. Postupně přicházel na podlou hru a osvojoval si její pravidla: zabij, nebo buď zabit. Grogamovi nedělalo potíže se přizpůsobit, vlastně tohle pravidlo ovládal skvěle. Ale jestli chtěl splnit svoji povinnost, muselo se hrát podle něj. Jeho plán byl prostý. Zabít Talada a Etebaruse. Víc ho zatím nezajímalo. Rozpomněl se, že umírající náčelník držel v ruce nějaký tajemný krystal. To mohlo být východiskem z této situace.
U těla náčelníka pulsoval tajemný krystal vedle zlatých mincí kouzelnického cechu. Ležel si v prachu oázy a volal k sobě. Měl žízeň. Grogam ho opatrně zvedl ze země a prohlížel si jej. V modrozeleném zbarvení kamene se ukrývala moc, magie a utrpení lidí, proti kterým byl stvořen. Válečník cítil na dlani šimrání, které šplhalo po paži až do zátylku. Otevřená truhlička se zlatými mincemi nyní postrádala jakéhokoliv významu, byla bezcenná jako kameny a prach Mrtvé pouště.

Jeden z osobních strážců knížete pozoroval Grogama v jeho počínání. Jeho hluboké oči vsazené v kamenné tváři tvrdých rysů probodávaly válečníka. Talad mu říkal Arius, neboť sám své jméno už dávno zapomněl v oparu magie. Kouzla z Ariuse udělala Saraka, smrtonosného válečníka obdařeného sílou, obratností a bez potřeb, které dělají člověka člověkem. Byl to ideální voják, který poslouchá rozkazy a neptá se. Avšak v nitru své pokřivené duše měl propast, tak hlubokou a temnou, že ztratil veškerou lidskost. .

Teď přicházel okamžik pravdy. V Grogamově mysli se honila myšlenka, že by zlý krystal ukryl ve svém kabátu a použil by ho, až by se situace vyostřila a Talad kápl trochou božské. Přece jenom potřeboval zjistit přesně, co je cílem těchto mizerů v této vyprahlé divočině. Ale když válečník pohlédl do černé propasti v očích Ariuse, musel ustoupit ze svého plánu. Nejlepší bylo ze sebe udělat hlupáka. Aspoň pro zatím.

„Něco jsem našel!“ zavolal Grogam na rozhádané muže. Ti se okamžitě utišili a seběhli se do kruhu u válečníka. Nejdříve byl u něj Sarius a drze mu vytrhl krystal z ruky. Grogam se nechal připravit o kouzelný kámen jako malý kluk. V duchu však přísahal, že až se nachýlí čas, vlastníma rukama uškrtí nejdříve Talada a potom Ariuse.

„Co to u všech bohů je?“ zaklel Talad. Arius mu něco pošeptal do ucha a předal mu krystal z ruky do ruky jako horký brambor. Talad si prohrábl svojí kozí bradku a rázem pookřál. Možná nebylo nic ztracené. Dokud člověk dýchá, doufá. Prozřetelnost, ta zatracená prozřetelnost ho měla ráda, nebo si to myslel.

Arogantní aristokrat si pohledem změřil dvacet špinavých tváří, až se jeho pichlavé oči zabodly do neforemného žoldáka s knírem. Šlechtic pevně uchopil krystal a namířil ho na chlapíka, který si tolik stěžoval. V nitru duše se ho chtěl na něco ještě zeptat, na nějaké poslední přání, na cokoliv, ale pokládal to za příliš zbytečné.

Muž v ošuntělé kroužkové zbroji nejdříve nevěděl, co má čekat od kouzelného kamene, ale brzy se v něm rozhořel požár bolesti. Cítil, jak se mu vnitřnosti škvaří, jak se mu vaří mozek v hlavě. Ta ohavná trýzeň mu prostupovala celým tělem, útočila na něj jako dravá saň z pekelných plamenů.

Garandel, na půl mrtvý, na půl vyděšený, začal utíkat pryč v domnění, že si zachrání svůj zpackaný život. Brodil se mrtvými, zakopával o ně, plazil se po sluncem vyschlých zdechlinách koní a lidí. Mnozí žoldnéři odkláněli své pohledy od tohoto činu zoufalství, ale Grogam ne. Litoval toho muže a zároveň o to více nenáviděl Talada. Nikdy nedopustím, ujišťoval se Grogam, aby tento člověk držel ve svých zakrvácených prackách Ramantskou korunu. Nikdy.

Když už byl polomrtvý žoldák příliš daleko z dosahu kouzla, Talad sklonil kámen k zemi a nepatrným posunkem hlavy naznačil Ariusovi, co má vykonat. Ten z útrob svého hábitu vytáhl Sarakský meč. Dlouhý meč se širokou čepelí a ostřím pouze na jedné straně. Místo klasické špičky měl meč navařený zlověstný hák, aby sečný úder způsobil co nejvíce škod.

Svalnatý Sarak neváhal ani okamžik a vyrazil dokončit to, co kouzlo nesvedlo. Arius prorazil hlouček vyděšených žoldáku, přebrodil se přes mrtvé bojovníky Nay, až se jeho statná postava zastavila u chudáka. Tvrdá, nelidská čepel se zablýskla v podvečerním slunci a bylo po všem. Z drzého chlapíka se stala napůl vysušená mrtvola bez hlavy. Ne vždy je kouzlo úplně přesné, potom musí přijít na řadu ocel.

„Tady vidíte,“ začal Talad, „jak dopadne každý, kdo mě bude chtít přechytračit. Pamatujte si, Talad, pán z Burtie, nemá a nebude mít slitování se žádným zrádcem. A teď do práce!“

Zbývala sotva hodina do západu slunce, ale žár nepolevoval ani o píď. Vítr v sobě přinášel trpkou melancholii dalekých zemí, živých a veselých krajin, kde lidé sklízeli obilí z políček, popíjeli trpké víno a užívali si pozdního léta. V srdci Mrtvé pouště nebylo široko daleko ničeho živého, pouze dvacítka zpocených mužů v potu tváře se pachtila na tomto konci světa. Za námi smrt, před námi brány temnot.

Talad obcházel mrtvé Nayůnce a pomocí Bazzkalova kamene z nich vysával zbývající vlhkost. Ti, kteří leželi na slunci už moc dlouho, byli suší, až jim kosti chřestili v těle. Z jiných se však dalo vytáhnout i třicet litrů čisté vody. Mrtvá těla se měnila v neforemné mumie, jen vzdáleně připomínající lidské bytosti.

Žoldáci odchytávali pramínky vody do kožených vaků a házeli vysušené bojovníky na mohylu doprostřed Hary. Aspoň, že nekřičí, šeptem se utěšovali zdrcení muži. Aspoň, že nekřičí. Mrtví jsou z ticha. Pouze se ozývalo tiché pšouknutí, když se tělo smrskávalo a z plic vycházel zbývající vzduch. Znělo to jako výsměch pouště.

Grogam pomáhal skládat mrtvoly na hromadu a přitom si všímal vražedných pohledů žoldáků, kteří jej pokládali za viníka všech strastí. Talad byl moc silný s kouzelným krystalem, proto si zlost vybíjeli na Grogamovi. Ten však na nějaké pohledy a tiché výhružky kašlal, výprava mohla pokračovat a to bylo důležité pro jeho tajnou misi. S tímto kamenem, honilo se válečníkovi v hlavě, mohl Talad udělat suchary z každého, až dojdou zásoby vody. Nyní už nejsou žoldnéři, ale zajatci odsouzení na smrt.

Když bylo strašlivé dílo dokonáno, na vozech se šklebily buclaté vaky s vodou. V pastelovém západu slunce se zdálo, že se usmívají, že v záhybech kozí kůže jsou tváře těch, kteří zaplatili nejvyšší daň. A mnozí z těch, kteří po douškách, opatrně popíjeli vodu, možná ty obličeje viděli.

Těsně před nástupem tmy se rozdělal oheň, zvířatům bylo dosyta dána voda a trocha ovsa po náročném dni a muži posedali u hřejivého plamene. Nikdo neutrousil ani jednoduchou větu. Nebylo pomyšlení mluvit. Někdy stačí dívat se do plamenů a poslouchat praskání cypřišového dřeva.

Grogam seděl s ostatními v kruhu kolem ohně a přežvykoval kus sušeného masa. Skrze jazyky plamenů se díval na hromadu Nayůnců a jeho myšlenky se rozplývaly jako kouř. Byl tak unavený, že i žvýkání masa byla pro něj námaha. Když se najedl, usnul poblíž ohně, ani nevěděl jak.
Válečník cítil, jak přívětivé teplo ohně ustupuje do povzdálí a objímá ho chlad. Když otevřel oči a posadil se, všude byla nezvykle hustá mlha, tak netypická pro poušť. Zvedl se ze země a šel neznámým směrem, sám ani nevěděl proč. Když ušel třicet kroků, mlha zřídla a kolem dokola ho obstoupila padesátka Nayůnců v čele s náčelníkem Berashem.

„Co chcete?“ zeptal se Grogam duchů. Neměl meč ani dýku, ale necítil se v nebezpečí. Pouze ho na kůži svrběl nepříjemný mráz. Snad chlad mrtvých, zamyslel se ve snu.

Mocní Nayůnci přistoupili k válečníkovi a ten jim pohlédl do tváří. V hábitech se skrývaly pokřivené obličeje, vysušené a znetvořené tváře mrtvých.

„Strážci nás pomstí! Strážci přicházejí!“

Najednou Grogama probudilo naléhavé zatřepání. Slunce stále ještě nevyšlo a všude byla tma. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z divného snu a začal poslouchat slova žoldáka, který byl na hlídce. Vše slyšel jakoby pod vodou.

„Pane, probuďte se! Nayůnci jsou pryč! Pane! Nayůnci zmizeli!“

Grogama příšerně třeštila hlava z náhlého probuzení a vůbec nechápal, co to ten voják žvaní. Nayůnci a pryč? Vždyť jsou mrtví, vysušení a… do jednoho pryč.

„U všech bohů!“ zaklel Grogam a utíkal na místo, kde ještě včera stála mohyla smrti. Zbylo jenom prázdné místo s několika kusy cárů šatů.

„Co jste na hlídce dělali?“ křičel válečník na žoldáky, kteří se během noci měli střídat v hlídce, „všichni jste chrápali! Zmrskat vás za to! Ohrozili jste životy nás všech!“

Ze stanu vyšel značně rozespalý Talad v doprovodu Ariuse a rozhlížel se na humbuk, který se v oáze brzy ráno rozbouřil. Byl tak ospalý, že si ani nevšiml, že chybí hromada mrtvol.

„Kapitáne, můžete mi říct, co se tu děje tak brzy ráno? Vždyť slunce ještě nevyšlo!“

„Tihle idioti celou noc spali a mezi tím někdo nebo něco odneslo všechny Nayůnce z oázy!“

Šlechticovi oči spočinuly na prázdném místě a teprve až teď se probral.

„Tohle je dost špatný vtip! Co se tu sakra stalo?“

„Nevím,“ odpověděl Grogam a přitom se mu klubalo z hrdla slovo Strážci.

„Tahle země je prokletá. Tohle je konec Světa!“ ruply nervy jindy ledovému šlechtici.

„Musíme urychleně zmizet. Dříve než se to vrátí a pude to po našem krku,“ naléhal válečník na Talada.

„Ano, ano, jistě,“ breptal Talad, „musíme rychle pryč. Pryč z tohoto pekla!“ křičel a nakonec zmizel ve stanu.


Poznámky k tomuto příspěvku
sněhulka (Občasný) - 23.2.2012 > No však to povídám - v nejlepšim přestat.. (-:
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter