"Stanice Praha Hlavní
nádraží. Na druhé nástupiště přijel vlak číslo…“
Pokroucenej jako
paragraf se skoro po čtyřech potácím z vlaku a přemýšlím nad úslovím že tě huba
nebolí. Mě teda jo. A není divu, vždyť kolik jsem toho za tu cestu nažvanil!
Teď už s bídou dokážu otevřít pusu na to, abych se rozloučil: „Tak na
shledanou, pane Kučero, a tady s díky vracím pas.“ Vlastně jsem ho ani nepotřeboval, za celou cestu nás nikdo nekontroloval.
„Počkejte,“ zarazil mě novinář, „takže mám to vaše
vyprávění chápat tak, že už s armádou úplně končíte a považujete ji za něco, co
je vlastně k ničemu, maximálně tak pro srandu?“
„Pane Kučero, a něco lehčího byste tam na závěr
neměl? Kdybych vám měl na tuhle otázku fakt poctivě vodpovědět, tak by to
vydalo na celou knihu!“
Ať bylo, je a bude v mým životě cokoli, cizinecká
legie pro mě zůstane už navždycky rodinou, do který patřím, i když jsem takovej
její neposlušnej syn.
Knihu
si můžete objednat na www.legionarovyostudy.cz
|