Ach Bože, když jsem si dnes večer u televize povzdechl, jak hrozné je naše zpravodajství, netušil jsem, že ta opravdu strašná, nejstrašnější zpráva mě čeká v mailu. Jsem jeden z těch, které Roman uvedl a vypustil do kopule literárního světa. Na podzim 2004 na veletrhu knihy v Havlíčkově Brodě jsem si u jeho stánku dodal odvahy a s třesem v břiše podával dlouhovlasému sympaťákovi obálku s texty básniček. Měl jsem je s sebou náhodou, ale už při prvním rozhovoru mi cosi říkalo, že u tohoto empatického kluka, který v ničem nenaplňoval mou představu šéfa nakladatelství, tím nic nezkazím. Nezkazil jsem, naopak. Ještě do Vánoc vydal v edici pro začínající autory výběr textů z té obálky, sbírku První noc v novém bytě, a od té doby jsme spolu vypustili do světa tři další. Nebylo to vždy jednoduché, některé mé texty byly na jeho jemnocit příliš - a který autor se rád zříká svých dílek - ale díky jeho taktu, zkušenostem a nadšení se naše představy vždy sbližovaly bezbolestně. Ale v jednom jsem se mýlil. Až později jsem si uvědomil, že Roman svou přirozenou autoritou byl a pro mě zůstává Pan nakladatel. Cítil jsem se být něco jako jeho kmenovým autorem a bral jsem jako čest a poctu, že mě do svého souboru zařadil. Nikdy mě ani nenapadlo ohlížet se po jiných možnostech. A vnímal jsem s potěšením, jak naše zprvu literární spojenectví přerůstá v hezké přátelství, i když jen na dálku. Často jsem coby řidič sanitky při cestě do Prahy, když čekání na pacienta dovolilo, zajel na kávu, zprvu do Obratníku nebo vedle do firmy, později na Svatoslavovu. Nebylo to často, několikrát do roka, ale viděl jsem jeho strasti při stěhování firmy, fandil jeho plánům s klubovým prostorem nad novou tiskárnou, sdílel radost z čerstvě pořízeného muzeálního tiskařského stroje a hlavně obdivoval jeho nápady. Pokaždé mi ukázal nějaký svůj nový nakladatelský počin a já vždy žasl nad jeho literární invencí, entusiasmem a přehledem. Kavárnu Obratník v Romanově podání jsem vnímal jako opravdový fenomén, něco jako Parnas naší generace. Křtil jsem tu pak ještě jednu knížku, několikrát četl při Večerech přiměřených depresí, ale nejvíce jsem miloval to popovídání si uprostřed neopakovatelné atmosféry. Tu ale Polákovi uměli vytvořit i jinde. Třeba u stánku PROTISu při jednom z dalších havlbrodských knižních veletrhů. Nezapomenu na spontánní autogramiádu a na Maruščinu kávičku v improvizované kavárničce Obratník na balkóně o patro výš. Nestihl jsem za to vše Romanovi poděkovat, ale myslím, že to věděl. Soudím tak z radosti, z jakou mě vždy vítal v tiskárně nebo ve sluchátku. Mluvil jsem s ním v posledních týdnech několikrát. Přestože jsem měl obrovský strach, zkušenosti ze zdravotnické profese mě děsily hrůzou té diagnózy a slyšel jsem, jaké má problémy, utěšoval mě jeho optimismus, s jakým mluvil o tom, jak snáší chemoterapii. Říkal jsem si v duchu, že to překoná, že je ještě naděje. Nevím, co teď bude s mými knížkami, nevím co bude se mnou jako s autorem. Jakoby se mi potopila mateřská loď. Jeden rukopis, jakýsi soubor mých autobiografických pseudofejetonků právě leží rozpracovaný na Romanově stole. Vymysleli jsme spolu obálku, před několika týdny jsem dodělal poslední korekturu. Dokončit jsme jej nestihli. Romanovu biografii Ten Nejvyšší bohužel ano. Jak se na takovou ztrátu připravit? Nevím, je to surové.Přes slzy se špatně píše, ale jsem moc rád, Romane, že jsme se setkali a našli, i když jen na tak hrozně krátkou chvíli. Petr Kubíček / Jakub P. Malý Jihlava
|