Sedím u stolu

nehybné ruce klonují dřevěnou desku

Já s okem zavřeným

Já s okem otevřeným

saju volské oko z prázdného talíře

nasycen glazůrou

vyškrábaných kružnic

krvavých domovů SNÍM

žiju na dlani modré bytosti

chodím si kam chci

ohraničen JEN

tepavou gravitací

a vrozenou sebedestrukcí péřových polštářů

i ona si chodí kam chce

rozechvělá pamlskující silueta

bez touhy …

oba brouzdáme světem

jiným směrem – na tom samém místě

občas jdu a najdu špičaté kameny

vytéká z nich pramen – napiji se a usnu

když se vzbudím

jsem o něco menší

na dně šálků poházených kolem květin

je zatuhlý krém

ukazuje osudné přehmaty

A

obrazy na stěnách

vždy visí na křivo

je to jeden z vtipů co mají hlasitost publika … prázdného sálu

za dveřmi koupelny stojí bytosti bez hlav

v rukách siťky plné motýlů

na nohách maltu rozestavěných hřbitovních zdí

skica nevinnosti – DÍVEJ!

voda ve vaně je vlažná

odpad se špuntem hyzdí vlnky zrcadel

prostě krajina odvanutých klobouků … lůna porostlá jabloněmi

je to jen mé místo

na modré dlani

galerie bezpohybních gest

ale někdy

když je uplné ticho

hraju si, že nebe je červené

srp měsíce, stromy, hory jsou černé

mávám lesklými praporky

a mezi tím se jen blýzká bílo

netečné

chladné

tančící bílo

je to ta nejkrásnější hra co znám

nic víc nemám

knoflíky rozepnou

návraty dne