Poema; Čtyři obrazy bdění
v pět hodin ráno vyvržena z
bezpečí dělohy; se slepenýma očima šátrající po modrém
huňatém županu, něžně hebkém... opět bezděčný pocit
zdánlivého bezpečí. Otevírám dveře do kuchyně, vždyť za
chvíli, za malou chvilku se opět vrátím, zavřu oči, ponořím
se do těch slaných sekretů přetrženého snu. Znovu a znovu se
oddám laskajícím prstům bezmoci a spočinu v slastném bezvládí,
jak housenka v kokonu nikterak netoužící po křídlech...spát
spát spát
být
kojena...
kojena
pozdními souhvězdími těmi smrtkami světla, vymláceného
cepem času
a
že nocí, po kterých šátráš rukama než nahmátneš alespoň
záškub bílé je nemnoho že stále padáš kroky nazad,
dokud nezrezivíš svými rty a
nerozpřáhneš
ruce v konečné žízni v úchopu pod sebe, pod nějaké něco,
co
mělo
býti ještě, když mohlo a nebylo...
nebylo...
„nejsi...“ slyším přidušený
hlas. „Jsi plná mezer, žebry ti profukuje vítr...“ COŽE? ---
nevidím na krok, poslepu nahmátnu vypínač a rozsvěcím stolní
lampu. Světlo. Světlo... ach, ty porodní kleště vědomí. Ten
syrový pocit vlastního jáství. Nespím, můj bože, nespím.
Všechno je skutečné. Všechno se to stalo…
jakoby se mi rozestoupily mozkové
hemisféry a vtlačilo, nasunulo, nasoukalo, úzkou ospalou štěrbinou
se tam vlilo všechno to lepkavé, hutné a mazlavě bílé slinění,
něco jako ejakulát vlastní bezuzdné a tak poctivě potlačované
živočišnosti. Cítím jak se ve mně chvějí vnitřnosti. Z
police vezmu hrnek, sáhnu po krabičce s čajem a zalovím rukou v
nálevových sáčcích. Pomalu dvěma prsty roztrhnu obal; pocit,
že jsem právě zardousila srnu nebo trhla vazem sotva opeřenému
kuřeti. Pokládám hrnek s čajem na psací stůl; říkal jsi
„snažím se myslet na úplně obyčejné věci...třeba na kastrol
s vařeným listovým špenátem...“...
protější
okna jsou slitá v jeden světelný úhel
snad
kůrka měsíce, okoralý zbytek dokonalého tvaru...
a
že přízraky chodívají po ochozech domů bělmem
míhají
se mi nad hlavou a mávají „nazdařbůh!
nazdařbůh,
lásko,...“
jak
úder bubnu vykřičená
něho
nemoje, něho...
bez
níž bych sotva v nádechu obstála
bez
níž by má neochvějná vůle byla jen nataženým pérkem
***
dny,
má marnosti
dny
obyčejné, všední...
přepečlivé,
zneuznané
v podivným
převlecích
zedřených
kutnách, jak stromy bez kůry
pryskyřné
dny, dny lepivé, lépe- li ulepené, upečlivší, ubytnělé
otesané
svou neotesaností
kamínky
v potoce omleté, omšelé, myšinou prolezlé
myší,
vší, vší záští, štíry, roztoči....
neznám
se k vám!!!
nedotažený kohoutek v kuchyni;
jakoby narychlo opuštěný byt.. předměty k vlastnímu
rozpomenutí... Hledání neztraceného času jako dráždění psů.
Zase blíž dnu, neklidnému dnu -výlevce, která je plná polknutí.
Chvíli pozoruji líný, vazký
pohyb páry, stoupající z hrnku. Pomalé, krouživé pohyby...něco
za způsob ranního koitu. Spleť rozrůznění, teplá, sálající...
Pramínky se pozvlolna vpíjejí do šera. Jeden, druhý, třetí...
Svítá...
otevírám
okno; vkládám nebe pod jazyk
a
nechávám rozpustit
chuť
jitra
je
dočekaný únik veškerým úhelným rozhraním
Víš.
--- dolehnutí srozumitelnosti s sebou.
Ráno mají ptáci cosi jiného v
letu, napadá mne. V duchu mi odpovídáš „Ráno ptactvo ví, že
může létat navždy“...
|