Jinak jsme se koupali a dělali jsme legrácky s dětma, kterých je tam strašně moc. Viděl jsem taky ohromnýho hada, teda v lihu, ve strašně velký flašce. Měl ho tam místní lékař, sám ho ulovil. Všude nás vodili a vozili a tak jsme poznali fůru zajímavejch věcí, třeba stavbu silnice. Oni totiž podél vytyčené trasy postaví cihelny. V těch se nadělají cihly, naskládají se a celý se to oplácá hlínou. Dovnitř se dá dříví a sláma, zapálí se to, cihly se vypálí, pak se to rozbourá a ty cihly se hned kladou na zem a dělá se z nich ta silnice. Taková stavba pokračuje náramně rychle. Říká se, že silnice z cihel dost dlouho vydrží. Já nevím. Ale rozhodně je pevná, protože když v Indii nastanou deště, jak říká spisovatel Bromfield, tak vlastně všecko končí. To je prostě clona vody. Ale ta silnice to musí vydržet.

My jsme tam tohle počasí nezažili, začíná v dubnu nebo v květnu, my tam byli v únoru a únor – dá se říct – je tam nejkrásnější měsíc vůbec. Protože to, co uschlo, má jinou barvu, a co raší, je svěží a má zase jinou barvu a celá příroda je strašně pestrá.

Když jsem kdysi dávno slyšel, že se dá pozorovat, jak roste bambus, tak jsem tomu nechtěl věřit. Ale mně se to tam stalo. Když totiž bambus roste, tak přitom maličko praská a je pořád v pohybu. A protože bambus je vlastně veliká tráva, tak můžu říct, že jsem slyšel trávu růst.

Madrás! V Madrásu je taková velká Chuchle, teda jako Chuchle, ale strašně velká, spíš něco jako Ascot. Zařídili to tam před mnoha a mnoha lety Angličani. A tam se zrovna jelo československý derby. Jede se to každej rok a náš obchodní rada nebo jeho manželka předává vítězovi překrásnou, asi šedesáticentimetrovou vázu z broušenýho křišťálu, na takovým mahagonovým podstavci, se stříbrným štítkem – a je tam o to ohromnej zájem. Oni sice mají strašně moc krásnejch věcí, čtyři tisíce a čtyři a půl tisíce let strarejch – tam když je něco dva tisíce let starý, tak to není žádná starožitnost, to počítají mezi nový věci –, ale tohle naše sklo má obrovskej kurs, protože je opravdu mistrně udělaný. Jako vlastně naše sklo vůbec, že ano?

Přijeli jsme na to derby asi kolem poledního, měli jsme krásnou lóži, tak jsme se tam usadili a různě jsme tipovali. Já teda na koníčky nesázím, ale je vidět, že oni tomu za těch moc let propadli. Jinak je to veliká podívaná. Žokejové jsou ještě většinou Angličani, starý chlapi. Vypadají sice jako kluci, ale už je jim dost. Když se na ně podíváš zblízka, tak to poznáš.

Chvíli jsem se tam taky motal kolem koní, koně jsou moje velká láska, a bylo opravdu na co se dívat, protože závodů se ten den jelo strašně moc. Vedle tribuny hrál vojenský orchestr v parádních uniformách, před nima stál takovej generál nebo co to bylo, oprýmkovanej, krásnou čepici samý zlato, a bylo horko a ti kluci byli navlíknutý v uniformách a muselo jim bejt k padnutí, ale hráli teda – jak o život! Já jsem se tak opřel a díval se na ně, protože to přece jenom byli vlastně kolegové, že ano, a říkal jsem si, no v tomhle horku to bude asi šichta!

A oni hráli takovou velice rychlou a komplikovanou skladbu a hrálo tam teda všecko. Ať si nikdo nemyslí, že když řeknu vojenská hudba, tak že to byly jenom plechy. Bylo to obsazený, že by jim mohl závidět kdekdo. Ta muzika byla taková velice cizokrajná, to si člověk teprve uvědomí, že je v Indii, když slyší tyhle všelijaký instrumenty. A protože všichni hráli z not, začal jsem bejt zvědavej, jak asi taková partitura vypadá. Protože to bylo takový krkolomný, dost svérázný akordy, a tak jsem si říkal, tohleto zahrát, to by asi dalo takovýmu Evropanovi dost zabrat.

I sešel jsem dolů, koupil jsem si kokakolu a blížil jsem se k tomu armádnímu generálovi, kterej měl takovej strašně velkej klacek – snad kdyby někdo hrál falešně, tak ho s tím zabije nebo co. Nenápadně jsem se dostal až k němu, on byl zabranej do toho dirigování a celý to hlídal, a když to skončilo, tak prostě zavřel partituru a dal ji takhle na stranu na stolek a já jsem si říkal, nedá se nic dělat, budu drzej.

A přijdu k tý partituře, koukám na ni, bylo to psaný jednak indickým písmem, který je takový velice krásný a vypadá spíš jako nádherně kovaný mříže, ale pod tím bylo napsáno anglicky: George Gershwin: Rhapsody in Blue.

Byl jsem strašně překvapenej, co se z toho dá udělat. Říkal jsem už prve, že tam sice byly všecky možný nástroje, ale klavír tam samozřejmě nebyl! To mě právě zmátlo. Ale udělali z toho fantastickou věc, Gershwin by se divil, a byl by asi velice rád, protože to dostalo takový nový pojetí. A tak jsem potom už nebádal, co hrajou, a jen jsem poslouchal. A musím říct, že to ladilo. Bylo to sice o něčem jiným, ale ladilo to!

Tak to byla jedna zkušenost, kterou jsem získal. Já jsem už předtím slyšel hrát indický muzikanty, a to muzikanty vysokých kvalit, dokonce jsem dostal jednu překrásnou sitár. Ono je to opravdu umělecký dílo! Taky jsem na ni hrál začátek ke skladbě Ty a já, kterou jsme natočili s Olinkou. Kdyby si někdo náhodou myslel, že to hraje bendžo, tak ne! Je to opravdová sitár.

Taky jsem tam zastihl kousek koncertu Raviho Šankara, což je takovej – přeneseno teda do našich poměrů – národní umělec. A slyšel jsem tam jinou takovou národní umělkyni, která přednášela Rabíndranátha Thákura, což je jejich vůbec nejslavnější poeta, prozaik, filozof, humanista – a nejen v Indii člověk s velkým Č. Jeho knížky znají lidi nazpaměť… Ta dáma si sedla do krásnýho křesla, sedm muzikantů okolo ní vytvářelo fantastickou atmosféru a ona přitom zpívala toho Thákura. Trvalo to strašně dlouho a bylo to nádherný. Já teda nerozuměl ani slovo, protože hindština je nesmírně složitá, ale byl jsem unesenej už jenom tím projevem. Když skončila, byl tak frenetickej aplaus, že ji vůbec nepustili z placu a ona musela dvacet minut přidávat. Dvacetiminutovej přídavek, to jsem neviděl ještě nikde na světě! A na těch lidech jsem pozoroval, jak jsou strašně odvázaný, já rád sleduju lidi, co to s nima dělá a jestli třeba neplácají jenom z úcty ke stáří toho dotyčnýho – ne! Byli nadšení!

Ale oni na to mají úplně jinej systém. Právě v Madrásu jsem dělal taky koncert pro ten žokej–klub, kam mě pozvali. Pan Rascom Írání, už jsem se o něm jednou zmínil a ještě o něm budu mluvit víc, mi řekl, že mě považuje za přítele a že teda jeho přátelé jsou i mými přáteli, a jestli bych pro pár jeho opravdu nejbližších přátel nepřišel zazpívat pár národních písniček a těch písniček, co dělám jinak. Že by byl velice rád, aby tihle lidé taky věděli, kdo je tady na návštěvě. Mně to velice polichotilo, protože ten jeho zájem byl opravdu upřímnej, tak jsem tam přišel a dostal jsem opět ten věnec lilií a bylo to tam prostě všecko skvělý – a já jsem začal. Stoupnul jsem si doprostřed, byl to takovej obrovskej vzdušnej klub a bylo tam opravdu jen pár jeho přátel, asi tak tři sta nebo tři sta padesát lidí, a já jsem zpíval a ty lidi se tak uvolnili v těch křeslech a tak jako pomaloučku usínali. Nebo jsem zase viděl, že vrtí hlavou jako v nesouhlasu – ale já se nedám odradit, když už se do něčeho dám. Jenomže jsem dozpíval čtvrtou písničku a oni pořád že jako nic. To už jsem se trošku zarazil. Ale vždycky když jsem skončil, tak se probrali z toho snění a začali plácat. Strašně plácat! I bylo mně to divné a říkal jsem si, to já musím dát asi pravděpodobně něco rychlejšího. A protože tam bylo samozřejmě taky pár Čechů, požádal jsem je, jestli by mi nepomohli s písní Tancuj, tancuj, vykrúcaj. To je píseň skutečně skočná, od podlahy, tak jsem si říkal, že je zkusím probudit. Sám bych na to nestačil, samozřejmě, ale počítal jsem s tím, že najdu přátele Čechy, protože Čech všude bratra má, že ano? (ale jakého vlastně v roce 2012)

A tak jsme to rozjeli, že teda řinčely vokna – a oni furt tak! I udělal jsem pauzu, poděkoval jsem, počkal jsem na překladatele, až domluví – ten překladatel totiž překládal nádherně: když jsem mluvil strašně dlouho, tak řekl tři věty, a když jsem řekl něco krátkýho, tak mluvil strašně dlouho. To se mi moc líbilo.

No a když nastala přestávka, tak jsem se otočil na pana Íráního a říkám: Já mám takovej dojem, že se tady prostě nelíbím. A on povídá: Ó nikoli, Waldemare, oni jsou nadšení!

Já povídám: Vždyť spěj!

A on na to: Jen zpívejte klidně dál, já vám potom něco řeknu.

No – když mně to řekne takovejhle člověk, je to něco jinýho!  A tak jsem zpíval dál a zpíval jsem asi hodinu a půl. Nahoře se mezitím připravovaly indický placky, to je těsto, který se rozválí a hodí se do obrovskýho kotle s olejem, kde jenom tak plave, nadechne se jako peřina a je to ohromně dobrý, voní to – no prostě delikatesa! Když jsem skončil, poděkoval jsem jim za pozornost, řekl jsem to sice trochu ironicky, ale oni to v tom nemohli poznat, protože ten, co to překládal, se prostě rozohnil, a oni plácali a plácali a bylo to docela, jako kdyby se mi povedla velice důležitá premiéra.

A pak jsem si sednul s panem Íráním. Pan Írání jako správnej párzí je vegetarián, kterej teda jí jenom to, co roste nad zemí a ne už pod zemí jako brambory, mrkev a takový věci. On jí vlastně jenom věci z vody a mouky, takový ty slepičky, jako se dávají u nás, když se trochu pije – jenže on toho jí tuny!

A já jsem si teda k němu sednul a ptal jsem se ho, jak se mu to líbilo – protože na něm hlavně záleželo! – a on říká, že teda může říct za sebe a za všecky svoje přátele, že to bylo opravdu hezký. Tím se nechci chlubit, ale musím to říct, aby bylo jasno. Protože já jsem na to povídal: Proč ale ty lidi, pane Írání, většinou spěj? A on říká: Příteli, možná že jste to už na nějakém koncertu v Indii viděl – lidé prostě nikdy nebudou rušit! A tím méně, když chtějí poslouchat muziku, když chtějí poslouchat hlas, když nerozumějí textu, ale přesto se jim to líbí, to se pak dostanou do tak absolutního klidu, ale přitom velice citlivě vnímají. Dělají zkrátka to, čeho jste si ještě nevšiml – Ind totiž, když se mu něco líbí, vrtí hlavou a tiše si k tomu pomlaskává. A musím vám prozradit, že tohle dělala skoro celá moje společnost. Takže buďte bez starosti: povedlo se vám to!

Takže to bylo vlastně v pořádku, ačkoli nejednoho Evropana by to asi strašně rozčililo, pokud by to neznal. Já jsem sice věděl, že Indové dovedou poslouchat zadumaně, viděl jsem to na tom Thákurovi, ale přičítal jsem to textu, protože něco jsem četl v překladu. A když si k tomu ještě někdo vymýšlí melodii, tak je to vlastně umocněný.

A tak jsem se z radosti a na oplátku zeptal pana Rascoma, kolik je asi v Indii odhadem lidí. A on řekl, že asi takových šest set osmdesát miliónů, a vypravoval mi, že při posledním sčítání udělali každýmu na nehet prostředního prstu malinkatou tečku, jako že už je sečtenej, ale protože v Indii je fůra lidí, kteří na sebe vůbec nedají sáhnout, tak jich doopravdy bude ještě asi o třetinu víc. Zkrátka strašně moc, což musím potvrdit, protože jsem furt někoho potkával, ať jsem se hnul kamkoli.

A já jsem na to pravil: Pane Írání, dneska to bylo jenom pro vaše nejbližší přátele. Nás je teda v Československu kolem patnácti miliónů. A já můžu počítat, že svejch přátel mám tak kolem třiceti, možná čtyřiceti. Vzhledem teda k tomu, že vás je kolem tří čtvrtin miliardy, nás patnáct miliónů, vy máte tři sta padesát přátel a já asi třicet – tak procentuálně vy jste teda vlastně úplně sám!

Ale já jsem sliboval, že vysvětlím, kdo je pan Rascom Írání. Je to přítel Československa, kterej se strašně zamiloval do Prahy a do lidí, s kterejma se setkal, a taky koupil naši Jawu 250, jak stojí a leží. Myslím samozřejmě licenci. Když mu ji předávali, řekl mu někdo česky: Tak si to vem a jezdi! A jemu se to slovo tak zalíbilo, že se tam ta motorka i ta fabrika jmenuje Jawa–Yezdi. Samozřejmě s ypsilonem, oni to jinak napsat neumějí.

Pan Írání je člověk velice šarmantní, velice vzdělanej, s obrovským přehledem – a je ho přesně metr šedesát dopředu, metr šedesát do strany. Je to figurka k pohledání, ale když ho vidíš, když s ním čtvrt hodinky mluvíš, musíš se stát jeho přítelem. Hrozně rád šňupe tabák, jí velice málo věcí, ale jak jsem říkal, to co jí, to jí na metráky. A moc rád má whisky. Na to se teda v Indii moc netrpí, lidi jsou tam spíš asketický, ale jemu to chutná, tak se nedá nic dělat. Jinak je na svoji životosprávu velice přísnej – teda v Indii. V Praze on si ty knedlíky s vepřovým dá. A čas od času nějaký to kuře nebo půl selátka. Ale to je jeho věc, že ano?

Chci jenom říct, že on je pravej párzí, to je ta sekta, jak jsem se už zmínil, která před několika staletími utekla z náboženských důvodů z Persie, usadila se v Indii a vytvořila samostatnou náboženskou frakci, teda náboženskou a obchodní, a jejím zvykem je taky pochodování na věže mlčení. Do Indie se to importovalo, ale Indové to nepřijali.

Správnej hinduista, když cítí, že nastává jeho čas, se vydá na cestu ke slavné řece. Když tam dorazí, dá se ostříhat, oholit, pak na sebe vezme roucho a mezi sobě rovnými, teda přibližně stejně starými, pomaloučku očekává svou smrt. Oni snad vědí přesně, kdy to přijde.

Dělí totiž život na tři období, myslím že i lidi z vysokých kast. Říkají, že dvacet let má bejt člověk mladej, v dalších dvaceti letech má založit rodinu, postarat se o ni a zajistit ji a posledních dvacet let má dělat něco pro společnost. To je tak do těch šedesáti let, pak by se měl vzdát všech svých funkcí a výsad, vzít berlu a žebráckou misku a stát se sanjazínem. Najít si místo někde v modlitebně a tam buďto radit, anebo svým příkladným životem pomáhat jiným.

Indové mají vůbec nesmírně zajímavou povahu, ale to by tam člověk musel žít deset dvacet let, možná celej život, aby z toho aspoň část pochopil. Za pár neděl to nejde! Bezpečně jenom vím, že staří lidé jsou tam v nesmírné vážnosti a úctě. Když má dědeček například obchod, dejme tomu s uměleckými předměty, tak jeho syn a jeho vnukové, dokud on žije, ho mají neustále za patrona. Všichni se starají o podnik, i kdyby jich bylo dvacet. Ale dědeček je šéf. A když dědeček projeví někomu přízeň, tak si takovej člověk může z toho krámu odnést co chce. A nikdo neřekne ani slovo. Mně se to stalo asi třikrát nebo čtyřikrát, protože – jsem taky vychován v úctě ke starým lidem – jsem se vždycky choval velice uctivě, a co jsem neuměl vyjádřit slovem, to jsem dal najevo aspoň pohybem. Vždycky jsem se uklonil, protože oni si ruce nepodávají, nikdo se tam nikoho nedotkne. Místo toho sepnou ruce a říkají namastè. Ovšem když jsem já jako Evropan někomu podal ruku, nikdy se nikdo neurazil.

Ale abych se vrátil k těm párzím a k tomu jejich pohřbívání. Věže mlčení jsou v platanových hájích, takový železný věže s roštama, a když nějakej párzí zemře, tak ho omejou, zabalej ho do čistého hedvábí a vynesou ho na ten rošt. Odejdou, nechají ho tam v tichosti ležet, pak se objeví orlosupi a postupně ho roznesou. A párzí věří, že se dostane zpátky domů. To je jediná cesta, jak se dostat domů.

Jednou na to přišla řeč, a protože jsme byli s panem Rascomem opravdu velcí přátelé – já bych se ho samozřejmě nechtěl dotknout, ale věděl jsem, že si to můžu dovolit –, tak jsem říkal, že to s ním budou mít dost složitý, protože on je třetí nebo čtvrtej nejbohatší člověk v tom státě, a tak ho budou muset vynýst až nahoru. Což teda při tý váze…

A on pokejval hlavou… no vlastně pokejval celou polovinou těla… no skoro celým tělem pokejval: A já jim to přeju!

*********

Odtamtud jsme jeli do zimního sídla mahárádži z Majsúru, který se jmenoval Krišna rádža Sagar. Je to nádherný sídlo, u nás by se spíš říkalo letní sídlo, u nich je to zimní. Taková dvoupatrová budova – ale je to čtvrtkruh. Ve středu je obrovský točitý schodiště. A když říkám obrovský, tak ať si nikdo nepředstavuje dva metry šíře – to je šestimetrový!

V prvním patře, když se takhle zakroutíš po těch schodech, je taková velká lodžie, kde se snídá nebo obědvá nebo večeří, a v poschodí nad tím je totéž, na jednu stranu šest místností, na druhou stranu šest místností. Každej jsme dostali jednu místnost, kde byly tři postele, všecky zakrytý takovým krásným mulem – to je moskytiéra. Pak jsou tam tři větráky, takže si furt myslíš, že jsi na letišti a že někam poletíš. A hlavně je tam takový air-condition, že když ho zapomeneš vypnout, tak do rána nastydneš.

A běhají tam ještěrky, skoro průhledný, mají černý vočička a lezou hlavně po stropech. Vypadají jako z takovýho žužu. Já se toho neštítím, ale když jsem toho viděl tolik, tak jsem si říkal, tady se něco děje!

Ale člověk nemá dělat předčasný závěry. Přišel jeden mládenec, kterej tam dělal číšníka a zároveň upravoval věci a uklízel a zařizoval, kdo bude čistit boty a tak, a ten mi to vysvětlil. Mluvil takovou příkladnou angličtinou, asi jako mluvím já, takže jsme si moc dobře rozuměli a moc krásně jsme se bavili: on uměl pár slov, já druhejch pár slov, moc jsme se teda rozkecávat nemohli, ale to podstatný jsme si řekli.

A ten mi vysvětlil, že to je dobře, když tam jsou ty ještěrky, protože loví hmyz, to za prvé, a za druhý to jsou všecko samý příbuzný! Buďto je to dědeček, nebo teta, nebo něco takovýho. Převtělování! A musí se s nima zacházet velice dobře, protože oni se musí převtělovat třeba šestkrát nebo sedmkrát, než se dostanou do nirvány. Taky záleží na tom, jak kdo žil, jak byl hodnej. Podle toho se dostane dál. A protože ty ještěrky jsou nesmírně užitečný, znamená to, že ty lidi, co se do nich převtělili, byli pravděpodobně asi hodný, a proto je třeba bejt na ty ještěrky taky hodnej!

No já jsem hodnej na všecko, pokud se tvorstva týče, takže mně to skutečně nevadilo. Joska byl trošku vyděšenej, ale já jsem mu to vysvětlil. On teda umí anglicky víc než já, jenže právě proto se pouštěl do daleko složitějších diskuzí než já a k těm ještěrkám se zase nedostal.

Ale jejich názor jsme respektovali, protože – to je tak: když někdo něčemu věří, tak já tady přece nejsem proto, abych mu to kritizoval, nebo abych ho obracel na jinou víru.

Kolem toho sídla je park pod prastarou vodní nádrží, kterou postavili někdy v roce 1730. Projektoval to jeden Angličan a není to hráz sypaná, nýbrž kvádrová. Nechci přehánět, ale takovejch čtyřicet, možná pětačtyřicet metrů vysoká. Přepad, kde ta voda přetéká, je už vykotlanej, vypadá to velice bizarně, je to vymletý vodou, celý je to fantastický, trochu jako na cizí planetě, a pod tím je teda ten obrovskej park. Protože spojité nádoby znají lidi už strašně dávno, udělali už tenkrát v tom parku asi dvaatřicet vodotrysků, který stříkají strašně vysoko. Jsou tam čtyři jezírka, kanál, různě se to tam stéká, jsou to prostě takový fantastický vodní dílka. A vzduch je tam samozřejmě vlhčí. Když trochu zafouká vítr, hned je člověk mokrej, ale nevadí to, protože za chvíli zase uschne.

Byli jsme tam tři dny a různě jsme se tam kochali. Třeba jsme přihlíželi, jak si Indové ráno pucujou zuby. Oni o svůj chrup nesmírně pečujou, taky ho mají zdravej a bílej, ale nepoužívají žádných kartáčků. Roste tam jeden takovej strom, oni vždycky ráno vstanou, umejou se, utrhnou si z toho stromu větvičku, rozžvejkají to a pak si udělají takovej štěteček, s ním si asi půl hodiny takhle všelijak šmudlají v zubech, průběžně si přitom vyplachujou pusu, a když se pak takovej Ind zasměje, vidíš zuby jako perly.

Já to nezkoušel, protože jednak jsem měl kartáček na zuby, a jednak jsem si říkal, že oni jsou na to zvyklí a dělá jim to dobře, ale co já vím, co by se třeba mohlo stát mně. A myslel jsem si taky, že by se to třeba ani nehodilo.

Třetí den, respektive teda třetí večer, se konala taková party na závěr našeho pobytu. A tak jsem koumal, co si tak nejlíp vymyslet, aby jim to udělalo radost. Protože člověk je přece tady na světě vlastně proto, aby dělal druhým radost.

Já jsem předtím dostal překrásný pándžabí. Okamžitě vysvětlím, co to je: jednak jsou to kalhoty z velice lehounkýho hedvábí, střižený rovně, nahoře na šňůrku a mají ovšem kapsy. A k tomu je taková tříčtvrteční hedvábná košile, taky rovně střižená, člověk by prostě řek, že to jen tak rovně vystřihnou a sešijou. Ale oni to ještě vyšijou! A ne tak, že když je to bílý hedvábí, tak tam dáme zelenou, modrou, fialovou – ne! Vyšijou to bílým hedvábím! Ze dvou, ze tří kroků to třeba ani není vidět, ale člověk má na sobě věc, která laská a je opravdu nádherná.

K tomu jsem dostal fialovej turban s černou čelenkou, tak jsem se učesal, vzal jsem si čelenku, nasadil turban, oblík jsem si to bílý pándžábí, měl jsem k tomu takový krásný kožený cizelovaný pantofle – a bylo to. Ovšem na Josku Oliče se v celý Indii nesežene vůbec nic, protože on je jako sedm normálních Indů vedle sebe, a tak jsem vzal takový strašně dlouhý, snad pětimetrový prostěradlo a říkal jsem: Josko, vem si plavky a já tě do tohohle toho nějak umně zabalím.

Myslel jsem si, že mu udělám takovou róbu, takový sárí – ale vono to nešlo! Tak povídám: Víš co, podrž si to tadyhle v podpaží a toč se! A zabalil jsem ho do toho, takže vypadal jako dobře udělaná ruláda.

Byl v tom skutečně pompézní, protože má figuru k pohledání. A teď jsme říkali: Tak, to bude přesný, oni přijedou a my budeme stejně oblíknutý jako oni. Budou mít jistě radost, že ze sebe neděláme frajery a tak!

A vyšli jsme do tý lodžie, kde už bylo prostřeno, pomaloučku se svážel led a k němu teda patřičný věci, my stojíme na schodech a dole přijíždějí vozy a z těch vozů vystupujou lidi – a všichni mají smokinky a večerní róby!

No už se nedalo nic dělat, protože nás viděli a my viděli je. Já povídám: Josko, kdybysme to stihli, tak se honem ještě převlíknem, ale to jsme už prošvihli. Co se dá dělat?

Ale nakonec se ukázalo, že jsme je tím stejně potěšili. Oni se oblíkli po evropsku kvůli nám, i když nejenom kvůli nám, tahle vrstva lidí žije trochu evropsky, ale hlavně měli radost, že se nám líbí to, co nám dali, a že to opravdu nosíme. A tak jsme už tak zůstali, oni v tom našem, my v tom jejich, teda Joska spíš v tahitským, a byl to jeden z nejkrásnějších večerů. Bavil jsem se s lidma, který se dovedou upřímně smát, a s takovejma lidma se bavím vždycky rád. Měli s sebou jednoho člověka, kterej dělal mistra v tý fabrice, v Jawě–Yezdi, a to byl jedinej pravej Ind, kterej měl modrý oči. A překrásně zpíval Mississippi, moji zamilovanou píseň. Tvářil se přitom, jako že zpívá strašně hluboko, čili byl hrozně zamračenej, ale ve skutečnosti zpíval v mezích normy středního barytonu. Všichni jsme ho okamžitě překřtili na Mississippiho, od tý doby se mu tak říkalo a dokonce myslím, že se mu dodneška Mississippi říká!

Jak to byl machr na stroje, tak to byl machr na srandu! Co ten dokázal udělat! Ten večer to roztočil jako třívrtulák, takže to jelo až do časnýho ranního kuropění, kdy dámy, který už teda měly dávno spát, se dívaly na hodinky a říkaly: Ještě chviličku a půjdem teda rovnou připravovat věci.

To byl vlastně závěr našeho putování po východním pobřeží, potom jsme se už zase pomalu točili od Bengálskýho zálivu k Perskýmu.

Zastavili jsme se uprostřed kontinentu – v Bangaloře. Bangalora je zajímavý město, kde je trh perel. Je tam několik ulic, kde nenajdeš nic jinýho než obchody s perlami. A bejvají docela malý, třeba jen dva krát čtyři metry, ale ať se v takovým obchůdku podíváš kamkoli, všude je jenom jedna skříň a ta má takový malý šuplíčky, na nich jsou různý čísílka a značky a uvnitř jsou v modrým papíru perly. Kdyby někdo chtěl třeba svý ženě vybrat perlový náhrdelník, dejme tomu od milimetrový perly po třičtvrtěcentimetrovou, tak se ho ten obchodník zeptá, jak dlouhej má takovej náhrdelník bejt? On řekne dejme tomu: Náhrdelník kolem krku mý ženy by měl bejt asi dvaačtyřicet centimetrů dlouhej. A on to udělá naprosto přesně, doprostředka vsadí tu největší a nejkrásnější perlu a doprava a doleva bude dávat pořád menší a menší, vždycky je bude brát po dvou, takže každá ta polovina toho náhrdelníku je přesně stejná. A bude to naprosto dokonalej náhrdelník.

Přitom těmhle znalcům vůbec nic neujde, protože zkoušejí perly zubama. Prostě vemou perlu, maličko s tím takhle udělají a řeknou: Tahle perla patří tam, tahle patří tam a hotovo!

Další ulice, teda několik ulic, patří – aspoň jak to člověku nejdřív připadá – bubeníkům. Protože když tam přicházíš, už z dálky slyšíš pořád ťukání v podivných rytmech. Pětičtvrtinový, tříčtvrtinový, sedmičtvrtinový… všelijaký rytmy. A ty nevíš, podle kterýho rytmu bys měl jít, protože se to plete všecko dohromady.

Avšak nejsou to bubeníci, jsou to lidi, který dělají zlatý fólie. Ta ulice je poměrně úzká, před každým barákem je takový asi metrový pódium, na tom jsou koberce a tam různě sedí a klečí, s nohama křížem, s nohama za sebou, nad sebou, s nohama nad hlavou a za hlavou – klečí tam prostě parta lidí a každej má takovou knihu, která prej – prej! – je z hovězího měchýře. Na tu knihu, jak jsem slyšel, padne dohromady tři sta čtyřicet kusů hovězího dobytka. Oni vemou to zlato, takovou centimetrovou plošku, vloží ji doprostřed tý knihy a v určitým rytmu ťukají. Když se to zlato roztáhne řekněme na deset krát deset centimetrů, tak se to rozstřihne křížem na čtyři kousky a zase se to vloží do tý knihy a zase se do toho ťuká – až je kniha plná! Jenže ta kniha má tři sta padesát listů! Ale to potom ten plátek zlata můžeš vzít, položit ho na noviny a číst skrz něj. To je teprve ta správná fólie, to lístkový zlato, který se užívá na zdobení.

To zlato ti třeba dají ochutnat, protože se dá jíst. Oni dokonce říkají, že je dobrý na zažívání a přidávají ho do některých nápojů. Popadnou pláteček, kterej se ovšem musí chránit, protože kdyby jen trochu zavál vítr, tak ho odnese, rozdrobí ho do čaje a řeknou: Prosím!

Znalci prý poznají, jaký je to zlato. Já to teda nejsem a asi šest miliónů lidí kolem mě taky ne. Ale vím, že se tím zlatem hlavně pokrývají všelijaký věci. Na to zase mají takovou lopatku s krytem, aby ani dech na to zlato nepřišel, a tu fólii přilepujou takovejma štětečkama. A vždycky si jednu stranu obličeje neholí a o to strnisko si ten štěteček čistí. Za den tam mají miligramy zlata! Potom si zase neholí tu druhou tvář. Je to nádherná práce, titěrná a fajnová, toho zlata se potřebuje velice málo, ale nesmí se na něj ani dejchnout!

***********

Nevím už přesně, kde jsem to viděl poprvé, ale je to jedno, protože se to dělá po celý Indii stejně. Najednou prostě vidíš celou rodinu, jak nese na takovým bambusovým lehátku a ve vyšívaný dece svýho nebožtíka. Vpředu jdou s bubínkem a s píšťalama a strašně pospíchají. Ono je tam totiž dost horko!

Přijdou na takovej dvůr obehnanej zdí a tam jsou takový brázdy… nebo… vyhloubený lóže. Podle toho, kolik mají pozůstalí peněz, se nakoupí dříví. Když je někdo bohatej, koupí santalový, jinak prostě dříví, který je tam na hromadě, ale myslím, že je předpis, kolik nejmíň je potřeba na jednoho nebožtíka. Může toho bejt samozřejmě víc, může to bejt pohřeb honosnější, ale většinou je velice prostej. Pod tím dědečkem prostě zatopí, pomaloučku mu zpívají, hrajou, loučí se s ním, ale není to evropskej smutek. Spíš mi to připadalo, jakože už je dědeček někde jinde a že se má líp, taky podle toho, jak se choval – ale každej dědeček se vlastně chová dobře –, takže se podle toho převtěluje do něčeho zajímavého, do něčeho, čeho si zase váží někdo jinej.

Ti pozůstalí sedí okolo, dokud to všecko neshoří. Pak se ukloní, posypou to kytkama a odejdou. A teď přijde řada na člověka, se kterým vůbec nikdy nikdo nemluví. Je z tý nejnižší kasty a asi toho nikdy moc nemá. Ten sebere pomaloučku popel a hodí ho za zeď do toho dvora, kde je toho popela strašně moc. Celá hora! Ten člověk to vymete, vyčistí, všecko přehodí přes zeď a pak to obejde k tý hoře popela. Hned pod tou horou teče malej potůček. On si stoupne do toho potoka, uchopí vědro, nabírá vodu a pomaloučku ten popel polejvá. Popel se tím zvolna splachuje do potoka a s tím potokem potom plyne a plyne, pluje do větších potoků a do menších řek, potom do větších řek, až se nakonec dostane do té jejich velké a nejslavnější řeky.

A ačkoli s tím člověkem, co to polejvá, nikdy nikdo nemluví, tak on nakonec poslouží všem, jak chudákům, tak i boháčům…

************

A teď se musím trochu vrátit. Ne proto, že bych byl v tom vyprávění něco zapomněl, ale protože jsem to úmyslně přeskočil. Když jsem totiž tu Indii rovnal v hlavě a rozjímal jsem o tom, čím ji zakončit, tak mně bylo hned jasný, že je jenom jediný zakončení a jediný úžasný vyvrcholení: Tádž Mahál.

Pevnost Red Fort je z červenýho pískovce, je velice pevná, na první pohled nepřístupná, studená – ačkoli teda červenej pískovec by neměl bejt studenej, že ano –, ale tahle pevnost je už svým vzhledem velice strohá. Je to prostě opravdová pevnost. Uvnitř je překrásnej palác, šest nádvoří, všude samej mramor, alabastr… a jiný šutry.

Tam kdysi bydlel jeden maháradža, kterej měl nehodnýho syna. Ten syn ho uvrhl do domácího vězení, a aby ho měl opravdu zabezpečenýho, dal pod tím vězením udělat velikej příkop a dokonce tam dal dovézt lvy. Ale ještě dlouho předtím se stalo tohle:

Ten maháradža miloval svoji manželku. Velice ji miloval! Ale ona zemřela velice záhy a on jí dal postavit nejkrásnější hrobku na světě. Počítá se mezi největší divy světa. Je to bílá hrobka se čtyřma věžema v podobě minaretů a jmenuje se Tádž Mahál…

Když byl ten maháradža už starej pán a nesměl opustit svoje vězení, dal si na zeď proti oknu pověsit maličký zrcátko. A na ten Tádž Mahál se nedíval z okna, ačkoli to samozřejmě šlo, ale seděl proti zdi a díval se na něj jenom do toho zrcátka, aby ho nic nerozptylovalo. Tak tu svou ženu miloval! A taky vedle ní dnes leží – jeho náhrobek je jediná asymetrie na celým Tádž Mahálu.

Tádž Mahál… Jak to mám říct? Kdo ho jednou v životě viděl, jakmile zavře oči, musí ho vidět znova. Dokonce i můj přítel a světoběžník Richard Halliburton – on by se jistě neurazil, že mu říkám přítel, protože já ho mám hrozně rád – teda i pan Halliburton vniknul jednou za noci do Tádž Mahálu a vykoupal se tam v jednom krásným bazénu. Kdekdo pak tvrdil, že to není možný, že je tam spousta pijavic, někdo zase napsal, že je tam moc mělko – není to pravda! Ten bazén je dost hlubokej, ovšem ten prostřední. Ty ostatní jsou opravdu jen tak půl metru hluboký. Ale Richard Halliburton se chtěl vykoupat vždycky a všude. Přeplaval Helespont, vykoupal se ve studni smrti na Yukatánu – a vykoupal se i tady!

Když jsem přijel do Tádž Mahálu já, byl jsem jako u vytržení, protože něco tak krásnýho jsem nikdy v životě neviděl a musím se přiznat, že už nikdy v životě neuvidím – ledaže bych se jel znova podívat na Tádž Mahál!

Uprostřed Tádž Mahálu je hrobka té krasavice, a jak jsem se už zmínil, vedle ní leží její manžel, což je ta jediná asymetrie. Na tu hrobku, na ten sarkofág se pokládají okvětní lístky. Tím se vlastně všichni klaní a vzdávají úctu – prý! – nejmilovanější ženě světa. Rád jsem to udělal!

Ale pak mi průvodce řekl, že to vlastně není ten pravej sarkofág, že je ještě jeden dole – a tenhle že tu stojí jenom proto, aby přes ten pravej nikdy nepřešla lidská noha. A tak jsem se teda odebral po schodech dolů. Schody jsou dost strmý a na konci je překlad tak asi metr šedesát vysokej. Takže když jdeš po schodech dolů k vlastní hrobce té paní, musíš se sehnout. I to jsem rád udělal, protože jsem pochopil, proč to ten stavitel takhle postavil: aby se každej, kdo přichází, skutečně musel sehnout, aby se musel poklonit…

Nahoře kolem sarkofágu je stěna z mramoru, tlustá asi tak dva centimetry, vysoká řekněme metr osmdesát, a může bejt, když spočítám obvod, přes dvacet metrů dlouhá. Celá je vykládaná drahokamy do tvaru květů. Když je návštěvník zadobře s tím člověkem, kterej tam provádí a vykládá, a když mu něco dá… maličkost, průvodce baterkou z druhý strany posvítí. A pak teprv je vidět tu krásu. Ten mramor totiž prosvítá!

Čas od času zazpívá průvodce v tom prostoru úryvek kdysi dávno slavné pohřební písně, kterou je potom ještě tak šest nebo osm vteřin slyšet. Ale strašně mě rozčililo, že tam přijdou lidi, který to chtějí napodobovat a hulákaj tam jako na pastvě… no ono se snad ani na pastvě takhle nehuláká!

Uchvátilo mě to tak, že jsem jenom litoval, že tam nejsou vedle mě všichni ti, který mám rád, aby to taky viděli.

A říkal jsem si, že bych se chtěl ještě jednou v životě podívat na tohle místo, který je tak nádherný, chtěl bych tam přijít a říct jim: Já jsem tady už jednou byl! Byl tu přede mnou pan Halliburton, ten se sem už vrátit nemůže – ale já se sem vracím!

A jestli nezařadili Tádž Mahál do sedmi divů světa, tak já ho tam zařazuju!

„Nejbohatší jsou ti lidé, co se většiny věcí mohou vzdát.“  Tak tohle prohlásil samotnej Rabíndranáth Thákur a jeho lidé si to pamatují dál…