|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Kontury
Viděla ty sedačky, červenou koženku, tyče jedovaté jak žluč
tak živě, jen když jí je brali zpod pohledu, když z nich odnímali její
pohled.
V útrobách točité schodiště, vrut na vytáčení věže.
Jak to bylo pohodlné - sloupnout gesta a odhodit je na
hromadu, kde nemají smysl.
Nahé tělo mrskající se nepoddajností, nedovařené –
jiné končetiny na jiných kachličkách nastavené jiné
vodě z posledního kohoutku, rok co rok
za hranicí hranic.
– plivanec na chodníku. Že to jde prostoupit, ten sliz,
tenký film, všechny nechutnosti slova
„já“, které je samo o sobě průhledné, čisté, čiré.
Nosí tě v sobě jako plyn probublávající kostmi, kapalné
vyčerpání, slepou skvrnu na vědomí –
nebo někoho z nich.
Když jdu, chůze do mě vstupuje protipohybem. Významy si mě
obouvají, procházejí mnou a berou
si, co jim nepatří. Jako někdo, kdo si na talíř objednal
utrpení a teď
obrací lžíci proti sobě. Jako volný list papíru se smekáš na
pozadí
ničeho,
tahy, které ve vzduchu zanechává hroutící se skutečnost.
Tažení
oka mimo sebe. Prohýbat se pod tíhou zorného pole, tělo,
které se chce vytlačit samo ze sebe, které
překypuje.
|
|
|