PLUTO (Hádes)

Jeho život začal zavržením: otec Kronos ho pozřel a uvěznil ho ve svých útrobách. Podruhé začal vzpourou: s bratry otce porazil a ujal se vlády v říši mrtvých. Chmurný, zavilý a bezúsměvný je postrachem všech lidí. Před jeho trůn všichni přestoupíme v nahotě. On je poslední soud, jehož rozsudek už nelze vzít zpět.

Pět řek protéká jeho říší: řeka nářku, zármutku, mrazu, ohně a zapomnění. Do podsvětí se vchází propastmi: je hluboko, hluboko dole. Nebo snad je až za místem, kam večer mizí slunce: daleko, daleko jinde. Rozhodně není přístupno směšnému turismu naší zvědavosti, která se tak ráda dere do všech skrytých míst.

Jen málo živých sem vstoupí. Jednou si pěvec Orfeus vyprosil svou mrtvou Eurydiku. Hádes si položil podmínku: Orfeus se cestou neohlédne, ani jednou si neověří, zda milá za ním jde, anebo ne. Na rozhraní tmy a světla Orfeus selhal. Ohlédl se – a temná říše mrtvých odvála Eurydiku zpátky jako vzdech.

Dobrým i zlým se tu dostává po zásluze. A ti, kdo nebyli zlí ani dobří, studení ani horcí – ta naprostá většina banální lidské směsi – ti jsou odsouzeni bloudit jako stíny. Bez radosti i žalu, bez touhy i cíle se plouží pustými planinami, kam nezasvitne slunce a jen řídké bledé kvítí vystupuje z mlh.

Svou vlastní ženu Hádes získal násilím. Persefona trhala květy, vtom jí pod nohama pukla země a sám bůh ji vtáhl do hlubin. Její matka Démétér ztrestala zemi hladem, až Hádes svolil, že dcera se k ní smí na čas vracet. Ale protože pojedla jedno zrnko z jeho ruky, je navěky jeho a už ho nesmí opustit.

Co patří k Hádově výzbroji? Helma neviditelnosti. Co patří k jeho bohatství? Všechno, co ukrývá země. Jak ho vzývat? Velmi prostě: stačí pokleknout na zem a zabušit do ní rukou. Jakou má výsadu? Přísahu při jeho řece Styx už nesmí zrušit ani bůh.

Obrozenci a středověcí alchymisté nemají o planetě Pluto ani zdání. Do vědomí lidí vstoupil Pluto až v roce 1930. Přišel poslední.

Pluto je princip latence. Vše, co je tajné, spící, zamčené a čekající, to je povahy plutónské. Helma neviditelnosti a skrytost pokladů nám zakrývají platónský rys bytí. Nemáme ho pod kontrolou, vůle k němu nedosáhne a rozum se zastavuje. Jiný slovník metafor by naznačil: je to ono nejhlouběji karmické.

Archaická sedlina spí na dně člověka i lidstva, je činná, ale nezvědomělá. Osobní obrys se rozplývá a Já splývá s existencí celku. Pluto je jungovské kolektivní nevědomí, zřídlo mýtů a archetypálních hnutí. Na úrovni sociální je to dav.

Saturn vede účtování v rámci hodnot konkrétního času. Hádův otec Kronos (tedy: Plutův otec Saturn) je pánem dočasnosti. V něm si řešíme své vztahy k autoritě, vyhraňujeme se v konvencích své doby a neseme břemeno kázně. Plutónská spravedlnost je jiná. Saturnův syn a přemožitel nás soudí pod zorným úhlem věčnosti.

Jím jsme vpleteni do dlouhých smyček historie světa. Kolo dějin nás vleče a zahrává si s naší jedinečností. Logika zla i dobra, sankcí i zisků prýští tak daleko a dávno, že ji nejsme s to chápat. Hádes splňuje helénskou představu nutnosti v absolutním smyslu. Saturnské krize jsou výchovné a autoregulační. Pluto má stigma neodvratnosti.

Jde o transformaci nejzazšího typu, což v našich zjednodušených představách obvykle je smrt. Ale je to každá změna, která zasáhne podstatu a jádro. Je napjata mezi dva póly: konec a počátek, smrt a vzkříšení, boření a tvoření. Destrukce je latencí nových forem. Zrno umírá v zemi, aby pole žilo dál.

Náš vývoj a příběh – to, čemu říkáme osud – mívá chvíle, v nichž jako by bezmoc testovala naši vůli žít. Nemůžeme nic dělat. Nezbývá než věřit, že i trápení má smysl, byť za obzorem naší chápavosti, a odevzdat se těžké hodině. O tom myslí mýtus: Orfeus to nedokázal. Nutkavě chtěl mít situaci pod kontrolou a ztroskotal na kolaps důvěry.

Ovšemže sirý bůh temnot si dobývá svá práva násilím. Změny, které nese, jsou tak strmé, že nemohou čekat na naše kývnutí. Na diskuze je pozdě. Právnická zchytralost Merkura, závoj lunárních iluzí, ale i saturnsko–jupiterský souběh řádu a moci – to vše se s rachotem řítí do propasti a tmy. A vynoří-li se zpět, už nikdy takové, jako bylo. Osud se dělí na čas „před tím“ a čas „pak“. V příznačně pomalém rytmu se platónský vliv valí celá léta, úporný a neprůhledný. Nelze mu rozumět ihned. Ale když projde, zůstává po něm průnik někam, kde dosud nebylo ani tušení.

Planeta Pluto je hostem dvacátého věku. Vystihuje jeden z velkých trendů doby: ono splývání života v celek, poznání, že jsme propojeni se vším, co vůbec je. Budí latence, otevírá sejfy, občas výbuchem vyrazí zamčené dveře. Je v něm naděje i provokace, bledá tvář paniky i spásonosná vize. Stojíme před hrozbou hromadné sebevraždy (3 roky psáno před Davidem Koreshem), zem nám puká pod nohama a při tom vydává poklady a obnažuje zlaté žíly. Spící vrstvy duše lidstva jsou násilím dějin probouzeny k vědomí.

Pluto je proměna a obrození. Je to soud na rozhraní života a smrti a je v něm riziko i šance, destrukce i možnost regenerace.