SLUNCE A LUNA

Dvě Světla, Král s Královnou, dva neoddělitelné póly lidského Já. Odvěké napětí mezi dnem a nocí, akcí a reakcí, Já vyzařujícím do světa a Já odrážejícím svět.

Snad neexistuje bájesloví, které by tento pár neznalo a nevykládalo ho ve vzájemném vztahu. Vždy jde o mužský a ženský motiv. V naprosté většině mýtů – především ve všech evropských s výjimkou germánských – patří Slunci mužská a Luně ženská tvář. Ti dva jsou manželé, milenci nebo sourozenci. V důvěrně lidském antickém panteonu vystupují jako bratr a sestra, Hélios a Seléné.

Nejznámější héliovský mýtus je varovný příběh jeho syna Faethóna. Kamarádi hocha urazili, když vzali v pochybnost jeho božský původ. Syn žádal po otci důkaz. Hélios nerozvážně přísahal při vodách Styxu, že mu splní každé přání, a už nemohl vzít slovo zpět. Faethón zatoužil řídit sluneční vůz nebem. Otec věděl, že ho posílá na smrt, ale nedokázal mu vymluvit pyšný plán. Faethón nezvládl plamenné oře, zřítil se na zem a způsobil požár, při němž svět lidí i bohů málem zanikl.

Selénin mýtus je romantičtější. Zamilovala se do pouhého smrtelníka, půvabného chlapce Endymióna. Zeus na něj neseslal smrt, ale hluboký spánek. Smutná Seléné spícího laská, těší se jeho krásou a líbá ho na zavřená víčka. V jedné verzi mýtu se hoch neprobouzí, v té soucitnější se vzbudí aspoň občas a v další dokonce má se Seléné řadu dcer.

V alchymii jsou ti dva vrcholem hodnot. Získat Slunce a Lunu, to jest zlato a stříbro, znamená v alchymistické theurgii zbavit nižší kovy jejich nečistot a slabin a dovést je do stavu plnosti a ušlechtilosti.

Slunce a Lunu nelze chápat odděleně. Tvoří jednotu Já, které se vyhraňuje z amorfní univerzality, a Já, které s ní asimiluje. Sluncem se bytost stává sama sebou, gravituje k vlastnímu neopakovatelnému jádru. Lunou hledá vztah k Ne-Já a noří se do bytí druhých. Slunce je jedinečnost, Luna je sjednocení. Slunce je velká Já a Luna odraz nemenšího Ty.

Slunce, pralátka naší osobnosti, září jasným světlem v našem sebevědomí. Luna, přadlena naší vztahovosti, zažíhá bledým přísvitem i skrýš podvědomí, ten kraj plný přeludů a stínů. Slunce je čin a jasně vyjádřený výraz. Luna je reflexe a pocit. Slunce je zdroj síly, Já uvnitř já, střed středu a dar svobodné vůle. Luna je bytí v sounáležitosti, patření někomu a někam, to Já, které nabývá smyslu teprve v účasti.

Ať jsme mužem či ženou, Slunce je On a Luna Ona v nás. Všechny archetypální obrazy Slunce jsou královské a bohatýrské. Prolínají se v nich plodné i ničivé aspekty moci. Slunce je hrdina a vládce, otcovský symbol všemohoucnosti.

Luna je Velká matka. Je útěšná i nebezpečná. Je něžná jak menuet a budí pověrečnou hrůzu. Má ochrannou i pohlcující moc závislosti. Je to kouzelnice. Všechna lunární božstva jsou magická. S tvorbou Depeche Mode mám spojenou srandovně magickou úpravu L.A. Lunar Mix na pecku „Waiting for the Night“.

Luna je prvek vodní a panuje v neurčitých, vágně vymezených pláních subjektivity. Myšlenky tu ještě nenabyly pevných tvarů, nepravidelné vibrace dojmů prochvívají mlhou, v níž nic nelze přesně definovat ani zachytit. Lunární gramatika a syntax jsou volné jako řeč primitivů a snů. Jevy k sobě tíhnou podrobnostmi a náhodami, jednou tak a podruhé zas jinak, nespoutané řádem a šálivé ve svém čeření. Slunce určuje, konkretizuje a integruje. Jeho logika ví, měsíční intuice tuší. Slunce říká: ano ano, ne ne. Luna šeptá: Kdoví… možná… snad…

To, co plodí Slunce, to je jisté. Všechno lunární je nejisté. Čáry, mámení a věštby jsou rodu lunárního. Luna je launa–rozmar, vrtoch. Lunatici ztratili opornou pevnost Slunce. V Lunu lze doufat, ale spoléhat na ni nelze. Luna je náladová eskamotérka.

Proměny Luny v kruhu úplňků a novů jsou základem měření času a připomínají nám věčnou obnovu života. Rytmus vzniků a zániků pojí minulost s budoucností a okamžik s věčností. K výbavě lunárních bohyň patří vřeteno a nitě: to ony předou náš osud, tu zašmodrchanou změť vzestupů a pádů. Luna je lůno, paměť, zrcadlo.

Moudrost instinktů – to dědictví po Matce minulosti – nás chrání silnou vrstvou sebezáchovných reakcí. Je to zkušenost, kterou za nás zkusili jiní. I my něco zkusíme a pošleme to dalším – a Luna, jímka odraženého světla, to vstřebá a zachová. Jsou jemné signály, které vycítí dřív než zářivý intelekt Slunce. Ale mýlívá se. Cit ji svádí z cesty a ona tone v domněnkách a iluzích.

O čem mluví mýtus o Faethónovi? Faethón je jedno z jmen Héliových, otec i syn tvoří dvojklannou jednotu solárního symbolu. – Božský potomek chtěl vyniknout nad ostatními, chtěl se chlubit mocí, která patřila otci, a v obrazném i prostorovém smyslu se vyvýšil nad celý svět. Musel skončit debaklem a zhoubou. V tom je riziko slunečních dětí. Příliš sebejisté, arogantní Já se cítí rovno bohům, vznese se do závratných výšek a shoří v jejich plamenech.

Lunární mýtus je jiný. Je to příběh touhy po sblížení, kterou lze velmi těžko naplnit. Spící milenec je sám půvab, ale do vztahu s ním nelze vstoupit. Mihotá skutečnem i neskutečnem, je tu a přesto tu není, je živým tělem i netělesným snem. Dokáže-li ho Luna vzbudit, miluje se s ním a dá mu děti. Je šťastná, i když blízkost trvá chvíli a je jen krátkou lhůtou v proudech pomíjivosti. – Přesně tak v nás Luna vznáší svůj nárok: umět vzbudit toho Druhého, tu Druhou, dokázat probudit své Ty. Pak je životodárná a dobrá. Jinak tone v pouhých fantaziích, cit se odráží sám v sobě a bloudí ve vlastních odlescích.

Příliš Slunce je příliš ohně. Sršící vitalita brání druhým přistoupit blíž, děsivá přitažlivost silného Já strhává všechno k sobě a nedopřává pohodový poklid společného prostoru. Je-li Slunce slabé, tvorům se nedostává síly. Zkřehlé výhonky krní, vládne zimničný třas nejistoty a símě nikdy nedozraje v plod.

K ziskům Luny patří důvěrnost spolubytí, emfatický dar a soucit, k jejím riskům blouznivost a bláznivost. Jako každý princip vodní připomíná Luna vláhu: je-li jí málo, cit zaschne, vysychá dojetí a něha. Je-li jí moc, povodeň podemele kořen a cit unáší bezvládnou bytost bůhvíkam.

Nejvyšší dar Slunce je sebe si vědomá svoboda. Já se povzneslo nad nerozlišenost živé hmoty, získalo jistou nezávislost a vzalo na sebe břímě odpovědnosti. Je královské a héroické. Je právem na život a vůlí realizovat se. Jen občas se v sebepřecenivé pýše vznese příliš, shoří a zřítí se.

Svítí v nás oko dne i oko noci. Slunce je Logos, Luna Psýché, a jejich vztah je nejcitlivější míra rovnováhy v člověku. Ten, kdo umí čerpat z obou – ze sebe sama i ze vztahu k druhým, z oslnivé bdělosti i svěžího přísvitu snění – ten umí brát i dávat z nejširšího spektra života.

*

Život, oprátka a naprostá většina knih má jenom jeden konec. Příslovečná „každá hůl“ a tato kniha však má konce dva. Hůl proto, protože přísloví moudře ví, že na všechno lze hledět tak i onak. Kniha proto, že i my jsme na ni byli dva.

Zde, na místě setkání, s díky přijímám květinu a podávám svému spoluautorovi jablko. Není to jablko sváru, kdepak! Tento spoluautor není rozpolcený uzlíček nervů! Jeho půle ukazují, že skutečnost má vždycky dvojí tvář. Jednu abstraktní, stvořenou z hypotéz a pojmů – a druhou živou a jedinečnou, s jádřincem plným nespočetných možností. Tak i my, zrozeni v přísných souřadnicích kosmu, se jim nemůžeme zcela vymknout. A přitom jsme živí, neopakovatelní a tvůrčí a rodí se v nás jádra příští svobody.

Než se rozloučím, dovolte přibalit jednu poťouchlou orientální průpovídku. Zní:

„Chceš mít ve všem jasno? Poraď se s mudrcem!

Chceš mít ve všem zmatek? Poraď se se dvěma mudrci!“

1.4.1991 tedy na apríla 16.00 letního času a Depeche Mode tehdy zrovna vyfešákovali L.A. Lunar Mix J