HIP HOP CONNECTION MAGAZINE

INTERVIEW, JULY 2002

Když byl studiový hip-hop ve svých počátcích, jeden člověk měl pozoruhodnou zásluhu na vývoji zvukových triků. Mělo to daleko od snadné věci, ale dědictví Mantronixu bude navždy kolovat v žilách, v mých žilách…

Jestli jste si třeba někdo sepsal seznam nejlepších dlouho zmizelých umělců hip-hopu, tak by blízko vrcholu vyčníval Kurtis Mantronik. Na základě dema s MC Tee podepsal kontrakt s vydavatelstvím Sleeping Bag v New Yorku a zakrátko se vyšvihli na scénu s hitem „Fresh Is The Word“ na začátku roku 1985. Dál následovala řádka úspěšných singlů jako „Ladies“, „Hardcore Hip Hop“ a „Bassline“, s prvními dvěma alby Mantronix KM upevnil svou pozici jako jeden z nejvýraznějších talentů na moderní produkování. Jakmile se zadařilo jeho hitům, tak také pravidelně produkoval písně dalším rapperům jako Just-Ice, T La Rock a Tricky Tee a v důsledku své druhé funkce ředitele A&R ve Sleeping Bag podepsal v labelu smlouvu vydávání desek s EPMD.

Ale jak jeho vazba se Sleeping Bag nabírala kyselou příchuť, nespokojený Mantronix se vydal na novou pastvu. Výnosná smlouva s Capitol vyplodila sice další tři alba, ale s poměrně větší ztrátovostí vloženého zisku. Když se vyhořelý Kurtis cítil vyčerpaně, okamžitě změnil prostředí, nakonec se znovu vynořil o pět let později inovující svoje řemeslo jako producent / tvůrce remixu a pseudonymní umělec na funky housové scéně.

Teď zakotvil v Británii, jeho poslední nahrávka znovu zabrousila k jeho hip-hopové minulosti a ke kořenům charakteristického zvuku pro Mantronix. That's My Beats! maluje impulsivním zvukovým profilem oblast velikého jablka v půlce 80. let a ve vzácném rozhovoru Kurtis vysvětluje důvod, proč je odhodlaný zpátky nastoupit za mixážní pult.

HHC: Jak se vůbec uskutečnilo „That's My Beats“?

KM: Má to tento průběh. Požádali mě, abych sestavil dvanáct skladeb, které mě ovlivnily před tím, než jsem začal skládat svou vlastní hudbu. Přikývnul jsem, ale nezačal jsem do chvíle, než jsem se dostal do vaší země, a než lidi řekli „tohle je hodně zajímavá kompilace – tohle je přesně hudba, co ovlivnila spousty lidí, kteří se v té době v Evropě věnovali hudbě“. Je to pro mě důležité album, protože bez těchto nahrávek bych nevěděl, kde by vůbec vznikal můj sound.

HHC: Odrážejí pro alba typické prvky disco, hip hopu a electra základní složky klasického zvuku Mantronix?

KM: Dostal jsem se do New Yorku v létě 1980 a všechny rádio stanice servírovaly taneční hudbu. Celá scéna byla živá a vzrušující. Šel jsem se projít po Central Parku a všichni skateři ladili rádia na stanice s discem… takže jste tu měli všechny dunící repráky naladěné na stejnou stanici a když přišly na řadu gramodesky, tak jsem kvůli nim rád chodil do klubu. Bombardovali mě s disko záležitostí a od prvního dne jsem znal „There But For The Grace Of God Go“ od Machine. Ta dost dominovala. Takhle nějak zněl New York – musel bys tu být, abys ucítil sílu celé věci.

HHC: Kdy nastoupil hip hop do srovnatelné pozice?

KM: Hryzala mě blecha rapu. Na rádiu moc rapové desky nepouštěli, to byla záležitost jen naživo v parku, kdy se dotáhli do ulice gramce a zapojili se do zdroje elektriky u lampy. Můj známej v Brooklynu mě hodně seznámil s celou hip-hopovou kulturou. Byl jsem oslněn tím, co všechno dovedli tihle kluci dělat s vinylovou deskou. Existovalo strašně málo rapovejch desek, jestli vůbec nějaká, kterou sis mohl koupit a poslouchat, ale jsou tak jedna nebo dvě z toho období, kdy mohu říct „okay byl jsem tady a tady jsem šel taky…“

A co obzvlášť dominuje?

KM: „High Powered Rap“ od Crash Crew je rozhodně jedna věc. Byla jednou z prvních rapových desek, co jsem slyšel. Vzpomínám si, jak jsem jí slýchával v Roxy s Afrikou Bambaatou, Jazzy Jayem a všemi tanečníky breaku. V té době zahrál Bambaataa všechno počínaje The Clash, až po Funky 4 a Crash Crew, pak zahrál Parliament a Funkadelic a necelých 4 000 lidí mu na to pařilo! To byla divoká jízda.

HHC: A co Tvoje electro výběry?  

KM: Uprostřed celého poslechu všeho toho disca a hip hopu se dostává do popředí Ruichi Sakamoto s písní Riot In Lagos. To bylo naprosto potrhlé! Disco stanice hráli tomuhle podobné věci a Bostich od Yello – tohle už dneska neskládají, proto to tehdy byla tak nádherná doba. Byla to velice pestrá scéna. O pár let později Art Of Noise vydali Beatbox a to bylo neuvěřitelné. Byla to elektronická kompozice s výraznými hip hopovými spodky. Tehdy jsem začal experimentovat s nástroji a vytvářet svůj vlastní styl.

HHC: Uhodil jsi do zlaté svým prvním demem. Co se vlastně dělo? 

KM: Chtěl jsem být DJ, ale nikoho na scéně jsem neznal, tak jsem dostal práci jako pouštěč desek v jedné prodejně v centru Manhattanu, jmenovalo se to tam Downtown Records. Jednoho dne mi povídá jejich stálej zákazník: „Víš co? Mám doma udělanej beat, ale sháním rappera“. Takhle jsem pak potkal MC Tee. Probíjeli jsme se s osmi stovkami dolarů společně a natočili jsme první demo. Všechno v tom tak dobře neznělo, tak jsem se rozhodl prohnat to stereo ekvalizérem v obchodě. Potom už znělo fantasticky.

HHC: Jak ses dostal ke spolupráci se Sleeping Bag?

KM: Will Socolov, majitel, jednoho dne přišel a můj šéf mu říkal: „Chlapci mají pěkné demo, chceš to slyšet?“ dal ho Willovi a další den se vrátil a říkal: „Tohle se mi dost líbí. Já půjdu a pohovořím s partnery, chci tuhle desku vydat.“ To mě dost potěšilo, protože to bylo první demo, co jsem dělal. Chtěl se mnou podepsat smlouvu, tak mě zavolal do studia, abych připojil na desku scratching. Ptal se: „Víš, co máš dělat, OK?“ a já jen kejvnul „Yeah“. Skončili jsme to tak, že jsme vydali „Fresh Is The Word“ a tím jsem začínal.

HHC: Překvapil vás jeho úspěch?

KM: Tahle deska měla v New Yorku masivní ohlas. Vyšvihla se v rádiu a tím kompletně explodovala. Bylo to tak velké, že téměř každá rádio stanice to hrála nejméně šestkrát až sedmkrát za den a to je moc. Hráli jsme také po klubech – docela často ve stejný den. Bylo to asi takové: v deset zahrajeme v Roxy ve dvanáct v Red Zone a tak dál. Kamkoliv jste vyrazili ve městě, slyšeli jste to z rádia nebo z aut, která se proháněla.

HHC: V kruzích hip hopu spočívá tvá reputace na prvních dvou albech Mantronix. Řadíš je ke svým nejlepším pracím?

KM: První album Mantronix bylo dost případ typu „pojďme se dát do práce a zkusíme si pár věcí.“ Bylo to spíše jako EP. Neměl jsem žádné nápady, jak bych udělal celé album, tak jsem si zkusil napojit do sebe megamix. Nikdo to přede mnou ještě nedělal, ale vlastně jsme ho natočili proto, abychom zaplnili místo. Daleko větší snaha na album bylo Music Madness. Od počátku jsem chtěl, aby bylo více elektronické a experimentální, protože něco takového nikdo v hip hopu nedělal. Skončilo jako kvintesenční Mantronix. Když ho dnes slyším, pořád z něj mám radost.

HHC: Jestli bys mohl vybrat jednu určitou píseň Mantronix z té doby, která by to byla?

KM: Tak určitě podle mého Who Is It a možná Hardcore Hip Hop. Who Is It jednoduše vzniklo tak, že jsme dělali rap na hotovej beat. To znělo nudně tak přesně na konci session jsem se rozhodnul, že připojím i zvučnej syntetizér. Už jsme míchali skladbu – bylo to přes hodinku na konci session a za hodinu jsme platili  $125 – když jsem řekl, „tak tohle fakt nešlape, dejte mi keyboard“ a uzavřeli jsme to za dalších 45 minut. S peckou Hardcore Hip Hop jsem chtěl udělat něco o dost drsnějšího a je to poprvé, kdy jsem slyšel vyslovit termín electro. Tahle věc skloubila hip hop s elektronikou, bylo to rychlé a zafungovala.

HHC: Co se stalo špatně, když jsi podepsal smlouvu se značkou Capitol?

KM: Podepsat smlouvu u Capitolu byla naprostá masivní chyba. Z jejich pohledu jsem byl jedním z nejlepších producentů široko daleko. Chtěli si užít s rapovou hrou a skončili tak, že na mě hodili peníze. Ale nepochopili to – byli zapojeni do něčeho, co bylo na bázi hype.

HHC: Byl jsi zklamán z alba In Full Effect?

KM: Ano, nebylo to silné album. Bylo složité ho točit, protože jsem jezdil po světě. Tee byl také součást vzniku, ale nemohl jsem ho usměrňovat co se týče dostat ho do studia v určitý čas. Měl jsem velké pochyby s tím, co jsem vytvořil. Já byl v uzavřeném světě, měl jsem všechny tyhle prachy a právníky a účetní kontroly a všechny lidi, co z toho těžili a nevěděl jsem, komu můžu věřit. Třeba u skladby Simple Simon – o té si všichni mysleli, že zaboduje i v zámoří a jen já jsem z ní byl rozhozenej.

HHC: Co jsi udělal s výhodou zadní strany?

KM: Já myslím, že se hitům dále dařilo. Je to obousměrná věc. Byli by zaplatili spoustu peněz, kdyby chtěli moje služby. Desky byly umělecký zážitek, ale Mantronix byla spousta těžké dřiny. Sralo mě, že jsem tři ze čtyř dní v kuse dělal na rapové desce a pak rovnou na taneční nahrávce, tak pařba na párty musela jít někam stranou. Možná že kdybych se zeptal Willa, zda peníze co mi potom nabízeli, byly opravdové, řekl by mi „Yeah a udělali jsme chybu, že jsme se od sebe odtrhli“.

HHC: Po problémech s Capitolem jsi vypadal, že jsi někam zmizel, co se stalo?

KM: Vypadl jsem ze scény v letech od 1991 do 1998. Přestal jsem skládat hudbu, protože jsem se cítil vyhořele. Musel jsem řešit několik legálních problémů a to si vybralo na mě svou oběť. Začal jsem s hudebním průmyslem ve svých 17 – pracoval jsem ve prospěch labelu Sleeping Bag den co den a vůbec mi nezbývalo volno pro sebe. Někdy jsem ve studiu zůstal rovnou na dva nebo na tři dny a přespával jsem tam na podlaze, protože jsem nechtěl ztratit svoje seřízení na pultu… po čase jsme z toho místa vyšli a byli jsme zelení! Začal jsem to těžko snášet a eventuelně jsem začal uschovávat spoustu věcí. V módě začal kralovat new jack a ten začal přebírat house.

HHC: Jak se změnilo působiště, terén?

KM: Tehdy mi začalo opravdové odtržení. Všechno se změnilo. Najednou jste měli rapové kluby a housové kluby a radiostanice už nepouštěly pestrou směsku – spíš jeli hip hop s R&B. Já byl zvyklý nastolovat trend a ne ho následovat. Musel jsem se odnaučit svůj způsob tvořivosti a to je dost těžké. Lidi řekli, že mám už zastaralej zvuk a pak po šesti měsících jsem se vzdal. Dělal jsem do spousty jídel a v podstatě jsem dál nepovažoval, že zůstanu v byznysu.

HHC: Co způsobilo tvůj návrat?

KM: Jednu noc zašel inženýr, se kterým jsem pracoval, na malou poradu. Představil mě jednomu člověku, který se ptal „Proč se nechceš vrátit? Všichni tvůj zvuk samplují…“ Neměl jsem konkrétní nápad, a ten člověk mi řekl „Ty máš obrovskej ohlas u lidí, co tě následují“. Vážil jsem se svým břichem hrozných 280 liber, ládoval jsem se jídlem, přemýšlel jsem, že tohle už nemohu dopustit. Ten člověk mě chtěl zastupovat a dohodil mi, že udělám remix pro Future Sound Of London. Tak jsem ho udělal, měl docela ohlas a zase jsem se začal do toho dostávat. Udělal jsem nějaké věci na scéně electro a drum & bass, pak jsem začal plodit disco a to je v téhle chvíli meta, kde jsem.

HHC: Jak se hip hop rozvíjel od éry klasik Mantronixu?

KM: Myslel jsem si, že by měla být produkce a rapování ve stylu o mnoho víc důmyslnější, než aby místo toho zase opakovalo cestu ke kořenům. Era ve které jsem se vyvíjel, všechno bylo o pevném rapování jako zvládal LL Cool J – všichni měli snahu zkušeně udávat tón a mít rytmus. Později jsem slyšel rapovat lidi a připadalo mi to jakoby texty četli z knihy a těm blábolům se nedalo rozumět. O něco lepší zkušenost mám s lidmi jako Timbaland, ale já jsem prostě z odlišné éry.

HHC: Proč jsi se rozhodl, že se usadíš v Británii?

KM: New York se odchýlil od toho být hlavním centrem zábavy a změnil se na to nejhorší místo. Starosta Giuliani ho v podstatě zazdil. Zavřeli tu všechny kluby – teď už existuje jen několik barů, kde se hraje hudba. Částečně to byla výhoda, když neurčití podivíni a individua chodili ulicemi. Mělo to správný charakter, teďko je to tam strašné a já tam bejt nechci. Jsem tu zatím chvilku a začínám cítit zase oheň. Chci se zase zapojit do hry. A jednou, až to budu cítit, se vrátím zase s nakopávajícím hip hopem.

…Jeho album „That´s My Beat“ vyšlo na značce Soul Jazz