Plný nečinnosti nehybných kyvadel
jak moucha v karafě
už vyschlé fiále hrdla
Čísla na číselníku křižmo ne voda v řece
vylévající se do vlévající.
Měsíc rolet stažených povlaků bílých
prachu na nábytku zdvojená plochost
v každém zrcadle jeden.
Včely už opuslily med mé hlavy
pro torzo jsem bez přístřeší
jak Leonardova sgrafita v prostoru
plné lopatky masa vyrvaného dlátem
nepřiměřenost v rozvalinách.
Střepy a úlomky v dávném pravzoru
Až med táhne čas
a prach na koberci jen slunce vysvítí
paprsky najdou cestu obtékáním věčnosti.
Čas barbarským pohledem míří tichými kroky
plní Fórum i schody drolí svými doteky
klavír s bílou slonovinou splývá
v mezitóny černé.
Srpen
čas nehybných kyvadel
tiše jde v prejzových střechách
do komnat
vchází do věčnosti. |