Na nebi plíšky hvězd ; prodavači hadích kůží s hbitými prsty
lucerny a vůně myrhy a uprostřed sladký teplý vzduch
Kdosi volá jméno, Ty, On, Snad nelze najít společné těžiště prázdnoty
do úsvitu, aniž ví, kým je, není nikým, je nový, připravený
k čemukoliv, jak mozek co se vyprázdnil do své minulosti,
která byla dosud jen životem Nad Káhirou svítá den
A možná že je to jen krásnější lem v řekách ponorných,
když však přistane; procitnutí prudkým nárazem dnů není
ale když myšlenky vyhoří na popel co pak
Muezín svolává k modlitbě V mlze i domy jsou stíny
a konečně nad vším se zavře závěs zapomnění
To ony neumí čas a jen vzdáleně přítomny,
než všechno to skončí umíráme pro svět
Z temného kdesi, kdysi a tam, nikoliv potom,
vynořuje se ležící tu; bez jakékoliv příčiny
či naděje, bez jakéhokoliv obsahu Ale přece jen Ty
Jaký úder kladiva srazil tenhle okamžik, či bytost, či věc,
co tady leží a spočívá, že neví už o ničem,
omráčená až do té chvíle, To zase jen Ona
kdy přispěchavši paměť vrátí vědomí sobě samému
a čas přijde najednou jako světlo či pohled na sebe sama
To jsi ty v domě mrtvého muže
a mistr zenu rýdlem na tvé tváři vyryje novou vrásku |