GEORGES MÉLIÈS (Vynálezce filmového dobrodružství)

INSTINKT, Šimon Šafránek 8/2012

Vynalézal kouzla, pak i kamery. To vše, aby co nejpřesněji zachytil lidské sny. Syn obuvníka Georges Méliès byl výjimečným průkopníkem kinematografie. Režisér Martin Scorsese mu vzdal poctu na oscary nominovaným filmem Hugo a jeho velký objev.

Starý pán sedí v malém nádražním krámku a klepe kosu. Obklopen cetkami si hraje s natahovací myší. V jeho tváři je zaseto pár hlubokých vrásek, ruce ale vládnou jemnými gesty. Snadno pochopíte, že stařec byl kdysi něčím mnohem víc než pouhým vetešníkem. Byl eskamotérem. Pravým kouzelníkem, mužem, který lidem servíroval něco, co nikdy předtím neviděli. Martin Scorsese dokázal starého pána zobrazit kromobyčejně živě, navíc mu dal tvář Bena Kingsleyho, který jako kdyby Georgesovi Mélièsovi z oka vypadl. Z toho měsíčního, které Mélièse proslavilo nejvíc? Jistě, záběr na tvář měsíce, jemuž do oka vletí lidská raketa – to byl obraz divoké představivosti, triumf kinematografie jako nositelky zážitků, které dosud byly vyhrazeny jenom snům. Georges Méliès přitom začínal jako švec – i když k obyčejnosti měl i tehdy hodně daleko.

A pak přišel kouzelník

Mélièsův otec Jean-Louis-Stanislas byl obuvník a jeho matka Johannah-Catherine byla dcerou váženého ševce, který dodával zboží na holandský královský dvůr. Pak mu dílna vyhořela a rodina se stěhovala do Paříže. Tam se v jedné továrně na boty mladí potkali a ze dveří už šli společně. Mélièsovým se brzy narodili dva synové. Otec měl vynalézavého ducha, vymyslel nový typ mechanického stěhování, práce mu šla od ruky. Krátce před Vánocemi 1861 se jim narodil třetí potomek – Georges. Rodiče ho v útlém věku poslali na prestižní lyceum, odkud jej vyhnalo až bombardování za prusko–francouzské války. Už tehdy si prý malý Georges spíš než z učitelského výkladu všímal svého sešitu, do něhož pilně skicoval, kde se co šustlo, a vyráběl jeviště pro marionety. S jejich výjevy pak rád oblažoval jakékoli publikum.

Obzory malého klučiny se rozevřely jako opona, když v deseti letech poprvé viděl kouzelnické představení mistra Roberta Houdina. Ten fascinoval davy dosud neslýchanými kousky, u kterých si pomáhal nejnovějšími výstřelky techniky (elektromagnetismus) nebo chemikáliemi (éter). Robert Houdin si okolo sebe vybudoval takovou auru, že když později jeden americký kouzelník maďarského původu hledal profesní jméno, rozhodl se pro řízné Harry Houdini (a Beastie Boys ho s vervou nakopali do zadku). V neposlední řadě se pak vynalézavým Francouzem inspiroval Christopher Nolan při režírování dramatu Dokonalý trik.

U verpánku nebudu

Přes okouzlení magickými triky se Méliès chtěl živit poněkud přízemněji – toužil být malířem. Pro praktické rodiče však něco takového bylo příliš éterické: „Půjdeš dělat štekle!“

Od rodinného verpánku ho na čas osvobodila vojna. Narukoval do kasáren poblíž Robert-Houdinova působiště a každou volnou chvilku trávil se starým géniem. Když si odkroutil tři roky ve zbrani, otec poslal Georgese do Londýna, aby se zdokonalil v angličtině a taky aby tam otevřel novou pobočku rodinného podniku. Mladíka nebavilo ani jedno, po večerech utíkal pookřát do divadel. Zaujala ho zejména kouzelnická představení mistrů Maskelyna a Cooka. Tihle dva přišli jako první například s iluzí levitace. Maskelyne pak svůj vynalézavý talent prokázal i jinde – navrhl třeba záchodový automat na mince. Svět britských eskamotérů udržoval v Mélièsovi plamen zažehnutý Robert-Houdinem a mladý muž čekal na příležitost, kdy bude moct pro svou vášeň naplno vzplát. Do Paříže se vrátil v roce 1885, úspěšně se ubránil rodinnému tlaku, aby si vzal za ženu bratrovu švagrovou, a raději se oženil s dcerou jistého rodinného přítele, která vládla tučným věnem.

Pak se obraz rozhýbal

O tři roky později se starý otec rozhodl předat firmu synkům. Georges nelenil a svůj podíl okamžitě prodal bratrům. Obratem koupil divadlo Roberta-Houdina. V té době už měl za sebou několik vlastních veřejných vystoupení a i jako nový majitel divadla se činil jako výkonný umělec. Během několika let vymyslel desítky nových triků, do představení zařadil komiku, již viděl v Londýně a francouzské publikum na ni uslyšelo. O přestávkách diváky bavili automatonové, natahovací mechaničtí roboti, ať ve tvaru lidí anebo zvířat. Koncem devatenáctého století byla tahle hýbající se stvoření v Paříži v módě, jejich výrobě se věnovalo hafo firem.

Kolečka zaběhaného světa se zasekla až 28. prosince 1895. Méliès tehdy vyrazil na první veřejnou filmovou projekci, jíž bratři Lumièrové uspořádali v pařížském Grand Café na bulváru Kapucínů, kde dnes stojí hotel Scribe. Na plátno se promítala fotografie s pouliční scénou. Náhle se dala do pohybu, kůň s povozem se hnali na publikum. „Seděli jsme tam s otevřenou pusou, užaslí a neschopní slova,“ vzpomínal na to Méliès později. Okamžitě bratrům Lumièrům nabídl deset tisíc franků za jednu kameru. Nedostal ji a musel se podívat po konkurenční technice. Obstaral si anglickou kameru. Zároveň v divadle začal promítat krátké filmy Thomase Edisona.

Pornu se nebráním

Podle koupené kamery si Méliès brzy vyrobil vlastní, když jeho mechanici rozebrali několik Mélièsových automatonů. V tehdejší překotné době v Paříži ještě nebyly filmové laboratoře, a tak Méliès nakupoval v Londýně hrubý neperforovaný film, který se musel naučit vyvolávat. Filmařina byla v plenkách, stejně jako autorská práva. Kopírovaly se kamery i celé filmy, jež zatím postrádaly děj. Ovšem zatímco například Lumièrové vyslali kameramany do celého světa, aby zdokumentovali přírodní i lidské krásy, Méliès se ve své společnosti Star-Film věnoval zábavnímu programu. Už od prvních experimentů přicházel na zajímavé efekty – například když se mu v půlce záběru zasekla kamera, nezávisle na Edisonovi objevil stoptrik. V roce 1896 si Méliès začal na předměstí Paříže stavět vlastní ateliér. Byl to vlastně obrovský skleník, aby průhlednými stěnami dovnitř pronikalo co nejvíc světla. Kostýmy i make-upy se tehdy ladily do odlišných odstínů šedé, aby filmaři na vyvolaném filmu nežasli překvapením – barvy mohly na černobílém filmu vypadat všelijak. Méliès byl velmi pilný, do studia přicházel v sedm ráno a celý den se věnoval tvorbě kulis a přípravě scén. V pět hodin shodil montérky, odjel do města, aby už v šest byl v divadelní kanceláři. V osm už stál na jevišti, o pauze skicoval kulisy. Víkendy pak věnoval natáčení. Jel jako drak, do roku 1913 natočil 531 snímků. Vyzkoušel si každý myslitelný žánr, nejvíc si ale vyhrál s pohádkovými dobrodružnými příběhy. Sám v nich také účinkoval, pro ostatní role využíval ansámbl svého divadla. Objevil v něm i svou múzu, herečku Jeane d´Alcyovou. Mélièsovi se náramně zalíbila a později se stala jeho druhou ženou. Tak jako konkurence, i Mélièsova firma vyráběla pornografii. V jediném zachovaném kousku se Jeane d´Alcyová svléká do tělového trikotu a pak se koupe. Už v nejranější éře kinematografie také existovala reklama, Méliès točil spoty na čokoládu i kořalku.

Zpátky k podrážkám

Postupem času byly Mélièsovy filmy náročnější a delší. V roce 1899 se pustil do ambiciózního kusu Dreyfusova aféra, v němž se věnoval židovskému kapitánovi francouzské armády, který byl neprávem obviněn ze zrady. Při promítání se nevrlí diváci porvali. Téhož roku natočil Méliès pohádkovou Popelku, čímž okouzlil publikum v Americe. V roce 1902 potom natočil svůj neslavnější snímek, Cestu na Měsíc. Trvala celých 14 minut, což byl režisérův rekord, a stála deset tisíc franků. Méliès prodával černobílé i ručně barvené verze. Ve Spojených státech se ale Mélièsovy zisky tenčily. Filmovému průmyslu tam dominoval Thomas Edison, a když viděl, jak se Francouzovi daří, snažil se ho vyšachovat ze hry obchodními zákazy. Ukázalo se však, že snadnější bude Mélièsovy filmy rovnou kopírovat a promítat bez povolení. Méliès proto otevřel kancelář v New Yorku a poslal bratra Gastona, aby si s americkými piráty vyřídil účty.

Méliès dál chrlil jeden film za druhým, po roce 1905 se mu však pomalu přestalo dařit. V jeho dobrodružných fériích se opakovaly na chlup stejné motivy, omílané příběhy se okoukaly, estetika výpravných kulis začala nudit. Tvůrce se však nezdával. V roce 1910 podepsal smlouvu s distributorem Pathé, kdy dostal velké peníze nejen za distribuci, ale podstoupil též právo posledního střihu. Měl velké plány, a tak mu nevadilo, že se zaručil i svým domovem a studiem. Režíroval velkolepá Dobrodružství barona Prášila, Dobytí pólu – a místo potlesku ho čekaly jen velké ztráty. Pathé proto začali jeho filmy sestřihávat podle svého, dokonce si na to najali Mélièsova ústředního rivala Ferdinanda Zeccu. V roce 1913 Méliès s Pathé skončil. Bratr Gaston zatím natáčel krásy Tahiti, ale materiál z jižního Pacifiku přicházel poškozený a exotické dobrodružství skončilo krachem celé americké pobočky.

Když se Gaston vrátil do Evropy, Georges s ním odmítal mluvit, a to až do Gastonovy smrti v roce 1915. Méliès sám v té době už zkrachoval. Nedokázal se přizpůsobit novým podmínkám, přišel o peníze v Americe a potkaly ho životní tragédie. V roce 1913 mu zemřela žena, o rok později vypukla válka. Neměl chuť vyrábět filmy ani kouzelničit. Armáda mu ze studia udělala špitál, filmy zabavila a roztavila na podpatky. V roce 1923 pak jeho divadlo muselo ustoupit plánům na renovaci Haussmannova bulváru. Tehdy se už také Pathé zmocnili Mélièsova studia, na něž si distributor dělal zálusk už od války, tehdy ale kvůli dluhovému moratoriu nemohl zkrachovalci nikdo nic vzít. Méliès dokonal svou vizi ve zkáze sám, když spálil všechny zbylé filmy, kulisy i kostýmy. Zmizel ze společnosti, začal prodávat na nádraží Montparnasse. Jediným štěstím jeho pozdního života byl sňatek s Jeane d´Alcyovou, s níž pak vychovával pravnučku Madeleine.

Objevený génius

Až koncem dvacátých let se začali novináři pídit po osudu slavného vynálezce. Do světel zájmu se naplno vrátil v roce 1929, kdy proběhla velkolepá retrospektiva jeho díla – kopií bylo přece jen dost, času ani tvůrci samotnému se nepodařilo zničit veškeré svoje stopy. Louis Lumière pak v roce 1931 Mélièsovi předal Řád čestné legie a chvála se řinula ze všech stran. Filmaři se mu pak složili na pobyt v domově důchodců pro filmaře v Orly: „Mojí největší radostí je, že mám domov a chléb,“ svěřil se tehdy starý filmař. O pár let později kolegové přeměnili jednu prázdnou budovu v komplexu na filmový sklad a klíč svěřili Mélièsovi. Stal se tak prvním správcem podniku, z něhož se později vyklubala Francouzská filmotéka.

Na sklonku roku 1937 chřadnul a konec života strávil v nemocnici. Krátce před smrtí svým přátelům nakreslil perlící láhev šampaňského: „Smějte se, přátelé. Smějte se se mnou a smějte se za mě, protože já sním vaše sny.“ Zemřel 21. ledna 1938. Do dnešních dnů přežilo okolo dvou set jeho filmů a především plamen představivosti, tvůrčí ochota poslouchat sny a představy.

*

Českou nepřekonanou průkopnicí na poli kinematografie pro domácí použití (strojitelka domácího biografu) byla úžasná malířka Milada Marešová. Až v roce 2009 o ní vyšla reprezentativní výstava v galerii Brno a v galerii 13 v Plzni. :-)