Byla jsem slepená potem jako pomačkaný papírek od bonbonu, zaprášená, žíznivá a podivně šťastná. Hlad jsem překonala asi před hodinou, to mi konečně přestalo kručet v břiše. Sluníčko nepřestávalo hřát a bylo vidět, že to snáším líp, než ten chlap přede mnou v kolejovém řádku, který mě přesvědčoval, že tudy skutečně přešly kroupy a že ten ječmen je fakt na sračku. Kroupy tady nebyly a ječmen i já jsme to věděly, teď o tom ještě přesvědčit toho asexuálního chlapa. Naštěstí jsem měla víc času, než asi předpokládal, tak jsme chodili a hledali vyražená zrnka a marně. Další pole a další a další. Nakonec už jsme neřešili jenom ječmen, ale taky toho srnce, co před námi vyskočil a škoda, že s sebou nemám zbraň, povídal ten chlap. Byla jsem ráda, že nemá, protože já mu tuhle škodu fakt neuznám. S hlavní u palice možná jo. Zastavil se v půlce honu, otočil se proti mně a čekal, až ho dojdu. V ruce držel ostrožku polní, takový modrý plevel, jak říká jeden můj známý. Mihlo se mi hlavou, že mě asi bude zkoušet a tak jsem v předstihu řekla : "Ostrožky je letos víc, než bývalo. Hlavně na úvratích kolem cest je jí vidět hodně. Ale tahle rostlinka se mi docela líbí" Jenže on vůbec netušil, jak se tahle kytka jmenuje, cpal mi ji do dlaně a omlouval se za ten nepoškozený ječmen a že to byla jen záminka, jak se se mnou sejít a že jsem na kafe nikdy jen tak nepřijela a že ..........Už dvě a půl hodiny se trmácíme horkem po polích jako cumel, kde nespadla ani krupka a on až teď našel odvahu mi todle říct. Čumím střídavě na něj a na ostrožku a připadám si jako v nějakém levném filmu z Hollywoodu a najednou ze mě vypadne : Nesedneme někam do stínu ? Dívám se chlapům do očí, dívám se do nich jako bych prosila o pomoc. Prosím o pomoc. Prosím o ty kytky, které mi nedávají. Škemrám o pěkná slova. Žadoním o pohlazení. Proto se dívám chlapům do očí, protože čekám na úsměv, na neviditelné cosi, co dva lidi spojí - vlastně hledám ten most, který mezi lidmi je, hledám ztracené mosty. Člověk se nenarodil pro sebe, proto se někdo narodil pro mě a toho hledám. A najednou mám v ruce ostrožku polní, mačkám ji v ulepené dlani a uvědomuji si, že jsem se nepodívala tomuto chlapovi nikdy do očí. Že bych přehlídla most ? Sedím vedle něho ve stínu černého bezu a uvědomuji si, že on mluví a já si tady přemýšlím o mostech a neslyším ho. Pomačkanou ostrožku ještě víc zmáčknu a otočím se směrem k němu. Má hnědé vlasy i oči, mluví o překot jako někdo, kdo má velkou trému. Ze mě snad ještě nikdo nikdy neměl trému, aspoň ne viditelnou. Mačká si ruce, třese se, ale očima neuhýbá, dívá se na mě. Chci slyšet,co říká, ale nejde mi to, vnímám jen jeho nervozitu a je mi z toho hezky, je mi hezky, že někomu za to stojím, že mi někdo chce říkat pěkné věci, že jsem pro někoho tak důležitá, až se mu stahuje hrdlo a srdce tluče jako by šlo o všechno. Má příjemný hlas. Vztahuji k němu ruku a hřbetem své dlaně přejíždím po jeho tváři. Má slzy v očích a já už brečím naplno. Jak jsem mohla přehlídnout tak obrovský most ? Chlapi jsou nejsilnější, když ukážou svou slabost, u žen je to bohužel naopak. Takže on je teď silný a je totálně v prdeli. Už vím, jak to bude, dotkla jsem se já, dotkne se i on, začne mě líbat, udělá jen, co mu dovolím, položí mě do trávy, rozepne kalhoty, snad, taky mě může dluchmat donekonečna a čekat, až já rozepnu kalhoty jemu ...... tak jsem se zvedla a slíbila, že na kafe určitě přijedu, ale že se mi teď ze všeho točí hlava a připadám si jako ve snu, že nechci nic pokazit, nic ztratit, ale že jsem taky nic nehledala a že se bojím zklamání a chyb, které se nedají vrátit, prostě jsem mlela a mlela a už věděla, že tenhle chlap se ke mně nehodí, přestože by pro mě zřejmě udělal moc za málo. Trapný konec se zápisem : Nelikvidní.......