Svět nemůže vyjadřovat báseň. A priori nemyslitelná báseň totiž neexistuje.

To, co svůj život nežije, ale dává ho žít jiným, je báseň.V tom ohledu má však víc životů než kočka

Báseň hledá verše, aby oči nalezly svou podstatu.

Báseň poznají každé oči co ji čtou. Ona je utváří.

Tvář básně a tvář čtenáře jsou vždy identické, avšak tvrdit, že je identická s tváří básníkovou, neříká vůbec nic. (To se ukáže později)

Báseň se směje když umírá, to je její poslední tvář a slovo.

Z toho pohledu nemůžeme dát básni nesprávný smysl.

Označení básně vystupuje jako zoufalý argument (výkřik).

Báseň lze vždy pojmout tak, že každá věta je svým vlastním důkazem.

A tedy: Člověk je básní. Z toho plyne, že nám ukazuje nějaký smysl.

Každá báseň musí už nějaký smysl mít; tvrzení jí jej neumí dát, neboť je vně básně. Totéž platí o hvězdách. To, co tím míníme se musí vždy stavit vně své formy reprezentace.

Správnou metodou psaní básně by tedy bylo: říkat jen to, co se říci nedá. Toto by však bylo pro druhého neuspokojivé – básník báseň a její oko by splynuly – ale byl by to opravdu jediný správný způsob.