PAMATUJI
Pamatuji si, a velmi dobře, ta rána (teď jsem se ale upomněl – jednou, je to asi čtyři, pět let, jsem dostal takovou ránu od sloupu pouličního osvětlení, že jsem okamžitě spřádal svůj nekrolog, to byla řacha, až se mi stroboskopy reality rozblikotaly před očima, konečně jsem pochopil, jaké to je, ty hvězdičky, krev teče z nosu jaksi zevnitř i zvenku, v každé ruce držíte narvanou igelitku, blbeček na motorce, který to vše způsobil, řítící si to kolem (nešlo se neohlížet, až zmizel za zatáčkou) o tom neměl ani tuchy, no, jsou i lepší situace…), kdy jsem vyskočil z postele (už asi nevíte, o co šlo, ale je to pokračování věty (té o ránech) před nekonečně dlouho závorkou), budík ukazoval čtyři třicet (ráno, samozřejmě), ááách, hrr do koupelny, hrrr vyvenčit čoklíka (ou, prr, to ještě čoklík chodil po houbách, tak toho vyškrtněte) a hurá do světa a jak mi bylo. Bytost plně funkční, napraná energií, samoodmrazovací, poslední model, v kůži, maximální rychlost 13km/h. V autobuse, ranním šerem na praxi do ŽOS Kolín, pozoroval jsem se zájmem světýlka v dáli i poblíž a kochal se činností vlastních plic, srdce a přidruženého zařízení.
Mělo to i tmavší stránky, byl jsem panic jako hrom, zatímco o roky mladší chlapci už šmátrali rukama kde se dá, jazyk permanentně na exkurzích v nevšedních prostorách, ruku v ruce asfaltkou k Mlýnu. A já seděl nahoře nad nimi, na skalách a opatrně dumal, kde se stala chyba, ještě před pár lety jsme kousali do chleba se salámem úplně stejně a teď já šmátrám jen po knížkách v knihovně. A navíc konzumují alkohol a, nedej bože, cigarety. Otec dělal čtyřicet denně snad od svých dvanácti, takže já jsem byl předurčen k nekouření. Nikdy! Takhle nesmyslně trápit peněženku (no, cigarety značky Clea stály, tuším, 6 Kč, ale člověk zase nebral dvacet tisíc, ale dvanáctset) a plíce. (Otec je stále mezi námi, už to není tak úplně ten jura, co před lety, nicméně dře dál jako mezek, nějak si uvykl, ač nemusí, prodělal zdárně rakovinu močového měchýře (která je způsobena především čím? – kouřením, ano, to je správná odpověď, bank!), na Vánoce vypadá rok co rok na posledním tažení, ale na těch nějakých 320 tisíc cigaret, co vybafal, úctyhodný výkon, že?) S opovržením jsem tak sledoval kolegy z internátního pokoje, jak se chlapácky motají z čáslavských hospod. Já narozdíl od nich byl totiž intelektuál a, jak se zdálo, opravdu nadprůměrně inteligentní, ač psycholožka nimrající se ve mně o pár let později při odvodu, mě maximálně potupila, když do konečné zprávy napsala „inteligence v pásmu průměru“! Pche, jak může tak zabedněná ženská, jak se zdá poloslepá, dělat psycholožku?? Nepoznat tak vybroušený diamant. Nicméně "modrou" mi dali, alespoň něco…
Ale to jsem zabloudil, o tom jsem vůbec nechtěl, čas to beztak znehodnotil. Jaksi se semlelo, že i já jsem zanedlouho šmátral rukama ve všelijakých prostorách dívčího těla (no, ono jich zase tolik není, že - ale pikantní na tom bylo, náhoda tomu chtěla, že jsem se tím tak trochu dopouštěl pedofílie, ježto ona křehká, ale šikovná dívenka nebyla rozhodně plnoletá, kdežto já už vydatně ano), netrvalo dlouho a zjištění, že zahlédnout tu a tam dno půllitru není úplně marné, následovalo v těsném předstihu před první krabičkou cigaret.
A o tom jsem vlastně chtěl. Ta křehká, ale šikovná dívenka už není tak úplně dívenka (a v momentálním požehnaném stavu nepůsobí ani nijak zvlášť křehce) a řekne mi své úřední ano (a já jí, to se rozumí, bože, to zní klišovitě) za pár dní. Dno půllitru sice pravidelně potkávám, ale jen tak aby to nebylo příliš často. Prostě tu a tam s kamarády pohovořit o tom, jak mám vše pod palcem, jak mi všechno vychází a jak je všechno na hovno. Zatracené cigarety mě, bohužel, světe div se (teď by mělo přijít slovo minuly, ale kdeže) celkem bezpečně mají ve své moci. A vstávání, vstávání už dávno (zatr!) není, co bývalo, o čtyřech třiceti mi vůbec nemluvte! Jsem rád, že se vyškrábu z postele před sedmou, osmou a o víkendu desátou. A proč o tom vůbec tak nějak?… No, asi, že se na to mimčo těším a že ji stále miluji, po tolika letech, a že si ji přeci jen, podívejme se, já takový odpůrce lejster a oficialit, beru i před ouřadem. A to je hezká věc, ne? A teď, milé děti, dobrou noc! |