Vyhasla jiskra a je tma -
do hlavy buší vzpomínka:
jak ležíš v posteli,
šťastně se usmíváš
a vedle sebe... Jinou máš!
Zaklapla jsem dveře před minulostí,
třesu se bez sebe zlostí.
Proč stále slyším tě tiše se smát,
za zády se mi vysmívat.
Teď už to vidím, že měnil´s postele
častěji než-li slipy,
teď už to vidím - všechny ty chyby:
Měla jsem tě ráda,
všechno bych ti dala,
ach , co bych ještě povídala!
Snažím se usnout,
snažím se marně,
když v hlavě se to točí ,
jak kuličky v herně.
Zničils mi život,
úplně mě vysál,
i když teď vím,
že dělal bys to dál.
Stále tě slýchám tiše se smát,
v posteli si ze mě utahovat-
tvůj smích mě provází
a je to pár let ,
co vstoupila jsem náhle,
tys smrtelně zbled,
já třískla dveřmi...
Ještě teď to vidím teď.
Co jsem za psychology dala,
to bych jen tak nespočítala,
co dal´s mi ty - tenhle hloupý dárek:
pohled na tebe, na vás dva, no prostě párek.
A vím jedno,
než se za mnou zavře víko rakve,
tisíckrát prokleju tě za trest,
že něměl´s mě dost rád, že moh´sis takhle se mnou hrát.
Můj život byl díky tobě peklo
a vím, že ty bys akorát řek:
"Chybovat je lidský, krásko."
- tak si táhni k čertu ty chásko.
Doufám, že nepotkám tě v pekle,
nechce se mi věřit těmhle kecům,
vím za svý chyby jsem zaplatila dost,
nejsem žádná výsost.
Neumím odpouštět lidský hříchy,
ač jsem člověk, má to pro mě příchuť prohry.
Nechci už žádné dohry.
Žádné zůčtování,
žádné dobré skutky.
To už nespraví pousmání.
Mám tě navždycky vtisknutýho do srdce,
ty byls mi rozhodně víc než průvodce
lidskými hříchy,
zkouška mé pýchy!
Tys smrtka,
co místo srpu v ruce
má bezuzdný úsměv poruce!
|