OKOLO ŘÁHOLCE (Povídání o Jičíně, Václavu Čtvrtkovi a jeho díle)

Byl jsem kdysi dávno v Jičíně, zabrousil jsem do jedné cukrárny, kam mě táhly jen kulantní a rafinovaně upravené medovníky ve žlutém tvaru slunečnic. Nezapomenutelná chuť.

Z ochoty Evy Bílkové vznikla o něco málo dříve (2006) nepostradatelná publikace, ke které se dnes vracím po pár dávno prožitých hodinách v Jičíně.

Václav Čtvrtek se narodil asi v jeden čtvrtek 1911 a skonal zase snad v jeden třináctého pátek 1976, původně byl v okolí znám jako Václav Cafourek. Pseudonym Čtvrtek užíval od roku 1946, úředně ho za své občanské jméno přijal v roce 1959. Prý si ho zvolil proto, že se narodil čtvrtého čtvrtý. A to v Praze jako syn účetního. Mnoho let byl úředníkem (i když ho taková práce příliš netěšila). Nejprve na finančním ředitelství v Chebu (1933 – 1939) a v Praze (1939 – 1945), v letech 1946 – 1948 na Ministerstvu financí. Dalších deset let do roku 1959 pracoval v Československém rozhlase – postupně jako dramaturg pohádkových pořadů, vedoucí vysílání pro školy a vedoucí vysílání vědy a techniky pro mládež. Od roku 1960 byl spisovatelem z povolání. Přestěhoval se z pražské Letné, kde do té doby žil, na sídliště u Červeného vrchu.

Psát začal v roce 1936, kdy se prý strašně nudil v Chebu. Několik příspěvků otiskl ve Studentském časopise pod pseudonymem Brvenca (fujvenca, tak mu říkali ve skautském oddíle). Humoristický román pro dospělé Whitehors a dítě s pihou vydal ve Vilímkově nakladatelství v Praze v roce 1940 pod pseudonymem Hugo Prattler. Pak už byla jeho tvorba určena hlavně pro dětem a mládeží, „jen občas ho došla touha napsat něco pro dospělé.“ V roce 1945 začal psát pohádky pro syna. Soustavněji publikoval od roku 1946 především v časopisech pro nejmenší (Vlaštovička, Sedmihlásek, Brouček, Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček, Pionýr, Sedmička pionýrů, Pionýrské noviny atd.) Mnohému se přiučil od redaktora časopisu Vlaštovička Antonína Zhoře. Od roku 1946 se také datuje jeho spolupráce s rozhlasem. Od druhé poloviny 60. let se Čtvrtkova díla objevovala na obrazovce, kde mimořádné popularity dosáhly především seriály pro Večerníček. Kromě knižních vydání vycházela díla Václava Čtvrtka v časopisech, samostatných sešitech a také na gramofonových deskách, některá se dočkala filmové a divadelní podoby. Mnohá byla přeložena, mnohá oceněna doma i v zahraničí.

Pohádková tvorba

„Pohádka, ta se musí psát tak přirozeně, jako když zpívá pták. Ne, to není nějaká namáhavá činnost, aby nad ní člověk seděl a lopotil se vymýšlením. Pohádka se mi rozvíjí pěkně sama, dostává barvy, doslova se předvádí. Musím ji přímo stíhat, abych ji dokázal nějak uchopit a abych ji dovedl sdělit těm, kdo ji budou číst. Jako bublinky v barvách, které vykouzlí báječný bublifuk. Pro mne osobně vymýšlet pohádku je veliké blaho a naprosto ne námaha. A některé postavy – o těch bych mohl psát donekonečna…“

Ve své tvorbě vycházel Václav Čtvrtek z pohádek lidových a inspiroval se také díly Josefa Štefana Kubína (jičínského rodáka), Jiřího Wolkera, Ondřeje Sekory, Josefa Lady, Jana Drdy, Jana Wericha, Františka Hrubína a dalších autorů. Vážil si Karla Čapka („pro jeho nádhernou češtinu a citlivou práci s řečí“) a na díla bratří Čapků navazoval podle Aleše Fetterse mj. i tím, že děj řady jeho pohádek se odehrává na konkrétním místě. Obdivoval také Karla Jaromíra Erbena. („Ten Erben, ten pro mě měl takovou zvláštní vůni, do té pohádky jsem dovedl nějak dobře vstoupit. To, co jsem četl, jsem si dovedl představit, krásně, barevně, mluvilo to a hrálo si to, takové vydatné a pěkné.“)

Pohádky začal Václav Čtvrtek psát v roce 1945, kdy sloužil jako voják v Děčíně a na přání zvědavého syna Petra vytvořil „něco o lefovi“. Příběh byl otištěn v časopise Vlaštovička a byl to základ knížky Lev utekl, vydané v roce 1948 s ilustracemi Ondřeje Sekory. Ten připojil kresby i ke knize Kolotoč v Africe, která vyšla ve stejném roce. Prací byl nadšen a v dopise autorovi uvedl: „Také jsem už dělal knížky, na kterých jsem si dával mimořádně záležet, kde jsem s napětím čekal, jak mně dopadne ten nebo onen obrázek, ale při žádné mně neležel s takovou radostí text v hlavě… Celý děj i styl Vašich vět si s potěšením stále probírám, a kdyby se Vám podařilo později psát jen takové dobré knížky jako Kolotoč, udělal byste našemu národu velkou službu.“

Kniha Veselé pohádky o pejskovi a kočičce, strýci hrochovi, loupežnících a jiných lidech a zvířátkách z roku 1947 s ilustracemi Emila Posledníka stojí na počátku pohádkové tvorby Václava Čtvrtka. Při jejím čtení si vzpomeneme na pohádky bratří Čapků (je tu pejsek a kočička, loupežníci, pradědeček). Ale zároveň se objevují motivy a prvky, které se během doby stanou charakteristické pro rukopis slavného pohádkáře. Své předky „představil“ s určitým nadhledem v příběhu O tom, jak loupežník byl skrze boty k poctivosti přiveden. Pradědeček, forman Josef Čtvrtek, má syna Tomáše a ten se stal loupežníkem. Jičínský švec Hantych mu pomohl tím, že mu ušil boty, v nichž nedovedl udělat nepoctivý krok, napravil se, a nakonec se stal jičínským rychtářem. Loupežníci a ševci vystupují i v dalších příbězích, v jednom dokonce také Manka jako loupežnická hospodyňka. A pohádkový forman Čtvrtek, který je hrdinou i jedné z dalších povídek, upozorňuje na autorův pseudonym. V knize se objevuje i kupec Fejfar (tak se jmenoval spisovatelův dědeček, který byl ale tesařem – i v později vzniklých pohádkách se budeme setkávat s příjmením, které patřilo skutečné osobě, jen se liší povolání).

Jičín se stává místem děje ještě několikrát – věžný Vitvar je hlavním hrdinou příběhu Co není v kronice města Jičína, hodinář pod věží vystupuje v povídce Kuku! a dědečkovy vousy posloužily jako dobrá inspirace pro příběh O vousech až po pás. V knize je ovšem zmíněn také Písek a Rychnov – vždyť Václav Čtvrtek jezdíval za tetou do jižních Čech a jako student si oblíbil Orlické hory. Vzhledem k pestrosti námětů i stylů připadala Vlaďce Vladimíře Gebhartové tato knížka jako „tovaryšský raneček.“    

Příběhy O vepříkovi a kůzleti se objevovaly v časopise Sedmihlásek v letech 1947 – 1948. Obrázky k nim malovala Alena Ladová. Seriál měl později v rozhlase 40 pokračování po drátě. V televizi byly uvedeny nejprve v roce 1964 loutkové scénky, seriál pak v roce 1970. Scénář k němu napsala Jarmila Turnovská, režii spáchala Libuše Koutná a Jiří Dědic, hudbu složil DJ Zdeněk Procházka, výtvarníkem byl Radek Pilař. Vzpomíná, že v době, kdy seriál připravoval, dostal už další zakázku – Rumcajse. Ke čtenářům se v sešitové podobě pohádka o vepříku a kůzleti dostala opět v roce 1970. Několik příběhů bylo otištěno v knize Pohádky ze čtyř studánek, kde je kresbami obzvláštnil Zdeněk Miler.

K pohádkovým dílům Václava Čtvrtka přibyly také loutkové divadelní hry: Honza, čert a kašpárek (1956), Budulínek (1957), O Kubovi (1961) a jiné a také například pohádková veselohra Modrý kosatec (vyšla v roce 1960, o šest let později ji nastudovalo olomoucké divadlo, v roce 1984 se jako hraná pohádka objevila poprvé v televizi – scénáristka Jana Semschová ji natočila spolu s režisérem Pavlem Krausem, hudbu vymyslel Milan Dvořák).

V roce 1960 byly vydány knižně Pohádkové příběhy kominíka Valenty (ten měl super šikovný tah a obrázky od Slávky Červenkové), vysílané v rozhlase v letech 1948 – 1949. Čtyři díly zařadila o Vánocích roku 1976 do programu televize (scénář napsaly Štěpánka Haničincová a Drahuše Měsková, režie se ujala Svatava Simonová). Kniha Hodiny s lokomotivou, s kresbami Zdeňka Krejčího se na pultech knihkupectví ukázala v roce 1945.

ČESÍLKO PŘIVEDL VÁCLAVA ČTVRTKA ZPĚT DO JIČÍNA

V roce 1964 se zrodil námět k pohádkám o vodníku Česílkovi. „Na mě dost působí prostředí, ve kterém zrovna žiju. Pokud jsem bydlel v Praze a málem za oknem mi vystavěli sídliště Červený vrch, psal jsem realistické povídky o dětech právě z nově vybudovaného sídliště… Když jsem se přestěhoval na čas na Dobříš, do úplně odlišného prostředí, mezi stromy a rybníky, tedy tam, kde bydlí pohádka, začal jsem psát pohádky. Přesně si pamatuju, jak jsem se jednou vracel domů kolem malého rybníka Bzdinky a říkal jsem si: kdyby v tomhle rybníce žil s vodníkem ještě pořádný kapr, tak by se tam určitě pěkně pohádali a kdoví, co by z toho bylo. A jdu dál a vidím česla. Tak mě napadlo, že by se ten vodník mohl jmenovat Česílko. To bylo roku 1964 a tak začalo mé pohádkové období.“ Změnilo se vodníkovo sídlo: rybníček–kalužka opodál silnice z Dobříše do Rosovic byl malý, navíc rybáři prý tam nasadili kapra osmikiláče. Václav Čtvrtek proto přestěhoval Česílka do jičínského rybníka Kníže a Jičín se svým okolím začal hrát rozhodující roli v této fázi tvorby Václava Čtvrtka. „Má pohádka teď bydlí na adrese v Jičíně. Asi proto, že se mi celý ten jičínský kraj tak líbí a že mé dětské zážitky jsou silně evokující,“ prozradil o pár let později.

Vodník Česílko se nejen stěhoval, ale měnil i podobu. Jako loutka od Josefa Lamky vystupoval v animovaném filmu scénáristů Anny Juráskové a Milana Nápravníka a režiséra Alexandra Zapletala, který byl televizním divákům představen poprvé v roce 1968. Autorem hudby byl Vadim Petrov, výtvarníkem Ludmila Černá. Účinkovali K. Höger, J. Adam, Z. Šop, V. Pospíšilová, J. Burdová, V. Dvořák. Třináct osmiminutových loutkových filmů Příběhy vodníka Česílka byly natáčeny v československo–švýcarské koprodukci, na výrobě se významnou měrou podílel i výtvarník a loutkový režisér Josef Lamka, kameraman a fotograf Bohumil Turek a pracovníci trikového filmu. Příběhy sledovaly děti v Evropě i v USA. Čtenáři uviděli Česílka v této podobě v knížce z roku 1970. Ve stejném roce vyšla sešitová pohádka Jak šel Česílko Andulce pro bačkůrky s ilustracemi Miloslava Jágra. A také knížka O Česílkovi, Šejtročkovi a jednom známém loupežníkovi, kterou obrázky doprovodil Radek Pilař. Česílka ale zobrazil též Zdeněk Miler a Jiří Kalousek.

„Moc nescházelo a Jičín by se stal i hlavním městem Království českého. Nevím tedy, jestli to měl v úmyslu vévoda Valdštejn, když si Jičín vyvolil za své sídelní město. Už naplánoval Jičínu i univerzitu a vlastní biskupství, ale pak uháněl o dost dál do Chebu… A tak musel Jičín čekat více než 300 let, než se dočkal nové slávy a nového věhlasu a než se stal u nás hlavním městem pohádek.“ František Nepil (pivo z Plzně) psal tato slova v roce 1981, kdy už se o Jičíně mluvilo nejen jako o městě Valdštejnově, ale kdy se Jičín dostal do povědomí dětí i dospělých v souvislosti s Rumcajsem. Tehdy ještě netušil, že za deset let bude založen festival umožňující, aby pravidelně na jeden týden v září předal starosta správu města dětskému parlamentu, který dohlédne, aby tu platily pohádkové zákony (zlodějům useknout paži, prostitutkám ušmyknout sukně). Hlavním městem pohádek byl Jičín slavnostně vyhlášen v roce 2006 v průběhu 16. ročníku festivalu Jičín – město pohádky, který byl věnován vzpomínce na Václava Čtvrtka. Jemu bylo také uděleno čestné občanství pohádkového města.

Dům č. 139 v dnešní Revoluční ulici není rodným domem Václava Čtvrtka. Podle Vladimíry Gebhartové je ale rodným domem jeho pohádek. V publikaci Z dětství i jinak, vydané v roce 1976, Václav Čtvrtek vzpomíná: „Psal se rok čtrnáctý. Otec narukoval a odvezli ho válčit do Albánie. Maminka s námi dvěma synky odešla přečkat vojnu k dědečkovi do Jičína. Bylo mi půlčtvrta roku a už jsem potřetí střídal dům. Ten dědův jičínský byl do patra a v obrysu tak jednoduchý, jak malují děti. Stál, a dodnes stojí, na začátku dlouhé lipové aleje k Libosadu. Před ním za zeleným plůtkem kvetla růžová zahrádka a za ním, na skok přes dvorek, kde to vonělo dědovou tesařinou, byla velká ovocná zahrada. V domě na začátku lipové aleje dědeček doslova vládl. To mi později řekli. Já ho znám jako starého pána s usmívajícími se koutky očí. Po prsou mu málem do pasu plynul plnovous. Když ho náhlý pohyb nebo vítr rozvál, ukázal se hodinkový řetízek s obrovským ametystem. Kámen vždycky zazněl v neharmonickém akordu s bledou modří dědových očí. V domě se to furt hemžilo tetami a strýčky… Babička, tichá a do sebe uzavřená, mi v tom hemžení připadala jako samotářka. To třetí, co mi paměť předvede bezprostředně po tvářích mých prarodičů, je obraz… Visel nad postelí, kde jsem spával… Dával jsem se do řeči s těmi vymalovanými a vymýšlel si pro ně příběhy. Když vymýšlím pohádku, přichází mi na pomoc ten dědečkův dům vždycky plný událostí, se zahradou, kde se stromy jmenovaly, a obrazem, na němž se každý večer dělo něco jiného. Ale to ne v podobě stromu, zahrady a obrazu, spíš jako jemná, zcela určitá atmosféra.“

V Jičíně začal Václav Čtvrtek chodit do školy – do cvičné obecné při učitelském ústavu (dnes 2. ZŠ na Husově ulici), a naučil se číst. V Jičíně také začal vnímat pohádky, pověsti a příběhy. Vzpomínal, že neměl babičku–vypravěčku pohádek a že snad žádnou neslyšel ani od maminky. Ta ale ovlivnila jeho vztah k písním a k hudbě, která doprovází text. „Zpívala si při práci, i když odpočívala, z radosti, proti smutku, stále, písničky národní, lidové, popěvky z operet, i ty přehnaně dlouhé, kde se sloka bez konce navléká ke sloce. Ale já toužil dovídat se příběhy, proto jsem si četl. Pohádky z celého světa se jmenovala ona levná sešitová edice. Kdo ty pohádky psal, už nevím. O čem byly, vzal čas. Ale dovedu si přivolat pocit okouzlení a překvapení, že dokáže-li člověk správně k sobě sesadit písmena, uvidí a uslyší příběh. Já četl a maminka mi k tomu zpívala. Mně to nerušilo, spíš jsem míval pocit, že její zpěv souzní. Možná právě tam je kořen toho, že psané slovo kromě jeho významu vnímám ještě jako melodii, která se neozývá v tónech.“ Maminka také přispěla k tomu, že malý Václav dobře poznal Jičín a okolí – měla totiž v oblibě procházky: „S maminkou jsem prochodil všechny okolní vesničky, znám tam každý kout. Mám tu krajinu rád. Proto taky Rumcajs může bydlet jenom tam.“

Dědeček miloval dobrodružství, a tak vnukovi vyprávěl o tajuplných událostech a také o loupežnících. Například o Václavu Babinském, vězněném ve Valdicích, který jim prý jednou skočil oknem do pokoje a sebral mu zlatý kříž, který dostal od císařepána jako vyznamenání, a jednou zase při setkání v lese mu věnoval ametyst, který nosí na řetízku u hodinek, zatímco v holi má schovanou dýku. Vzpomínky Olgy Hejné dokládají, že Václav Čtvrtek ho velice obdivoval: „Vidím ho v duchu batolit se potichu a pozorně lesními průseky, jak přitom tiše vypráví, co všecko uměl jeho dědeček.“