KTERAK ABSOLVOVAT VÝLET MEZI HOROLEZCE A „HOROLEZCE“
Připomínám, že dnes oslavují Denisy a jedna úctyhodná úžasná Denisa s láskou nebo s nelíčenou zálibou poslouchá rap a jezdí s linkou Student Agency, na jejichž stránkách Žlutého časopisu pro září 2012 podrobně líčí Petr Horký svá noční zdolávání Mont Blancu. Plzeň má svoji okrajovou Mont Blanc Bílou Horu, kde vyrůstal se sestrami jednovaječnými dvojčaty Janou a Pavlou, můj kamarád taktéž Petr (Jedlík), co to má už dost dlouho za sebou. Tento Petr z Bílé Hory v počátcích provozoval kulturu rapu a díky společnému hobby jsem s ním rád pokecal, co dál… na střední jsem chodil do třídy 4 roky s jeho ségrami, v triku Public Enemy „The Apokalypse 91“ a oni mi od něj jednou donesly vzkaz na papírku, zvědavej dotaz na cd nebo kazety, dodneška si vybavuju ta jména, 2 Live Crew, Hijack z UK, Digital Underground, Kool Moe Dee, Stetsasonic, EPMD, Hostile a tak. Až po škole jsem ho začal vídat v Plzni, že měl pořád na kazetách zachované živelné rap rádio s Michaelem V. naladěné na Golemu (z dob, kdy trávil čas v Praze na intru ve střední škole), ty kazety byly v Plzni nedostupné stejně jako samotné nebezpečně se valící tsunami vlny rozbušky a trhaviny rádia Golem a znamenaly tu pro nás naprostej vysokohorskej expres do světa rappingu. Míval také schované ze žvejkaček vychytané hrací karty z Yo! MTV Raps s mnoha tvářemi rapperek a rapperů, tak trošku deluxe do hry na zábavnou hudbu z bedny… a já mu dodával na kazetách stočené LP jako Just-Ice Kool & Deadly, Boogie Down Productions, Run D.M.C., Ice-T a jim podobné. V jeho tráboši jsme objížděli ostatní fandy (Luděk Šedivec, Vláďa Vybíral, Pavel Bastl) a nebo vyrazili na pařby. Věčná škoda ztráty jeho duše sportovní disciplíny a velmi pronikavého myšlení… jednou jako mladej a nadějnej B-Boy (= ač oplýval svaly jako partyzán a čilou formou jako odvážlivec) nepřežil těžkou havárii na silnici a to se ke mně doneslo až o dost později…
V Chamonixu, ve středisku pod Mont Blancem, jsem zahlédl dvě lahve drinku s vyvedeným obrazem jako z graffiti, silák za bílého dne, silák za noci, horal s mečem, to mi dobře pasovalo právě ke vzpomínce na Petra Jedlíka z Bílé Hory. Takže jsem okoštoval jejich průzračnou chuť. Petr Horký (v přezdívaném tvaru může zároveň zaznít jako horský) je režisérem sedmdesáti dokumentárních snímků z osmdesáti zemí světa. Natáčel s velkým bílým žralokem, s tygřími žraloky bez jakékoli bariéry, na vybuchující sopce Merapi. U Malediv objevoval vraky starých korábů, došel na severní pól a na lyžích přešel celé Grónsko.
Autor a spoluautor sedmi knih, dvou bestsellerů, nositel řady filmových ocenění z festivalů a dvojnásobný držitel literární ceny Egona Erwina Kische píše exkluzivně v časopise Žlutý každý měsíc. Jeho disciplína, nadhled, zkušenosti a humorné ladění mi mohou připomenout alespoň místy výstižné vyprávění Petra Jedlíka, RIP (a čest jeho památce).
Docela dlouho jsem přemýšlel, jestli mám v tomto článku opravdu psát o tom, co se mi honí hlavou. Upřímně – někdy jsou to pěkné blbiny a udělám nejlíp, když si je nechám pro sebe, ale někdy mě překvapí, co se dozvím z diskuze, kterou to vyvolá. Ale zaprvé se tato rubrika jmenuje se mnou na cestách (což tímto splním stopro) a také je to doopravdy věc, která mi nejde z hlavy. Takže směle do toho, nadechl jsem se a píšu. Pokud někoho z vás popudím nebo vyvolám jakoukoliv reakci, je to dobře, prosím napište mi ji, moc mě zajímá, co si o tom budete myslet, jaké jsou vaše životní zkušenosti…
Myslím, že už ze mě asi nikdy nebude opravdový horolezec, chlap, co na Prachově a na pískách prožil dětství. Tvor, který se v kolmých stěnách pohybuje přirozeněji než po chodníku a pokud mu hlava netřeští nadmořskou výškou, má pocit promarněného dne. Hory se mi ale moc líbí, rád chodím do kopce, rád se dívám z výšky a navíc mám moc rád zimu a polární kraje – takže logicky už docela dlouho pokukuji například po Mount McKinley (pro ty, co mají raději domorodé názvy Mount Denali), což je v podstatě nejvyšší kopec v blízkosti polárního kruhu. Je to kopec hodně vysoký (udává se 6 194 m n.m.), a pokud by ani toto nestačilo, mohu dodat, že Denali v jazyce indiánů znamená Velká hora a Rusové ji podle údajů na Wikipedii nazývají stejně – Balšaja Gora. Poetickej drahokam v jazyce hudby, Bassomatic, uvádí jako poslední skladbu na albu „Science & Melody“ 1991 básničkou o sladké cherry obalené sněhem a recitovanou dámou jednoduše „Mountain High“… horské zážitky + delikátní chutě zdolávat zážitky. Dvakrát jsem se tam už chystal, ale dvakrát přišly nějaké komplikace silnější než já a cestu jsem musel zrušit. Loni i letos. Třeba to jak má být, třeba se ženu někam, kde bych si vylámal zuby (i když – vždycky jsem se domlouval s kamarády zkušenými horolezci!). Třeba nade mnou můj andělíček strážníček pořád stíhá tu těžkou fušku s dobrým výsledkem pro nás oba, řekl jsem si, když i letos odletěli kamarádi beze mě.
Alespoň trošku si udělám radost, utěšoval jsem se, podívám se na Mont Blanc. Vím, že to není žádná zvláštní horolezecká hřivna a že jsou i v Alpách krásnější výstupy. Ale mě zajímalo, jak vypadá cesta na ten kopec, nad kterým kdekdo povytáhne obočí a jen tak utrousí: „Mont Blanc? Co tam, čóveče, to je choďák…“ Už od začátku mě trošku popouzelo, že jsem snad nikdy nepotkal například potápěče, který by shazoval nějakou potápěčskou destinaci, ani nevím o motorkáři, který by takhle opovrhoval nějakým strojem anebo tratí. Tak co je na té „Bílé hoře“ tak kruciálního?
Dohodnul jsem se s kamarádem Pepou Šimůnkem zvaným Šimon, zkušeným lezcem, osmitisícovkovým veteránem (snad mi za toto označení nedá po tlamě), a on s nadhledem moudrého učitele kývnul, že proč ne, že se tam znovu vydá, tentokrát se mnou. „Nepůjdeme ale tu úplně turistickou cestu, jestli tam mám někudy s tebou jít, pak leda Tres Montes, tam je alespoň na co koukat a taky tam nepotkáš tolik lidí, kteří se pobláznili a bez jakékoli výbavy a zkušeností šlapou na skoro pětitisícový vrchol. Ti jsou nebezpeční nejen sobě, ale taky všem lidem kolem.“ „Super,“ říkal jsem si, „půjdeme zajímavější trasou a taky se podívám, jak to chodí mezi horolezci.“
Na vrchol jako první vystoupali 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard. Bylo by to pěkné, dostat se tam ve stejný den – byla by to taková malá připomínka hrdinského, a podle tehdejších místních horalů úplně zbytečného, rekordu. Okolnosti tomu chtěly, že jsme museli cestu o den posunout, ale i devátý srpen mi jako pomyslný pozdrav těm hrdinům z osmnáctého století připadal důstojný.
Konečně je to tu. Pár aklimatizačních dnů za námi, nasedáme do lanovky a jedeme na stanici Aiguille du Midi do výšky 3 842 m n.m. Na špičku Alp nám tedy zbývá necelých tisíc výškových metrů okořeněných tím, že půjdeme ještě přes dvě dílčí hrany – Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit. Z jedné z teras horní stanice lanovky se jde poměrně ostrým hřebínkem, „je to pěkný začátek krásné odyssey,“ říkám si. Sestupujeme do chaty Cosmique, kam se bez maček asi jen tak někdo nedokopá – „tady už tedy budou jenom alpinisti,“ předpokládám atmosféru, jaká je třeba na potápěčských základnách. Ale jsem vedle. V pěkné boudě je celkem plno a když se začíná servírovat večeře, na kterou nám sympatická slečna rozděluje místa, začínají první „brusné okamžiky“: „Tady nebudeš sedět, tady se posadíme my,“ oznamuje mi jeden Švýcar. „Proč ne, přisedněte si, stůl je veliký, vlezeme se sem všichni.“ „Tady budeme sedět my, ty ne,“ odpovídá mi ten překvapivý člověk a proti tomu mi sympatická servírka ukazuje na dvě místa u prvního stolu. Její okouzlující úsměv zcela mění moje myšlenky a pohostinné gesto je jednoznačné. „Prima, dostaneme jídlo jako jedni z prvních, to je fajn,“ těším se, pouštím z hlavy toho blba a jdeme i se Šimonem k vytyčeným místům. Beru stoličku a sedám si, můj zkušený parťák mechanicky požádá jiného chlapíka (s odznakem horského vůdce), aby si dal nohy dolů z jeho místa. „Proč?“ zvedne hlavu ten seladon, který má i ve večerní zahřáté místnosti na hlavě kulicha a sluneční brýle. „Abych si sem sednul.“ „Sedni si jinam“. „Poslechni, kámo, někam si sednout musím, nebudu jíst vestoje. Ale pokud tě to nějak znervózňuje, můžu si najít místo jinde.“ „Nejsem nervózní.“ Dialog s pitomcem se málokdy vyvíjí kupředu a tento talk moji zkušenost jen potvrzuje. Napadá mě něco o tom, že ten zimomřivý vůdce je asi zvyklý pohybovat se světem jen podle sluchu (kdo ví, jestli za těmi brýlemi jsou vidoucí oči? J) a pokud k odezvám okolí přistupuje stejně konstruktivně jako teď, bude zábava sledovat ho cestou nahoru. Na druhém konci stolu nám ale jiní pánové rovnou nabízejí místo a večer už dál plyne bez incidentů a příjemně.
Po jídle se jdu na terasu ještě pokochat tím nádherným výhledem na okolní hory, na Chamonix pod námi a na to, jak rychle plynoucí mraky přebírají náš výhled každou chvíli na jinou výseč té nevýslovné krásy. Kolem deváté jdeme do hajan, v jednu se vstává, není důvod natahovat večer. Spím jako dudek, po čtyřech hodinách vysokohorských snů spolu s ostatními jíme brzkou snídani. Bereme si věci a vyrážíme čirou nocí na cestu. Pod námi světla Chamomix, vepředu, někde ve tmě, cíl a směrem k němu se line světélkující had čelovek těch, co vyrazili dřív. Vyrážíme pravidelným tempem, povídáme si a mám pocit, že není moc příjemnějších variant toho, jak trávit srpnovou noc. Jak se od chaty začíná zvedat první ostřejší svah směrem na Tacul, onen světélkující had se spojuje a vytváří „traffic jam“, rychlost je řízena tím nejpomalejším článkem. Když se vytvoří mezera, předejdeme několik pochodujících, až to ale po chvíli vypadá, že už budeme muset definitivně zpomalit. Za sebou se pomalu kolíbá snad deset chlapíků a hnát se před ně na tomto místě by ohrožovalo všechny kolem. Frekvence střídání našich nohou tedy klesá a alespoň si můžeme dál povídat. Najednou se vedle nás utvoří další mini-had, ve kterém se asi pět kluků vydává nad ostatní. Proč ne, jen si budu dávat pozor, aby mě nikdo z vás, chlapci, nesmetl, pokud by snad ztratil rovnováhu. Je to tady strmina, takže snad víte, co umíte. Když jsou na naší úrovni, ten první suše vrazí do Šimona loktem a snaží se vecpat mezi něj a skupinku, která nás brzdí. „Zbláznil ses?“ zvedá můj parťák hlas a chvilku si myslím, že se nakonec tady, ve třech a půl tisíci metrech, popereme. „No to je dobrý, tam v cíli se něco boduje? Čekají tam holky sexy nalíčené v bazénu na první pány hor?“ neubráním se své ironii a když ten vykuk vepředu vidí, že Pepa má na bundě taky odznak mezinárodní asociace horských vůdců, zklidňuje se, zamumlá omluvu a stoupá dál podél našeho štrúdlu. „Co blbne, vždyť ti kluci se za chvilku unaví a zase bude prostor, jak je předejít, ne?“ Nedává mi to a s vykulenýma očima sleduji, jak se ti závodníci začínají usilovně zapojovat do řady kluků navázaných k sobě, až škobrtají o jejich lano. To vypadá celkem nebezpečně a všichni kolem se chytáme pevněji, protože z tohoto lanového uzlu může brzy někdo vypadnout. Nerad bych za jeho pitomost platil vlastním zdravím. Nakonec se to všechno obejde jen s několika ostřejšími námitkami a já si vybavuji, co si o sobě asi myslí „závodníci“ na české D1. Něco podobného se asi odehrává v prázdné makovici těch blbů, co na českých dálnicích ohrožují ostatní účastníky provozu. V duchu vidím vykulenou tvář jednoho z nich, jak si ji pamatuji z televizních novin, když se ke svému neskonalému překvapení dozvěděl, že byl soudem shledán vinným. „Jo, kluci, obávám se, že žádný alpský svah si na podmínečné tresty nehraje. Tady to chytneme rovnou a natvrdo. Bacha na testosteron, dokáže být sviňa.“ Za pár minut už je štrúdl zase roztrhaný, místa kolem stopy je víc, a tak opět nasazujeme naše tempo a jdeme si dál, nerušeni zmatkem okolo. „Moudří kráčejí vyrovnaným krokem a blázni kolem nich tančí dobové tance!“ cituji Franze Kafku a začínám poprvé doopravdy přemýšlet o tom, jestli máme během naší cesty smůlu na nečekaně vysokou koncentraci magorů, anebo jestli to tak na horách dnes doopravdy chodí. Vždycky jsem si myslel, že hory jsou hlavně o míru v sobě, ale to je třeba jen romantická iluze?
Od dalších úvah mě odtrhává prostá realita. Došli jsme asi k sedmdesátimetrovému prudkému úseku, který se leze s lanem. Terén je celkem snadný, led pevně drží a fixní lana pomáhají k jistotě, ale jenom ta fronta, moment, co fronta, nečekaná zácpa, kdyby tu nebyla tak velká! Shora se sype ledová tříšť, jak se mačky vytrhávají z ledu a občas kolem prosviští slušná kra. Když se jedna roztříští o mou přilbu, zamýšlím se nad životností těch „pěšáků“, co jdou jen v čepičce. Při invazi v Normandii to prý bylo jen několik minut. „Rychle pryč,“ hřmí Šimon, „dokud padají kousky ledu, je to celkem jedno, ale tady by taky brzo mohl prosvištět nějaký člověk a mně se dneska zrovna nechce nikoho zachraňovat.“ Podobné myšlenky měl i ten Švýcar, který včera tak bezpečně věděl, kdo bude sedět u našeho stolu, protože s lanem rychle vylezl nahoru, aby své kolegy mohl zajistit. Ale nějak si neuvědomil, že druhý konec lana se mu sesunul do trhliny pod námi a když nikoho nenapadlo se o něj starat, je už teď zaháknuté o deset metrů níž. Jak se začíná rozednívat, vidím, jak shora smutně pomrkávají jeho očka, ze kterých vymizela jiskra včerejší neochvějné jistoty. Pořád se mu nechce lézt to celé zpátky a z jeho kolegů se k akci nikdo nemá. „Počkej, já tam slezu,“ zakroutí hlavou můj kolega a už leze dolů. Lano vymotá a jako kocour levhart sněžný! se vrací ke mně. „Půjdeme úplně zprava, tam teď ještě nikdo není, na fixy se vykašleme, pokud tam bude tlačenice, já to vylezu a budu tě jistit.“ Vím o sobě moc dobře, že jsem horolezecké embryo, a tak poslušně přikyvuji a plním svůj úkol podle zadání. Na polárních výpravách i při potápění platí, že pokud něco neumím, to nejlepší, co mohu udělat, je, že se nebudu cpát s přehnanou aktivitou kupředu, ale poslechnu, co mi radí zkušenější. Sledováním akce jejich prstů se naučím nejvíc.
Stačilo snad dvacet minut a jsme nahoře nad stěnou. Balíme lano a šlapeme dál, druhá hora Mont Maudit oddělila další třetinu, kterou jsme zdolali, a před námi je už „jen“ poslední „sjezdovka“, kterou si musíme vyšlápnout až na poslední vrchol. Je dlouhá. Fakt je delší, než jsem si dole myslel. Jakkoli se od začátku šlapalo krásně, teď mi mechanické stoupání žádnou velkou radost nepřináší. Možná jsem si měl dopřát ještě jeden aklimatizační den navíc. Ale konečně jsme už překonali předposlední úvrať a pár výškových metrů nad námi je vypouklá hrana vrcholového hřebene. Ještě pár kroků a vstupujeme na špičku Evropské unie. To je příhodné, napadá mě, prostředí krásné, cíle oduševnělé, ale trapná partička blbů dokáže pokazit cokoli. Nevím, jestli by s tímto mým aforismem souhlasili v Evropském parlamentu anebo alespoň tady cestou nahoru, ale spíš se sebekriticky přikláním k tomu, že bezmála pět tisíc výškových metrů mi ubralo na zábavnosti. Podáváme si s mým kamarádem ruce, na žádné objímání to není, nebudeme si tady přece hrát na naplnění velké expedice. Ale místo je to nádherné. Počasí je k nám velkorysé a teď, v osm patnáct, po šesti hodinách cesty, jsme na vršku skoro sami. To v alpských podmínkách znamená, že je nás tu na celkém rozlehlém plácku snad deset. Každý má dost místa sám pro sebe. Jeden si zapálil cigáro, jiný čůrá. Rychle zaplaším vznosné myšlenky o tom, že by to mohlo být chápáno jako zneuctění krásné hory. Co já o tom mohu vědět? Romantické kecy o přátelství, hrdosti, skutečných hodnotách a pevném srdci patří zjevně do hospody, ale ne do ranního větru. Bolí mě hlava, asi to fakt chtělo ještě jeden přípravný den, a tak po půlhodince natáčení začínáme sestup. Každý metr dolů mi dělá líp.
Výstup na Mont Blanc, to je krásný zážitek, stejně jako krásný nenarušený pocit, vystoupat na jakoukoli horu, kterou si z nějakého důvodu oblíbíme, kterou máme rádi a kterou chceme poznat. Tak mi to připadá a tak to vnímám já. Ale překvapilo mě, že se na špičky kopců vydávají i lidé (dokonce profesionálové), kteří si evidentně potřebují něco dokázat a pro které je hora sama o sobě a bezpečí lidí kolem úplně nepodstatné. To je něco, co jsem ve svých oborech, kde jsem doma, jako je potápění, motorky a koneckonců i filmařina, ještě nezažil. V „mém“ světě lidé nějak automaticky akceptují, že každý to má rád po svém, každý umí něco líp a něco hůř. Dělej to nejlíp, jak umíš, a budeme spokojení všichni! Hory jsou krásné, ale pokud bych se měl při každé cestě potkávat s takovou „elitou“, asi zůstanu v nižších nadmořských výškách. Jaké zkušenosti máte vy? Je někdo z vás horolezec? Měl jsem jenom podivnou smůlu na patologicky exotické okolo-chodce, anebo je to tak běžné? Dejte mi vědět, jsem na fcb, Petr Horký Piranhafilm.
Dočkalo se povídání Petra Horkého být středem vašeho zájmu? Jako ta cherry obalená sněhem ráno v osm patnáct? V každém případě Bassomatic na Science & Melody poskytnul turisticky pobízející potěšení not a adekvátní zapojení nástrojů, se kterým na úplném začátku ledna 1996 William Orbit o půlnoci pozvedl úroveň rádiové show na KCRW v Los Angeles v sobotu, a její rádio instrumentální podoba se dočkala vydání i na CD jako hudba k filmu Harald pod jménem William Orbit, Holiday Man, nebo Bassomatic, Holiday Man. Vlídně doporučuji doplnit toto napínavé stereo s básničkou jako od Denisy O… J
SNĚŽENKA
Probudila jsem se hodně brzy. Trochu jsem zívla a otevřela jeden lístek. Kolem mne bylo bílo. „To je sníh,“ řekl kdosi nade mnou. Pohlédla jsem nahoru a uviděla jsem cosi velkého. „Já jsem smrk,“ řeklo to velké. „Jdi ještě spát. Je zima, namrzla bys.“ Zavřela jsem lístek a pokoušela jsem se usnout. Ale nešlo to, byla jsem moc zvědavá. Kousek jsem se povytáhla. Trochu jsem mrkla, ale zase jsem viděla jen to bílé. Sníh, jak řekl smrk. Zkusila jsem se postavit na špičky. Opatrně jsem otevřela cíp lístku a malou skulinkou jsem vykoukla. Nemohla jsem se ani pohnout, jak jsem byla překvapena. Na sněhu byly naházeny malé hvězdy a ty se leskly a třpytily, až mi slzely lístky. Otáčela jsem hlavou z jedné strany na druhou. Ty hvězdy byly všude. Dlouho jsem si nevšimla, že mi mrznou tváře i nos. Až mě začalo všechno pálit. Chtěla jsem schovat hlavu pod sněhovou peřinu, ale nešlo to. Chtěla jsem polštář natřepat. Nešlo to. Jenom mi po lístku sklouzla kapka a mrzla. „Je mi zima,“ řekla jsem nešťastně, ale tiše, protože jsem se bála. „To jsem si moh myslet,“ řekl smrk a nazlobeně zašuměl větvemi. „Říkal jsem ti, že je zima! Měla jsi ještě spát. Podívej se, všechny tvoje sestřičky spí.“ Podívala jsem se a opravdu nikde nikdo, jenom já jsem vykukovala nad sněhem. Hvězdy se ještě více rozzářily a já jsem musela sevřít všechny lístky těsně k sobě. „To je slunko,“ usmál se smrk. Pak ke mně natáhl větev a posypal pěkně teplo. Chvíli jsem se koukala kolem sebe, sníh už nebyl tak bílý, celý jako by zešedl, a peřina byla těžká. „Je zima, nic nevidím,“ řekla jsem a rozplakala jsem se. „Zlobíš mě,“ řekl smrk. „Když vylezeš, bude ti zima.“ Chvíli jsem mlčela, ale peřina mě moc tlačila, tak jsem plakala dál. „Sníh je moc těžký.“ Smrk vzdychl a spodní větví ze mne sníh odfoukl. Podívala jsem se nahoru a všechny lístky jsem roztáhla do úsměvu. „Jsi moc hodný,“ řekla jsem. Smrk zašuměl jako by zazpíval. „Mám tě nejraději.“ Smrk mě pohladil. „Nejraději ze všeho, co znám,“ řekla jsem. Vytáhla jsem se ještě o kousek výš. Teď už jsem viděla víc. Viděla jsem větve malých smrčků kolem, celé baculaté sněhovým obalem. „Slunko je teplé,“ řekl smrk. „Musíš k němu točit hlavu, abys nenamrzla.“ Otočila jsem hlavu ke slunku. Smrk měl pravdu. Sluníčko mě hřálo a zdálo se mi, že mě povytáhlo kousek za sebou nahoru. Když jsem se pootočila, uviděla jsem před sebou kořen. „Jdi kousek dále,“ řekla jsem a trochu jsem do něho strčila. „Nevidím přes tebe.“ Kořen zle zavrzal, až jsem se zatřepala leknutím. „Co si to dovoluješ?“, řekl chraplavým hlasem. „Takové bledé malé hubené nic, které odkudsi vylezlo. Já – podívej se na mne,“ řekl kořen a napjal ramena, až jsem měla strach, že mu prasknou. „Já tu jsem léta letoucí. Ani mě nenapadne někam uhnout. A jestli mě ještě jednou vyrušíš, špatně to s tebou dopadne.“
Honem jsem se přitulila ke smrku. „Já přes něj opravdu nevidím,“ řekla jsem a prosebně jsem se na smrk podívala. Ten se usmál a pokrčil větvemi. „Musíš výš a vyrůst,“ řekl. „Uvidíš nad sebou modré nebe. Uvidíš mraky, jak se honí kolem slunka a dělají z něho slepou bábu, uvidíš před sebou bílou louku, na které stojí červený domek, u komína se třepe lehký kouř, štěká pes a děti kolem jezdí na saních. To je, moje holčičko, svět a já bych byl rád, kdybys ho uviděla.“
Od té chvíle jsem na nic jiného nemyslela. Chtěla jsem vědět, co je to modré nebe, co jsou to mraky, které mají odvahu si se samotným slunkem hrát na slepou bábu. Chtěla jsem vědět, jestli kouř je tak lehounký jako prachový sníh a nejvíc jsem chtěla vědět, jak vypadají děti a co je to sáňkování. Dělala jsem, co jsem mohla, abych viděla svět, jak řekl smrk.
A ono to není jen tak – vysoko vyrůst. Ale jednoho dne se mi to podařilo. Konečně jsem aspoň jedním lístkem, tím největším, a potom i druhým menším nakoukla nad ten starý svalnatý kořen. A uviděla jsem to. Modré nebe, pěknější, než jsem si představovala, mraky rychlejší a hravější, než jsem myslela, a domek celý červený, že se mi líbil skoro jako slunko, a kouř tak lehounký, že by mohl ke slunku doletět. A pak jsem uviděla děti. Blízko, hodně blízko. Přiběhl kluk až ke mně, vykřikl „Sněženka“ a utrhl mě. Ucítila jsem teplo jeho ruky. To nebylo teplo slunka, které jsem měla tak ráda. To bylo ještě teplejší teplo. Stulila jsem se mu do dlaně a mezi prsty jsem se dívala na ten svět. Kluk běžel k domku. „Ty se ani nerozloučíš?“ řekl smrk.
Zastyděla jsem se. Úplně jsem zapomněla. Otočila jsem se k němu a vyhrkly mi slzy. „Uvidíš více než já tady z té své výšky. Poznáš, co já neznám,“ řekl. „Ty se zlobíš,“ řekla jsem s lítostí. „Ale ne,“ zasmál se smrk. „Já jsem rád. Moc rád,“ řekl a zašuměl větvemi jako by zazpíval.
♥
Ženská s rapem je sněženka a Jirka není machr, ani žádnej lotr…
Jirka nenosí ven hůlku, i když má kuráž jako Potter…
ten co s bosýma nohama přelézá i přes vodopády…
na laně se udržel a ještě si vybavuje obrovité kaskády… |