(Úplně první dojmy a zápisky Zvonimíra Šupicha hovoří o klání v Paříži…)

SLZY GUTHA–JARKOVSKÉHO

BEDŘICH ŠUPČÍK (I TOHLE PŘÍJMENÍ MĚL TAKŘKA SHODNÉ)

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – ŠPLH   

Paříž léta páně 1924

„A přece jsme viděli vlajku Československa na středním vítězném stožáru, přece jen jsme viděli, jak gymnasté cizích národů a tisíce francouzských diváků snad poprvé v životě naslouchali naší hymně. Všichni jsme byli krajně pohnuti, měkkoty. Nebylo českého člověka, který by nebyl slzel. Jen nehoda drahého Stáni zabránila vítězství v závodě družstev, vítězství nejcennějšímu a jistému, jako že dvě a dvě jsou čtyři.

Hymnu hráli na znamení vítězství Šupčíka, toho hocha zlatého srdce, borce nevyrovnatelné úpornosti a svalstva ocelového, který po té stránce neměl soupeře v družstvu a troufáme si tvrdit – v celém poli.“

(Tělocvik, ročník 1924, číslo 8)

Tak už dost. Ucpává si hlavu dlaněmi. Najednou je sám v celém kupé. Kamarádi se namačkali do oken na chodbičce, útržky hovorů a výkřiků z nástupiště vnímá neskutečně jako z obrovské dálky. Všechno je neskutečné. Zmatek posledních dnů. Chvíle, kdy se představili veřejnosti v divadle Varieté, aby „bylo každému jisto, že jde o družstvo velmi dobrého výcviku, že však předepsané cviky jsou tak obtížné, že ani důkladný výcvik neodstranil některé slabiny.“ Ten článek z pražských novin umí nazpaměť.

I sestavy umí nazpaměť. Ty především. Je nováčkem družstva, jeho láska k tělocviku se změnila v posedlost už v okamžiku, kdy v prostorách tělocvičny Sokola Pražského 7. prosince 1923 soupeřil s příchozími od osmi ráno do půlnoci na šesti nářadích. „Závodů se mohou zúčastnit cvičenci, kteří ovládají závodní sestavy uveřejněné v 10. čísle Cvičitele, anebo i ti, u nichž se předpokládá, že svými skills mohli by v družstvu se uplatniti. Závodníkům bude poskytnuto jízdné a nocleh v Tyršově domě.“ Tak to stálo černé na bílém ve Věstníku Sokolském. Dokázal to, prosadil se mezi dvaadvaceti borci. I o něm tedy platila věta: „Mladí se bili statečně, což je důkaz, že závěrečná příprava bude plna bratrského zápalu a vzájemného předstihování…“ Přijali ho do přípravy na olympijské hry, scházeli se jednou za čtrnáct dní, později dokonce každou neděli.

Když je pak v neděli 25. května opět v tělocvičně Sokola Pražského rozlosovávali do dvou družstev k rozhodujícímu kvalifikačnímu závodu, zdálo se mu, že má nervy na povrchu kůže. Každý odraz z pérového můstku, každý náskok na nářadí zněl dutě jako výstřel Rumcajsovy bambitky. Tyhle závody byly neveřejné. Jen Guth–Jarkovský, předseda Československého olympijského výboru, členové předsednictva České obce sokolské a pár novinářů směli přihlížet. Zvládl hrazdu, kde se tři borci utrhli, pak obtížnou sestavu na kruzích, těžká bradla, přemet přes koně našíř však neprovedl dost prohnutě. To cítil. Zpropadený kůň. Když později prováděl roznožku přes koně nadél, zkomplikovanou mezi můstkem a koněm stojany s laťkou na výši 160 cm, jako by se pod jeho rukama kůň splašil. Málem nezvládl stanovený dohmat na krk. Zato při šplhu byl hbitý jako veverka, rozhodčí Bílek a Havel, mačkající stopky, nevěřili očím. Bude to však stačit? Ta otázka tížila jako balvan…

A pak se opět přibližovala půlnoc. Nastoupili. Měl sucho v krku a vpíjel se očima k ústům sudího, který držel plachtu s výsledky. Jeho hlas zněl stroze a věcně. Přesto se náhle proměnil v rajskou hudbu: „…čtvrtý se umístil Bedřich Šupčík, Brno, Rostislavova ulice, se ziskem 54 bodů ze šesti disciplín. Pátý se umístil…“ Balvan sklouzl na parkety a nikdo to neslyšel. Měl potíže, aby udržel vzpřímený postoj, tak se mu podlamovala kolena. Jaká nádhera! Je čtvrtý! Hned za takovými borci, jakými jsou olympionici z Antverp Vácha, Pražák a Indruch.

Z nástupiště dál doléhá křikot. Chtivými prsty z kufříku vytahuje ohmatané, několikrát přeložené číslo Věstníku Sokolského. Nejmíň posté přelétá očima: „…nejde tentokrát o nic malého. Jde o to, aby světová proslulost naší soustavy tělocvičné znovu byla potvrzena na fóru mezinárodním, jde o to, aby jméno Čechoslovák opět a nerozlučně bylo spjato s pojmem šampion v závodu tělocvičném, což znamená přeborník ve výchově k tělesné, duchovní i mravní dokonalosti… z mladších vzbuzuje skutečné naděje Šupčík z Brna.“ Těch šest slov si červeně podtrhl.

Škubnutí. Rychlík se váhavě dává do pohybu. Z nástupiště zaznívá protáhlé „Nazdáááár!“ Jeho druhové visí na chodbičce v oknech. Konečně. Teď už nic nelze vrátit. Rychle schovává složené noviny zpět do kufříku. Styděl by se před kamarády, kteří se za chvíli nahrnou do kupé, za tohle soukromé snění. Dech rychlíku do Paříže už nabral pravidelný rytmus.

*

„Stáňo, to nemá cenu, já neusnu. Kdy myslíš, že to skončí?“ Jde k oknu a mžourá do ulice, kde se přelévají rozjařené davy, dívky s barevnými lampióny, chlapci s kokardami, starci jako Hemingway, černoši, milenecké dvojice, jedni s kytarou, jiní s harmonikou, skupinky s žoviálním elentem elementu hormonů, které tančí, prskavky, rakety, nekonečný mumraj.

„Jo, kamaráde, ti půjdou na kutě až za svítání. Jsme v Paříži! A Paříž paří, oslavuje výročí pádu Bastily. V ten den se nedělá, je svátek. Paříž vždycky uměla oslavit pařbu,“ říká mladšímu druhovi zkušeně Stanislav Indruch.

„Já vím. Totiž nevím, ale vždycky jsem to slyšel. Já jen myslel, že když nás ubytovali v takové tiché uličce…“

„Nezapomeň, že ta ulička je na Montmartru. To vysvětluje všechno.“

Čtvrtý den v městě na Seině. Od okamžiku, kdy je po úmorné třicetihodinové cestě vlakem, zpožděným v Karlsruhe, na pařížském nádraží vítali francouzští sokolové, se pohybuje na hranici skutečnosti a snů. Sladké řeči, sladké úsměvy recepční v hotelu Versigny i personálu v české restauraci Palais Royal, na každém kroku. Brána Napoleonových vítězství, Pantheon, Opera, Eiffelovka, Louvre, na to vše třeštil při autokarové projížďce oči jako na nekonečný barevný film. Teprve při tréninku v předměstské tělocvičně Sokola Pařížského přišlo opět procitnutí. Když se pěšky vraceli po osvětlených bulvárech s obchody přecpanými suvenýry, s kavárnami vystrčenými na chodník, opět podléhal vůni a barvě toho města, vábícího ke sladké nečinnosti. Ježíšmarjá, pozor, na to pozor, nařizoval si.

„Stáňo, jaké to vůbec bylo na minulé olympiádě v Antverpách?“

„Byli jsme v družstvech čtvrtí.“

„To snad vím. Tenkrát vás v družstvu bylo asi šestnáct, je to tak? Soutěžilo se i v běhu na sto metrů překážek, prostě nebyla to jen gymnastika. Já ale myslím něco jiného. Jestli město olympiádou žilo. V Paříži se mi zdá, že se o olympiádu lidi moc nestarají. Jsou zdvořilí, usměvaví, veselí, ale to je vše. Za dva dny máme začít a já tu viděl sotva pět olympijských plakátů.“

„Máš pravdu. V Antverpách to bylo jiné. Do Paříže tuhle olympiádu prosadil baron Coubertin, protože se chce rozloučit. Ale to se přece u nás psalo. Máš červenec. Horních deset tisíc odjelo do svých letních sídel u moře, ale normální Pařížané na závody přijdou, to si piš. Jen bych jejich nadšení bral s rezervou. Když řekne Francouz, to je fantastické, je to totéž, jako když Angličan utrousí, že je něco docela dobré.“

„Stáňo, a cos říkal stadiónu v Colombes, na kterém budem závodit?“

„Je hezký, jako všechno v Paříži.“

„Až na ta jejich úřední bradla. Vždyť se nedají ani zvyšovat a rozšiřovat. Kvůli větším gymnastům je postavili na dřevěné pódium, mezi stojany vyřízli díry pro nohy, aby si je nikdo neobrousil. Viděls to?“

„Viděl. Na tom stejně nikdo cvičit nebude. Ještě že jsme si dovezli své nářadíčko.“

„No jo. Američani mají s sebou dokonce dva koně. Když trénovali, slyšel jsem, jak na sebe křičí česky.“

„To byl asi Novák, nebo Kříž, nebo Šafanda, původem krajani. Pak jsou v jejich družstvu ještě tři Němci, jeden Švýcar, Mexikánec, jen Pernsohn je rodilý Yankee. Ale cvičit dovedou jenom ti tři kluci od nás.“

„A co říkáš tomu, že se mají uznat i opravy při volných sestavách, pokud je rozhodčí po žádosti závodníka povolí.“

„Svinstvo. Každý bude odkázaný na milost a nemilost sudího. Uvidíš, ještě se s tím nazlobíme.“

Ulice se opět připomněla bujarými výkřiky.

„Víš, jaké měli Francouzi heslo při dobývání Bastily?“

„Nevím.“

„Svobodu, nebo smrt. To bychom si měli od nich pozítří vypůjčit, co říkáš? A teď zkusíme usnout.“

Polední slunce se opírá do vyprahlého trávníku stadiónu v Colombes. Teď se vyprázdnil. Velká černá cedule s nápisem GYMNASTIQUE se předtím po celé dopoledne hemžila matematikou. Čísla ke gymnastice patří. A byla to čísla pro naše osmičlenné družstvo nadějná.

„Nemají na nás šanci,“ ujišťuje sám sebe i ostatní kouzelník na všech nářadích Robert Pražák, patřící do absolutní světové elity.

„To je fakt, ale opravu na volných bradlech mi nedali. A Mirkovi Klingerovi taky ne. Leon Štukelj ji dostal bez mrknutí oka,“ brblá Indruch.

„Přej mu to, Leon je skvělý chlapisko a ještě skvělejší gymnasta,“ hájí kdosi jugoslávského mistra. „Kluci, tady zbyla konzerva, chce ještě někdo?“

Přestávka před odpoledním programem. Zatímco Italové dávno zmizeli ve své komfortní vile poblíž stadiónu, Američany, Angličany a další odvezl autobus do olympijské vesnice, oni sedí s jídlem na klíně v těsné a upocené šatně pod hlavní tribunou. Není čas vracet se do města, kde bydlí. Je však čas dodat si náladu.

„Na těch panských lukááách, našel jsem já dukááát,“ zní z útrob tribuny, div nepraskají okna. „Teď ještě naši gymnastickou hymnu a jdem se rozcvičit na volnou hrazdu, počkejte, tam to roztočím,“ pokřikuje Indruch, který už zapomněl na křivdu rozhodčích. (Hymnou téhle perfektní party je „Když jsem já ty koně pásal“. Asi proto, že v průběhu soutěže musí „pást“ tři koně: nadél, našíř a s madly.)

Škoda, že neexistuje taky nějaká píseň o hrazdě, aby vyplašila zlé duchy. Stanislav Indruch už cvičí, ochozy tají dech, rozhodčí uvažují o nejvyšší známce – a pak se to stává. Letí vzduchem zakončit sestavu, levou nohou však přistává v mezeře mezi dvěma žíněnkami. Křupnutí křup. Je zle. S obličejem zkřiveným bolestí reaguje sykáním na dotyky prstů doktora Musila.

„Bude to asi zlomenina. Pomozte mi ho odnést. Musím s ním hned do nemocnice.“

„To snad není možné, kamarádi, odpusťte, já vám všechno zkazil,“ heká Indruch a v té chvíli ho víc bolí sportovní srdce než chodidlo.

Sedí v hloučku, v očích směs vzteku a beznaděje. Řády nedovolují povolat v průběhu soutěže do družstva náhradníka. „Takže je všechno ztracené. Já nepokračuju, byl jsem tu jenom kvůli úspěchu družstva, a to se právě rozpadlo,“ upozorňuje Josef Kos.

„Přece to nezabalíme, cvičíme dál jako jednotlivci, i tak budou medaile!“ oponuje Miroslav Klinger.

Záhy v šesti nastupují na kruhy. V očích odhodlání. A výsledek? První Ital Martino jen díky tomu, že měl náskok z povinné sestavy, druhý Pražák, třetí Vácha, pátý Šupčík, šestý Mořkovský, sedmý Koutný, jedenáctý Klinger.

„Chlapci, takhle jsem vás ještě kruhy cvičit neviděl,“ uznale konstatuje vedoucí výpravy Josef Rössler–Ořovský.

Přesto se v autobuse, který je večer odváží do hotelu v centru Paříže, poprvé nezpívá. Dokonce i hra neónů na bulvárech jim připadá mdlá a neveselá. „Co jsem říkal, budou medaile,“ protrhuje zamlklost Klinger.

„Budou, určitě budou, ale ani jedna zlatá,“ povzdechne kdosi.

Šupčík je teď na pokoji sám. Při pohledu na noční stolek s pootevřenou sousedovou knížkou je mu všelijak. Stále musí myslet na poslední větu z autobusu. Na to, že zítra jako poslední disciplína čeká šplh. Raději nemyslet, rychle na kutě, přetáhnout přes hlavu deku. Paříž naštěstí tentokrát nic neoslavuje.

*

Slyšeli o tom už v Praze. Šplh ze sedu po laně do sedmimetrové výšky se na téhle olympiádě bude měřit elektrickými stopkami. Jsou na tu senzaci, vylučující subjektivitu rozhodování, nesmírně zvědaví.

Na stadiónu se však ukázalo, že všechno je jinak. U konstrukce se zavěšeným lanem je sice baterie, dráty a zvonky, rozhodčí však drží v rukou normální mechanické stopky. Jakmile závodník zatáhl, opustil zemi, rozhodčí stopky zmáčkli. V předepsané výši ústilo lano do koženého váčku, v němž se důmyslně ukrýval obyčejný zvonkový kontakt. Prostě tlačítko, které závodník musí při dohmatu stisknout. Elektrický zvonek dole zacinká a rozhodčí zastaví čas na stopkách. To tedy je celý ten zázrak nové doby.

A už před ním stojí. Rozechvělí, nervózní, s nadrženou energií. Francouzi Sequinovi, jehož fotografie se hojně objevovala v novinách s označením jasného favorita virtuóza téhle disciplíny, naměřila trojice rozhodčích časy 7,4; 7,7; 7,5 (výsledný stav 7,6). Pod osm vteřin dokázal zašplhat už jen Švýcar Güttinger (7,8). A teď tedy naši. Pražák 8,8, Mořkovský 9,0, Koutný 9,4, Vácha časem 7,8 dokonce vyrovnává výsledek dosud druhého Švýcara. Pod lano ve střehu usedá Klinger, který stále ještě může usilovat o třetí příčku celkového pořadí jednotlivců. Zatáhnutí, jeho boj s vteřinovou ručičkou stopek je skvělý, ve vzduchu visí senzace a né beznaděj, dohmatává a – nic. Zvonek se neozývá. Teprve při druhém dohmatu správně zasahuje prsty tlačítko v koženém váčku konce lana. Čas 9,4 ho definitivně odsouvá z pozice medailistů.

A teď zbývá už jen Šupčík!

Kamarádi ho povzbuzují: „Musíš! Ty to dokážeš! Ty je sjedeš!!!“ Nevnímá je. Nevnímá nic, jen lano před sebou. Je zsinalý a soustředěný, marně se snaží uklidnit zběsilý tep srdce. Teď! Věstník Sokolský popsal jeho soupeření se stopkami následovně: „…zato Šupčík v pravém slova smyslu spolykal lano a vzápětí vzlétl vzhůru jako orel.“ Čas 7,2 (na jedněch stopkách dokonce 7,0) a všechno je nad slunce jasné.

Tak se tedy stalo, že československý reprezentant získal zlatou olympijskou medaili. A k tomu ještě třetí místo ve víceboji jednotlivců. Pořadí víceboje: 1. Štukelj, 2. Pražák, 3. Šupčík, 5. Klinger, 6. Vácha, 11. Koutný, 13. Mořkovský potvrzovalo, jak by naši reprezentanti dopadli v soutěži družstev, nebýt Indruchova zranění. Celkem 10 medailí získalo na pařížských olympijských hrách 128 československých sportovců, z toho 8 šestice gymnastů.

Sám nositel prvního československého olympijského zlata ještě dlouho potom kroutil nechápavě hlavou: „Člověk dře na hrazdě, na bradlech, na kruzích, pak dobře zvládne takovou lehkou věc jako je šplh, a najednou je tolik slávy. Vždyť já to trénoval už jako kluk, když jsem bosý lezl po stromech.“

Po slavnostním ceremoniálu, v šatně plné gratulantů, se k němu protlačil dr. Guth–Jarkovský: „Po třiceti letech práce v olympijském hnutí jsem se konečně dočkal naší hymny. Děkuji ti, moc ti děkuji za ten zážitek,“ řekl pohnutým hlasem a se slzami v očích.

V roce 1988 zazářil na olympiádě v Soulu ve střelbě plzeňák Miroslav Varga (opět se zlatou medailí na krku), a já od něj dostal autogram do památníčku, no jasně, žijících šikovných a nenudících, velmi významných osobností, to když jsem chodil kdysi dávno na střeleckej kroužek a tehdy nás děcka jedno odpoledne bavila vzpomínková beseda s ním. Navíc uchovávám na Soul 1988 hudební lahůdku, když odvážné, ultramoderní, vyzrálé, nestárnoucí, neposedné trsající olympijské elpíčko vydal Westbam (DJ) na korejské značce SEORABEOL (kdoví co to znamená) s megahitovkou „Painted World“ (Westbam + Dorothea Breik). To aby ten náš překypující svět vypadal umělecky hýřící v barvách – hustej rytmus z hustého světa všelijak barevně myslitelných kombinací (a v neposlední řadě i velmi významných). ♥

http://www.discogs.com/WestBam-Westbam-In-Seoul/release/475134

more images

WestBam ‎– Westbam In Seoul

Label:

Seorabeol Records Co. – SRB-T050

Format:

Vinyl, LP, Album

Country:

South Korea

Released:

1988

Genre:

Electronic

Style:

House, Techno

Tracklist Hide Credits▼

Companies etc

·                                 Manufactured By – Seorabeol Records Co.

Credits

·                                 Words By, Music By – Jan Kuhn,  WestBam

Notes

„German Kunst Disco"

Approved by the K.E.C.P.P.
Ministry of culture and information registration No. 21
Manufactured by Seorabeol Records Co., in Korea
Gatefold Sleeve

(C) + (P) Low Spirit, Berlin/West-Germany