STO CIHEL NA KOLEČKU

JAROSLAV SKOBLA

VZPÍRÁNÍ – TĚŽKÁ VÁHA

LOS ANGELES 1932

Jaký byl táta? Hřmotný, fanfarónský, tvrdohlavý, dobrácký a vůbec ne pyšný na svou slávu. Pod jeho postelí polehával černý odřený kufr, polepený hotelovými nálepkami z celého světa, a ten byl plný medailí. Jako kluk jsem si s nimi hrával. Jen jedinou medaili mi bral z ruky. Byl na ní nápis: LOS ANGELES 1932. „Kubásku, tuhle vynech, to je má nejslavnější medaile, olympijské zlato.“

(Ze vzpomínek Jiřího Skobly)

Jaroslav Skobla praštil pěstí do stolu a málem ho rozpůlil: „Tak oni mě tam nepošlou. Nejsou peníze. Prý jen jeden vzpěrač, Venca Pšenička, kamarád. To uznávám, zvedáme to nastejno a je skoro o šest let mladší. Jenže já právě na tuhle olympiádu dřel jako kůň, pánové, já bych se nevrátil plonkový…“

Souhlasné pokyvování spolustolovníků v košířské hospůdce.

„To je fakt, Jardo, ty, absolutní mistr světa z Vídně a takhle tě spláchnou.“

Za širokými dveřmi je činkárna TJ Helas Košíře. Tady začínal. I když tu vzpírá za Stráž bezpečnosti, rád se sem vrací. Co chvíli se pak ve dveřích objeví nějaký štamgast: „Jestli tohle zvedneš, máš u mě jistej tuplák.“

Vždycky všechno zvedl. Je přírodní typ vzpěrače. Má-li chuť, trénuje do úmoru, nemá-li, tak na činku kašle. Podle tradice rodu ve třinácti nastoupil do práce v cihelně a protože měl síly na rozdávání, dokázal už jako mladík odvézt na kolečku i stovku cihel. Ale to už bylo dávno. Devět let ho taky dělí od doby, kdy se stal absolutním mistrem světa ve vzpírání břemen. Přišly další úspěchy, ale teď zrovna…

„Spláchli mě, protože je hospodářská krize, pořád se o tom píše. Prý jet můžu. Za svoje. Tomu se vysmát, no ne?“

V té chvíli Jaroslav Skobla, původně cihlářský dělník, pak v černé uniformě pražského strážníka, ještě později manipulátor Elektrických podniků, netuší, co znamená solidarita příznivců vzpěračského sportu.

Korunka ke korunce se hromadí sbírka na jeho cestu za oceán. Když za ním přátelé přijdou, je už celá částka pohromadě. Ten tvrdý chlap, sto dvacet kilo šlach, svalů a kostí, se málem sesype a úplně neskoblovsky je mu do breku. Ale to máš prostě za tu svou pořádkovou sílu strážníka a disciplínu se stále udatnou formou odváděnou na jedničku.

Před odjezdem se dokonce s Pšeničkou sejdou na soustředění. Půldenním. Ve skladišti Černého pivovaru. Celé odpoledne zvedají sudy na export, pak dostanou zadára zaslouženou večeři.

*

Vlak podupává vyprahlou krajinou Nového Mexika a Arizony. Písečné pláně protkané kaktusy, červené kopce, sem tam z hlíny uplácané domky indiánské vesnice, puebla v přírodě, slunce sálá, rozpaluje vzduch. „Pánové, ono je to úplně jinačí než v rodokapsech,“ prohodí kdosi jen nepatrně více movitější a opět zavládne ticho, protože i mluvení znamená plýtvání drahocennou energií.

Vlak namáhavě supí.

Taky Pšenička ztěžka dýchá. Ani v ničivém vedru mu odpovědnost i ctižádost nedovolují přerušit trénink, třeba pouze na vlakové chodbičce.

„Venco, stejně tě porazím, tak co, pojď si radši lehnout,“ bodře nabádá mladšího hovaďáka k leháru sám náchylný Skobla.

Sedm reprezentantů a jeden vedoucí. Zdá se jim, že už jsou na cestě věčnost. Sedm slaných dní v turistické třídě superparníku Evropa, pět upocených trmácivých dní pouští a prérií ve vlaku. A stálé utlačování hranatou němčinou (spolucestující německá výprava čítá 120 závodníků), od přistání v New Yorku ovšem taky nadnášení nadšením těch svých krajanů. Je to nádherné, ale i únavné.

Únava se mění v závaží, vzduch v saunu, když vlak v Mohavské poušti zajíkavě polyká míle. A pak je tu ráno 21. července. Se svěžím vánkem od Tichého oceánu, se šťavnatou zelení obrovských plantáží a palmových hájů. Přestup z pekla do ráje.

Za pár hodin se ztrácejí v džungli cavyků, jakou tu na slavnostně vyfintěném losangeleském nádraží vytváří německá kolonie. Aspoň se tím rambajzem proboxovat k východu. Někdo je však tahá za rukáv a – najednou jsou doma. Stovky krajanů v národních krojích, alegorické vozy, děti s třepetalkami, stůl se solí a chlebem upečeným po našem, pozvání do rodin, překřikované jadrnou i lámanou češtinou. „Pánové, zbude vůbec čas na závodění?“

Stočtyřicetikilový Němec Strassberger, obhájce olympijského zlata z Amsterodamu, krokuje tréninkový sál s hlavou spuštěnou mezi ramena, rozcvičuje prsty, zpod hustého obočí vystřeluje nervózní pohledy po soupeřích, zejména po obou z Československa.

Za plentou v přecpaném sále Auditorium ještě skandují jeho jméno. Jméno velkého favorita. Tahem dostal bez potíží nad hlavu činku se 120 kg (o 12,5 kg víc než Skobla a Pšenička). To se však dalo při jeho medvědí síle čekat. Následoval trh, vyžadující velkou koordinaci a pružnost, a karta se začala obracet: Strassberger 110 kg (celkem 230), Pšenička 117,5 (celkem 225), Skobla 115 (celkem 222,5).

„Už zkrotl,“ upozorňuje pan Adamec, kouč, masér, trenér, krajan, jinak pro pořádek výhradně nasazený losangeleský policista, který si nechal přidělit strážní službu v Auditoriu, aby byl co nejblíž Pšeničkovi a Skoblovi. „Mládenci, kdo ho porazí, má u mě basu piva. A ne toho místního, kterému vy říkáte vodička.“

„Venco, co říkáš  d v ě m a  basám piva?“ ušklebuje se Skobla. „Při nadhozu se na něj budem kliďánko dívat ze židliček a začnem, až on skončí, co říkáš?“

Nadhoz.

Němec si nechá na činku naložit 137,5 kg, po dlouhém soustředění ji dostává nad hlavu. Naši dva borci nic. Jen přihlížejí. Strassberger pokouší 142,5 kg, činka mu však sklouzává po objemném břichu, sotva stačí uskočit. Teprve dalším pokusem tu váhu zdolává. Německá část hlediště nadšeně aplauduje. Naposledy.

Teprve po zvýšení na 147,5 kg (když Strassberger ukončil tři marné pokusy), se zvedá ze židle Václav Pšenička. Pofrkuje nervozitou, nejde to, při opakovaném pokusu – s obličejem zrudlým, s napjatými provazy svalů a šlach – dostává činku bezpečně nad hlavu. 337,5 kg znamená vyrovnání celkového výkonu Němce z trojboje, je však už před ním, protože váží méně.

„Tak vidíš, první basa piva je doma,“ slyší přes duhovou clonu štěstí a vzrušení bodrý hlas žoviálního Jaroslava Skobly. „A teď jdu na věc já.“

Na čince je 150 kg. Snad na vteřinu u ní nehybně osaměl v záři reflektorů, obklopený přítmím nedýchajícího sálu. Pak ji uchopí a vzápětí se mění na nádhernou lidskou sochu s činkou nad hlavou. Jedině stružky potu vpíjející se do jeho trička jsou v pohybu. Zato pak jako by v hledišti někdo zapálil doutnák. Výbuchy nadšení. Rozhodčí rozechvěle Skoblovi připisují za trojboj stejný výkon, jaký už má Pšenička a Strassberger. Zlato a stříbro jsou v každém případě naše. Jenže tvrdá a furiantská česká nátura Jaroslava Skobly se nespokojuje s tímhle důkazem.

„Dejte mi tam stodvaapadesát a půl,“ říká česky a „překládá“ do angličtiny gestikulací prstů.

Ještě nikdy tuhle váhu nad hlavu nedostal. Zasvěcení však vědí, že je vzpěračem velkých soutěží, silná konkurence ho vždycky jak ten nadpřirozený úkaz vybičuje. Jako by ho v té chvíli provokoval vzdálený hlas z cihelny ve Stodůlkách: „Jenom neříkej, že uvezeš na kolečku sto cihel…“

Dokázal to!

Auditorium šílí, nadšením naplno kvílí. Německý rozhodčí Eickeltrath udiveně vrtí hlavou: „Takhle jsem ho ještě vzpírat neviděl.“ Jak to dokázal? Snad nejlíp poslouží charakteristika vedoucího výpravy dr. Widimského ze zažloutlých a natrhlých stránek Národní politiky: „On se nesklání nad činkou jako Pšenička nebo Strassberger, nevtěsnává si její osu do dlaní, aby mu dobře seděla, nepracuje nohama, aby si zajistil při výkonu rovnováhu těla. Postaví se vzpřímen s pevným rozkročením, zamíří k ní napřažené ruce, upne se na ni soustředěným pohledem a nabrav dechu, bleskem ji uchopí a hodí do kliku pohybem elegantně krásným.“

A losangeleský strážník pan adamec může konečně celý rozzářený běžet shánět dvě basy piva.

*

„Už jedóóóu…“

Dav na Staromáku se začíná přelévat k ústí Celetné ulice, kudy si opatrně razí cestu ověnčený autobus. „Hurááá, nazdááár,“ hřmí, div jim tam nepraskají tabulky oken.

Nevídané nadšení, nevídaný úspěch.

Jen sedm jich cestovalo na velkou olympiádu za oceán a přivážejí čtyři medaile. Jaroslav Skobla zlatou, Václav Pšenička a zápasník Josef Urban po stříbrné, koulař František Douda bronzovou.

Vlak od Děčína se nadýmal pýchou a asi by do Prahy vůbec nedojel, protože co stanice, to kutálky a davy, každý chce neúnavné dříče a tím pádem slavné olympioniky vidět zblízka. V Roudnici je přesadili (spíš přenesli) do autobusu.

A teď jsou na historickém Staroměstském náměstí.

Skobla davem pádluje a uhání si to ke tribuně, před kterou postává smějící se i uslzená žena s dvouletým děťátkem v náručí.

„Mámo, tak už jsme tady, nikdy bych nevěděl, že vzpěrače může bolet ruka – od mávání. Kubásku, no tak…“ Pak se otáčí k vedle stojícímu Františkovi Doudovi a představuje: „Tohle je má žena a tohle mrně je můj kluk, Jirka se jmenuje.“ Douda se neobratně sklání nad děckem a vůbec nemůže tušit, že právě tenhle Skobla junior mu za devatenáct let vyfoukne československý rekord v koulařském kruhu.

Sluší se podotknout, že v siláckém gestu ve zcela přísném umění tehdy maestro rambousek společně s ostatními šikuly poslali hlučnou Německou výpravu do háje a v ekonomicky stagnující době Československé barvy pro zraky přítomných krajanů a čs. hymnu pro celý sportovní svět vyladili trošku do ráje…

Zvonimír Šupich, co by nad hlavu neuzvedl ani 40 kg pytel brambor