Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
zavři oči vlahá letní noc Helsinky 1952
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 5.10.2012 (10:16:08)

V EMILOVĚ STÍNU

 

DANA ZÁTOPKOVÁ

ATLETIKA – OŠTĚP

HELSINKY 1952

 

„Když jsem poprvé přivedla Emila k nám, můj otec, zkušený pán, řekl: – To je ten běžec? Všechno naznačuje, že bude velice slavný. Život s takovým člověkem nebývá nikdy jednoduchý. Každý ho plácá po rameni, on se z toho taky může všelijak charakterově pokazit, ženské za ním přibíhají a tak. Musíš mít obrovskou trpělivost a pochopení.

 

Otec měl tenkrát úplnou pravdu. Ale musím zas říct, že náš společný život byl opravdu plný, že i přes všelijaké kotrmelce stál za to. Rozhodně to nebylo a není pohodlné odpočívání na nějakém kanapi. Tím, že jsme byli dva, se sport stal zcela beze zbytku i mým osudem. Já jsem jako děvče vůbec neměla ctižádost ve sportu vyniknout, jen jsem prostě ráda mrskala tělem. Teprve když jsem viděla, jak Emil trénoval, jak tomu dovedl až s bláznivým zaujetím všechno obětovat, nakazilo mě to taky. Ono to bylo, jako když vedle vás teče dravým proudem řeka. To prostě nejde, abyste neskočili do toho proudu. Tak jsem se nakonec i já začala cílevědomě plašit za těmi nejvyššími výkony, myslet na olympijskou medaili. No a v Helsinkách 1952 to vyšlo. Během jediného odpoledne jsme oba přijímali zlatou olympijskou medaili. Nejdřív Emil za běh na pět tisíc metrů a pak já za hod oštěpem. Novináři se mohli tetelit blahem, protože to bylo poprvé v historii OH, kdy manželský pár, navíc v jediný den, dokonce těsně za sebou, vyhrál olympijský závod.“

 

Průhledná sklenka noci, ve které plave velký měsíc. Vlastně dva měsíce, ten druhý s milimetrovou přesností narýsovaný na nehybnou hladinu jezera. Jen sem tam sebou mrskne ryba a pár zatoulaných vlnek se marně pokouší pohnout loďkou přivázanou k lávce. Šplouchnutí, tenké zaskřípání. Jinak obrovské meditační ticho. Napadá ji, že kdyby tu chvíli nahrávala na pásku nejcitlivějšího japonského zázraku výkřik techniky, zachytil by pouze tep srdce. Vyrovnaný a klidný tep srdce člověka, který se dobral pocitu absolutního štěstí.

 

Na lůžku chaty ženské olympijské vesnice v Otaniemi bylo po takovém dni k zadušení. Marně tiskla hlavu do polštáře, stahovala žaluzie víček. Nakonec tiše, aby nevzbudila spolunocležnice, vklouzla do tepláků, nezapomněla vzít krabičku se zlatou medailí a seběhla dolů k jezeru. Sedí na lavičce u srubu opuštěné sauny, pije vzduch kořeněný vůní jehličí, všude kolem jezera se jako mlčenlivá kulisa kudrnatí lesy. Finská pohoda jako pralinky Finlandia. Zdá se jí, že je hostem u tichého mlsání z obrovské bonboniéry noci s hvězdami ve stříbrném staniolu. Jenom natáhnout ruku a hvězda je tvá…

 

Připadá jí propastně dávno, kdy seděla v podobné poloze a absolutní tmě (s dekou přes hlavu, aby soustředění bylo dokonalé) v šatně betonových katakomb olympijského stadiónu, zatímco tam někde nahoře na škvárové dráze kroužil Emil zalitý potem v souboji s Reiffem, Schadem, Mimounem a dalšími kolečka finálové pětky. Ještě že to takhle dopadlo! Při zjištění, že finále hodu oštěpem žen a běhu na 5 000 m mají odstartovat prakticky současně, ji mrazilo. Vždycky raději trénovala, než se předváděla při závodech. Když už musela závodit, vstupovala na plochu stadiónu s malou dušičkou, hlučící mraveniště tribun ji podvědomě elektrizovalo, musela se však co nejvíc ponořit do sebe, nic konkrétního v okolí nevnímat. Představa dokonalé koncentrace na každý hod, zatímco Emil… ne, z toho koukal výbuch. Naštěstí atletický pánbůh stál při ní, postrčil Czermakovo kladivo za hranici světového rekordu, takže se to přeměřovalo, převažovalo, zkrátka protáhlo. Finští pořadatelé – snad s přihlédnutím k tradiční lásce k dlouhým běhům a oštěpu – obě disciplíny časově rozložili.

 

Ticho po řevu, který pronikal i do betonových chodeb. Ještě chvíli odpočívá s dekou přes hlavu. Takže Emil už má tu šichtu za sebou. Neodbytná myšlenka na okamžik vytrhuje ze soustředění. Vstává a míří chodbou k ploše. Potkává sovětského trenéra Markova, nesměle se ptá, kdo pětku vyhrál. Markov jí rozjařeně vykřikuje do tváře: „Emil, on molodějec!“ Cítí, jak jí píchlo u srdce, v krku má sucho, ta zpráva nadnáší, počkat, teď už dost, teď už zase jen myslet na oštěpařské finále. Snaží se vyhýbat gratulacím finských pořadatelů, to vše by ji mohlo psychicky zle rozházet. Vždyť už je v chodbě řadí…

 

Emilovi, vracejícímu se ze stupňů vítězů, se však vyhnout nemůže, ani nechce. Chlapecký úsměv od ucha k uchu, příliv slov. „Tak a teď ty. Šlapej! Dobré to bylo. Tahle medaile je cennější než ta za desítku, viď. Poslyš, ale mně bylo strašně líto Schadeho, Němci ho bez milosti vypískali. Bojoval nádherně, co říkáš, kdybych mu tu zlatou medaili dal?“ Vidí se, jak rychle medaili vytrhává Emilovi z ruky a strká do svého sportovního vaku se slovy, že si ji vezme s sebou pro štěstí.

 

Krásný bláznivý chlapec! Vždycky by rozdal srdce. Taky všechny poháry. Mívali kvůli tomu spory. „Nech tenhle aspoň pár měsíců doma, ať se s ním pokocháme.“ Kdepak. Teprve později mu dává za pravdu. Nemohou mít v bytě muzeum. Poháry jsou chytače prachu. Kdyby jen poháry! Emil dostává i jiné trofeje. Třeba malý soustruh. Dodnes o něj v bytě zakopávají a ne a ne se ho zbavit. Prosím, kytara, kterou Emil vyhrál na závodech v Brně, to je jiná. Vždycky ráda zpívala a brnkala, vystačila jí k tomu asi dvacítka akordů. Nezapře děvče z jižní Moravy. A Emil se rád přidává. Jenže to chytne v jiné tónině. A pak, on by nejraději každou písničku povalašštil. Nebo ještě hůř – udělal z ní ostravský pochod.

 

Usmívá se. Kolik hodin tu vůbec sedí a medituje? Měsíc pořádně postoupil. Na obloze i na hladině jezera. Holohlavý měsíc, který tolik připomíná Emilovu hlavu, když ho v pětačtyřicátém poprvé viděla. To ještě hrávala házenou za Slováckou Slávii. Při tréninku do ní šťouchá kamarádka: „Ty, podívej se, tamhle ten, co se opírá o klandr, to je ten slavný běžec Zátopek.“ Vidí venkovského kluka, vojína záklaďáka s hlavou ošmikanou dohola, vlastně vnímá jen tu hlavu a velké uši. Ani ve snu ji nenapadne, že jednou si vymění snubní prstýnky. Život. Jeho peripetie a proměny. První setkání z očí do očí o dva roky později na stadiónu ve Zlíně. Emil, už tehdy uctívaný fanoušky, jí přišel blahopřát k vytvoření nového československého rekordu v hodu oštěpem. Vlastně to bylo stejné jako dnes. Až na to, že tenkrát rekord obnášel rovných 38 m, zatímco tady v Helsinkách je jeho cena 50,47 m a znamená zároveň rekord olympijský a zlatou olympijskou medaili. Emil čekal u autobusu v Otaniemi, velice se ukláněl, než si padli do náruče a zašeptali: „To jsme si to zavařili“ (zřejmě v předtuše pětatřiceti besed za měsíc). Tenkrát ve Zlíně jen chladně přijala stisk ruky, aby si ten oslavovaný běžec nemyslel, že kvůli němu padne na zadek.

 

Znovu se usmívá té vzpomínce. A v duchu se Emilovi omlouvá, protože dávno poznala, že slávu považuje za nepříjemné břímě. Jak se vlastně sblížili? Samozřejmě na atletické dráze. A možná právě zjištění naprosto shodného data narození (19.9.1922) přírodní úkaz totožných duší bylo tím rozhodujícím impulsem. Copak si v legraci neříkali: „Když jsme se na den stejně narodili, neměli bychom mít taky na den stejně veselku?“ A zase zcela přesně vidí k prasknutí přecpaný kostel v Uherském Hradišti, zvědavce, kteří postávají i na lavicích, slyší lamentaci pana faráře, že ten dav pustoší jeho svatostánek, smutně kouká na zlomené asparágusy svatební kytice, když se davem prodírají k oltáři. A potom! Volné vydýchnutí na chatě u rybníka na Medlově, kde Emil málem k smrti uštval hlídacího psa chatařova. Nespokojenost se sedmým místem na olympiádě v Londýně, kde už Emil rýžoval zlato, tvrdá příprava na Helsinky. Oštěpy doslova propíchaný trávník na Štvanici (místo pro tenhle typ sportu nazvané příhodně), kam jezdila za tmy i za polední přestávky – pracovala jako sekretářka v redakci Ruchu – údiv lidí v tramvaji, kteří oštěpy považovali za rybářské pruty, studování Järvinenových kinogramů, spory s Emilem na téma, že tomu dává pořád málo, i když už málem padala vyčerpáním, a konečně zlaté helsinské odpoledne…

 

Slunce se zadírá do očí. Kotel stadiónu nepřátelsky hučí a funí, ale tohle hlučení přece zná. Naposled mrkne po favoritkách Čudinové, Zybinové, po olympijské vítězce z Londýna Hermě Baumové, po mladičké Gorčakovové, které experti předpovídají velkou budoucnost. Sedmnáct finalistek, obličeje všech připomínají sluncem vybledlý papír. Tak už dost, opravdu dost, teď jsem tu přece jenom já, teď se budu prát sama se sebou. Nacvičený stereotyp. Sedá na lavičku, začíná usilovně dýchat. Tohle ji naučil Emil. Když se člověk zhluboka nadechuje, probouzí i nervy. Opakuje si jako školačka před zkouškou co dělat nohama, protože dobře ví, že v těch je její síla, že bez dynamického zrychlení rozběhu bude špatná i odhodová fáze. Ještě vyzkoušet protažení ruky, připomenout si, aby při odhodu předčasně neklesla: zhluboka se nadýchnout. Co? Už ji volají. Jde k rozběhové značce se skloněnou hlavou. Ještě předtím si podle tradice stačí olíznout ukazovák, aby lépe přilnul k vázání. Rozbíhá se a oštěp letí, nádherně daleko letí. Probodává trávník za půlkruhem označujícím padesátimetrovou hranici. Probodává i srdce soupeřek. Olympijský rekord, jasné vedení.

 

Od té chvíle je všechno snové a neskutečné. Tři hodiny je v tranzu, napjatá jak natažený špagát. Stokrát si říká: no tak, koncentruj se dál, neohlížej se po výsledkové tabuli po hodech vážnějších soupeřek. Říká si to a neposlouchá se. Obrovská šance se přibližuje s každou ukončenou sérií, tiskne ji stále víc, nedovoluje volně vydechnout. Kolikrát už prvním pokusem zaskočila soupeřky, ale tohle je úplně jiné, tohle je olympiáda!

 

Ten tísnící balvan odvaluje až okamžik, kdy se jí snaží umačkat – ale jak jemně – gratulanti. První naše ženská zlatá olympijská medaile v historii! Dál vše splývá v jediný rozmazaný obraz té barvičkami hýřící avantgardy. Co v něm dělá chřestot talířů a vidliček, uplakané modré oči v dívčích obličejích orámovaných světlými vlasy? Ale to už je přece v jejich koutku olympijské jídelny, ty oči pláčou štěstím a patří dívkám, které je obsluhují. Teď neobsluhují, shlukly se kolem jejich stolu, zpívají tklivou národní kantilénu, určenou jen pro slavnostní chvíle. A pak to teprv začíná: „Madam and Mister Zátopek, what do you want to eat? You can have what ever you wish.“

 

„Emile, vždyť já už z nich taky skoro natahuju. Jsou nádherné, dojemné, visí mi na ústech, nabízejí jakoukoli specialitu. Tak já povím, ať nám udělají rybu, tu jsme tady ještě neměli, co říkáš? Počkat, vždyť ony zklamaně protahují obličej. Proč?“ Trvá chvíli, než se vysvětlí, že ryba, to nejobyčejnější a nejlacinější jídlo v zemi tisíce jezer, může být pro Čecha mimořádně vítanou, lákavou specialitou. Zato za hodinu! Na stole se objevuje dlouhý tác se třičtvrtěmetrovou nejchutnější mořskou rybou siika v obloze, děvčata nad nimi stojí, šťastně sledují, jak to uštipují. Uždibují jako laskominu. „Klucííí, pojďte k nám, olympijské soutěže jsme zvládli, ale tohle nezvládnem,“ volá rozjařeně Emil. Naštěstí vrhači Dadák a Máca překypují nejen chutí k jídlu, ale i slušnou dávkou zvědavosti, a přidávají se i ostatní.

 

A zase zní tklivá balada. Jenže to už vůbec není v jídelně, to je tady, na břehu jezera, kde všechno zprůhledňuje svítáním, dostává ostré obrysy. Pohled na hodinky. Je to možné? Půl čtvrté ráno. A nahoře v olympijské vesnici kdosi hraje na flétnu. Vzdálená melodie se mísí s neodbytným koncertem rozčepýřených vrabců, těch vždy přesných zvěstovatelů světla. Fantastická disharmonie, fantastická podívaná. Jenom neochotně vstává, opilá vzduchem i vzpomínkami. Uvědomuje si (ten pocit se později mnohokrát vrací): to je dobře, že probděla právě tuhle noc, beze zbytku a úplně sama vychutnala pocit štěstí, kus atletického života. Rozbřesk ohlašuje nový den. Pro všechny nepopsaný list s údaji, který už bude náležet jiným událostem, jiným radostem a strastem.

 

„Emil byl tak slavný, že jsem vedle něj stále neznamenala téměř nic. Ne že bych z toho byla nějak nešťastná, ale člověka to přece jen tak trochu potichu mrzelo. Ona vlastně moje velká éra nastala až v osmapadesátém roce, kdy toho nechal, protože už měl – jak já říkám – nohy ušoupané až po kolena. Tenkrát se dal vyfotografovat, jak věší tretry na hřebík a strašně na mě dorážel: – Jak to, že toho taky nenecháš, vždyť jsme se přece dohodli, že skončíme společně. Tůdle. Já naopak cítila vrchol formy, pořádně jsem vlastně začínala až ve čtyřiadvaceti, takže jsem nebyla opotřebovaná. Výsledkem byl světový rekord v osmapadesátém, ve stejném roce jsem ještě vyhrála mistrovství Evropy ve Stockholmu. To byl vůbec můj nejúspěšnější rok, nebyla jsem k poražení. Funkcionáři do mě hučeli, ať ještě vydržím do olympiády v Římě 1960 a já nakonec kývla. V šestatřiceti ono kývnutí nebylo snadnou záležitostí. Když však už k tomu došlo, nežila jsem ničím jiným, než přípravou na OH. Já měla dokonce v kuchyni pod sklem celý plán na šedesátý rok, jaké závody a tak, a pořád jsem na to koukala. Měla jsem tam pochopitelně datum olympijských soutěží v oštěpu, rozhody v tolik a tolik hodin, finále v tolik a tolik hodin. Jednou při vaření večeře vidím, že je tam červenou tužkou Emilovou rukou připsáno: – Houby, žádné finále nebude! Jen pláč a skřípění zubů.

 

Finále však bylo, vybojovala jsem stříbro a to byla má tečka. Počkat, vlastně dvojtečka, protože právě po téhle olympiádě jsme jeli s Emilem na besedu do Zlína. Při stovkách dřívějších společných besed se všechno točilo kolem něj, já vlastně figurovala jen jako jeho manželka, která semtam něco ve sportu dokázala. A právě ve Zlíně, kde byli samí kamarádi, to schválně obrátili. Řečník oznámil: – Vítáme zasloužilou mistryni sportu Danu Zátopovou, světovou rekordmanku, vítězku… a pak velice pomalu vyjmenovával všechny mé úspěchy. Emil se mezitím vrtěl na židli, utahoval si kravatu a – o něm pořád nic. Teprve na závěr řečník dodal: – …a taky vítáme jejího manžela.

 

Takže to byla má (domluvená) pomsta za zástup let, kdy jsem žila a sportovala ve stínu jeho slávy. Byla to však krásná léta, vrchovatě plná sportovním životem. Řekla jsem přece, že on byl tím dravým proudem, který mě strhl. Jinak bych rozhodně nepatřila do galerie československých olympijských vítězů.

 

V září 1982 jsme společně v nekonečném kruhu přátel z domova i zahraničí oslavili sladkou šedesátku. Jak už jsem řekla, narodili jsme se ve stejný den, ale oslava trvala jako strhující peřej peřejka dní čtrnáct.“ 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Občasný) - 5.10.2012 >

"

 

."


Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter