BOXUJE SE HLAVOU, VÁŽENÍ

JÁN ZACHARA

BOX – KATEGORIE DO 57 kg

HELSINKY 1952

„Už jsem půl roku v důchodu,“ řekl mi a očima polaskal zahrádku za oknem rodinného domku v Nové Dubnici. Byla upravená, dýchala jarem. „Tady si při rýpání v hlíně nejvíc odpočinu. Pokud mám čas, ale toho je málo. Manželka po mozkové mrtvici, mladí, dvě vnoučata. Pořád je co dělat. I do práce ještě chodím jako důchodce, to jsem vám nepověděl? ZŤS Dubnica, hutní závod. Býval jsem tu léta mistrem při odlévání ocele. Ta práce chce fortel, celé chlapy. Přivyknout na horko, nežehrat na žízeň. V létě tu bývá přes pětapadesát stupňů. Víte, já se vyučil textilním zámečníkem a když jsem ve dvaatřiceti končil s boxem, honem jsem se přihlásil na večerní strojní průmyslovku. Těch tři sta padesát zápasů za třináct let v ringu se pořádně zadřelo do paměti. Ale stále to byla jen jedna, byť nejkrásnější etapa života. Nesmí to skončit, abyste najednou stál s prázdnýma rukama, ovívaný blednoucími vzpomínkami. Být stále platný, to je důležité. Asi jde především o vnitřní pocit. Ten přechod nebývá snadný, ale mě to nijak nebolelo. Asi bylo dobré, že jsem i po těžkém a vyhraném utkání býval včas v práci, i když okolí se tomu divilo. Pokud o tom vůbec věděli. Já byl radši, když nevěděli, když se kolem mě o boxu nemluvilo. Takový já byl boxer. A nemiloval jsem v ringu rvačky, neměl jsem na ně ani pořádnou ránu.

Rohování jsem zůstal věrný i po opuštění ringu. Vždy jsem však dělával jenom dobrovolného trenéra. Trenér, který to vykonává jako zaměstnání, musí být chtě nechtě často služka. Jako kluk jsem vůbec nesnil o desetiuncových rukavicích, toužil jsem být fotbalovým brankářem. A taky jsem jím byl. Nejdřív v Trenčíně na Dolním městě v klukovské partě na plácku za cihelnou. Pak v řádném žákovském družstvu. Jenže při jednom mistrovském utkání mi po robinzonádě jeden ze soupeřových útočníků šlápl na ruku. Ruka šla do sádry a – bylo po fotbale. Vlastně nemuselo být, jenže když se ruka uzdravila a já se zas objevil na tréninku, řekli mi, že už mají jiného brankáře, že jsem takříkajíc zmeškal vlak. V tom je sport krutý, šlápneš vedle a už tě jiní předbíhají. Vlastně nemusí být krutý, záleží na lidech, kteří se kolem sportu točí, na jejich pochopení nebo nepochopení. Já to tehdy cítil jako velkou křivdu, na fotbal jsem zanevřel, aniž bych tušil, že sportovní osud pro mě nadělil úplně jinou metu. A postrčil mě k němu novotou svítící plakát do daleka…“

*

BOX – vemlouvají se do vědomí tři obrovská písmena. Jsou červená. Mají dráždivou příchuť dosud nepoznaného.

Zneklidňují, vábí. Civí na ně jak očarovaný, potí se mu dlaně a zrychluje tep. V neděli, v trenčínské sokolovně. Tam nesmí chybět. Určitě. Má semknuté rty a přece jako by to na sebe pokřikoval. Ale proč??? Ta tři velká písmena jako by v sobě ukrývala výzvu právě pro něj. Výzvu, na kterou dávno čekal.

Neděle. A zase čeká. Čeká a zuří, když vidí rozjařené davy, když slyší hřmění a aplaus z útrob sokolovny. Ten hluk nepřátelsky šlape po jeho klukovském srdci. Zdánlivá banalita. Vstupné pět korun. Kde je však vzít? Muž s pořadatelskou páskou má ostříží oči. Už půl hodiny se tam uvnitř odehrává něco vzrušujícího. Bez něj.

Konečně. Pořadatel se s kýmsi pouští do debaty. Prosmýkne se za jeho zády jako lasička. Bere po dvou schody na přecpaný balkón, staví se na špičky, konečně vidí v ostrém kuželi světla dva upocené svalovce, kteří kolem sebe tančí, pak zas do sebe buší, nadnášení i srážení řevem ochozů. Vnímá to, sotva dýchá. Lapil se. Definitivně a neodvolatelně.

O pár dní později mačká v upocené dlani čepici v předsálí tělocvičny, kde trénují borci dělnického sportovního klubu a visí očima na ústech trenéra Podhradského.

„Říkáš, že je ti patnáct? To by šlo. Zvážíme si tě. Jestli to dá aspoň padesát kilo, tak to s tebou zkusíme. No tak, slyšíš, půjdeš na váhu.“

Podlamují se mu kolena. Bledne. Tuší, že tenhle souboj s jazýčkem vah by mohl vyhrát, jen kdyby měl v kapsách pár pořádných kamenů. Je mu do breku vzteky, vzpurně vystrkuje bradu.

„Šestačtyřicet kilo, to je málo,“ krabatí čelo trenér. Zkoumavě se na něj dívá. Snad postřehne v jeho očích onu jiskru, kterou – co je sport sportem – nevytváří hora svalů, ale velké odhodlání. Ještě zaváhá, pak mávne rukou: „Ale co, přibereš, běž se svlíknout, podívám se ti na zoubek.“

Od té chvíle ho z tělocvičny – tréninky jsou jen v úterý a ve čtvrtek – málem vyhánějí. Nejraději by tu zároveň i spal. Běhá do úmoru kolečka, skáče přes švihadlo, trénuje stínový box, bije do hrušky, rychle zvládá základní techniku, je hbitější než jeho vrstevníci. Dny plynou jako voda v rozvodněném Váhu a najednou je tu opět trenérův hlas:

„Pojedeš s námi na utkání do Trnavy, postavím tě v mušce.“

Konečně! Jak dlouho čekal na tuhle výzvu? Nechává se unášet i okouzlovat představou svého prvního velkého zápasu. A triumfu. Slyší všechny zvony světa (a gongy měst). Taky rozhodčího, který za obrovského řevu odpočítává jeho budoucího soupeře, zatímco on – povýšený nad ten mumraj – vzrušeně oddechuje v druhém konci ringu. Proč by to mělo být opačně? Myšlenka, kterou se snaží rychle zapudit. Nějak se mu to však nedaří.

V neděli v šest ráno na trenčínském nádraží čekají trenér a jeho kamarádi na nováčka, určeného pro muší váhu, marně. Janko doma hryže cíp peřiny, pozoruje, jak svítá, zdá se mu však, že teprve teď nastává noc. Selhal. Zradil. Bojí se. S boxem je konec. Teď už jim v životě nemůže přijít na oči.

*

„Opravdu, já měl tehdy najednou srdce v kalhotách. Později jsem se setkal s tím, že tahle nováčkovská tréma je dost běžná. Dobrý trenér ji pochopí. A nepřipustí, aby se ostatní vysmívali. Právě takový byl Podhradský. Znovu mě přitáhl na tréninky, nic nevyčítal, prostě smáznul to z paměti. Těžko si lze představit, jak jsem mu byl vděčný. Už kvůli němu jsem dřel, prahnul po důkazu, že nejsem zbabělec. To už jsme se připravovali na nováčkovské mistrovství Slovenska v Dubnici. Svůj první skutečný zápas jsem vyhrál. Zato ve druhém utkání se zkušenějším borcem, jmenoval se Belko, jsem po slibném začátku chytil úder na žaludek a bylo po aktivitách. Takové tvrdé ponaučení včas (výstraha) není nikdy na škodu. Znamenalo víc než stokrát opakovaná trenérova připomínka, abych si po odskočení dával větší pozor na obranu.

Já byl vždycky zastáncem technického boxu. Soupeře jsem často i šetřil. Sebe však nikdy. Myslím v přípravě. Ono to musí být. Sport je námaha, když ho chcete dělat vrcholově. Proto dnes mladí často brblají nebo odpadávají v půli cesty. Proto se taky spíš prosazují původem vesnické před městskými dětmi. My tenkrát nechodili kvůli fyzičce do činkárny, ale na dříví. Pokácet stromy, natahat domů a pak ještě nařezat, to byla zabíračka. Nebo vzpomínám, třeba Franta Majdloch. Ten měl přece úder jako hrom. Kde nabral tu sílu? Od tahání dratvičky. On byl vyučený švec. Ale to asi odbíhám…

Po osvobození jsem v muší váze neměl na Slovensku konkurenci. Když jsem se dozvěděl z novin, že mě nominovali do osmy Československa na Všeslovanské mistrovství, pořádně mi zatrnulo. Poprvé do Prahy. Tak velký sál jako Lucerna jsem taky ještě neviděl. Dodnes slyším pronikavý hlas z přecpaného hlediště: – Nepouštějte tam toho chlapečka! To jsem nastupoval k prvnímu střetnutí proti mistru Polska Stasiakovi, takovému urostlému chlapíkovi, který už měl zvučné jméno. Ten výkřik mě elektrizoval, ale nepobláznil. Už dávno jsem si všiml, že boxeři ve snaze rychle rozhodnout zápas vystřílejí všechnu munici už v prvních dvou kolech. Jenže ono se bojuje třikrát tři minuty. Na to jsem dbal. Na rozložení sil. Vyšlo to se Stasiakem, pak i s favorizovaným a mnohem starším Selagovičem ze SSSR, jehož bomby pravačkou vzbuzovaly respekt. Ten zápas jsem skončil úplně vyčerpán. Ale stal jsem se v sedmnácti všeslovanským mistrem.

Přišla další vítězství i porážky. Nejvíc mi dalo seznámení s Julkem Tormou, který přišel do Partizánského z Maďarska. Stal se mým cvičitelem i přítelem. Jeho názor, že hlava je v ringu na to, aby myslela a ne, aby se do ní bilo, jsem přijal bez výhrad. Torma už představoval v evropském ringu pojem. Byl jsem celej bez sebe štěstím, že právě s ním mohu reprezentovat Československo na prvních poválečných olympijských hrách v Londýně 1948. Tu poctu jsem si vybojoval nejen vítězstvím nad mistrem Evropy Maďarem Bogácsem, ale taky při brněnské kvalifikaci. Cítil jsem formu a trénoval jako snad nikdy předtím, už mi vzali míru na šaty a najednou držím v ruce úřední obálku. Vzhledem k nezbytnosti omezit počet členů výpravy do Londýna… atd. Prostě mě vyškrtli. Co vám mám povídat, bylo to zlé, kruté. Trucoval jsem, odložil rukavice, které pro mě předtím znamenaly všechno a umiňoval si, že mě už nikdy nikdo v ringu neuvidí.

Víte, co mi pomohlo z deprese? Zpráva, že Torma získal v Londýně ve velteru zlatou olympijskou medaili. První v historii pro československého boxera. Poslyšte, to mě doslova vyhnalo z nečinnosti. Zvlášť když se Julek vrátil a vzrušeně vypravoval o atmosféře olympijských her. Už jsem byl zase v ringu, myslel na evropské šampionáty a hlavně na příští olympiádu. Ta měla být v roce 1952 v Helsinkách. Tedy v nedohlednu. Jenže já nejen myslel, já i dělal všechno pro to, aby se mi tenhle svátek sportovců z celé planety nevyhnul.“

*

Hlas v reproduktoru: „V pérové váze do 57 kg nastoupí k finálovému střetnutí Serbio Caprari, Itálie, a Ján Zachara, Československo. Rozhodují…“

Je to skutečně pravda? Ano. Stokrát ano! Stává se jediným československým finalistou v ringu na olympijských hrách 1952. Je bledý, celý rozbolavělý po úderech soupeřů, které musel zchytat cestou na Olymp. Na čele bouli jak vejce, tvář přeťatá klikatou jizvou, nos napuchlý, ale v očích odhodlání vzít tuhle neopakovatelnou příležitost za pačesy. Držet a už nepustit. I kdyby ho chtěl onen urostlý Ital s hřívou černých vlasů a ještě černějšíma očima napíchnout na špendlík, uštknout a ještě lámat v kole svých zabijáckých pěstí.

Před deseti minutami se potkali v chodbičce ze šatny k ringu. Přecpaná Messuhala se ještě zalykala nadšením nad ziskem zlaté medaile Pentii Hämäläinena v bantamu. Nevnímali to. Několik kroků od sebe se zastavili. Ital jako by ho chtěl uhrančivým pohledem hypnotizovat. Neuhnul očima, i když mu bylo všelijak. Skála narazila na skálu. Trvalo to snad vteřinu, celý román by však šlo napsat o tom, co se v té chvíli odehrávalo za zkrabatělými čely těch dvou.

Události posledních dnů, vlastně týdnů, prolétly cvalem arabských hřebců. Dřina, nominace a – pohroma. Když jednou zkřížili pěsti s kamarádem Majdlochem (a spíš se mazlili než rohovali), ucítil náhle bolest na čele. Sáhne si tam a po rukavici stéká krev. Natržené obočí. Je zle. Do odletu deset dní, to se nezahojí. Mnozí tvrdili: „Vyškrtnout zraněného z nominace, to nemá cenu.“ Reprezentační trenér Králíček oponoval: „To se určitě zahojí, box je na pořadu až druhý týden olympiády.“ František Majdloch by se nejraději neviděl. A on? Brodil se ve vodách strašlivé nejistoty. Takhle přijít už o druhé olympijské hry? To by bylo příliš…

Nepřišel o ně. Právě s celým šťastným (před vyřazením) Majdlochem okoušel v Otaniemi po tréninku blahodárnost otevírání pórů v pravé finské sauně, i když zpočátku nevěděli, k čemu tam jsou březové metličky. Zdálo se mu, že je vždy jako znovuzrozený. Taky byl. Jinak by snad ani nemohl při olympijském turnaji sklízet z cesty soupeře za soupeřem.

V prvním kole Švéd Wärmström dlouho nemohl pochopit, že jeho obávaná pravačka vždy směřuje jenom do prázdna. Zato Ján rychle vystihl, že se jeho soupeř při útočení málo kryje. Podobně to dopadlo ve druhém kole s jihokorejským bijcem Su. Pak přišel na řadu známý Maďar Erdei. Jeho dlouhé ruce a strašlivé údery teoreticky vypadaly beznadějně. Trenér do něj hučel: „Nepouštěj si ho na dálku, jedině blízký boj a včasné uskočení nabízejí šanci.“ Tohle uměl. Rychle bacit, rychle se vyhnout, měl nohy baletky. Poslechl, zvítězil nad modlou maďarského ringu a semifinále s jistotou bronzové medaile tu bylo. Ani to mu však nestačilo. Z cesty za velkým cílem ho nesvedla ani taková překážka, jakou byl horkokrevný a temperamentní Leisching z JAR. Zvolil novou taktiku, vyčkával, nechával soupeře vybouřit a útokem ve vhodné chvíli podlamoval jeho sebejistotu. Byla to brilantní ukázka techniky, která zvítězila nad silou.

A teď stojí v ringu tváří v tvář Caprarimu. Sebevědomý Ital je vyložený zabiják. Dva předcházející soupeře poslal drtivou šlehou k zemi a teď se snaží o totéž. Hák, švih a zase hák, desetiuncová rukavice však vždy zasahuje pouze vzduch. Další hák, který rozráží jen jeho kryt a končí na prsou. Pokouší se o protiútok. Marně. Hlediště se dostává do varu, oba už těžce dýchají. Ital, o jehož levičce se tvrdí, že obsahuje dynamit, znovu a znovu tvrdě vyráží k útoku – a končí v provazech. Ještě se nestačil pořádně odrazit zpět a zasypává ho série krátkých Zacharových direktů na tvář.

Gong. Jaké vysvobození.

„Musíš tvrději bít, ne se s ním tak mazlit,“ hučí do něj sekundant. Ví to, ale copak to umí?! Co obléká desetiuncové rukavice, vždycky vyhrával spíš hlavou než údery. Darovaná minuta oddechu trvá snad jen pár vteřin. Už jsou opět v křížku. V hlavě mu buší krev a je to jako údery bubínků, když chodíval k Hojerovi na Václavské náměstí na gymnastickou část přípravy. Bubínek zněl s neúprosnou vytrvalostí, na podlaze se tvořily kaluže potu. To je dobře, že se množily. To je dobře, že se znovu vracel do tělocvičny i po zápasech, kdy už měli volno. To je dobře, že naplaval tolik kilometrů ve Váhu, že porazil a nařezal tolik stromů, že byl k sobě vždycky důsledný a tvrdý. Teď, ano teď nastává životní příležitost tohle všechno zúročit.

Vyhraje, kdo snese víc. Zdá se mu, že už vyždímal poslední zbytek energie a přece dál rozdává rány a taky rány dostává. Zdá se mu, že se ring kymácí, okolí splývá v rozmazanou šmouhu, i oči soupeře už ztratily jiskru. Teď se protivníci do sebe zavěšují.

„Break,“ slyší z velké dálky a ustupuje o krok dozadu. Nekonečné poslední kolo. Ještě vyráží vpřed, ale sérii jeho úderů přehlušuje gong.

Bezvládně klesá ve svém rohu na stoličku. Kdosi ho osvěžuje mokrou houbou, kdosi mu stahuje rukavice, odkudsi zaléhá hukot mořského příboje. Ne, to je dav. Už je volá rozhodčí pod ostrý kužel světla. Pár kroků a myslí, že tam vůbec nedojde. Rozhodčí bere jeho pravou a Italovu levou ruku. Chvíle napjatého ztišení. A pak se jeho pravačka spolu s levou rukou rozhodčího ocitá nahoře. Má pocit, že se tou rukou probourá do střechy Messuhaly. V diváckém řevu se téměř ztrácí verdikt, že nejtěsnějším poměrem (3:2) zvítězila technika nad silou.

Kdyby měl volné ruce, zacpal by si ušní bubínky. Neboť vězte, že tenhle boxer vždy nejvíc miloval a dodnes miluje ticho a samotu.