EVO, PUSU ZA TO

EVA BOSÁKOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – KLADINA

ŘÍM 1960

Římský císař Caracalla chtěl napodobit a zastínit Alexandra Velikého, i vydal se s početnými legiemi na válečnou výpravu do Indie a Číny. Dopadl dost bledě. Byl hned na začátku výpravy zavražděn důstojníky, kteří netoužili podstoupit úmornou štreku do Asie. Tu historii prachem zalehla tisíciletí. Caracallovo jméno přesto nesmazal čas. Díky tomu, že ještě předtím dal ve věčném městě na Tibeře postavit ohromné parní lázně, jednu z nejzachovalejších památek antiky. Lázně jsou dodnes cílem turistického hemžení, při němž bzučí videa a cvakají mobily i foťáčky všech firem a laciných značek.

Na konci horkého léta v roce 1960 prosluly Caracallovy lázně ještě jinak. Zde pod honosnými antickými sloupy soupeřili o olympijské medaile vyznavači sportovní gymnastiky. Eva Bosáková přidala ke stříbru družstva žen medaili zlatou za cvičení na kladině.

*

„Želatýýnáá, ledóó, kokáá,“ překřikují se sami navzájem prodavači do vysilujícího vedra a prodírají se davy s obrovskými koši s ledem a chladivými nápoji. Řím si dává dostaveníčko na Stadio Olimpico a spolu s ním 5 890 sportovců z 85 zemí.

Je jednou z nich. Nepatrnou částečkou v tom obrovském cirkusu, ukrytá v anonymitě. Ale na jak dlouho? Tohle už zná. Z Helsinek 1952 a z Melbournu 1956. Měla by sledovat ono proudění barev a šumějící vlny aplausu s nadhledem a klidem zkušeného účastníka. Jenže ono je to tu zase. Dráždivý neklid, který se přelévá v krvi, pocit povznášející a vzápětí svíravý. Celý ten krušný a přece nádherný sportovní život.

Sama si ho zvolila. Přestože lodičku osudu jenom popostrčil příklad z vlastní rodiny. Když tatínek Alois Věchet odjížděl v šestatřicátém jako člen gymnastického družstva na olympiádu do Berlína, bylo jí zrovna pět. Panenky, hřiště, tělocvična, kde tatínek trénuje. Vidí jeho úsilí, obdivuje jeho houževnatost, touží ho napodobit dětsky. Zkouší to pod jeho vedením a doma pak slyší: „Eva je dřevo, měla by se radši víc věnovat pianu, ať aspoň něco zvládne pořádně.“ Tatínek je přísný, ví, jak vyprovokovat její ctižádost.

Už se v tom veze. Kroužek gymnastiky na gymnáziu v Mladé Boleslavi jí je záhy těsný, táta ji spolu s kamarádkou zařazuje mezi dorostence, které má jako trenér pod křídly. A vůbec jí nelituje, vůbec jí nešetří. Padesát přemetů dopředu a pade nazad musí zvládat bez mrknutí oka. První závody, první láska a – reprezentace.

Ještě jí nebylo sedmnáct a už její sportovní sny doprovází monotónní klapot vlaku mezi domovem a tělocvičnou v Praze. Škola a tréninky v hlavním městě. Je to únavné, vracívá se v noci, spinká vestoje. Je to nezbytné, protože sama si tenhle náklad naložila na hřbet, sama ho táhne ke vzdálenému a optimisté vědí kýženému cíli.

Znovu a znovu přebíraný gymnastický růženec flik–flaků, šprajcek, arabů, přemetů, salt. První zranění (zlomený palec na závodech v Rumunsku), poznání, že modřiny a podlitiny všech barev jsou gymnastickou rutinou a člověku nezbývá, než je brát právě lehce s každodenním výskytem. Těch pár polámaných prstů na nohou a rukou, bezpočet výronů, potlučených nebo vyražených loktů, dokonce i naštípnutá páteř, to všechno stokrát vyváží okamžik, kdy tvář poškubává, oči planou, stojíš na bedně, u nohou ti leží celý gymnastický svět a kdosi neviditelný mačká tlačítko magnetiku, aby z reproduktorů zazněla ta nejdojemnější píseň, jakou zná: Kde domov můj…

I tenhle vzrůšo pocit už zažila. Nikdy však na olympijských hrách. Jaké to bude tentokrát? Natahuje krk a jako ostatní sleduje mladého, krásně urostlého italského přeborníka Giovanniho Parise, který s olympijským ohněm běží poslední metry k obrovské kovové míse. Oheň se rozhořel, osmdesát tisíc lidí na tribunách šílí a hluboko dole na ploše se přelévá vlna odlehčení. Konečně. Čekání je strašné. Teď už nic nelze vrátit, teď už jsou v tom všichni až po uši. Ona inklusive.

*

U fontány di Trevi je taková tlačenice, jako by tu rozdávali něco zadarmo. Každý chce přes levé rameno hodit dovnitř drobák, protože pověra praví, že pak se do onoho ztřeštěného i po italsku skvostného města určitě vrátí. Asi to tak bude. Eva se trefila před šesti lety a – je tu zas.

Tenkrát si tady na mistrovství světa řekla o vstupenku mezi gymnastickou elitu. Stříbro na kladině. Za dramatických okolností. Docvičovaly večer, kladina osvětlovaná bočním reflektorem jako by plavala pod nohama, udrž přitom grácii, lehkost a hlavně stabilitu! Dokázala to, štěstí chutnalo slaně. A právě zde, na stadiónu Foro Italico, mají nyní hodiny tréninku. Zatraceně tvrdé makačky. Mezi antickými zdmi Caracallových lázní se v té době ozývá jen bušení kladiv a sykot svářeček, řemeslníci dokončují trubkovou kostru tribun, gymnastické soutěže připadají až na závěr her. Všechno má svůj řád. Triumfy i zklamání. V zátočině Tibery, v olympijské vesnici, kterou poprvé tvoří čtvrť novostaveb s komfortními byty, přibývá těch, kteří už smějí volně vydechnout. Gymnastky však stále připomínají drát s vysokým napětím, telegrafují do volného prostoru nervozitu. V závětří olympijské vesnice, mezi parčíky s pečlivě střiženým trávníkem, společenským a nákupním střediskem, vládne jen zdánlivý klid. Příliš mnoho povědomých tváří, bratrů a sester v utrpení s chtěnými úsměvy, ale spíš s maskou namísto obličeje způsobuje, že na tebe všechno doléhá.

Proto když má volnou chvíli, volí raději dobrodružnou toulku městem. Tím obrovským skladištěm barokních kostelů, fontán a starověkých trosek, paláců vedle chýší, nepředstavitelnou změtí ruchu, pachů a vůní, v níž se člověk chtě nechtě stále ocitá na hranici skutečnosti a snů. Tohle je parádní vylíčení města Řím, který jsem si dopřával svévolně poznávat jednou takhle na začátku září jako dobrodružný turista Jirka s kšiltovkou z Marseille a po návratu ze zájezdu s CK Švejk Tour (= s podnikem paní Romany, Romana mi dala slevu na ultraposlední moment odjezdu) jsem si založil ten den svůj profil FB (proto je moje fotka furt římská). Kavárničky s duhovými slunečníky a barevnými židličkami vystrčené do poloviny ulice, vychrtlé Američanky s půlkou klenotnictví na krku, Japonci se zvídavýma očima techniků a turistickými ranci, dáma, krmící naondulovaného psíčka zmrzkou, malý otrhánek s čokoládovýma očima, pod paží jako poklad svírající zežloutlou hlávku zelí, k zbláznění štíhlé prodavačky melounů a banánů. A slunce pere, nikde nenajdeš ani tenký proužek stínu.

Náraz, hvízdavé kvílení brzd, zmatek. Pomačkaná kapota mercedesu, který se zakousl do místní autobusové linky. Ucpaná křižovatka, dojíždějí další a další auta. Disharmonie klaksonů. Sleduje to z chodníku, přivírá oči, protože teď přece v ucpané tepně velkoměsta teprve začne ten pravý mumraj, který zná z Prahy. Neuvěřitelné! Sní nebo bdí? Neuplynou tři minuty a křižovatka je opět volná, průchodná, gordický uzel rozťatý. Napadá ji, že právě takhle zázračně a nečekaně se jí v osmapadesátém podařilo uvolnit nečekaný zauzlenec nervů a svalstva, paniky ze salta nazad. Trvalo to ovšem mnohem déle.

Ten nový prvek při prostných se – podle gymnastické špionáže – stal samozřejmostí v sestavách sovětských gymnastek a Japonek. Nezařadit ho znamenalo ztratit příliš mnoho. Všechny naše reprezentantky se ho naučily. Jenom Eva ne. Ona, která první z družstva začala se saltem napřed, ona oslňující bočním arabem (říkalo se, že by snad při tomhle náročném cviku mohla číst noviny).

„Nemohu, prostě nemohu, tak mně kvůli tomu nenadávejte.“

„Evo, zrovna ty! Přemet umíš, jako když bičem mrská, chce to jen víc dupnout, skrčit se a zarotovat, normální cvik, proč z něj dělat vědu,“ hučí do ní trenér s rotací v krvi, choreograf Národního divadla Luboš Ogoun (i s ním se dávno připravuje). Marně. Ani řemen kolem pasu, který při výcviku používají děti cirkusových akrobatů, nepomáhá. Už se jí o tom saltu dokonce zdá, probudí se zalitá potem – a zase nic. Na mistrovství světa v Moskvě při prostných ho však skočila! Nádherné, dokonalé, prohnuté salto nazad.

Právě tohle jí připomněl okamžik, který mávnutím jakéhosi čarovného proutku uvolnil křižovatku. Usmívá se tomu srovnání. Chodci na ni civí a nechápavě kroutí hlavou, proč se tady tak happy uculuje? Plakát na nároží nabízí v desetkrát větším provedení sladký filmový úsměv Anity Eckberg, vábící do biografů na šlágr roku, Felliniho Sladký život. Páni, to bych brala, napadá ji, hledá cestu zpět do olympijské vesnice, ale na sladký život nemá právě teď vůbec čas myslet.

*

Kladina. Čtyři metry dlouhý kus deset centimetrů úzkého ohoblovaného dřeva. Deset tisíc párů očí a pronikavé pohledy reflektorů. Právě na kladině dokázala před dvěma lety na mistrovství světa v Moskvě (společně a nerozhodně s Maninovou) vytepat z grácie, přesnosti a pohybové elegance zlatou medaili. Před šesti lety v Římě stříbrnou. Svou první vůbec. Tenkrát…

Teď je všechno jinak. O šest dlouhých let, vyplněných hledáním, objevováním, triumfy, zklamáním, taky tvořivostí v práci.

Finále sportovní gymnastiky žen na olympijských hrách. Šest nejlepších v každé disciplíně. Až na výjimky samé sovětské údernice. (Je taky výjimkou.) Polyká pelyněk při pohledu na perfektně provedenou zlatou letku Nikolajevové – sama kdysi tenhle prvek při seskoku objevila. (Jako nóvum prvek uvedl tehdy rozhodčí do rozpaků.) Pozoruje, jak si na bradlech o nestejné žerdi rozebírají první čtyři místa další reprezentantky SSSR. A pak se už nedívá na nic. Ponořila se do sebe. Nitky nervů napjaté k prasknutí však nepraskají, drží. Už cvičí, snad si to úzké nářadí ochočila, tančí na něm dopředu a zpět po rukou a po nohou. Saltem, piruetou, sošnou výdrží při stojce – hlediště přestává dýchat, najednou cítí, že se děje něco mimořádného, skvělého, co se až bolestně zadírá do srdce. Když svou sestavu končí vysokým saltem přesně zabodnutým do žíněnky, je v hledišti ticho mnohem déle, než bývá zvykem. To ticho před gejzíry potlesku.

Z dvanácti finálových medailí putuje jedenáct do SSSR, jen jedna do Prahy.

„Evo, pusu za to, žes dostala zlato,“ skanduje ostrůvek krajanů na tribuně v Caracallových lázních. Italové se nadšeně přidávají, i když vůbec nevědí, co ta slova znamenají. Vědět to, přidají se ještě hlasitěji, neboť pro pusu jsou a budou vždycky. Bellissima Eva Bosáková.