PROHRANÁ SÁZKA

HANS ZDRAŽILA

VZPÍRÁNÍ – KATEGORIE DO 75 kg

TOKIO 1964

„Ať to Hansi počítám jak počítám, vychází mi, že vybojuješ zlatou“, trenér Drešl se při těch slovech, hozených přes uličku sedadel boeingu, tváří naprosto vážně.

Zdražila sebou škubl. Odkládá plachtu novin, do nichž bořil nos a civí oči na trenéra: „Tohle si fakt myslíte?“

„Já si to nemyslím, já to vím,“ klidně odpovídá Drešl a v koutku úst mu mírně zakmitá tik.

Je jich plné letadlo. Mládenců a dívek v modrých kabátcích se zlatými knoflíky, většinou přehozených přes opěradlo. Zatímco boeing vysoko nad mraky neúnavně polyká kilometry na vzdušné trase Praha–Phnompenh–Tokio, podřimují, čtou, debatují nebo mlčí a přebírají růženec myšlenek. Tvoří početnou předsunutou hlídku z výpravy sto sedmi československých nadějí, protože tak to určil program olympijských her v Tokiu. Ze čtrnácti dnů a nocí, po které má právě v tomhle městě hořet olympijský oheň, je nejdříve zaplní zajíkavým štěstím nebo černým smutkem oni. To platí i o minivýpravě vzpěračů: Zdražily, Otáhala a jejich trenéra.

„Trenére, vy mě hodláte vyhecovat k sázce, že jo? Jako jste už chytil na udičku Zdeňka.“

„Na žádnou udičku jsem ho nechytil, sám si o to řekl. Jenom jsem mu věstil, že tam v trojboji dá čtyři sta kilo.“

„Nojo, ale pak jste se vsadili o ten parádní svetr, co jsme si spolu kupovali v Bulharsku.“

„Právě, mně by se docela hodily svetry dva.“

„Úplně stejné?“

„Jo, dva úplně stejné svetry.“

„A nevadí vám, že budu vzpírat proti Kurencovovi a dalším skvělým hovadům, že ta moje střední váha je strašně nadupaná?“

„Ne, to mi nevadí. A tobě by to taky nemělo vadit. Prostě to tam šoupneš jako nedávno v Gdaňsku těch čtyři sta čtyřicet dva a půl kilo. To byla bomba.“

„Já vím, jenže tam jsem nestál na olympijském pódiu.“

„Olympiáda neolympiáda, jakýpak rozdíl. Hlavně když na to člověk má.“

„A vy myslíte, že na to mám?“

„Říkal jsem ti, nemyslím. To já vím!“

„Proč se ten výkon z Polska neobjevil u mého jména v té brožurce WHO IS WHO nebo jak se to vyslovuje, co jich balík vezeme sebou? To už to tam asi nestačili dotisknout, že jo?“

„To bych jim dal, kdyby to tam dotiskli. Člověče Hansi, přece víš, co je to ve sportu psychologická válka. Nebudem křičet do světa, že patříš mezi elitu, favorite.“

„Já přece nepatřím k favoritům. Kurencov, prosím, nebo ten Korejec Jang-Sup, nebo…“

„Pro mě jsi ty favorit jednička. Ale nikde o tom nahlas mluvit nebudu. To si piš.“

„Takže se chcete vsadit o ten svetr z Bulharska, že vyhraju olympiádu?“

„Jo, když budu mít dva, tak se aspoň pořádně zahřeju.“

„Nechci být škarohlíd, ale mám obavy, že se moc nezahřejete.“

*

Modrá vývěsní skříňka Baníku Ostrava. Vybledlý papír s kresbou vzpěrače a nápisem PŘIJMEME MLADÉ CHLAPCE. Kolikrát tudy prošel, aniž by si jí povšiml. Jeho klukovský svět už dávno pohlcuje touha prosadit se v sedle závodního bicyklu. Zvuk řetězu přehazovačky a mlaskání galusek považuje za nejkrásnější rytmus svého života. Za podpis od Jana Veselého by bez mrknutí oka vysolil album cenných známek.

Šňůra bílých patníků lemuje jeho toulky z Mariánských hor směrem na Opavu. Takový Hrabinám, to je pane něco. Jezdí ho střídavě na malý i velký převod, cítí ve vlasech vítr, je šťastný.

„Ty seš ten cyklista,“ spíš konstatuje, než se ptá mistr, když se v učilišti rozhlíží po budoucích adeptech černého řemesla. Hans mu brzy přichází na chuť. Rve se s plechy, nesere se s kolejnicemi. Ruce si začínají zvykat s chuť ocele. Ranní šichta, odpolední, a ve volném čase – kolo.

Jenže pak se stává podivná věc. Do kin konečně přichází film z olympijských her v Melbournu. Je na něm několikrát, při promítání div nepřestává dýchat. Sice polyká kilometry spolu s králem pelotonu Baldinim, s francouzským cyklistickým kvartetem, do skutečného tranzu ho však dostávají siláci se vzpěračskou činkou: Bogdanovskij, Kono, Anderson. O týden později už s kamarádem na zahradě mají první činku, vyrobenou z kusu ocelové trubky a betonových kotoučů. Poprvé si všímá vývěsní tabulky vzpěračů Baníku Ostrava. Co všímá. On tam hned letí. A aby nedošlo k omylu, nese s sebou obálku s lékařským dobrozdáním, že je zdravý jako ryba.

Všechno pak už dostává normální spád. Až na to, že je schopný abnormálně dřít. Trénuje sílu, ale taky rychlost, výbušnost, k tunám zvednutým ve vzpírárně se přidává ještě pot z nekonečných koleček na atletické dráze, skoky z místa, stovky vrhů koulí střídavě pravou i levou rukou. „Nepřeháníš to?“ zaznívá často z okolí. „Přeháním, co by ne, chci něco znamenat,“ odpovídá se zarputilým výrazem.

Když obléká zelené sukno v pražské Rudé hvězdě, má už na kontě výkon 375 kg z trojboje. S trenérem Pavlem Zradičkou si padnou do oka. V únoru 1963 ve střední váze překonává světový rekord v nadhozu výkonem 171,5 kg. O měsíc později v Moskvě přidává další dva kilogramy. Na mistrovství světa je lepší jen olympijský vítěz Kurynov a Maďar Huszka. A to ještě soupeří s činkou i bolestmi, vyvolanými zánětem okostice. Sedm tun navzpíraných v součtu jediného tréninkového dne je pro něj – normálka. Na mistrovství Evropy v Moskvě je už druhý se 425 kg.

A pak přichází poslední start před olympijskými hrami v Gdaňsku, s ohromujícím výsledkem výkon 445,2 kg. Ale o tom už psst, ticho, proč na sebe v Tokiu upozorňovat novináře a nic netušící veřejnost.

*

„Skvělé je to, perfektní,“ les napřažených rukou kolem plzeňského vzpěrače Zdendy Otáhala, který v lehké váze překonává sám sebe. Taky čtyři československé rekordy. Výkon v trojboji (400 kg) mu vynáší páté místo celkového pořadí, dosud nejlepší, jaké získal náš sportovec na téhle olympiádě.

Je šťastný. Právem. Vydal se ze sil až do dna. Teprve na pokoji se svěřuje spolubydlícímu: „Hansi, to je dobře, že jsem zabodoval. Ale svetr je v čudu.“

„Jaký svetr?“

„Však víš, ten z Bulharska, co jsme si spolu kupovali. No přece ta sázka v letadle s trenérem. Zítra jdeš na věc ty, a trenér třeba bude mít rázem svetry dva.“

„Buď klidný, ten už na to dávno zapomněl. Právě před chvílí mě seřval, když mě zahlédl s cigaretou. Já za to fakt nemůžu, já se jinak neuklidním. A pak, musel jsem přece sundat čtyři kila, i při hubnutí cigareta pomohla.“

„To si myslíš ty, Drešl si myslí něco jinačího. Seš fit? To je hlavní. Zítra se chystá do haly velká síla našich. Všichni ti budem mačkat palce. Trenér pořád tvrdí, že už zase máš fazónu, že bys je mohl všechny vykouřit.“

„To je možné, že to tvrdí, ale slovo vykouřit určitě nepoužil.“

*

Rve se s činkou. Tah (později zrušený) je jeho nejslabší disciplínou. Stokrát se s ním potýkal ve snu, to je zápolení pro mládež, tisíckrát použitá v tréninkové hale. Dostává nad hlavu 130 kg, tedy přesně hodnotu československého rekordu.

Naši jásají, ale on odchází z pódia osvětlenou chodbou do rozcvičovny, jako by se brodil tmou temného smutku. Šesté místo. Pěkně zaděláno na medaili. Že mu o pět kilo utekl favorizovaný Kurencov, prosím, to bere, ještě si spolu změří síly. Ale co ten úplně neznámý Japonec? Obuči nebo jak se jmenuje. Diváci mohli zešílet, když dostal nad hlavu sto čtyřicet kilo, vyrovnaný světový rekord.

„Hansi, neblázni, teď přece přijdou tvoje disciplíny.“

Naléhavá slova. Hučí do něj trenér, doktor, ale vnímá je právě tak málo, jako chlácholivé doteky masérových prstů. Pořád si opakuje: „Lepší o deset kilo, lepší o…“ Pak procitá z útlumu. „Už mě volají? Jdu na věc. Já jim ukážu. Počkejte, já jim to nandám…“

A opravdu Hans jim dává. A jak. Kurencov končí v trhu na 130 kg. Obuči, v té době už miláček publika, zvedá nad hlavu spolu s neartikulovanou sprosťárnou 135 kg. Hlediště bouří, pak přechází do děsivého ticha. Všichni sledují, jak rozhodčí na kraje elastické činky přikládají další závaží. Číslice 137,5 kg na světelném ukazateli fascinuje. Hans přistupuje k čince, zdá se, jakoby ji hypnotizoval očima, pak se zhluboka nadechne, odtrhne ji a drží, nádherně a jistě drží v napřažených pažích. Nový olympijský rekord k mání, druhé místo po dvou disciplínách. Opravdu druhé?

Zatímco odchází do rozcvičovány – tentokrát to není brodění se do černé tmy smutku – bloky s tužkami si zapisují rozčilený sportovní dialog. Ano, je to tak: Obuči 275 kg, Zdražila 267,5 kg, Kurencov 265 kg. Kolik ten šikmooký domorodec dokáže v nadhozu? Otázka, která vzrušuje zvláště účastné příznivce československého borce.

Naštěstí je záhy zodpovězena. Šťastně pro Zdražilu. Pro jeho sebedůvěru. Japonec je zřejmě už fyzicky i psychicky v háji. I když s ním při nadhozu touží činku zvedat téměř celá hala, končí u 162,5 kg. Náš zástupce si nechává naložit o rovných deset kilogramů víc a bez nesnází to zvládá. Nový olympijský rekord – 172,5 kg. Bouře nadšení, v níž se potápějí jeho slabá slova k trenérovi: „Na Kurencova to bude málo.“

„Hansi, člověče, Hansi, už máš jistotu stříbrné medaile.“

„Právě že stříbrné, t e p r v e  stříbrné,“ odpovídá gratulantům a míří ke svému prknu v rozcvičovně. Ne, na Kurencovovův pokus se koukat nebude.

Třiadvacetiletý sovětský bombarďák začíná taky u 172,5 kg. Bez nesnází dostává činku na prsa, s podupnutím a heknutím ji zvedá nad hlavu, už jen málo mu chybí do oněch předepsaných tří vteřin nehybné pózy s napjatýma rukama… Ne, nevychází to. Hlediště vzdechne. Ten povzdech Zdražila slyší.

Dokonce i ten po druhém Kurencovově marném pokusu. Možná neslyší, spíš tuší, ví, že jedině bouře z útrob haly může signalizovat pro vidinu jeho výhody jeho úspěchu smrtelné nebezpečí.

„Hansi, on si na třetí pokus nechává naložit 175 kilo,“ upozorňuje ho přiškrceným hlasem kdosi od nás.

To se přece dalo čekat, pokývne hlavou beze slov. Sovětský machr byl při vážení o kilogram lehčí. Stačí mu v trojboji vyrovnat Zdražilův výkon a má zlato. Nebo to nezvedne a – nemá vůbec nic. Riskovat, jedině to dává na olympiádě smysl, riskovat dostává hlavní cenu.

A Kurencov činku s tímhle nákladem zvedá!

Hala dupe, křičí, novináři s mikrofony a bloky vyskakují ze sedadel a míří k úplně vyčerpanému a šťastnému sovětskému vzpěrači, pořadatelé se marně pokoušejí zvládnout nastalý zmatek.

„Počkat, klídek, vzpěrač z Československa má ještě dva pokusy.“

Už stojí na pódiu. Na pohled klidný a soustředěný, ve skutečnosti s rozbouřenou klokotavou krví, s pohledem, který rentgenuje šedou masu hlediště, ačkoli ji nevnímá. Jen on a jeho činka. Obrovská samota uprostřed davu. Světelný ukazatel oznamuje, že si nechal právě naložit 177,5 kg.

Hrůza!

Nádhera!!

Marná snaha!!!

Nevychází to. Hlediště, chápající jeho trápení, uznale kejve hlavou. Odborníci si špitají: „Je výborný, to ano, jenže vyzrát na Kurencova…“ Hans volá rozhodčí. Upozorňuje, že tyč elastické činky je ohnutá. Krátká domluva, nekonečné minuty čekání, než se podaří závadu opravit. Je nažhavený, soustředěný, jeho oči jako by telegrafovaly do prostoru jediné slovo: mu-sím, mu-sím, mu-sím… (japonsky samurajsky)

A pak to slovo naplňuje skvostným počinem.

*

Už dávno opadá do vysoka šplouchající vlna nadšení. Už dávno převzal zlatou medaili na plyšovém polštářku, i titul zasloužilého mistra sportu. Kamarádi s kupou nádherných telegramů z domova se scházejí k oslavě, oslavenec však – chybí.

„Kde je? Ježíšmarjá, kde je Hans?“

„Kde by byl. Na ošetřovně.“

Balvan stmelený ze štěstěny a nervového vypětí poráží i siláka, který sice v trojboji dokázal vyzdvihnout nad hlavu 445 kg (což je vyrovnaný světový rekord), ale teď má najednou pocit, že by neuzvedl ani lžíci s oblíbeným bujónem.

Teprve v letadle domů ho trenér Drešl pobaví, když mu připomíná: „Hansi, ty kujóne, mám u tebe pohledávku. Ten svetr z Bulharska, jak jsme se vsadili. Budu mít dva. Takže se přece jen zahřeju.“

Slyší to, přivírá zraky, říká: „Trenére, za tuhle medaili bych vám nechal všechno.“