PIMP: ANTROPOLOGIE PASÁCTVÍ

„MÁME TADY NOVÝ DRUH HRDINY ŠÍLENCE Z ULICE!“

 

Reklamní slogan k filmu The Mack, 1973

 

Příběhy o nebezpečných černoších se staly nedílnou součástí amerického lidového folklóru. Patrně nejznámější historkou zaznamenanou ve stovkách mordýřských bluesových písních a povídaček byla ta o černošském mladíkovi jménem Stagger Lee, který koncem devatenáctého století chladnokrevně zastřelil jiného černouška. „Noc byla jasná a měsíc sytě žlutý a listí padalo ze stromů,“ jak o tom zpíval v padesátých letech Lloyd Price ve skladbě Stagger Lee (v roce 1959 číslo jedna amerického top ten), když se Stagger Lee Shelton a Billy Lyons pohádali nad partií kostek. První jmenovaný si pak skočil domů pro revolver a svého soupeře bez milosti odpráskl jednou ranou do břicha. Důvod? Billy ho předtím ve hře obral o klobouk.

 

Tuctová vražda, kterých se už určitě přihodily tisíce. Jenomže Stagger Lee nebyl obyčejný černoch – byl to drožkář a taky pasák, kterého podle pověsti živily jeho holky. Hrdý, drzý až arogantní černoch si prý nenechal nic líbit a pro ránu nikdy nešel daleko. Že svého soka zastřelil jen kvůli tomu, aby nepřišel o svůj zbrusu nový Stetson? Bílým posluchačům mordýřských balad z takového motivu stoupaly vlasy na hlavě. Černoši ale moc dobře chápali – Stagger Lee se stal v bluesových písních folklórním hrdinou, jakýmsi prvním černým gangsterem a předobrazem pasáků blaxploitation éry.

 

Rytmizovanou verzi této historky (toast) měl ve svém repertoáru i černošský komik Rudy Ray Moore a Stagger Lee byl bezpochyby jedním z lidových hrdinů, které využil při tvorbě své postavy drsného pasáka jménem Dolemite. Na začátku sedmdesátých let se stal středobodem jeho stand-up rutiny a v roce 1975 ho převedl na plátno ve stejnojmenném filmu. Snímek vznikl mimo velké studio s minimálním rozpočtem a je to na něm po všech stránkách vidět – v záběru kamery vyčuhují mikráky, herci jsou prkenní, rvačky působí nepřirozeně, děj mírně absurdně a Rudy Ray Moore těžko skrývá, že už má pár kil navíc a stěží se při rváčkách hýbá. Přesto se Dolemite stal nezapomenutelným rekem, jehož jméno v devadesátých letech s obdivem vyslovují Busta Rhymes, Snoop Doggy Dogg i Wu Tang Clan. Pro hip hopovou generaci se stal archetypem černého cool, k němuž krom vnitřních vlastností hrdosti patří i norkový kožich, opulentní klobouk, obří kára a v ní spousta holek, které udělají, co mu na očích vidí. Dolemite je společně s Goldiem z nejvýnosnějšího blaxploitation filmu všech dob The Mack (1973) příkladem typického hrdiny „černého amerického snu“, který ve světě divokého kapitalismu dosáhl na světské statky jedním z mála způsobů jak přežít skutečně „jakýmikoliv prostředky“ – tedy pasáctvím.

 

Oslavování pasáka jako hrdiny s sebou samozřejmě přináší mnohá morální dilemata. Není pasák vlastně sám také de facto otrokářem? Nebo jen využívá ženy, aby zpeněžil touhu bílých mužů po černé roštěnce? Celé je to jaksi komplikované, abychom tento fenomén lépe pochopili, musíme zacházet hlouběji do minulosti. Pimping Ken, autor knihy Pimpology: 48 Laws of the Game (Pasákologie: 48 zákonů byznysu, 2007) vysvětluje začátek černého pasáctví následovně:

 

„Když nás přivezli na lodích do Ameriky, naši noví pánové

byli tak očarováni krásou černých sester, že si nemohli

pomoct a museli je znásilňovat. Černí mužové dostali nápad.

„Co s tebou dělá, když jsi s ním?“

„Nutí mě k sexu a nabízí mi vepřovou kotletu.“

Co mohli černí muži dělat jiného, když byli v pozici otroků?

„Dobře, takže až s ním půjdeš příště, řekni si o dvě vepřové kotlety.“ Chápete, co chci říct?

Takhle začal systém manipulace nutný k přežití.“

 

Než se v kinech objevili Goldie a Dolemite, byl tu černošský spisovatel Robert Beck (1918–1992), který se proslavil knihou Pimp: The Story of My Life (Pasák: Příběh mého života, 1967) vydanou pod přezdívkou Iceberg Slim. Je to autobiografický příběh, který popisuje bezmála tři dekády, jež Iceberg trávil na ulici chicagského ghetta  (a také za mřížemi lokální věznice). Když mu táhlo na padesát, odešel z byznysu, přestěhoval se do metropole Kalifornských andělů, oženil se a chtěl si najít nové uplatnění. To se ale ukázalo těžší než to původně s nabídkami na živobytí vypadalo. Nakonec ho zachránil nápad sepsat svoje vzpomínky – kniha se za pouhé čtyři roky dočkala devatenácti dotisků v celkovém nákladu dvou miliónů kusů a vyšla také v sedmi překladech (s českou verzí se furt otálí, né že by nebyl zájem o černošské vyprávění na hraně zákona USA, ale lidi znají dobře svou verzi protivného podnětu a přísudku v kombinaci s pohádkou dospělých z mokré čtvrti). Iceberg Slim popisuje svět pasáků drsným jazykem a bez příkras a kniha v určitém úhlu čtení působí jako trochu laciná moralitka. Generace blaxploitation filmů a o několik let později si vzali rappeři z Pasáka jen pozlátko, z čehož byl Iceberg Slim dost překvapený.

 

Svoji přezdívku – Ledovec Hubeňour – si prý vysloužil, když při přestřelce pouličních gangů v baru bez hnutí upíjel svůj drink, a to i přesto, že mu kulka proděravěla klobouk. Zachovat si za každou cenu klid a udržet svoje emoce pod kontrolou – to jsou vlastnosti černocha cool, kterého je pasák pochopitelně bad mouth tvořílek. Iceberg Slim neměl daleko ani k hudbě – v roce 1976 namluvil album Reflections, na němž do smooth jazzového hávu vypráví čtyři kratší příhody z prostředí černého podzemí. Iceberg zemřel v roce 1992 ve věku sedmdesát čtyři let, den před tím než v Los Angeles vypukly velké občanské nepokoje stran brutálního policejního zásahu na nevinného černocha Rodney King. Dva roky před svou smrtí vzkázal v časopise Answer Me!: „Cítím se jako vítěz. Že jsem přežil. Chápete? Když se negr dožije v téhle společnosti sedmdesáti dvou let, tak dokázal něco jako zatracený zázrak. Je to tak.“ Iceberg Slim inspiroval další spisovatele z ghetta – k jeho odkazu se hlásil harlemský detektivkář z drsné školy a scénárista blaxploitation filmů Chester Himes. Dalším pokračovatelem tradice je pak Donald Goines – bývalý narkoman a dealer, který si Pasáka přelouskal ve vězení a venku pak za pět let vrhl šestnáct knih o životě v ghettu. Jeho kariéru uťala v roce 1974 násilná smrt.

 

Pasák jako obraz hrdého a úspěšného černocha se v devadesátých let stal hrdinou hip hopové generace. Jméno Iceberg Slima si vypůjčili Ice-T (ten už v průběhu 80. let), Ice Cube nebo Slim Thug a celým jménem se jeden čas nechal titulovat Jay-Z. V historkách rapperů vystupuje pasák jako vládce nad šedou ekonomickou zónou, což je zobrazováno jako částečné vítězství černého světa nad bílým. Obchod s drogami, mafiánské podsvětí či pasáctví jsou v populární kultuře romantizovány jako aktivity podrývající dominancí většinové populace a jejích přísných zákonů. Propojit tento potenciál s černým cool bylo proto více než snadné. Stejně jako bylo snadné prodat pak tento obraz „rebelie“ konzumentům.

 

Druhou stranou mince „pasácké“ mytologie je stereotyp černé ženy jako Jezebel – promiskuitní nenasytné panenky, které nelze věřit poctivost, a proto je třeba ji podrobit – a to je práce pasáka. Černé ženy byly už v sedmnáctém století v americké kultuře zobrazovány jako hypersexuální nebo lascivní dračice. Patrně se to odvozovalo od pohoršení evropské puritánské kultury nad nahotou žen v Africe, jež byla označována jako divokost. Tento obraz měl zároveň ospravedlnit existenci neoficiálních sítí harémů, které si otrokáři budovali. Nové „přírůstky“ se do nich vybíraly v tzv. quadroon balls – napůl tancovačkách a napůl trzích, na které chodily ženy všech barev pleti. Obraz „černé děvky“ pak vytěžily blaxploitation filmy, nicméně zůstal v americké kinematografii i dlouho poté – ve filmech jako Taxikář nebo Ples příšer (Monster´s Ball). Neoddělitelná dvojice – pasák a jeho podrobená (či k podrobení vhodná) nymfomanka Jezebel se pak staly základním kamenem estetiky hiphopových povrchních klipů.

 

 

GANGSTA RAP: BĚLOŠI SE TAKÉ STŘÍLEJÍ, ZASAHUJÍ

 

„Je šest ráno,

poldové na dveře klepou

moje adidasky

po podlaze vržou

ven oknem v koupelně utíkám

šanci sbalit si svoje

rapový kazety nemám.

 

Jsem bez hudby,

ale nějak se to dá

a ulice je místo

pro maséra jako jsem já

v kapse mám paklík peněz,

který váží aspoň kilo

pistol po ruce

a na krku zlato.“

 

6 in the Mornin´ je čtyřminutová litanie, kterou rapper Ice-T (já ho vychvaluji za přínos talentu k hudbě) natočil někdy v roce 1986. Bývalý člen harlemské větve pouličních uličníků Crips se po otcově smrti odstěhoval do Kalifornie a v polovině osmdesátých let už měl za sebou krátkou hereckou kariéru a první neúspěšné pokusy o spěšný průlom v rapovém byznysu. Kolik vynesou rýmy inženýrsky do designu nasoustruhované na celé LP? Byl to ale teprve tento track z B-strany jeho singlu Dog ´N The Wax, v němž Ice-T odhalil svůj osobitý speaking styl. Otiskl do něj vlastní příběh z osmdesátých let a trochu ho osmažil fantaziemi blaxploitation filmů. Jak pokračuje? Hlavní postava skladby si na ulici užije trochu nezákonného gamblingu, doma vyfackuje svoji holku a následně je ten fucker zatčen pořádkovými silami. Ve vězení nastartuje vzpouru, kterou dozorci krvavě potlačí. Když se konečně dostane po sedmi letech z kriminálu, zjistí, že všechno je jinak. Gangy se přesunuly z Harlemu do LA a hip hop už je taky v jiném stádiu. „Život nemá žádnej smysl a prachy vládnou světu,“ říká hořce. Příběh končí přestřelkou v Bronxu, při níž zahyne celá jeho parta. Nikde žádná pointa, žádné vítězství a žádný Dolemite, který by jim kryl zadek – blyštivá fasáda cool ghetta z filmů je ta tam, aby předvedla jenom syrovou realitu.

 

Jen pár měsíců po vydání singlu Dog ´N The Wax se při kalifornské zastávce monstrózního turné Raising Hell Tour rapových křiklounů Beastie Boys, LL Cool J. a hlavně Run D.M.C. promění koncertní aréna v krvavé jateční orgie, při nichž si vyřizují mezi sebou účty znepřátelené gangy. Radši to zastavím v nekontrolované dávce psaní. Jdu na pivko. Na jedno. Bez ní, otvíračky a nikdy zavíračky. Ale zpět k nelítostnému tématu. Tato událost je znamením, že v hip hopu nastává nová éra. Budou jí vládnout gangsteři pevnou rukou ze západního pobřeží, kteří se v 6 in the Mornin´ prohání vozem po Městě andělů.

 

Ice-T přiznává, že slavná skladba (později vyšla na jeho skvostném debutovém albu Rhyme Pays, 1987) vznikla coby hocus pocus natočit něco podobného jako byl klaustrofobický masterpiece P.S.K. What Does It Mean? = neméně vydařená nahrávka od Schoolly D. z roku 1985. Rapper z Philadelphie v něm rozebírá příběh svého obyčejného dne – přepadení za bílého dne, sex s divokou prostitutkou a nakonec bujarý večírek. „Schoolly D. rapoval o svém gangu. Já jsem k tomu přidal rýmy o bouchačkách a mlácení lidí a měl jsem 6 in the Mornin´,“ vzpomíná Ice-T. Ve stejné době navíc vyšel další hip hopový milník – deska Criminal Minded od Boogie Down Productions z New Yorku. „Tahle deska nebyla o poselstvích nebo kázáních jako: „musíte se šprtat a biflovat nepotřebný definice“ – tohle byla deska o životě gangsterů,“ shrnuje její dopad s výzvou Ice-T.

 

Na obálce Criminal Minded jsou rapper KRS-One a producent Scott La Rock ve vojenských uniformách, po zuby ozbrojení a omotaní nábojnicemi, jako kdyby se právě chystali do války. Takhle nekompromisní obal alba před nimi nikdo neměl, a to se uvnitř ještě ukrývaly skladby jako 9mm Goes Bang (devítimilimetr dělá rachot) nebo Remix for P Is Free, jehož hlavní hrdinkou je nechutná prostitutka usmažená na cracku. Skladby jako South Bronx nebo The Bridge Is Over nemoralizují, nekážou ani nenavrhují řešení – KRS se jen vysmívá hlavním konkurentům té doby, MC Shan a Marley Marl, navíc kreslí slovy věrný obraz černého ghetta jako zločinu. Když se album Criminal Minded začalo v létě 1987 drát do vyšších sfér žebříčků popularity, zkapal producent Scott La Rock při přestřelce, pohasla svíčka mladého a extrémně talentovaného hudebníka. Kruh se uzavřel.

 

 

NEGŘI S POSTOJEM VS. TIPPER STICKER

 

Na začátku devadesátých let každý tušil, že gangsta rap je obrovský fenomén, ale nikdo přesně nevěděl, jak moc. Počty prodaných desek, z nichž se utvářeli hitparády, se v USA až do roku 1991 odhadovaly podle telefonátů do vybraných vzorkových prodejen. Teprve od března tohoto roku začala společnost Nielsen SoundScan sestavovat pro periodikum Billboard seznamy nejprodávanějších nahrávek na základě statisticky přesnějšího monitoringu. Jaký šok to musel být pro hudební průmysl, když ze získaných údajů vyšlo najevo, že vedle popových blockbusterů prodávají nejvíce desek undergroundový hip hop a metal. V červnu přišel další šok – na čísle jedna absolutní špičky zájmu se ocitla losangeleská parta N.W.A. se svým druhým albem, na jehož obalu byl zrcadlově vyveden nápis Efil4zaggin – tedy Niggaz4Life – Negři jsou tu navěky.

 

N.W.A. byli zosobněním všeho, čeho se američtí strážci morálky děsili. Jejich debut Straight Outta Compton z roku 1988 obsahoval i vysoce kontroverzní skladbu Fuck the Police nebo nevábný obraz městské hniloby v Gangsta Gangsta. Za první jmenovanou si N.W.A. vysloužili dokonce speciální pozornost od FBI. Jejich label Priority Records obdržel od federální policie varovný dopis, v němž stálo: „Oslavování násilí a násilných útoků je špatnost a my v komunitě výkonné moci si na takovéto činy dáváme obzvláště dobrý pozor.“ Straight Outta Compton bylo také jedním z prvních hip hopových alb, kterou si vzali na mušku obránci slušných mravů a už ho povinně zdobila samolepka Parental Advisory varující rodiče před škodným obsahem. Ačkoliv kvůli němu dostala ocejchovaná výbuška rapu jen omezenou distribuci a v mainstreamovém tisku o ní padlo zřídka kdy pochvalné slovo, N.W.A. za ní vytěžili platinové ocenění. Číslo jedna pro militantní a sexistickou Niggaz4Life muselo puritánům připadat jako čisté zjevení.

 

Za přelepkou Parental Advisory je organizace manželek washingtonských kongresmanů a senátorů nazvaná Parents Music Resource Center. V jeho čele stanula v polovině osmdesátých let lehce absurdní dámička Tipper Gore, manželka vlivného demokrata, budoucího viceprezidenta a neúspěšného prezidentského kandidáta Ala Gora. V prosinci 1984 našla svoji jedenáctiletou dceru, jak si to dává v hudbě od Prince Darling Nikki. Píseň o sexem posedlé Nikki v nažhaveném hlasu funky zpěváka Prince vyděsila paní Goreovou natolik, že se rozhodla okamžitě jednat. Vzala kopii soundtracku Purple Rain a odnesla ji zpět do obchodu. Tam desku samozřejmě nechtěli uznat jako závadnou ani přijmout zpět, protože už byla znatelně ohraná i ohmataná. Goreová pak věnovala zbytek dne zkoumáním dalších alb v regálech, rozšířila si obzory o tehdejším popu a hlavně našla kromě Prince ještě další nepřátele dobrého vkusu, no jo, ale kde zároveň nechala intelekt? Vždyť vkus je dobrý jen subjektivně u těchto omezení slavících a potírajících s nepochopením korektní umělce žánru jako Prince, jenom provokující slepičky...

 

Její organizace si dala za cíl „vychovávat a informovat rodiče o rostoucím trendu v hudbě, jenž upřednostňuje texty sexuálně otevřené, nadměrně násilnické a nebo oslavující požívání drog a alkoholu.“ Vlivné rodičovské lobby si vyžádalo dokonce slyšení před výborem Senátu, v němž Tipper Gore oficiálně požádala hudební průmysl, aby „dobrovolně pomáhal starostlivým rodičům tím, že bude umísťovat varující přelepku s poznámkou na hudební produkty, které jsou kvůli svému sexuálnímu náboji nebo násilnickému vyznění nevhodné pro mladší děti.“ Takže někdo starší přesně ví, co je na škodu pro toho mladšího, aniž by se mladší mohl ozvat, co si přeje slyšet. Politici si pak ke slyšení pozvali také Dee Snidera z glam metalových Twisted Sister nebo Franka Zappu. Ten v tisku následně prohlásil: „Víte, co mě z toho všeho, co se tady děje, znepokojuje nejvíce? Tohle je vláda, která dělá estrádu. Tihle lidé snad mají na práci jiné věci, než se dohadovat jestli nějaký malý Pepíček zahlídne na obalu Blackieho Lawlesse (W.A.S.P.) s motorovkou mezi nohama.“

 

Slyšení nepřineslo žádný hmatatelný výsledek, prudérní senátoři odmítli provést právní kroky, které by nahrávací průmysl (respektive jeho zástupce RIAA – Americkou asociaci nahrávacího průmyslu) donutily ke konkrétním činům. Jak ukázal případ druhé desky N.W.A., rodičovské snažení o varovný prst nahoru a moralistický humbuk v médiích byl vlastně ideální reklamní kampaní pro menšinové žánry. Metal, jež měl v seznamu Tipper Gore „Filthy Fifteen“ (Sprostá patnáctka) většinu, se stal na začátku devadesátých let nejpopulárnější hudbou mládeže a hardcore hip hop byl v jeho těsném závěsu. Znamenalo to uzavření jepičího života pop-rapových slaďáren jako Vanilla Ice nebo MC Hammer, který v roce 1990 diktoval a prodal přes deset miliónů svého třetího alba Please Hammer, Don’t Hurt ’Em. Byl to konec nevinnosti a začátek éry, v níž hip hop začal vadit.

 

 

KLUCI V HOODU

 

Boyz-n-the-Hood byl první song, který spolu v roce 1986 natočili Eazy-E, Dr. Dre a Ice Cube. Za peníze vydělané dealováním drog nastartoval o rok později prvně jmenovaný label Ruthless Records, na němž vyšla zmíněná skladba. Trojice pak společně s Ahmedem Saaoudem založila N.W.A. Text Boyz-n-the-Hood začíná jako typická gangsta fantazie – cesta autem, coury na cestě, mávání pistolí místo pozdravu, přestřelka a nakonec zatčení a katr. V druhé polovině se ale příběh nečekaně zlomí – hlavní hrdina se s pomocí své holky Suzy prostřílí na svobodu přímo ze soudní síně. Text byl inspirován skutečnými událostmi ze 70. let.

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=xBpELp6k-do

 

yeah