VZPOMÍNÁNÍ S VŮNÍ AMFORY

VÍTĚZSLAV MÁCHA

ZÁPAS – KATEGORIE DO 74 kg

MNICHOV 1972

Kapitán na nás mrkl okem.

„Kššš,“ řekl jeho trenér, „běž si odpočinout.“ Pak zase sáhl po dýmce. Pokoj plnila esence vyznavače značky amfory a tenký hlas populárního zpěváka Denise Roussose.

Kapitán má na svém kontě čtyřicet vítězných závodů. Každý den trénuje dvoufázově. Denní dávka sto šedesát kilometrů, celkem už hodně přes třicet tisíc. Startoval i v Praze na olympiádě. Jenže stárne. Už mu bude devět.

Kapitán je knírač. Šedočerný poštovní holub. Jeho trenér a páníček Vítězslav Mácha taky stárne. V den našeho vzpomínání mu bylo přesně pětatřicet let, deset měsíců a sedm dní. Startoval na čtyřech olympiádách. V Mexiku (desátý), v Mnichově (první), v Montrealu (druhý), v Moskvě (šestý). „Tam už jsem neměl jezdit. Dva tituly mistra světa, titul mistra Evropy, zlato a stříbro z olympiády mohly štědře stačit…“ Zamyslel se, zadumal, pak vstal a šel obrátit desku.

„A to je Bomba, můj nový favorit,“ ukázal k oknu, kde se na bidýlku vykrucoval jiný knírač. „Jsou mu teprve čtyři, jako závodník má před sebou velkou budoucnost. Když jsem ve čtyřiasedmdesátém začal stavět tenhle domek, musel nejdřív stát holubník. To se nedá nic dělat, my už jsme taková rodina, holubářskou vášeň jsem v genech vyfasoval po tátovi. Podobných je u nás v Krmělíně celá parta. A v sousední Staré Bělé ještě víc. Teď mám stovku holubů, vlastní chov jsem měl už ve dvanácti. Ten pocit při závodě, když na obloze vidíte černou tečku a trnete nervozitou, zda je to právě váš holub! Mám o tom fůru odborné literatury. Taky zahraniční. Ještě že manželka udělala státnici z němčiny. Mně nejde o to, aby byl holub fešný, ale aby byl první. Prostě jako ve sportu. Tam taky o vítězství rozhodují jiné vlastnosti než krása, pomíjivá krása…“

Konečně padlo to slovo. Sport. Při vší úctě k jeho chovatelskému koníčku zná Vítězslava Máchu celá republika i sportovní svět jinak.

Jak to vůbec bylo tenkrát ve dvaasedmdesátém v Mnichově?

„Těžké, moc těžké. Počkejte, postavím na kávu…“

*

To ráno se řecký král Konstantin, žijící v italském exilu, probouzel do modré mnichovské neděle v dobrém rozmaru. Poslední den olympijských her. Poslední příležitost k tomu, aby i v tomhle městě slyšel hymnu slunné Hellady, aby vlajka země, jejíž slavná minulost inspirovala k založení novodobých olympijských her, nebyla na prvním místě pouze symbolicky při zahajovacím ceremoniálu. Naděje víc než reálná. Šest tisíc diváků, vlastnících lístky do veletržní Bayern Halle, už nyní chystá ovace pro mistra Evropy, držitele bronzu z Mexika 1968, sedmadvacetiletého Řeka Petrose Galaktopouluse. Finalistu a velkého favorita ve velteru, což nezapomíná podtrhovat tisk.

Řeckého krále, člena Mezinárodního olympijského výboru, včera vyzvali, aby právě za tuto disciplínu předal medaile. „Bude v tom kus symboliky, když zlato na krk Galaktopoulusovi pověsíte právě vy,“ lichotili.

„Souhlasím, ale ještě je nemá,“ vyjádřil pochybnost o výsledku spíš ze zdvořilosti. Možná taky ne, zkušenost olympijského vítěze v jachtingu z Říma 1960 varovala, že ve sportu nikdy nelze předem křičet hop. Tentokrát však opravdu všechno hovořilo pro Galaktopouluse.

Jeho soupeř, o tři roky mladší Vítězslav Mácha, dosud proslul spíš jako velký smolař. Příliš mnoho pokusů prosadit se ve velké soutěži končil nezdarem. V roce 1971 se zakousl do tréninku jako dosud nikdy. Superlativy provázely jeho start na mistrovství světa v Sofii až do okamžiku, kdy si zlomil žebro. Za rok, v tvrdé přípravě na mistrovství Evropy v Katovicích, došlo na zlomeninu dalšího žebra. Přesto tam jel a vynasnažil se o bronz. Poslední dva zápasy – jeden z nich právě s Galaktopoulusem – musel pro velké bolesti vzdát bez boje. A za pár měsíců čekal olympijský Mnichov! Těsně před odjezdem přechozená chřipka, zvýšená sedimentace, návaly únavy. Rozhodnutí na OH vůbec neodjet a zanechat reprezentace viselo na tenkém vlásku.

Nakonec přece jen odcestoval. V prvním kole nešťastně prohrál na body s Bulharem Kolevem. Ta porážka ho nesrazila na kolena, spíš zdravě vyhecovala. Začal se s buldočí houževnatostí probíjet do finále. Gonzales z Argentiny, Tueruet z Turecka, Robin (držitel stříbra z Mexika) z Francie, Pohl z NDR – ty všechny smetl z cesty. Bez efektních chvatů, se zapojením celého těla od palce u nohy až po konečky prstů, to vše umocněno obrovskou koncentrací, silou i rychlostí myšlenky. V závěru utkání s Robinem a Pohlem však už měl před očima rudé kruhy, na každý nerv surově doléhala bolest naraženého pravého ramene.

„Má to cenu, abych v tomhle stavu proti tomu Řekovi ve finále vůbec nastoupil? On v sobotu odpočíval, já se dřel s Pohlem. Celé tělo teď naříká bolestí. Já vím, masáže a obstřiky ramena celkově trochu pomůžou, ale když se do mě opře, budu se jen trápit. Mám jistotu olympijského stříbra, to nestačí?“

„Víťo, zápas je vždycky trápení. Víme, jak ti s tím zraněním je, ale pokus se – za pokus to vždycky stojí,“ přesvědčují jedním dechem trenéři a lékař, i když o oprávnění svých slov nejsou příliš přesvědčení. Opravdu, má to cenu?

Vstoupil do přecpané hlučící veletržní haly. Tohle zná. To je docela jiné než doma v Krmelíně, kde se s pootevřenou pusou díval, jak se pořízek táta, jeřábník z vítkovické slévárny, na louce za kostelem dával do křížku s jinými vesnickými vazouny. Tam mu učaroval právě tenhle mužný sport, a on rychle zahazoval klukovskou cigaretu, protože i plícemi se zápasí. A pak stokrát umíral v tréninku únavou a zase procital svěží a silnější. Zatímco svaly se měnily na ocelové pružiny a kůže ztvrdla, takže rána, která by jiného udolala, připomínala neškodné štípnutí jednoho komára.

Teď se snad v tom osvětleném sále rozsypaly brambory. Není přece možné, aby takový hluk vydávalo pouhé dupání! Dupání na počest nastupujícího Řeka Galaktopoulose. Zabodává se pohledem do jeho očí, které sálají pod srostlým černým obočím. Ještě mu hlavou bleska slova sovětského trenéra Sapunova, soupeře z Mexika a přítele, který za ním zašel do šatny: „Víťo, jestli jsi chlap, tak vyhraješ. Je to tvá životní šance!“ Dvě prosté věty, pár slov, kolik však v sobě ukrývají životodárné mízy. Poklad v náročné hodině.

Gong, první vteřiny. Instinktivně si hlídá pravé rameno, kterým nemůže pořádně hýbat. Čeká, kdy Řek zaútočí. Ale on uhýbá, jeho chvatům chybí jiskra, je očividně nervózní. Že by příležitost? Tak ji popadneme za pačesy! Dává se do toho, už necítí rameno, necítí vůbec nic. Jen obrovskou křivdu, když ho ve druhém kole rozhodčí dvakrát napomínají za pasivitu. Tak takhle chcete přistrčit řeckou vlajku na nejvyšší stožár!? Krev v žilách divoce proudí, hlavu má však jasnou. Sbírá body. Už vede 5:3. Hlediště cítí, že se děje něco mimořádného. Že ten blonďatý Čech v propoceném modrém trikotu úporně zápasí nejen s vysokým favoritem, ale taky s rozhodčími. Jeho převaha bije do očí. Vítězí náš Víťa.

Teprve po závěrečném gongu je úplně v koncích. Výheň ve zraněném rameni, stružky potu, svalová křeč, která prstům nedovoluje přidržet pohárek pramenité minerálky u vyprahlých rtů, oči však září štěstím. Ve stejné chvíli v exilu žijící řecký král Konstantin, sám olympijský vítěz, rezolutně kroutí hlavou na nabídku: „Nemusíte předávat medaile, když nevyhrál Galaktopoulos, máme náhradníka.“

„Musím a chci. Copak je ponížením skončit na olympiádě druhý? Ten Čech byl opravdu lepší.“ Dořekl, upravil si kravatu a z reproduktorů mohla zaznít slavnostní znělka.

*

„Takhle nějak to bylo. Možná ještě o kapku složitější, ono se to ani nedá vyjádřit slovy. Žasnul jsem, kolik lidí mi doma drželo palce, kolik nádherných telegramů došlo. A v Krmelíně? Úplné vzbouření na vsi. Na úřadě zřídili zvláštní operativní komisi. Přijel jsem do Ostravy ranním rychlíkem a už mě tam vítala dechovka a mraky příznivců. Ostravská policie musela do ulic s houkačkou, aby se to zvládlo před první dopravní zácpou. Transparenty, vlaječky, rýmovačky školní mládeže. Večer se na házenkářském hřišti mačkalo kolem šesti tisíců lidí, i když Krmelín má jen 1 400 obyvatel. Tam už přizvali velkou dechovku z Vítkovic, zase se pronášely zdravice, dva vepříci v JZD vzali za své, dokonce prskaly rachejtle.“

Takže jste do sytosti poznal, jak chutná sláva.

„Byl to spíš rambajz. Jsem střízlivý člověk, nerad se předvádím. Jenže bych kecal, kdybych nepověděl, že jsem byl z toho nadšení hodně naměkko. Víte, to člověk teprve pochopí, jakou cenu má jeho zlatá olympijská medaile – pro druhé. Podobné vzrůšo na vsi zažil Krmelín ještě když jsem ve čtyřiasedmdesátém přivážel z Katovic titul mistra světa a o dva roky později z Montrealu olympijské stříbro. Přitom došlo i k bouračce aut, která mě doprovázela domů z ostravského letiště.“

V Montrealu jste ve finále prohrál (boural) s Bykovem. Tehdy jste utrpěl bolestivé zranění ucha.

„Ano, to je zápasníků běžné. Říká se tomu karfiól. Soupeř vám na uchu zlomí chrupavku, ucho nateče, je to strašlivá bolest, člověk přes ucho cítí, jak mu bije srdce. Já se divím, že se mi tohle zranění předtím tolik let vyhýbalo. Taky už jsem měl rozbité obočí. Ale když zápasíte, bolest vás nesmí zajímat. Bykov měl obrovskou sílu, zkuste se opřít do stěny, to byl Bykov. Navíc typický představitel sovětské technické školy, kterou jsem vždy nejvíce uznával. Já taky nikdy nebyl rváč. Zápasit musíte hlavou. Říkal jsem si, až nabere dech, tak s ním praštím. Jenže on mě chytil za ramena, já proletěl a on vedl 2:0. Vzápětí se mi na něj povedl krásný čistý strh, rozhodčí odpískal, že to byla noha. Prostě prohrál jsem s lepším bojovníkem.“

Totéž si asi za rok na mistrovství světa v Göteborgu mohl říkat Bykov. Tam jste ho přeci porazil.

„Ano. Byl jsem předtím celý den v sauně. Prý se to nemá. Ale mně to pomohlo, přímo jsem se na žíněnce vznášel. Nikdy jsem nebyl vyznavačem efektních chvatů. Ale jeden jsem měl, velice účinný chvat, odkoukaný od Sovětů, takzvaný poraz bičkov.“

Jak vypadá?

„To se dá těžko vysvětlit. Víte co, vstaňte a já vám to předvedu.“

Probůh, jen to ne! Poslyšte, porazil byste dnes ve své váze současné reprezentanty?

„To nevím. Snad, ale jen v jednom zápase. Už nemám tu výdrž, vlezu na žíněnku, udělám most a bolí mě tělo. Podívejte, tamhle na bidýlku je zase Bomba. Můj favorit pro příští olympiádu poštovních holubů.“

To je hezké. Ale co takhle naši zápasničtí reprezentanti pro olympijské hry? Vystudoval jste večerní průmyslovku, pak trenérskou školu a teď jste reprezentačním trenérem. Dočkáme se nového Máchy?

„Máme některé dobré mladé zápasníky. Zatím však chybí někdo do špičky. Šestá místa jsou hezká, jenže dokud není medaile, není to nic… Radime, to je dost, že jsi pozdravil. To je můj mladší, holubář z něj nebude, ale zápasník ano.“

Tak přece jen druhý Mácha?

Desetiletý Radim mezitím zbodnul sváču a upřel prosebně oči na slavného otce: „Táto, jdu na trénink. Budu se pak smět od osmi dívat na televizi? Dávají verneovku…“

„Tak vidíte, co ho zajímá víc,“ prohlásil Vítězslav Mácha. Jeho oči však zářily pýchou. Honem dodal: „Zatím.“ Pak si šel nacpat lulku amforou.