MALÍŘ UMBERTO BOCCIONI,

nejvýznačnější z italských futuristů, zahynul ve světové válce. Smrt jeho, jako smrt tolika vynikajících mladých umělců všech válčících národů, prošla při dnešní náladě světa nepovšimnuta. Pozornosti však právě dnes zasluhuje jistý detail. Boccioni, jako všichni futuristé, byl veřejně vášnivě a činně zaujat pro italský imperialismus. „Chceme hlásati válku,“ manifestoval zhurta roku 1912, „tuto jedinou hygienu světa, militarismus a patriotismus.“ Ale když se to vše splnilo měrou vrchovatou, došel Boccioni poznání jiného, které zasluhuje povšimnutí i u nás, kde se tolik žvaní o vlivu války, o vlivu této války na kulturu a umění. „Z této existence,“ napsal Boccioni několik dní před smrtí, „vyjdu s pohrdáním ke všemu, co není umění. Nic není hroznějšího než umění. Vše, co přítomně vidím, je jen hra proti jedinému správnému tahu štětce, proti harmonickému verši, proti dokonalému akordu. Vše s tím srovnáno je pouze věcí mechanična, zvyku, trpělivosti, paměti. Je jen umění.“

Karel Čapek v listu Lumír, 20. 10. 1916

VÝSTŘELY V MARSEILLE

Ano, mohlo se to stát spíš v Marseille nežli kdekoliv jinde. Protože Marseille, to je takový kotlík, ve kterém to vře všemi palčivými přísadami jihu. Podivné, bublající, vzrušivé město, směs dobrodruhů z celé Evropy, negrů, Arabů, emigrantů, lidí odněkud zabloudilých nebo na odskoku někam do světa.

V Marseille se může stát cokoliv, a nemusíme se tomu divit. Žhne to tam v lidských zracích kdekterým fanatismem, láskou, averzí, chtíčem, desperátstvím. Snad ta salva výstřelů, která tam padla, může být zčásti přičtena k horečnosti toho kvasícího přístavu: přesto víme a uvědomujeme si s hrůzou, že tu zase jednou jako trhlinou v zemi prokmitlo žhavé a sopečné nitro (nitro deluxe) Evropy.

Počtvrté, popáté tohoto roku se to někde řeřavě provalilo, zase to bylo na čas zasunuto, ale přesto se nelze ubránit tomu, abychom ty krvavé, zuřivé události neseřadili v řadu symptomů. Toto je dnešní Evropa, svět tisícileté vzdělanosti, ohnisko rozumu, dílna lidského pokroku! Je potřeba ještě něčeho víc, aby se všichni polekali toho šílenství, nestačí to ještě, aby se svět pokusil vrátit se k rozumu? Bude to ještě dál v osudech vzdělaného světa pracovat s vášněmi, s politickou zběsilostí a politikou krve a bouchaček bang bang?

Za letošní rok bylo už těch mement politických dement dost. Už není ve hře jenom ten nebo onen stát, ten nebo onen režim: teď už jde o věc celé Evropy.

Karel Čapek v Lidových novinách, 10. 10. 1934

SOCIÁLNÍ ZEMĚPIS

1: Francie, Anglie a Amerika

Osm hodin práce,

osm vzdělávat se,

osm hodin spaní,

to je naše přání.

2. Německo

Sedm hodin práce,

osm vzdělávat se,

devět hodin spaní,

to je naše přání.

3. Rusko

?? hodin práce,

?? vzdělávat se,

?? hodin spaní,

to je naše přání.

4. U nás

???

???

???

???

Karel Čapek v plátku Nebojsa, 13. 2. 1919

TÉMATA: HUMOR

Veřejný humor je kritika veřejného života.

Vážnost je bez konce mocná, a jediné je ještě mocnější než vážnost: nevážnost. Žádná věc není tak vážná, aby nebyla zodpovědna vtípku. Vtip je nejsilnější formou kritiky, neboť věcnou kritiku vyvrátí každý upatlaný lhář, ale lehké pointy nevyvrátí nikdo.

Veřejný humor je odborná kritika veřejného života.

*

Časový humor má býti zlomkem letopisů, a ne efemérou dnešku. Časový vtip má psáti špičatou kurentkou červenou kroniku současnosti.

Politický vtip má býti žhavou jiskrou, jež odletí zpod broušených zbraní. Avšak odkud mají u nás sršeti žhavé jiskry, vraždí-li politika politiku oslí čelistí místo mečem?

*

Tedy český politický vtip je drsný a dřevnatý, raději uráží, než poráží a hledí poraniti spíše hranatostí než hrotitostí.

A přece u nás je pro politický humor dosti politického boje, a to dokonce nepočestného. Vždy to bývá nepočestnost, jež je prstí vtipu, kdežto počestnost zrodí nanejvýše sladkou životní moudrost naivity.

*

Politika bojuje jenom proti politice, socialismus však bojuje proti dnešní otupělé společnosti. Je-li tedy socialismus pretendentem světa, má již nyní právo dozoru na tento svět; všechny veliké otázky světa jsou zároveň otázkami socialismu; jeho kritice a kontrole podléhá obecná kultura tak dobře jako světový trh práce a veřejná mravnost, stejně jako výluky a chudoba.

Takovou kritickou instancí má býti také sociální humor. Socialistická Assiette au Beurre je drsnou diagnostickou kritikou dnešní mravnosti; Simplicissimus je broušenou kritikou nejširší veřejnosti. U nás Kopřivy jsou nejlepším, ale stále ještě poněkud úzkým listem, lupením, jenž se rozhlíží do světa jenom z výše vrcholu svého praporu.

*

Každý národ táhne v noci pod praporem spodničky v řinčivém bakchanálu, všude válí se na loži smíšek a na jazyku frivolní bonmot veselého nářečí dvou. Dobrá pornografie je metoda bráti hřích lehce, aby nebyl těžkým.

Avšak u nás není dosti ducha ani v nepočestnosti.

*

Přísně umělecká karikatura Simplicissima je nervózní, kyselá a sardonicky ironizující, karikatura Assiette au Beurre brebentí vášnivě a tragicky. U nás se nekřičí, u nás se tiše kreslí, pětka za kus.

Odmyslíme-li si mladé Kopřivy, je u nás karikatura prebendou malých umělců; a přece dobrý karikaturista má lépe kresliti, hlouběji mysliti a nervověji pracovati než dobrý malíř.

Nuže, věc je celkem ta: Až se jednou u nás narodí člověk, jenž bude míti geniální smysl pro veselí, bude jeho prvním posláním potříti český humor.

Karel Čapek, Stopa 4. 12. 1909

KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK (POHLEDNÝ VELIKÁN NA HRANICI DVOU STÁTŮ)

Králický sněžník je pro nás tak trochu tajemným pohořím. Když tam zabloudíme, většinou mrholí a v mlžném oparu trhajícím se o kmeny smrků je skutečnost, že voda odsud stéká do tří různých moří, téměř mimořádný. Na vrcholku se před námi vynoří socha slůněte (slůně, co se sluní na výsluní), jakoby zapomenuté mládě z výprav kdysi dávno. A k tomu ještě v mysli připutují odkazy na démonického muže králického kmene – Stämmichmanna. Tento šprýmovný a škodolibý strážce Králicka a jeho počestných obyvatel se ve třicetileté válce předvedl švédskému nájezdnímu oddílu vikingů jako dřevorubec a vodil je křížem krážem po horách. Nakonec je nahnal do propasti, přivolal bouři a krupobití kamení a Švédy pohřbil pod kamenným mořem. Stämmichmann je prý také původcem onoho zmiňovaného pošmourného počasí, kdy by nos nevystrčila ven žádná choulostivka, čistě jen tak pro zábavu.

Historkou o místním horském duchu – muži králického kmene můžeme zpestřit obyčejné dny. Stämmichmann se často projevoval jako pouhý zlomyslný škodolibec. Blázny si přitom dělal stejně z čestného občana jako z ničemného lotra. Jednou vezl vozka náklad piva ze Starého Města na Moravě. Když přišli ke Sněžníku, převalil se přes ně tmavý mrak, zdvihl se vítr a svrhl sudy s pivem z příkrého svahu. Koně upadli, vůz se převrátil a forman se zachránil v nejbližší vsi, kde musel přenocovat. Druhý den ráno plný starostí se čeledín vypravil podívat na místo pohromy a žasl. Vůz se sudy byl naložen, koně byli nasycení a vesele se mu řehtali. Kočí tedy práskl bičem a pokračoval svou cestou dál.

Nezapomeňte, že některé rostlinné druhy, jako je ovsíř dvouřízný a šábřina pochvatá, tu mají západní hranici svého celosvětového areálu. Další druhy tu mají západní hranici svého rozšíření v ČR, například endemický modrofialový zvonek vousatý, který nalezneme pouze na Králickém Sněžníku a v Hrubém Jeseníku, či lipnice Pawłowského. Řada rostlin dekorujících vrcholové partie se vyskytuje v Čechách jen v nejvyšších částech pohoří, či snad jen na několika lokalitách. Na polské straně Sněžníku se v menší populaci udržuje vzácná pěchava tatranská. Na vrcholové holi Králického Sněžníku roste ještě celá řada populárních druhů rostlin, jako jsou: kýchavice zelenokvětá, kostřava nízká, jestřábník alpínský, plavuň jedlová, ostřice tuhá, koprníček bezobalný, mochna zlatá, sedmikvítek evropský či segment kýchnutí slona.

Podle hospodské písně „In Jeschental da blüht der Flieder“ si spolek česko-německých vyznavačů turistiky dal jméno Jescher a jako svůj symbol si vybral šeřík. Později se však členům nelíbilo, že název připomíná Ještěd, a tak začali svůj název odvozovat od kýchání slona, které prý zní jako „ješ“. Z tohoto důvodu byla k 10. výročí vzniku skupiny postavena poblíž pramenů Moravy socha slona. Autorem návrhu byla ženská sochařka Amei Halleggerová, manželka Kurta Halleggera, realizaci provedla kamenická firma Förster ve Zlatých Horách. Socha zůstala stát na Králickém Sněžníku dodnes a stala se jeho symbolem. Kromě Halleggerových patřil k Jescheru ještě grafik Franz Urban (rodák z Frankštatu – Nového Malína), malíř Josef Eberhard Karger a další.