S CHUDÍKEM NA PÁSKU

OTA ZAREMBA

VZPÍRÁNÍ – KATEGORIE DO 100 kg

MOSKVA 1980

„Já byl ještě den před olympijským závodem v Moskvě průměrný a poměrně neznámý vzpěrač. A najednou jako bych vůbec neměl soukromí. Neznámí lidé mě familierně oslovovali, poklepávali po rameni. A vůbec to nebyli jen příznivci vzpírání. Mě zastavovaly třeba i bábušky. Na psychiku to byl dost pořádný záhul. Půl roku jsem pak vůbec netrénoval a jezdil po besedách. Nejdřív mě to bavilo, pak to zevšednělo, unavovalo.

Víte, je to zvláštní. Po takovém tom spontánním nadšení se mi začaly donášet jízlivé poznámky, že všechno vlastně byla náhoda. Tehdy jsem si řekl: dost a zakousl se znovu do tvrdého tréninku. To mi vyneslo čtyři světové rekordy, jenže pak jsem se na mistrovství světa v Lille těžce poranil. Když vás zradí tělo, je zle. Až do té doby jsem vzpíral úplně bez problémů. Zranění se mi vyhýbala, nikdy jsem nepocítil bolest a teď vykloubený loket.

Předtím kolem mě všichni poskakovali: – Otíčku, nechceš tohle nebo tamto, div se mnou nechodili na záchod, najednou jsem byl u hoven (lidským hnojem hnojených) odepsaný a zjistil jsem, že kolem sebe nikoho nemám. Lítal jsem tam se sádrou a nic nechápal. Než mi došlo, že život je už takový, že jednou jsi nahoře a jednou dole, jako na pouti.

Ne, teď už zase nejsem dole. Trénuju ustavičně dál, i když zranění lokte přišlo podruhé a musel jsem se smířit nadobro s tím, že mi světová špička frnkla, že mám tak na páté šesté místo. V sedmaosmdesátém se chystá mistrovství světa ve vzpírání v Ostravě a já právě dosáhnu třicítky. Tam bych se chtěl s reprezentačním tričkem důstojně a v nejlepším rozloučit.“

*

„Mládenče, to se musíš rozhodnout sám,“ udílí rady trenér Duda, je však vidět, že už v duchu nabírá dech k přemlouvání. Jak jinak taky. Miloš Zarembů o prázdninách přivedl do vzpírárny patnáctiletého brášku s postavou pořádného pořízka jako v případě svalnatých ramenáčů Boo–Yaa T.R.I.B.E., ten bez respektu a bez jakékoli techniky popadne činku a vyhodí ji nad hlavu. A je na ní téměř osmdesát kilo.

„Když já se chystám od září do učení na důlního zámečníka na Dole čs. armády. Tam mohu taky hrát hokej.“

„On je brácha do hokeje blázen,“ potvrzuje Miloš.

„Tak proč jsi ho k nám vodil?“

„Sám chtěl se mnou jít. Ze zvědavosti. Víte, my máme doma v Loukách takovou podomácku udělanou činku, kus železa a na něm různé kotouče posbírané u šachty. On to se mnou z dlouhé chvíle zvedá, a tak to chtěl taky zkusit s oficiální činkou.“

„To mu chválím,“ směje se naplno trenér. „Tak co, Oto, jmenuješ se přece tak, plácnem si?“

„Když já bych taky děsně rád šel hrát ten hokej…“

„Že se chceš učit důlním zámečníkem, to je správné. Jenže to bys mohl taky na Dole 9. května. Tam vedle učiliště není zimní stadión, ale vzpírárna. Figuru na sport máš, fortel jakbysmet, tak bychom z tebe vychovali a zanedlouho mohli zařídit dobrého vzpěrače. Doporučuju ti, zkus to.“

V té chvíli klukovského přešlapování na sportovní křižovatce se rozhoduje o všem. Kdyby nebylo léto, kdyby měl naději, že večer si bude rozčileně hryzat nehty při televizním přenosu z mistrovství světa v hokeji, asi by olympijská Moskva nikdy netleskala československému vzpěrači. Jenže ono je léto. Vidí jen tázavý a povzbudivý pohled trenéra vzpírání. Řekne mu: „Tak já to zkusím zvednout ještě jednou.“

Je rozhodnuto.

*

Jazýček vah se konečně zklidnil u číslice 103 a ještě malé čárky.

„Vida, Oto, budeš shazovat. Určitě jsi měl před odletem do Moskvy oblíbenou kachničku a k tomu patnáctku knedlíků,“ směje se spolubydlící Anton Baraniak. Pak vážněji dodává: „Máš na to tři dny, makáči.“

„To je maličkost. Sundat z váhy tři a půl kila. Škrtnu večeře, zajdu si dvakrát do sauny a bude to doma. Když jsem jako bažant měl startovat na mistrovství Evropy v Havířově, muselo jít rychle dolů šest kil. To mě nominovali v devadesátce a ta pro mě byla dávno těsná. Váha do stovky, ta mi sedne.“

„Jak vidíš, nesedne...“

„Jenom nech na hlavě. Říkám ti, že to je maličkost.“

Jsou první den v olympijské vesnici. Všechno citlivě pozoruje, zároveň se snaží nevnímat nic. Jen tep vlastního srdce. A ten musí být na normálu. To tedy musí. Kolik sportovců prohrálo jen proto, že jim chyběl pocit pohody. Strašně důležitý pocit. Kdysi se nedokázal uvolnit, zbavit křeče. To už dva roky neplatí.

Neplatí od doby, kdy poprvé stanul tváří v tvář psychologovi, docentu Machačovi. Kolikrát ve svém okolí zaslechl, že je to hloupost, tahle spolupráce. Vzpěrač je nakonec s činkou sám, musí vlastní síle věřit, psycholog za něj činku od země neodlepí. Jenže nikdo mu nevymluví, že právě pro úspěch toho okamžiku může přiložit důležité stéblo taky meditující psycholog.

Před Moskvou dřel jako dosud nikdy. Často za měsíc nevzpíral až tři sta padesát tun. Jen ať si někdo zkusí přepočítat, kolik to obnáší denně! A ať odečte v každém týdnu jeden den na odpočinkové vynechání. Před takovou tonáží by se musel poklonit i nejsilnější nosič z amerických doků pověstný Pepek Námořník.

Tři týdny před OH cítil takovou formu, že ho až mrazilo. Nepřišel vrchol předčasně? Určitě přišel. Honem pospíchal za docentem Machačem. Aby mu pomohl se vybít. Optimální forma musí přijít až v Izmajlovu. A psycholog mu jako vždycky pomohl odreagovat se optimální měrou…

Šátrá po pokoji, ze sportovní tašky vytahuje magnetofon a pokládá ho na noční stolek. Počkat, ještě pásek, zastrčí do přístroje, mačká knoflík a pokojem se line tichá, uklidňující hudba.

„A jéje, tady se zas bude čarovat. Tak to já jdu radši ven, obhlídnout cvrkot,“ ušklíbne se Baraniak a mizí.

Ten magnetofonový pásek s sebou stále vozí. Původně ho namluvil docent Machač. Pak to vylepšili. Vemlouvavý hlas národního umělce Ladislava Chudíka (primáře Sovy) má sugestivní a podmanivou sílu. Uklidňující hudba se ztišuje, už jenom podmalovává hercova slova:

„…lehněte si klidně na posteli… máte před sebou závody, odpočívejte…, zhluboka dýchejte, ano, tak je to prima…, uzavřete se do sebe… hlava je těžká, záda jsou těžká, ruce jsou těžké, nohy jsou těžké… zaklapněte oči…“

„Ten pásek mě skutečně přivede do pohody. Tichou hudbu střídá stále stejný text, nabádající k relaxování. Jenže on se i tenhle způsob relaxace musí dlouho trénovat. Někteří kluci to v Moskvě zkoušeli poprvé a vůbec to na ně neúčinkovalo. Zatímco já klidně usnul.

Podívejte, já se spánkem míval největší potíže den před závodem, protože marná sláva, nervy jsou na pochodu. Tentokrát vlezu do pokoje kolem jedenácté, dřív to stejně nemělo význam, pustím si pásek a za chvíli krásně spím. Probudím se v půl sedmé ráno, koukám na Tónu, ten taky se mnou ten den závodil. Už měl na sobě dres, bandáže obtočené, koště a už se rozcvičoval, už tam vzpíral. Prostě byl celý vyhecovaný a že jako honem jdeme na snídani, jenže já se otočil na druhý bok a spal dál. Naše soutěž začíná až v pět odpoledne, tak co. Dokonce jsem díky hlasu z magnetofonu usnul ještě čtyři hodiny před startem, kdy už bývá v elentu každý vynervovaný, má závodu plnou hlavu. Prostě připadal jsem si, jako bych ten den nezávodil a ono se ukázalo, že nic lepšího jsem nemohl udělat.“

„Takže vážení, jdem na vážení,“ vybízí s chtěným úsměvem oba naše borce trenér Emil Brzóska. Ota ví, že bude v normě. Při snídani jenom namlsal žaludek několika plátky šunky, které zapil kávou a pak už nic. Už málem vstupuje na váhu, pak říká: „Moment, ještě si odskočím.“ Nemůže tušit, že právě tohle rozhodnutí bude později důležité při boji o zlatou medaili.

Váha ukazuje 99,15 kg. Jen velký favorit Igor Nikitin má o deset dekagramů víc. Jenže Nikitin ho nezajímá. Ani Kubánec Blanco, kterému vduchu přisoudil stříbrnou medaili. O to víc ho zajímá nevypočitatelný Bulhar Asparuchov a maďarský borec Solyomvary, s nimiž se touží porvat o bronz. Páni, takže oni váží míň než on, uvědomuje si na chodbě při pohledu na tabuli. Při nerozhodném výsledku to bude mluvit v jejich prospěch. Jenže proč nerozhodný výsledek? Vzepře prostě víc než oni a hotovo.

„Oto, je dost času, běž si ještě lehnout za plentu na masážní stůl, já tě včas zavolám,“ napůl radí a napůl nařizuje trenér Brzóska. Nemusí ho přesvědčovat. Oba dobře vědí, že k výkonu nepotřebuje dlouhé rozcvičení. Zato se soupeři to zacloumá. Už dávno tréninkově před základním pokusem zvedají sto, stodvacet kilogramů, a ten blonďák z Československa pořád nic. Kolik asi půjde? I tohle je psychologické drama, hra na nervy, žádná brnkačka.

Chodbou proniká potlesk i divácké vzdechy ze sálu. Nechce to vnímat, je ponořený sám do sebe. Těší se na trh, který vyžaduje techniku, rychlost a výbušnost. To je přece jeho disciplína. Konečně stojí na pódiu. Nevnímá hlučící davy v přítmí, vnímá jen činku, na kterou si nechává naložit 175 kg, tedy víc než kdykoliv jindy v životě. Potlesk. Činku dostává nad hlavu s jistotou. Zato pokus o 180 kg nevychází. Konec? Ale kdepak.

Při dalším pokusu se mu daří činku utrhnout, cítí však, že to není ono, že ji příliš rval silou. Ano, je tam. Nebo není?

Při normálních závodech by už dávno činku pustil, neriskoval zranění. Ale na olympijských hrách? Činka ho vytáčí doprava, opatrně posunuje nohy, nevidí ani na světlo, které milosrdně oznamuje: Je to dobré, už můžeš činku zahodit. Svítí? Nesvítí?

Už dobrých patnáct vteřin se svíraný nejistotou takhle kroutí se stoosmdesáti kilogramy nad hlavou.

„Zahoď! Zahoď!“ řvou diváci a doprovázejí ten povyk s výmluvnými gesty.

Teprve pak činku odhazuje.

*

„Nejdřív ke mně přiběhl Franta Škarda, křičel mi do upoceného obličeje, že jsem pro letošek v trhu mistrem světa. Skoro jsem ho nevnímal, myslel jen na to, že sto osmdesát kilo je dobrý základ na medaili ve dvojboji. Já v rozcvičovně po očku sledoval na televizoru u svého prkna toho Bulhara, Maďara a Kubánce, to ano, a vůbec jsem nezaregistroval, že Nikitin dal jen sto sedmasedmdesát a půl. Pak mě napadlo: Když už jsem v ráži, proč nepožádat o dodatkový pokus 183,5 kg, což by byl nově světový rekord. Nebylo to jen takové předvádění, já už v tréninku dostal dobře nad hlavu 185 kg.

Tentokrát se mi to nepovedlo. Zato jsem si strhl celý polštář na levém palci. Ne, při nadhozu to nevadilo, to držíte činku víc na úzko a nějaká ta bolístka vás nesmí rozházet. Nadhoz chce víc síly než trh. Míval jsem dřív dost problémů s výrazem. Co to je? Aha, prostě nejdřív přemísťujete činku na prsa, to mi nikdy nedělalo starosti, pak ji teprve musíte s čistě napjatýma rukama dostat nad hlavu – to se odborně nazývá výraz.

A teď jsem si říkal: půjdeš v nadhozu na základ 205 kg. Ono je to sice o dva a půl kilo víc než československý rekord, ale já na to měl. Hlavně ten výkon měl potvrdit jistotu bronzové medaile. Docent Machač, ano, ten byl v činkárně taky, mě pomohl zklidnit a šlo se na věc.

Řeknu vám, tenhle pokus byl pro mě úplně nejtěžší. Pořád jsem se ujišťoval, že to musím dát, protože pak teprve budu vědět, že celá ta dřina na olympiádu nebyla marná. Zkrátka že to stálo za to. Mučil jsem se, a vyšlo mi to. Potom, těch 210, to jsem dal docela snadno.

Já šel k tomu pokusu s úplnou radostí, radost mě k čince přímo nadnášela, jako playboye to táhne ke slečince, dá-li se to tak specifikovat. Věděl jsem, že když to nedám, nic nepokazím, úkol jsem už přece splnil. Ten pocit byl náramně důležitý. Tak jsem se tedy ocitl na stříbrném stupínku. A najednou jsem viděl šanci myslet ještě výš. Všiml jsem si předtím, jak se Nikitin při druhém pokusu na 215 trápí, že je dost psychicky na dně.

V činkárně mi Emil Brzóska povídá: – Teď bys měl jít dvě stě dvanáct a půl, pojistíš stříbro.

Kdepak, já chci 215, odpovídám. – Uvidíš, že Nikitin tam už 220 nenarve. Emil souhlasil, on vždycky ctil, abych vzpíral prostě to, na co se cítím.

Abych nezapomněl, Nikitin tam opravdu 220 nedal. Přitom už měl z tréninku výkon 235. Jenže trénink je něco jiného a soutěž taky. Tam si musíš strašlivě věřit, nervy, svaly, ctižádost, všechno musí do sebe zapadat. Pověst favorita je zlá, zejména pro nezkušeného borce. Když jsem viděl, jak zvedá činku k prsům, už mi bylo všechno jasné. Pak mu nevyšel výraz. On si myslel, že to tam nějak zatáhne silou, přešel dva kroky a spadlo mu to. Byla to chyba v technice. To se stává. Nu a pak jsem se pro změnu ocitl s činkou na pódiu já. Ten pokus už vlastně všichni doma stokrát viděli při znělce BRANKY, BODY, SEKUNDY.

Viděli, jak jsem se na pódiu kroutil, přešlapoval, už jsem vlastně chtěl činku nejmíň dvakrát zahodit a ještě jsem to udržel. Když jsem nakonec činku upustil, nebyl jsem si jistý, jestli je ten pokus platný. Teprve až jsem se otočil dozadu, potvrzovala tři bílá světla, že jsem olympijským vítězem. A to je vlastně všechno.“

*

Bílomodrý autobus zastavuje v olympijské vesnici dlouho po půlnoci. Ani pak se dveře na jeho pokoji netrhnou. Usíná, když už načepýření vrabci dávno vítají nový slunný rozbřesk. A probouzí ho hlad. Hodí na sebe tričko a tepláky, ještě rozespalý spěchá na snídani. Jenže…

„Tavaryšč Zaremba, Herr Zaremba, Oto, Otíku, nezdržím vás, jen mi dejte pět minut.“ Těch pět minut se protahuje do alelujá. Z 5 na 15 minut dojmů a pocitů. Další čtvrthodinka a další… Marně hledá ústupovou skulinu mezi novinářskými mikrofony a bloky.

A tak se stává, že místo na snídani dorazí do jídelny olympijské vesnice – k obědu.

Ono je to vlastně jedno, protože žaludek jako by teprve teď prožíval všechny vypjaté chvíle soutěže. Prostě nepřijímá.

Možná kdyby byla při ruce oblíbená kachnička se zelím a k tomu s kopcem knedlíků…

Ale to už si od té chvíle dávno stokrát vynahradil. O tom nepochybujte.

*

Tohle všechno dovedl Zvonimír Šupich zapsat pro nehynoucí oslavu našich průbojných mladých do jediné knihy v roce 1986, která se tak stává poctou pro každodenní námahu a časté odříkání zde zveřejněných, nebo těch, co pro zapsání svých rekordů třeba teprve ladí formu. Sláva vítězům a čest poraženým. Naděje umírá poslední. S chutí do toho, půl je hotovo. Genius s tváří hezouna je jako smíšek Asterix, který si nebere servítky… když má našlápnuto, má prostě našlápnuto. Magické pořekadlo pro národ ale i pro více národů známe vesměs všichni, to zůstává stejné: V jednotě je síla, sestry a bratři, společně jako jin a jang. Lidi by v 21. století mohli vyspět a potom získávat více, kdyby ctili to základní, že v jednotě je síla.