Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 25.1.
Miloš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Naše město
Autor: oveckovna (Občasný) - publikováno 25.10.2012 (13:48:11)

Musím se přiznat, že co do uspokojování jejích duchovních potřeb, jsem byl v podstatě impotentní. Proto se mohla, vzhledem k povaze našeho seznámení, cítit podvedená. Společnost nejrůznějších umělců, bohémských básníků především, vyhledávala v excesivní míře. Tvrdila, že je pro ni výzva odhalovat v jejich kryptických dílech hlubší pravdy o životě, jež nelze běžným jazykem vypovědět. Naneštěstí tam, kde se ona nořila do hlubin estetických prožitků s až náboženským zanícením, já se skrývaným zahanbením nacházel jen plytké kaluže, banality ukryté pod nánosy vzletných metafor a velkých slov. Vzpomínám, jak mi na posledním čtení, na které mě s sebou vzala, vytryskly slzy ve snaze zadržet smích, když velevážený pan básník s obřadní naléhavostí pronesl slova: „Děti odbíhají po jídle do zahrad a ovoce je každým rokem sladší.“ Byl jsem nařčen z diletantismu a ignorantsví, když jsem si dovolil poukázat na to, že se jedná pouze o eufemismus pro hnojení dětskými bobečky. Ještě tu noc se jí povedlo tuto žijící legendu našeho města a milujícího dědečka armády vnoučat svést. To nebylo samo o sobě nijak zajímavé. Kdykoliv si umanula, že se vyspí s nějakým mužem či ženou, vyspala se s ní nebo s ním, ikdyž se jednalo o jednoho z těch vzácných lidí, jimž se v našem městě dařilo žít podle nějakých morálních zásad. Ovšem tuto konkrétní noc jednala nezvykle emocionálně. Chvíli jsem se dokonce domníval, že by jej mohla milovat, aniž bych podlehl žárlivosti, která v našem vztahu měla zvláštní místo. Byl jsem téměř stejně jako ona zklamaný, když se ukázalo, že je schopná milovat pouze jeho slova. Snad měla přece jen pravdu, že se v nich ukrývají mě nedostupné hlubiny, pokud v ní dokázaly vyvolat ten zmrzačený cit.

Neschopnost někomu patřit byla pro naše město symptomatická. A tento patologický rys se zrcadlil v mezilidských vztazích na všech úrovních. Snad protože jsem nebyl domorodým obyvatelem, vybrala si mě. Ať je to sebevíc domýšlivé tvrzení, jsem přesvědčený, že v našem setkání spatřovala – nebo se o tom alespoň snažila sama sebe přesvědčit – kus čisté životní osudovosti, která se pokládala v našem městě za vyhlazenou. Zprvu se snažila náš vztah hýčkat a chránit jako zvíře, jehož druh byl považován za dávno vyhynulý. Přestože od začátku mi říkala, že až se do ní jednou zamiluju – a že se tak s jistotou stane – bude to konec. Moje láska k ní prý zničí náš vztah. Pletla se a já jsem to celou dobu věděl. Před ní jsem miloval tolik, že pro ni ani pro žádnou jinou už ve mně nezbyl dostatek toho citu. Konec tedy přišel ve chvíli, kdy si uvědomila, jak se mýlila.  Nesnesla vědomí, že je pro mě to stejné, co já pro ni. Přestože příčiny naší neschopnosti mít s někým oboustranně sdílený hluboký cit, byly tak rozdílné – alespoň co můžu usuzovat podle toho mála, jež mi byla ochotná ze svého životního příběhu odhalit. Snad bude stačit, když prozradím, že společnost starších mužů vyhledávala s až chorobnou dravostí a nebylo to tím, že by ji přímo fyzicky přitahovali. Ona chorobnost nespočívala ani tak v tom, že se chovala, jako byla jejich malá zlobivá holčička (Častokrát jsem z jejího pokoje slyšel, jak sama na sebe v zrcadle polohlasně štěká: „Ty jedna zlobivá holko!“), ale v její schopnosti přivést je až na pokraj šílenství, kde se z nich stávali nesvéprávné chomáče pohlavnosti, aby je ve správnou chvíli jedním mocným odvržením rozdrtila. Její dětská křehkost ostře kontrastovala se sílou ran, které dovedla tak nesmiřitelně zasadit. Byla tedy snad právem přesvědčená, že její jedinečnost spočívá právě v její neodolatelné kráse a všepohlcující osobnosti, které v okamžiku propadne na věky bez výjimky každý. K jejímu neštěstí měla v tomto svém sebepojetí pravdu. Na vlastní oči jsem viděl, jak se muži v její společnosti mění ve zpocenou zeleninu; předhánějí se v tom, kdo z nich má platinovější platební kartu; a div už se neshánějí po architektech, kteří by pro ni navrhli ty nejokázalejší paláce, jaké by bylo možné si představit s Iq sežehnutým vařící krví. Byla zvyklá, že v lidech bez rozdílu vzbuzuje napotkání lásku, přestože otevřeně odmítala jakékoliv její opětování. Pochopil jsem tedy, když se rozhodla vyštvat mě ze svého života. Neměla na výběr, protože pocit vlastní bezmezné jedinečnosti, bylo to jediné, co ji dělilo od spáchání sebevraždy. V době našeho vzájemně nezdravého soužití, jsem od jisté doby preventivně udržoval množství nejrůznějších tabletek v tubách a platech v mezích slučujících se se životem, kdyby mělo dojít k jejich pozření. Chtěl bych věřit, že mým odchodem toto nebezpečí pominulo. Seděla tehdy jenom v kalhotkách u toaletního stolku a před zrcadlem si vyčesávala vlasy. Položil jsem jí ruku na rameno, políbil ji na obnažený krk a zeptal se, kam se chystá, přestože jsem to věděl stejně dobře, jako jsem věděl, že by mi to sama do očí nikdy nedokázala prozradit. A ona, aniž by se na mě podívala, řekla: „Chci, abys odešel,“ vždycky dávala obzvláštní důraz na chci, aby bylo všem jasné, že to, co se má uskutečnit, je právě její vůle. Když jsem se otočil a šel ke dveřím, že ji nechám o samotě, upřesnila svůj požadavek: „ Až se vrátím, nechci, abys tady už byl.“ Nechal jsem ji tam a odešel si zapálit cigaretu na balkon. Kouřil jsem a přemýšlel, u koho bych mohl, alespoň dočasně zůstat, když se ke mně přihnala s hysterickou zběsilostí sobě vlastní: „Jestli´s mi nerozuměl, tak jsem po tobě chtěla, aby ses sbalil a vypadnul. Nechci tě už nikdy vidět!“ Moje netečná odpověď, že jsem ji pochopil a její vůli beze zbytku vyhovím, „ale že do rána mám přece jenom ještě trochu času na cigaretu“ ji ještě víc rozběsnila. Vyrazila mi z ruky cigaretu a plivla na mě. Mé klidné přijetí vyhnanství z jejího života pro ni totiž bylo smrtelnou urážkou. Byla to ode mě další rána její bohorovnosti, s jakou ji všichni ostatní poslušně uctívali a každou vteřinu její přítomnosti hltali jako manu. Stal jsem se pro ni tím nejzavrženíhodnějším heretikem a potřebovala mi dát na srozuměnou, jak divoce mnou pohrdá. Vyposlechnul jsem si tedy shrnutí všech jejích štvavých urážek, kterými mne v posledních dnech tak často častovala, a ještě jednou jí vyhověl. Zfackoval jsem ji, vtáhnul dovnitř a povalil na zem. Vzpouzela se a škrábala jen tolik, abych ji nemusel pustit. Potřebovala to jako katarzi. Když si pak si pak s předstíranou ublížeností a odporem natáhla kalhotky, neřekl jsem jí, že není nic víc, než malá kurvička, protože jsem si uvědomoval, kolikrát už to musela slyšet od mužů, jimž se odepřela. Přes všechno její opovržení vůči mně jsem ji měl rád. Ať to zní jakkoli chorobně, byla něco jako mé dítě. A na rozdíl od jejího chování vůči všem ostatním mužům, byl tento rys našeho vztahu pravděpodobně to nejskutečnější a nejryzejší, co jsme měli.

Chápat výraz „naše město“ tak, že nám patřilo, nebo ještě hůř – v tom povrchním slova smyslu – že jsme v něm prostě žili, by bylo hrubě nepřesné a zavádějící. Naše město to bylo právě proto, že naše vzájemné vztahy byly zmrzačené onou neschopností oddat se, náležet jeden druhému.



Poznámky k tomuto příspěvku
holger (Občasný) - 25.10.2012 > Místama dost zajímavý, cumbajšpíl: Kdykoliv si umanula, že se vyspí s nějakým mužem či ženou, vyspala se s ní nebo s ním, i když se jednalo o jednoho z těch vzácných lidí, jimž se v našem městě dařilo žít podle nějakých morálních zásad...  Neměla na výběr, protože pocit vlastní bezmezné jedinečnosti, bylo to jediné, co ji dělilo od spáchání sebevraždy...
Doporučil 
<reagovat 
Mbonita (Občasný) - 25.10.2012 >
Doporučil 
<reagovat 
tesilDDR (Občasný) - 25.10.2012 > Zdá se, že je to celistvé. S chutí si to zítra přečtu. Ale jedno nechápu. Má li to tuhle odstrašující délku, proč jsem byl přiměn k pozornosti až náhodně holgerovým výsekem? Nakopat prdel je potřeba v prvních dvou větách, jinak se dovnitř málokdo pustí. Morálně tento postup neobhajuji, je ale dneska nezbytně nutný.
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 26.10.2012 >

takéto veci mám rada

(podobný štýl s alexandrijským kvartetom, možno si nečítala, dobré čítanie a tvojim písmenkám podobné)


Doporučil 
<reagovat 
jindrall (Občasný) - 26.10.2012 >
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 31.10.2012 >

pro publikování na internetu je nezbytnou součástí také určitá "estetická úprava" aby to bylo tak říkajíc "user friendly" nebo-li čitelné - tzn. udělat ten text členitější, odstavcoidní adt... viz tesilDDR.

 


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter