Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 16.5.
Přemysl
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Představím tě své rodině
Autor: pomerančová (Občasný,Redaktor) - publikováno 25.10.2012 (21:52:02)

 Do křižovatky vběhla černá kočka.
Jakub zaklel, ale zároveň podvědomě uhnul, aby ji nesrazil. Z protější strany se blížil kamión a Jakub přidal plyn, aby stihl z křižovatky vyjet.
Když byl v bezpečí za ní, znovu se mu vrátily myšlenky k Daně.
Ta...! Musela to takhle zkazit? Co si o sobě vůbec myslí?! Pí.a jedna!

Znovu ji uviděl, v bílých volných šatech s rozpuštěnými vlasy do pasu, jak ho vítá a pak mu trochu nejistě, ale odhodlaně říká: „Mám pro tebe překvapení. Dnes tě seznámím se svou rodinou.“

(Nepříjemně ho to zaskočilo. „ S rodinou? Proč? Kurva, copak ses zbláznila?!“)

A potom její němý, zaskočený pohled, oči rozšiřující se bolestným údivem, když pokračoval: „S rodinou? V žádným případě! O co ti jde? Copak nám takhle není dobře? Proč to chceš měnit?“
Takhle znamenalo to, jak to fungovalo už půl roku. Přijel, v pátek hned po práci. Společný víkend ve dvou. Dobré jídlo (vařit tedy uměla skvěle), sex, odpočinek.
Nechtěl víc. Ne s touhle holkou, která sice byla milá a spolehlivá, ale nebyla hezká. Ne dost, ne tolik, aby ji pustil dál do svého života. Myslel si, že to chápe. Že ví, kde je její místo. Oboustranně výhodný vztah. A najednou tohle:  Seznámím tě se svou rodinou.
. Kurva!
 

Přejel koleje.

Koleje? Rozhlédl se a zaklel. Někde musel špatně zahnout, tuhle cestu nepoznával.
Vpravo se podél cesty táhl les, vlevo pole. Žádné domy v dohledu, jen ta úzká cesta mezi lesem a polem bůhví kam.
Zpomalil a rozhlížel se, hledal místo, kde by se mohl otočit. Nic. Cesta byla příliš úzká. Nikde žádná odbočka. Zaklel a znovu přidal. Nejspíše bude muset vydržet až k nejbližší křižovatce. Co se dá dělat.

V lese napravo se začínalo šeřit.
 

Znovu si vzpomněl na Danu.
„Jak jsi mohl? Všechno jsi zkazil! Věřila jsem ti!“ Nehezká tvář pláčem ještě zošklivěla.
„Podívej se na sebe! Snad sis vážně nemyslela, že bych si tě chtěl vzít? Zrovna tebe?“ vypálil a utekl před dalšími výčitkami.

Když zavíral dveře, zahlédl v jejím pohledu něco, čemu nerozuměl. Něco nebezpečného.

Říkala něco? Vyhrožovala?

Ne, nesmysl. Taková není. Vybavil si jiný pohled, pohled přetékající rozkoší a slova: “Nejlepší co jsem kdy...“ Za týden nebo dva ji zavolá. Nejlepší!. Bude mít dost času si rozmyslet o co přichází. Ještě ráda se mu omluví. A na ten nesmysl s rodinou zapomene.

Pole vlevo skončilo a nahradil ho taky les. Úzká cesta se každou chvíli kroutila. Měl pocit, že po ní jede už celé věky.

Nesmysl! Tohle je Polabí, lidi na každém kroku. Vyjedeš z města a už vjíždíš do vesnice, Tady nejsou pustá místa, uvažoval.

 

Stmívalo se a cesta se pokryla stíny. Měl bych zpomalit, napadlo ho, zatímco sahal do kapsy pro cigarety. Mohl bych vletět do nějaké díry. Co to bylo? Jakoby motor zakašlal. Jakub chvíli soustředěně naslouchal, pak, uklidněn pravidelným zvukem motoru, si vzal cigaretu z krabičky, vložil ji do úst a sáhl pro zapalovač.
V tom pravé kolo pořádně drnclo, pak levé, auto se zhouplo a poskočilo a Jakubovi vypadla cigareta ze rtů.
„Sakra!“ pevně sevřel volant a pátral po dalších možných dírách.
 

Motor zakašlal a ztichl.

Ku...!“

Otočil klíčkem. Nic. Znovu. A znovu. Nic! Vzteky uhodil pěstí do palubní desky.

„Co s tím krámem je?!“

Zapálil si novou cigaretu, vykouřil ji a pak to zkusil znovu. Ale auto jako by bylo mrtvé.

Co teď?“

Sáhl po mobilu. Žádný signál. Zvažoval možnosti. O pomoc se nedovolá. V motorech se nevyzná a i kdyby, je už docela tma. A, samozřejmě, nemá baterku. Vystoupil z auta.
Zkusím popojít a najít signál, pak se uvidí. Při nejhorším půjdu pěšky zpátky.

Ale to se mu opravdu nechtělo.
Obcházel auto. Vpravo na chvíli naskočila jedna čárka signálu, pak zase zmizela. Pár dalších kroků doprava a zase. Zakroutil hlavou a vydal se napravo mezi stromy. Jen pár kroků... zavolám asistenčku... Signál se objevoval a mizel. Dalších pár kroků. Ještě. Zkoušel se otáčet s mobilem dokola. Už ho skoro mám! Pak se ohlédl zpátky k cestě a podlehl chvilkové panice. Neviděl ji.
Musím se vrátit!
Pár kroků jedním směrem, pak druhým. Stromy vypadaly všude stejně. Kudy?
Ulomený strom na dohled se náhle pohnul.
Nebo?

Vlastně to vypadalo spíše jako lidská postava. Ano! Nepřemýšlel, odkud se ten někdo vzal. Rozběhl se přímo k němu.
Ten někdo vypadal při bližším pohledu dost zvláštně, i když k němu stál zády.
Oblečení od hlíny, plné jehličí, mechu a větviček, beztvarý klobouk. Nějaký bezdomovec?
Nevadí, určitě to tu zná.
„Halo, halo vy tam!“

Hm, neotočil se. Možná špatně slyší.

Došel až k němu. Neznámý si něco nepřetržitě mumlal.

Hej, potřebuju....“ natáhl nejistě ruku k jeho rameni.

A v tom se ten muž prudce otočil, zavřeštěl a zároveň zaútočil něčím dlouhým, snad holí.

Jakub jen tak tak uskočil.

Hej, nerozčilujte se, jen mi řekněte...“

Nové zavřeštění a další útok holí. A znovu.

Zcuchané vousy kolem mužových úst. Žhnoucí oči. Ječení.

Ten cvok to myslí vážně!
Jakub se dal na útěk.

Bolestivě zakopl o kořen a vzápětí mu přes obličej šlehla větev. Už asi posté. Lapal po dechu a měl pocit, že každou chvíli upadne.
Zastavil a napjatě poslouchal. Nic. Žádné vřeštění ani zvuk pohybu.

Utekl jsem mu, pomyslel si s uspokojením, zatímco popadal dech a nabíral síly.

Pak se rozhlédl, kudy dál. Na všech stranách stromy. Vybral si tu, kde se mu zdály přeci jen trochu řidší, a vyrazil. Po chvíli se opravdu rozestoupily a Jakub vyšel na mýtinu.

Co to...?
 

Uprostřed mýtiny obrovský strom a pod ním hořel oheň. Nikde nikdo.
Zbláznil se někdo? Je to toho cvoka? Jakub opatrně popošel blíž. Strom byl ověšený nějakými věcmi. Došel až k němu – svazky suchých rostlin, kosti zvířat, něco jako amulety... pod stromem hromádka kamenů a další kosti. Nikdy nic takového neviděl. Zavrtěl hlavou.

Měl by ten oheň uhasit?

Ne, zavrtěl hlavou, nic mi do toho není. Prošel kolem na druhou stranu paseky. Raději pryč.
Na další pasece, na kterou narazil, uviděl skupinku několika žen.

Dlouhé vlasy, volné šaty, tancovaly v kruhu, zaujatě, porád stejnám tempem..

Co je tohle za místo? Všichni se tu zbláznili?

Hej,“ zavolal na ně, „hej!“

Nejdřív to vypadalo, že neslyší.

Pak naráz ustaly v pohybu a otočili se k němu. V pološeru vypadaly jejich obličeje děsivě, skoro jako holé lebky. Otevřely ústa. Odraz zubů. Vztáhly k němu ruce a syčivě spustily:

Tak pojď, zatancuj si s námi. Pojď, přidej se k nám. Ukaž jak umíš tancovat!“

Jejich ruce připomínaly větvě.

Je to sen? Probudím se? napadlo Jakuba.

Ženy se pohnuly směrem k němu a vypadaly nedočkavě. Tak nějak hladově.

Jakub se probral z omámení a začal couvat zpátky do lesa.

Ženy se rozkřičely a zrychlily.

Pojď! Chceme tě!“

Jakub se dal na útěk.

Nevěděl jak běžel dlouho. Nepřemýšlel kudy. Les ho mátl a stavěl mu do cesty překážky.

Měl toho dost. Už nemůžu, už dál nemůžu!

Zastavil.

Nevím co se tu děje., ale už nemůžu.

Je to nějaký test. Pokus. Skrytá kamera. Usnul jsem u Dany a tohle se mi zdá, běželo mu hlavou.

Dala mi něco do čaje. Probudím se. Probudím se!!!

Ale neprobudil se.

Pořád byl v lese, lapal po dechu, v boku ho píchalo, nohy měl okopané od kořenů a tváře poškrábané od větví.

A všude kolem stromy a tma.

A pořád ani netušil kudy ven.

Další mýtina. Uprostřed seděl někdo na pařezu. Někdo drobný, ve světlých šatech a s dlouhými vlasy. Žena? Nevypadala nebezpečně.

Opatrně se přiblížil

Nebyla to žena, ale velmi mladý chlapec v něčem jako noční košili. Vlasy měl světlé.

Vypadá jako z Alšových obrazů, napadlo Jakuba a v tu chvíli k němu chlapec promluvil.

To byla velká chyba!“ řekl příjemným hlasem.

Co? Cože? Jaká chyba?“

Chlapec mlčel.

Zabloudil jsem. Já jsem jen zabloudil.!“ pokračoval Jakub. „Můžeš mně pomoct dostat se odsud dostat? Ven z lesa?“

Můžu tě dovést přímo k tvému autu“, přikývl chlapec. „Ale nebude ti to k ničemu!“ dodal stále stejně příjemným hlasem.

Jak...? Ty víš...? To je jedno, ano, k autu, doveď mě tam, prosím!“

Dovedu tě k autu, když mi dáš svůj amulet!“

Amulet? Myslíš tohle?“ dotknul se Jakub přívěšku na krku, který mu dala Dana asi před dvěma týdny. Byl vyřezaný ze dřeva a zavěšený na kousku kůže. Jakub podobné věci zrovna nemusel, ale bylo jednodušší si ho na návštěvu k Daně brát, než vysvětlovat, proč ho nenosí.

No co, kdyby se ptala, řeknu že jsem ho prostě ztratil. To se může stát, když člověk zabloudí v lese.
„Tak jo, dám ti ho, jen mi ukaž cestu!“

Jakoby na chvíli zahlédl Daniny oči...

Potřásl hlavou.

Nejspíš už mi přeskakuje. A není divu, v tomhle divném lese.

Chlapec se pomalu zvedl z pařezu, na kterém seděl.

Tak pojď, když chceš,“ skoro zazpíval. „ Ale stejně ti to nebude k ničemu, varoval jsem tě.“

A zamířil k levému okraji mýtiny.

Jakub ho následoval.


 

Vyšli z lesa na silnici rovnou k Jakubovu autu.

Chlapec, který celou cestu mlčel, natáhl ruku ke Jakubovi a řekl:

Tak jsme tady. Dej mi ten amulet!“

Jasně, jasně!“ Jakub ho rychle sundal z krku a podal do nastavené dlaně.
„Děkuju, děkuju, můžu ještě něco?“
Ale to už byl chlapec na cestě zpátky do lesa.

Na kraji se ještě na chvíli zastavil, pootočil se ke Jakubovi a pronesl:

A tohle byla další!“

A pak zmizel ve tmě mezi stromy.


 

Jakubovi to bylo jedno. Hlavně, že má zase svoje auto. Že mu to auto nikdo neukradl. Že je na silnici. Pryč od všech těch cvoků,

Nasedl a zkusil otočit klíčkem. Motor naskočil napoprvé.

Paráda! Jedem! Přišlápl plyn a vyrazil dopředu. Jen co to půjde, se otočí. A hurá zpátky k lidem.

A hele! Les najednou po obou stranách zřídnul, přešel do louky a přímo před sebou uviděl Jakub nějaká stavení.

Vesnice, pomyslel si. Hospoda. Třeba bude ještě otevřená.

Silnice ho zavedla přímo mezi krajní domy a pak uličkou mezi nimi na náves. A dál nevedla. Obkroužila obrovský strom uprostřed návsi a vracela se zpátky.

Jenomže tam, kudy přijel, byla teď obrovská, zavřená brána od domu na jedné straně k druhému.

Jakub, zaklel, zabrzdil a vystoupil.

Copak se vesnice zavírají?

Průchody ve městech, pasáže, soukromé pozemky, to ano, ale vesnice? A jakto, že jsem tu bránu neslyšel?

Vydal se zpátky přes náves kolem toho stromu, měl pocit že před tím zahlédl v nějakém stavení světlo.

Když míjel strom, otřásl se. Déjà vu. Strom byl ověšený svazečky sušených rostlin a zvířecími kostmi.

Jediná cesta z vesnice byla zavřená. Domy obklopující náves navazovaly jeden na druhý.

Pak se otevřely jedny dveře. Druhé. Další.

Na náves vycházely postavy v pláštích a s – no to snad ne – se zapálenými loučemi.

Blížily se. Tiché a hrozivé.

A pak z jednoho domu napravo vyšla Dana, a řekla podivné jasným hlasem:

Tak se přeci jen poznáš s mou rodinou.“



Poznámky k tomuto příspěvku
tuik (Občasný) - 25.10.2012 > Skvely! Mohla bych to rozebrat, ale Ty vis asi dobre, co a jak funguje:) Vyborne cteni na dobrou noc;)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 26.10.2012 > pekne
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 31.10.2012 >

jsem čekala, že dojede jako duch na hřbitov :)


<reagovat 
Michelle (Občasný) - 19.11.2012 > Brrr, z města budu vyjíždět už jen se zbraní
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
lada34 (Stálý) - 3.3.2013 > Strašidelně perfektní.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný,Redaktor)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter