|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
III
Ráno se poručík O´Neil probudil před svítáním. Protože spánek v sedě není zrovna pohodlný, bolelo ho celé tělo, a hlavně za krkem. Odněkud z východu zase štěkaly kulomety, stálá zvuková kulisa frontových linií. Opláchl si obličej ve studené vodě a vyšel ven. Mraky byly oproti předešlým dnům výš a už se z nich nesypal sníh. O půl hodiny později stála na malém náměstíčku nastoupená rota vojáků. Jeden ostřelovač, několik ženistů-pyrotechniků, dva kulometčíci a zbytek vojáci s puškami. Typický fronťáci, pomyslel si O´Neil, odrbaní, fousatí, neupravení, nestojí v pozoru. Ale až na to přijde, budu se na ně moct spolehnout. S touto myšlenkou se před dvoustup postavil čelem a nahlas řekl:
„Jsem poručík O´Neil. Budu vám velet při zaminování mostu a jeho následné obraně. Nečekejte procházku růžovým sadem, dámy. Čelíme tomu nejlepšímu, co skopový hlavy maj.
Za půl hodiny odchod. Všichni budou tady nastoupeni a nádobíčko budete mít sbalený a v pořádku. Jasný?“ Vlna souhlasného zamručení se vytratila na pozadí neúnavné, ale zatím vzdálené střelby.
„Dobrá. Rozchod!“ zavelel poručík a dodal:
„Seržante, vás čekám za deset minut u sebe.“
„Rozkaz, pane.“
O´Neil vyndal dalekohled a rozhlížel se po okolí. Evropa... divná země, pomyslel si. Jo, doma v Texasu by se z takovýhle zimy zbláznili. Při té myšlence se pousmál.
Netrvalo dlouho a zavalitý seržant stál plně vybaven před svým nadřízeným a krátce zasalutoval.
„Tak jsem tady, pane“
„Hm. Až dorazíme k mostu, chci abyste dohlédl na vybudování kulometného stanoviště na jeho východním konci. Sežeňte mi tam taky pár moždířů a nějakou bazuku. Já budu dozírat na správné umístění náloží. Jasný?“
„Jo, jasný.S tou bazukou nevim jak pochodim. Víte, máme jich tu málo a major se jich možná nebude chtít vzdát...“
„Dobře. Co chlapi? Znáte je líp než já, jak na tom jsou?“
„Nic moc, pane,“ odpověděl poddůstojník a uplivl kus žvýkacího tabáku, „chystali se na docela fajn Vánoce a místo dárků dostali tendle průser.“
Poručí neodpověděl. I on se docela těšil na balíček z domova. Teď na něj ale nějak neměl chuť. Venku se začali srocovat vojáci jeho jednotky. Pomalu vyšel ven, následován seržantem, upravil si pouzdro s pistolí a zavelel poklusem v klus. Hlouček se, nikoli předpisově, začal přesouvat k cíli. Netrvalo dlouho starý kamenný most se hemžil vojáky v kabátech snad všech odstínů zelené.
„Miky, Rogere, Tomasi, kde ste s těma zatracenejma pytlema?! Hééj, slečinko, hejbni s tím kulometem! Jedu, jedu, todle nejni piknik!“ řval seržant na svoje muže a očividně to pomáhalo. O´Neil se zatím, nakláněl přes okraj mostu a sledoval dva pyrotechniky, přivázané kolem pasu za lana, jak přikládají nálože na pilíře.
„Jeden máme“, volali zespoda, „teď nás vytáhněte.“ Čtyři vojáci táhli za provaz a postupně pomohli oběma kolegům dostat se zpět na most.
„Teď ještě druhý pilíř, pane. Ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. Ten most je strašně masivní, možná dáme i dvě nálože mezi pilíře pod mostní konstrukci.“
„Schvaluji“, odpověděl poručík a pohladil staré kameny. Kolik válek už tenhle most viděl, ptal se sám sebe, a pak přijdou úplně cizí lidi do války, která není jejich, a jen tak, kvůli pár tankům, ho zničí. Rychle zahnal ty myšlenky a šel zkontrolovat práce na obranném postavení.
Na východě nepřestávaly dunět výbuchy a štěkat hlavně kulometů.
|
|
|
