(IV)

Ach, jaké schéma asi historikové

později vybudují, jaké ústřední linie vymyslí,

aby dodali téhle kaši (co nám nechutná) nějaký smysl!

(Z dopisu, 1940)

PORÁŽKA FRANCOUZŮ

Z obsažné pošty, kterou dostával, se Saint-Exupéry dovídal o myšlenkové konfúznosti své doby, o zmatku mládeže, potýkající se s mystickým babylónem, zbavené vůdčí linie víry a ohrožené ze všech stran.

Od vypuknutí války vášnivě usilovat stát se znovu plnohodnotným pilotem. „Čím bych to byl, kdybych se neúčastnil (ve vypjaté době)?“ Po návratu ke své výzvědné letce zjišťuje, že je nedostatek letounů a těch pár kousků, které létají, že má trestuhodné nedostatky.

Život u letky mu navrátil osobní uklidnění, ale jeho pohled na život se tím nestal optimističtějším.

„Těžce mi leží na srdci nesmírná absurdnost naší pomatené doby. Je to vskutku pořád totéž: cílem jsou prachy a současná doba není „myšlena“, protože za posledních sto dlouhých let se všechno vyvíjelo přespříliš rychle a myšlení je zažívací zvyk i proces příliš pomalý. Jako kdyby fyzikovi předhodili naráz a v jedné změti známé fenomény rozšířené o dvacítku dalších desetinných míst a tisíc fenoménů nových v bonusech: problém by mu přerostl přes hlavu. Muselo by se čekat celá staletí, než by se naskytl člověk, který by po určité době pomalého trávení založil novou řeč a uspořádal (učesal) ten pocuchaný svět. Matematická fyzika by ztratila řád, hahaha. Je to všechno nesmírně hořké a nemáme mnoho možností, jaký postoj zaujmouti: buď se stát páně Hitlerovým otrokem, nebo to zásadně odmítnout. Ale odmítnout i se vším rizikem vůči svému zdraví. A v tichosti. Do rozhlasu krafat ani nechci, nemůže-li člověk lidem nabídnout něco jako vznášející se perutě bible, je to nevkusné. A rizika odmítnutí jsem na sebe vzal: potřeboval jsem jen přejít závoru na čáře, abych dobře pocítil, čeho se vzdávám. Svobody. Tepla milujícího těla. A možná života. A říkám si, proč. A je to stejně hořké jako pochybovat v náboženské víře. A nejspíš stejně plodné. Právě taková nepřijatelná kontradikce nutně vede k vytváření pravdy…“ (Z dopisu, jaro 1940).

Ministerstvo letectví bylo tehdy nové, bez tradice, Saint-Exupéry tam docházel a měl své hlavní důvody pochybovat o schopnosti fungování jeho úřadů a o pořádku, který tam panoval.

Reagoval na tu spoustu nedbalosti, nepoctivosti a také hlouposti rozhodnutím jednat. Narážel však na bariéru nepochopení generálů. Těžko se mu mohlo dostat sluchu od konformistů, přesvědčených o své vlastní pravdě dané logikou (jako zákony máte stanoveny logikou přeci) a jistých si vítězstvím, protože jsou silnější!

„Neschopnost nás všechny štve jako něco osudového,“ napsal tehdy. „Stavíme proti nepříteli jednoho muže místo tří, jeden letoun proti deseti či dvaceti, jeden tank proti stu.“

Nepřítel měl tenkrát na zkáze posádek doopravdy menší podíl než poruchy strojů. I Sant-Ex je trochu moc rozčilený, když poprvé vzlétá do deseti tisíců metrů, přestože řídící páky ve vysokých výškách zamrzají a seskok padákem je pro něj nemožný kvůli zlomenině v rameni. V jednom dopísku psaném u letky vyobrazil okamžik za okamžikem smrt zubatou, kterou o čtyři měsíce později k velké ztrátě lidstva sám potká na trase.

„Jakmile se člověk zbaví toho přízraku, je to řemeslo jako každé jiné. Létat v deseti tisících metrech nebo vyplétat pohodlné židle… jakmile je přízrak jednou mrtvý; poznal jsem to pokaždé. Při nočních letech s poštou. Když jsem spadl do moře. Když jsem umíral krutou žízní. A Daurat. Daurat neučil muže odvaze: nutil je potírat a zabít přízraky. Pověděl jsem to už v Nočním letu. Ano, je to tak, existují jen dramata společenská, milí přátelé na facebooku. Dramatické je pouze nemocné dítě, dramatický je pouze ten druhý. Člověk sám o sobě nikdy není a nebude dramatický. Vzletí prostě do deseti tisíců metrů, vybuchne a nedýchá. Kdežto ten druhý: do jeho kůže vrazit nikdy nemůžeme. Je to území bez hranic. A malá dívenka, které je zima, způsobí víc bolesti než porucha topení padesáti stupních mrazu. Vím, co je zima, vím, co je žízeň, vím, co je nejistota. Ale jen zima, žízeň, nejistota těch druhých. Ale proč vlastně ta touha, brát všechno na svá udatná bedra. Jednou je tělo sebou samým, tělem, které miluje, které někde u ohně vychutnává přichystané špekáčky a pak klid večera, balí se k spánku do přikrývek. A umí se usmívat. A pak se najednou odpoutá od sebe sama a je to už jen nástroj a člověk je odvádí do práce jako dobytče (dnešní hnusné doby). Srozuměný s tím, že to bude třeba na porážku. Nebo že je nechá usmažit a upéct, jako se to stalo předevčírem s těly jeho kámošů. Neboť tělo už je jenom dobré nářadí a pro Hitlera vercajk.

A je také dvojí pocit: třeba ten smutek dnes večír. Melancholické snění o tolika oázách, jež se zaklapnou. Stačí jediný bleskový messerschmidt a naráz vzplanete jak strom bohatýr. Nejdřív tichý vertikální skluz a pak to vyrazí z čirého nebe. Nebe je čiré, kámo. Ten, co se z oněch tří jediný zachránil padákem, neviděl vůbec nic, jenom že se mu rázem roztříštily palubní vynálezy moderní techniky. A potom oheň jako kručení v břiše afričánka, podzemní práce ohně. Oheň, který se zmocňuje vlády. V tu chvíli opustil svůj dům. Domovinu drahou. A já samozřejmě také nejsem ohnivzdorný. A budu možná muset zlikvidovat ještě poslední přízrak. A srdce se mi z toho trochu svírá melancholií. Člověk myslí na přepych. Na visuté zahrady, které jsou pro mě tak trochu obrazem přepychu. Správně, nemají v sobě smítko plevele. A potom myslím na tělo. Na vůni těla, jež člověka rázem chytne za srdce. Ale zároveň ten druhý pocit, pocit, s nímž se opět setkám zítra. Až budu pohroužen v čin. Tělo je už jen cosi jako prostředek a mnoho na něm nesejde. A pro tělo dramata neexistují.“ (Z dopisu, jaro 1940.)

Klid, jehož dosahuje válečnými vybuchujícími lety, je však ohrožován promiskuitou, kterou Saint-Exupéry těžce snáší. Jeho útvar se právě přesunul z vesnice Orconte do Laonu, do zoufalého hotýlku s okny zastřenými uprášenými závěsy.

„Jsem svým novým životem tak znechucený. To ústřední vytápění, ta skříň se zrcadlem, ten polo-komfort, měšťácký kolorit v životě – teprve teď si pozvolna uvědomuji, jak jsem měl Orconte rád, jakou možnost mi ten život na statku, ten ledový pokoj, bláto a níh dávaly, abych se přiblížil sám sobě. A těch deset tisíc metrů, navracejících člověku vážnost (důstojnost?). Teď jsem opět na scestí. Nedokážu už se sjednotit aní sám se sebou… Tenhle společný život jsem nechtěl, fakt. Chtěl jsem přicházet zvenčí, ze svého statku nebo ze svých deseti tisíců metrů… Mohu být v davu docela dobře sám. Jím ovšem podepřen, ale hlavu mít vždy vlastní. A vlastní brloh. A teď žádný brloh nemám. A nemám už nebe, pod nímž bych rozvinul své větve. Jsem tu celý přikrčený a bez důvěry v sebe. Jsou-li příliš blízko, dusí mě. O jednom však nepochybujte: měl jsem je rád – a mám – beze všech postranních úmyslů. Nejspíš ale potřebuji jedno, vyjádřit je. Odhaduji je líp než oni sami sebe – i jejich pevné kořeny – i jejich slušivou podstatu –, ale to, co jednotlivě vypovídají, mě zajímat nemůže, jedině smyslem – z jejich strany bezděčným –, který v tom je obsažen…“ (Z dopisu, jaro 1940.)

*

V zemi zbavené elánu, zmítané politickými stranami a kolísající v tom, več věřila, může Saint-Exupéryho tón snadno zapůsobit (i zasáhnout) jako bomba. Pro jednu řeč do rozhlasu v době oné „směšné války“ byl Saint-Exupéry napaden Brasillachem a svou reakci na jeho kritiku si zaznamenal: „Když jsem si přečetl ten Brassilachův papír, kde mi divoce vyčítá tak nevkusnou dávku lyričnosti a patosu, ačkoli jich v tom mém řečnění do rádia bylo tak málo, pochopil jsem blízkost porážky. Kdyby byly totiž ona lyričnost a patos vyšly z úst nacisty, ani jemu ani mně by směšné nepřipadaly. Ale mohu já umírat s výkřikem „Ať žije Francie“? Zdál bych se afektovaný a dost neaktuální. Ten druhý blb ale s výkříkem Heil Hitler umírat může.“ (Zápisníky.)

Brasillach nebyl jediný, kdo mu vytýkal jeho formu. I leckteří z kritiků, kteří smekli před autorovým postojem zaujatým ve Válečném pilotovi, s lítostí poukazovali na přehnaně nadnesený závěr knihy.

Vášnivost Saint-Exupéryho založení a mystickou zkušenost, která ho provokovala a formovala, nelze popřít. Zdá se proto podivné, že právě Léon Werth, který Saint-Exupéryho tak dobře znal, mylně komentuje větu „Ironie je věcí darmochleba“. Cítí potřebu nás ujistit, že jeho přítel rozuměl žertu. Saint-Ex však brojí proti sarkasmu a neúctě. Obává se těch, kdo ničí existující struktury a nastolují chaos, „všech těch, kdo promrhají smysl věcí a ničí obraz velikosti“.

„Půlnoc. Ve Vitry je slavnost. Musel jsem jít do armádního tyjátru. A zase, ještě ostřeji než jindy, ta otázka, proč vlastně bojujeme. Kde jsou v tom všem Francouzi? Kde je pan Pascal? To ubohoučké pitvoření! Ty ubohé konfekční písničky, něco k nesnesení, pokud je to jen pitomé jako Olga: ,místo na oficium chodila za oficíry´, ale když se to povznese k citům, když to chce dojímat, stává se z toho až jakási srdeční břečka pornografie. Tahle kaše pro psy, kterou fabrikanti nabízejí lidem a lidé se s tím smíří. ,Já miluji …i …ii… tě k zbláznění …í… í…´, jak to vydržet a nezvracet?

I když se slova řadí v duchu jisté logiky, je to už jenom krkání opilce. Říhání myšlenky. Kolik je v tom všem únavy! Jakou smutnou, šmíráckou veteší je tady božsky plynoucí láska!“ (Z dopisu, jaro 1940.)

Tento citát jasně naznačuje, čeho se Saint-Exupéry v naší kramářské a hádavé době, uspokojující davy „kašičkou pro psy“, obává. On sám se u svého posluchačstva bude obracet vždycky jen k tomu nejušlechtilejšímu. Aby lidem vrátil jejich pozapomenutou důstojnost, chce probudit šlechtice, který chrápe v každém člověku. Ta snaha je v jeho stylu takřka hmatatelná. Jako kdyby chtěl opět probudit úctu k určitým slovům, otřepaným a zneváženým stoletím skepticismu.

„Větná skladba,“ říká, „musí být souběžná s myšlenkou.“ Zpracovává svůj text jako sochař hlínu, zneklidněný každým přiložením palce, jež pozmění či podtrhne myšlenku, kterou chce předat: „…tvar dokonale rozvinutý, konečně vyloupnutý ze svého kadlubu, jakýsi spontánní a tajemně spjatý celek týchž vlastností, jaké skrývá báseň.“ (Popisuje takto křídlo letounu.)

*

Pět měsíců po porážce, v přesvědčení, že nacistický útlak ve Francii bude sílit a že on sám ztratí možnost vyjádření, rozhodne se Saint-Exupéry změnit lokalitu na Spojené státy.

Sotva se tam objeví, je obléhán nakladateli, kteří by rádi „vyšli ven“ s nějakou beletrií, dokud vzrůšo veřejnosti nepohaslo.

Pro Saint-Exupéryho je to trýzeň. Je na něm, aby vysvětlil prostě uvažujícímu národu, který je přítelem Francie, ale Francií zklamaný, jak se stalo, že jeho země podlehla. Jeho slova se rozezní národem o sto šedesáti pěti miliónech obyvatel v době, kdy veřejné mínění není ještě vůbec připravené na intervenci.

Flight to Arras (americký titulek Válečného pilota) vychází počátkem roku 1942. Saint-Exupéry v knize naostro bez obalu vyjadřuje svůj názor, pokud jde o postoj Ameriky.

„Neboť koneckonců, zač tu ještě bojujeme?

Za demokracii?... Ať tedy bojuje ona po našem boku! Ale ta nejmocnější, která má páru, ta, která by nás mohla zachránit, se ještě dnes zdráhá…“

Kniha nejen zůstane víc než rok mezi bestsellery a dostane se jí různých vřele literárních poct, ale je také komentována lidmi, jejichž názor v politice něco znamená, a tím nabude nesmírně širokého ohlasu.

Po jejím prvním, rychle zakázaném francouzském vydání následuje vydání ilegální, jehož vzácné výtisky jdou pak z ruky do ruky až do krutých věznic.

Nebylo by ovšem na místě kvůli vyznání víry v knize obsaženému přehlédnout kvality samotného příběhu, příběhu o „předem obětovaném“ letu, onu nehybnost ve vysokých výškách, pocit prostoru, celý ten vzdušný vesmír, jehož zůstává Saint-Exupéry nepopiratelným mistrem: „Vidím, jak ke mně kanou slzy světla skrze olej mlčení…“

Válečný pilot však nemá jednotný tón. Bojový let, pilot, který se v nebezpeči zubaté vrací do dětství, aby tam hledal něhu, to tvoří v příběhu jeho tělesné jádro. Ale krédo, vyslovené v poslední části knihy, zní docela jináč.

Po návratu z letu se pilot zamýšlí nad smyslem své oběti, nad hodnotami, které ji ospravedlňují. Chce si uložit některé prosté zásady, které nikdy nezradí, definovat civilizaci, k níž se hlásí jako ke své. Saint-Exupéry probírá různé ideologie a zavrhuje je: „Je snadné vytvořit slepého maníka, který by přijal bez odmlouvání jakéhokoli pána a jakýkoli režim koránu. Ale mnohem cennější je jistě, podaří-li se nám člověka odpoutat od pout a naučit ho, aby si vládnul sám.“ Stydím se za realitu Čechů, co dosud nezvládají svobodomyslně se shodovat uvnitř jednoho celku, který je s deseti milióny v Evropě tím menším národnostním celkem, chybí víra, pokora, chuť znamenat moderní pokroky.

Saint-Exupéry odjakživa silně pociťuje svou příslušnost k určité rodince, svou povinnost živit ji a hájit. Tato příslušnost srdce a ducha vede jeho k pocitu odpovědnosti za nikde neviditelná bohatství: „Opouštím svůj statek. Jdu pomalým krokem. Nesu s sebou to břímě, jež je mi spíše milé než tíživé, jako kdybych nesl nezbedné děcko, jež usnulo a nezlobí na mé hrudi.“ Je držitelem pokladu a z něho čerpá svou sílu, neboť povinnost ke společenství zachraňuje před individualistickým anarchismem a vyčůraností: „Miluji útvar 2/33, protože k němu patřím, že mě živí a já přispívám, čím mohu, k jeho výživě.“

Když vypočítává základní principy své civilizace, definuje přitom své pojetí člověka.

Člověk je pouze „cesta a povoz“, je to uchovavatel jako máte schránku na cennosti a předavatel civilizačních hodnot a pokroků. Nemá být respektován kvůli sobě samému, ale jako představitel druhu stvořeného Božskou bytostí. Skrze jedince je ctěn člověk a skrze člověka Bůh. Moc krásná formulace představy, jak to chodí v propojenosti s Vesmírem. Stavět jedince do protikladu k davu znamená vymýšlet falešný problém (na to jsou v Česku kadeti); nejde totiž o to, zamýšlet se nad právy jedince, ale nad jeho úkoly vůči druhu a nad právy, které má nad tímto druhem samotný Bůh. Je-li vnímána a respektována tato hierarchie podřizující jednotlivce člověku a člověka Bohu, každý jednotlivec může dosáhnout úspěchu, dobrého pocitu, dobré nálady a dle Saint-Ex spásy.

Mystické tělo společenství je pro tento vzestup člověka nutnou podmínkou: „Katedrála přesahuje kameny, stejně jako celek lidstva přesahuje každého jednotlivce.“ Je to jako s lesem a se stromy.

Když takto definoval prvenství člověka před jednotlivcem, poukazuje Saint-Exupéry na příznaky degenerace (u nás bohužel strašákem začne být demence) naší civilizace, která právě toto pojetí člověka nechala zetlít.

Morálka kolektivu člověka přehlíží a zároveň zbavuje pravého smyslu pojem rovnosti: „Rovni si mohou být lidé jen v něčem. Vojín a kapitán jsou si rovni v národnosti.“

Aby odsoudil kult kolektivity, Saint-Exupéry opět užívá obrazu kamenů a krásné katedrály: kameny rozptýlené po zemi bez ladu a skladu, které jsou jen snůškou, nikoliv bytím. „Rovnost v úrovni hmotných statků vyžaduje, aby všechno ladilo, zaujímalo totéž místo a hrálo stejnou úlohu. Zásada rovnosti se v tom případě zvrhá v zásadu totožnosti.“

Kultu individuality stejně jako kultu kolektivity jde v patách zubatá, neboť řád je tu založen na podobnosti. Katedrála je pustošena, aby se kameny srovnali do řady a ladily.

V ušlechtilém, někdy až trochu příliš vehementním pohnutí, s nímž postuluje své názory, přivádí čtenáře až k požadavku rozjímání, pohodlí za cílem poznatků, k požadavku, který mu ukládá jako jakousi závěť: „Přemožení mají držet huby. Jako setba.“

Pouze určitá kategorie zámořských odbojových pracovníků (bojujících pouze slovy nebo kvůli kariérním postupům) obviní tuto knihu z defétismu, protože nedokážou z oné poslední věty vyčíst nesmírnou naději na znovuvzkříšení. Jejich názor není důležitý, leda v tom, že vyznačuje počátek období, které bude pro Saint-Exupéryho bolestné. „Skutečně mě překvapuje,“ poznamenává, „že je možné, aby určité polemické klima zkreslilo tak prostý text. Banalita kurví myšlenku. Je mi naprosto lhostejné, jestli ti, kdo nebojují, něco blábolí či vykládají o mých skrytých úmyslech. Která řádka v knize může opravňovat k přesvědčení, že by slova ,Jsem odpovědný´ jsem někdo byť sebematněji souvisela s nějakým pokořeným ,mea culpa´?... ,Jsem odpovědný´ by mělo stačit být hrdou devízou každého člověka. Je to víra v čin. Je to sám základ pocitu bytí.“ (Dopis generálu C., 1943)

Každý člověk jeho kvalit dýchá čistý vzduch a trpí osamoceností. Jeho mravní osamělost, třeba se ve společenské rovině neprojevovala, nebyla o to míň hluboká.

„Člověk je sám i mezi chytráckými lidmi,“ říká had malému princi.

Jak tedy lidi spojit? Jak přimět, aby mu rozuměli?

Budoucnost, jak ji nahlíží ze svého exilu, budoucnost ohrožená systémy budovanými z nešťastných řešení, které proměňují svět v mraveniště a člověka zavírají navždy do vězení prostřednosti, připadá Saint-Exupérymu pochmurná. Ale zase chováme včely, včelky produkují med a nejen tím jsou pověstné, jsou dokonale odhodlané věnovat se svému jednoduchému poslání pro vyšší účel, darovat med člověku i medvídkovi pro potešení a nasycení.

Včelí produkt u Animal Cannibals:

EGY LÖVÉS (Jedna rána)

Žiju, ale nevím, jak dlouho tu ještě budu žít

podařilo se mi vyváznout z každého maléru

ačkoliv nejsem gangster

jsem jenom Richie-P mluvící box

nemohu vždycky mít pocit bezpečí

na diskotéce, na ulicích anebo v nočním klubu

když pistol vystřelí, někdo se skácí k zemi

nevíš v první chvíli, kdo to po kom pálí

možná je to přestřelka gangu nebo ukrajinské mafie

všichni zdrhají, honička je zbytečná

vendetta funguje potají

ostří nože se leskne, bereta je v ruce

na ulici je spousta nebezpečných loupežníků

nikdy nevíš, kdo bude tím dalším cílem

možná budeš ty další, na koho vystřelí rána z pušky

Jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

moje puška je můj mikrofon, moje ústa kmitají, takhle dobře pracují

moje texty tě nebudou bolet, jestli si tě najdou

Víš, člověk má srdce

moudrý nástroj, který volá po dobrodružství

hlavní věc je znát svoje emoce

lásku nebo nenávist s neznámou holkou

není to pouze tvůj problém, znám to dobře

někdy se něco přidá z venku

například Amor

vyvolá sladké opojení jeho prstem

ale dávej pozor, dávej pozor

protože někdy se Amor netrefí do rány

jestli se schováváš nebo skáčeš

nezasáhne tvoje srdce, bude tě jenom bolet

nemůžeš rozumět, jaká je to bolest

jen to hraj tak, jak to vždycky děláš

potom budeš mít pocit, který jsi chtěla

čistou lásku jako křišťál

moje srdce čeká na tvojí ránu

Jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

moje puška je můj mikrofon, moje ústa pracují

moje texty tě nebudou bolet, jestli si tě najdou

Není ti ještě 14, ale už kouříš a to si slastně vychutnáváš

kdo zná tvoji budoucnost?

možná budeš v pohodě, ale nebudeš šťastná

nebo budeš bez práce – budeš mít dost problémů

nebo se zachováš jako ostatní

málo lidem jejich přátelé zůstanou

víš, všechno utíká tak rychle

dříve nebo později se dostaneš na vzduch, jen jestli ti to dovolí oni

dny jsou šedivé za všechno, co jsi slibovala

chtěla jsi být něco jiného, ale vzdala jsi to

to není způsob, ty jsi nedokázala vydržet

unikáš před problémy k alkoholové záchraně

po čase ti to už nestačí

tak jsi se stala závislou na drogách

nejdřív kouření, prášky a nakonec

dostaneš otravu s jehlou

to je konec

proč to nemůžeš pochopit

nemáš strach o sebe, jenom o drogy

vpichy ti oslabují tělo

ty míříš na sebe a napořád už bude noc

Jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

moje puška je můj mikrofon, moje ústa pracují

moje texty tě nebudou bolet, jestli si tě najdou

Jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

jestli rána, já hádám

jestli tě zabolí nebo přichází bleskurychlá smrt

moje puška je můj mikrofon, moje ústa pracují

moje texty tě nebudou bolet, jestli si tě najdou

Peace, naděje umírá vždycky naposledy, asi se jí ta zubatá vyhejbá jak čert kříži… mějte pohodovej den sedmého listopadu, Heavy D. je s námi na Livin´Large… 1987 Uptown Is Kicking It.