(VIII)

Vezmu od každého z vás veškerý váš statek

a vytvořím z toho hymnus.

(Zápisníky)

DUCHOVNÍ STATKY. ČILI SPRAVEDLNOST S PŘÍCHUTÍ CHILLY.

Ony mnohé narážky na současnost, které v Citadele nacházíme, že rezonují (diktatura, logika generálů, čistka s nepohodlnými, pronásledování židů), rozhodně ležení v rovině politiky, ale všední práce. Vládce z Citadely se náruživým tónem své řeči snaží lidi poučit, že „to, co dává smysl životu, dává smysl i smrti zubaté“.

Saint-Exupéryho axióm „levičák, protože miluje masy. A já, protože je fakt rád nemám. Já mám rád druh,“ vyjadřuje jeho vášnivé přání jedince vychovat, vychovat tak, aby to mělo skutečný význam. Je přesvědčený, že každý člověk touží stát se uvědomělým, oddat se něčemu, co má význam pro všechny.

S něžnou úctou pozoruje vojáky na madridské frontě, když naslouchají hodině botaniky. S úzkostí hledí na ty, kdo se propadají v sobeckou ustrnulost, v otupující zmatek.

V jednom dopise ze srpna 1943 poukazuje na fakt: „Západní křesťanská civilizace je sama odpovědná za hrozbu, která nad ní visí stále víc a níž. Co za posledních osmdesát let vymyslela a udělala, aby oživila hodnoty v srdci člověka? Zpívat jen chorály a dopouštět se zvěrstva? Jako nová morálka bylo nabízeno a taky vehementně doporučováno Guizotovo „obohaťte se!“ nebo americký komfort living large. Čím se mohl mladý člověk po roce 1918 nadchnout? Moje generace hrála na burze, diskutovala po barech o autech a karosériích Ferdinanda Porscheho, špinavě kšeftařila. Kolik lidí pohltiny bažiny pro takovou mnišskou zkušenost, jakou jsem já poznal u leteckých linek, kde zoban nastoupil a rostl, protože na něm bylo požadováno všechno…“

Saint-Exupéry se nestará o strany, politické partaje a lobbyisty. Zajímají ho jen „cíle, k nimž nabízené prostředky směřují“. Na názvu režimu nikterak nezáleží, rozhodující pro něj zůstává taková společenská struktura, která umožní, aby se v člověku rozvinuly určité hodnoty. Rozumějte hodnoty, nikoli spavá spravedlnost a co je ještě horší, sporná spravedlnost. Sp na druhou…

Ano, každá politická strana ve svých demagogických slibech favorizuje ve jménu společenské spravedlnosti masy. Znamená to však favorizovat určitý typ člověka? Odpovězte mu.

Saint-Exupéry ve svém nadšení pro barcelonské anarchisty neváhá přiznat: „Jestliže vaše sklepení či půda plodí krásnější lidskou flóru a je příznivým prostředím pro určitou horoucnost mysli a srdce, zachraňme sklepení i půdu.“ Ponese nám živiny jako pro výsostný terén a revír úrody.

Nikdy nevěřil ve štěstí, které plyne z bohatství a vlastnění harampádí: „Nabízíte mi lepší kus nábytku, lepší vůz, čistější vzduch, ale jakého člověka, aby toho užíval?“ On sám se cítí šťastný v ledové komůrce na statku, nešťastný v dobře zatopeném měšťáckém hotelu. Připouští sice, že určitý životní standard slouží duševnímu životu hovět si jako v bavlnce, neshledává však uspokojivým režim založený na ekonomické aktivitě, jehož jedinou funkcí je vyrábět a lámat rekordy norem, a věcmi, jež lze rozdělit, podělovat všechny „jako totalitní společnost, která zapuzuje umění a hodnotu, neboť tvorbu nahrazuje povinnostmi diktovanými státem. Je snad dobré vytvářet věci, aby sloužili lidským potřebám, bylo by však nestvůrné vytvářet a šlechtit lidi, aby sloužili za odpadkové koše věcem.“ Saint-Exupéry hmotné statky nekritizuje, ale obává se, že lidé jimi zahrnutí se mohou tím spíše klamat v povaze svých radostí, „propadat omylu a honit se za jalovým bohatstvím.“

Požaduje, aby pro dobro druhu byla respektována přirozená různotvárnost určité lidské skupiny. Zavrhuje proto nivelizující rovnostářství omylného socialismu, rovnostářství, které „lichotí červům“, až je mi z toho zle. Už v kapitole o Válečném pilotu jsme dali talk o tom, že rozlišoval vědomě mezi rovností a totožností. Považuje za žádoucí, aby společnost uchovávala určitou pohnutku soutěživosti, určitý obraz velikosti, neboť tím uchová smysl pro hodnotu. Nevěří, že by podporou průměrného a tuctového vkusu mohlo být dosaženo nebo snad zachráněno skutečné umění, neboť to nemá se sdělovacími prostředky vůbec nic společného. A politikům proto také vytýká, že rozvracejí svět bez ohledu na to nejvzácnější, na duchovní hodnoty vycházející dobře s morálkou.

Léon Wencelius, Saint-Exupéryho přítel a autor podrobné expertízy Citadely, napočítal v tomto našem dědictví na stovku témat. Vzhledem k omezenému počtu stran se můžeme věnovat jen těm nejvýznamnějším z nich.

*

Základem všech početných definic spravedlnosti, které v knize jsou, je stále táž zásada.

„Spravedlnost je soubor pravidel, která zajišťují trvání určitého lidského typu v rámci určité civilizace.“

Jak se ovšem zdá, Saint-Exupéryho netuctové myšlení, tlumočené v různých symbolických variacích a v hustém kontextu, může snadno vést k nedorozuměním. Luc Estang se zamýšlí nad jeho pojetím spravedlnosti v termínech víceméně politických. „Ticho mé lásky“, o němž hovoří Kaid, považuje za příznak paternalismu. A když Saint-Ex zdůrazňuje: „Na dnešním bezpráví buduji zítřejší spravedlnost,“ Luc Estang se popuzeně ptá, zda snad lidské oběti neznamenají nic pro lepší zítřek. Nedráždí ho tu spíš představa autority jediného člověka? V demokratických zřízeních zůstávají příkazy samozřejmě anonymní, původci těch nejhorších masakrů si klidně žijí v ústraní jako vykrmené kurvy. Kdežto vládce říše kvalifikované jako feudální říká: „Čím jsi silnější, tím spíš bereš na svá bedra chyby. Já jsem odpovědný za činy všech lidí.“ Tohle říkával Ježíš, král Nazaretský, pamatujete si jeho benevolenci? Jeho spravedlnost, která zajišťuje trvání určitého lidského typu, pohrdá pravidly a příkazy přechodného rázu, jimiž jsou za použití šikany uspokojovány chvilkové vášně a ochuzováno společenství. „Z čeho vybuduji křesťanství, jestliže postřílím nevěřící?“

Skutečným problémem je tu možná volba vládce. Od jeho šlechetné moudrosti závisí totiž vláda spravedlnosti. „Nazvali mne spravedlivým. Jsem jím. Jestliže jsem prolil krev, pak ne proto, abych nastolil svou tvrdost, ale svou dobrotivost.“ Vládce, který z výše věže ochozu bdí nad svým lidem a vede ho na cestu osvobozujícího vzestupu, dostává příkazy jen od Boha, nevymýšlí si vlastní rozmary.

Když chce Saint-Exupéry uchovat především „to, z čeho jsi“, chce tím zachránit kontinuitu, zachránit uchovávače kvůli pokladu pro další naše generace následovníků.

„Je mi dost jedno, co lidé namítají,“ opakoval často Saint-Ex, „důležité je, co sami jsou.“ Chtěl, aby byla v jedincích i věcech respektována jejich podstata, odtud onen aforismus o člověku „respektovaném i přes jeho myšlenky respektive“. Co tím chce naznačit nám? Odmítá soudit jedince podle jediného z jeho prvků, měřit ho podle šablony a pravítka, redukovat jen na algebraické znaky. Ten a ten člověk je odsuzován, že z ušlechtilosti duše napsal moudro Ať žije republika (a z ušlechtilosti duše mohl napsat také nesmysl opak). „To je peklo,“ píše Saint-Ex. Jak by s tím mohl souhlasit?

Právě takové jsou však bohužel metody starých známých, tedy politické spravedlnosti uvnitř nespokojené Evropy. Dostatečný důvod, aby Saint-Ex zavrhl mýtus čisté rasy. „Ze zmateného větru slov vyvodili nutnost mučení zase jen kurvy, ne plnohodnotní občané.“

Saint-Ex, kamarád a lékař duší jako MUDr. Jan Hnízdil, ví, že místo, na které pacient ukazuje, má často svou příčinu jinde, aniž o tom chudák pacient ví. „Kvůli pochybnému symptomu pošlou roznašeče nákazy do lazaretu.“ Jeho spravedlnost je transcendentální, důvěřuje nemocnému a rozlišuje to, čím zrovna je, od toho, čím se stát může, aby ho popotahovala nebo zkrátka soudila jen podle toho, čím se stane.

Nelze bojovat s něčím, co neznáme, na to nestačíme. Jeho spravedlnost proto žádá, aby byl nepřítel pochopen a podle své hodnoty vážen. Toto úsilí o koexistenci opaků je důkazem touhy po syntéze, která člověka povznese na spravedlivého krále, ne na šaška.

Vládce neví, co je nenávist, „ta odporná nenávist, zákeřná vlastnost promítající navenek obrazy tak švindlované.“ Tvoří jen skrze lásku. „Jestliže se od tebe liším, nikterak tě tím neurážím ani nepoškozuji, ale jen obohacuji.“ Pravda a láska mají navrch než lež a ubohá nenávist. Jde proto ve svém apoštolátu a své snaze o obrácení na víru až do konce a obrací se na všechny lidi dobré vůle, na všechny statečné (dnes je to kolem sedmi miliard žijících tvorečků homo sapiens 21. století), aniž přitom dovolí, aby jeho soucit zbloudil a blbnul. Vyloučí ty, kdo se dovolávají své hniloby, svých nečistých bohů, kdo vnášejí do společenského prostoru nákazu, protože odmítají vykoupení. Odsoudí i ty, kdo jenom křičí. Štěkny a štěnice, staromódní nešvar nynější doby. Kdo křičí „Já, já, já“, kdo chtějí být uctíváni pro sebe samé a tím odmítají účelově existovat.

Ten, kdo vládne, čeká od svého lidu právem, že bude spolupracovat, aby říše zůstala vzkvétající a živá. Neboť říše je v nebezpečí jen tehdy, když ztratí sílu s párou obracet na víru, když její duchovní pravda přestane být zřejmá. Proto ona aktuální věta: „Když vyhasne horoucnost, udržuješ říši četníky (ne z Četnických humoresek v roli s Töpferem).“ Říše je založena na přesně definované hierarchii. Každý kámen stavby musí být na svém místě. Tím pravým vězením je hromada kamenů srovnaných do jedné řady.

Nikdo nepochybuje, že je těžké aplikovat pravidla takovéto vyšší spravedlnosti v neutěšené praxi cimbálů. Cítíme více než jednou, jaká oběť se tu vyžaduje od vládce: „Ve své pýše, která mi nedovoluje ustoupit, jsem chudší než oni.“ Saint-Exupéry ve své myšlenky nezlomně věřil. Stejně jako ten jeho vládce, ani on se nedal přimět, aby ustoupil blbému. A přesto byl z lidí, kteří nesnesou pohled na plačící dítě. Nikdy nesmíte vzít radost a smích dítěti, to se vám vyvíjí! Z Kaidových slov slyšíme jeho vlastní hlas.

„A my, kdo vykonáváme spravedlnost, dusíme v hrdle křik lásky.“

PROČ PLÁNOVAT

(Uvádí fanoušek architektury správnej kápo Adam Gebrian pro Metro 12.11.2012, takže čerstvá mysl)

Ze čtyřiceti let totality osmi pětiletek (komunismu, socialismu psychózy – pojem si zvolte podle toho, jaký nejlépe podle vás hyzdí období 1948 až 1989 nejvýstižněji jako úpadek skvělého národa, jen co je pravda) si osobně vybavuji poslední čtyři, tedy jednu desetinu a necelou pětiletku soudruhů. I tak jsou ty vzpomínky stále poměrně živé. A samozřejmě pak na euforii změny, dveře dokořán všem statečným (rozumějte schopným) po letech zákazů. Jen díky ní jsem mohl začít budovat – následně studovat na osmiletém gymplu, které na podzim roku 1990 byly znovu otevřeny. Až s dlouhým odstupem času jsem si začal uvědomovat, jak hluboké stopy těch čtyřicet let zanechalo tady. Začnu slovníkem. Došlo ke zdiskreditování pojmů angažovanost (aktivní = idiot, co se někam cpe úplně zbytečně, nemá tam svoje místo), kolektiv (individualita se stala novou modlou v alergické? hysterické! reakci na předchozí stav), analogicky spolupráce a plánování („jasně, centrální, to určitě“). Jako největší ostudy dopad, z pohledu architekta, vidím prosazení názorů minimální, přesněji nejasné, zamlžené regulace a „neviditelné ruky trhu“, která se postará za nás ty chytřejší v oblasti stavění a stupidní tvorby měst. S tím spojenou neochotu poučit se v zahraničí u opravdu statečných dospělých. Neochotu podívat se, analyzovat, jak se s podobnými nešvary transformace vypořádali jinde, zato o více propukl národní improvizační rys, na vše si přijít holt sami. Pokud bychom se totiž podívali na často citovaný Západ, zjistili bychom, že regulace pro nové stavění jsou častokrát náramně jednodušší, ale mnohem přísnější, přesnější, jasnější, ohleduplnější pro potřeby zeleně i všech. A svoboda těch, kteří chtějí za vlastní náklady ve městech stavět, mnohem menší.

Na předloňském Fóru 2000 (nebyl to fór) správně poznamenal nizozemský architekt Willem Jan Neutelings, že o kvalitách města rozhoduje přirozené propojení jednotlivých soukromých domů a veřejného prostoru. Na tuto aktivitu se žádná firma na trhu nespecializuje, ještě.