STRÁNKY

*

Aby člověk mohl existovat, musí mít kolem sebe skutečnosti, které trvají

Cap Juby, dne…

Bernisi, kámo, dnes tudy letí kurýr. Letoun už opustil Cisneros. Zanedlouho přistane u nás a odveze ti těchto pár napomenutí. Hodně jsem dumal o tvých dopisech a o naší zajaté princezně. Když jsem se včera producíroval po pláži, tak prázdné, tak holé a věčně omývané mořem, říkal jsem si, že jsme jako ona. Nevím, zda doopravdy existujeme. Však i ty jsi vídal, někdy večer, při tragických západech slunce, jak španělská pevnost na lesklé pláži pojednou potemněla. Ale ten přízračně modrý reflex je z docela jiného rodu než sama pevnost. A to je tvá říše. Ne příliš skutečná, příliš si jistá… Ale Genevièvu do ničeho nenuť, nech ji, ať žije po svém.

Vím, žije dnes v rozháraném světě. Ale dramata jsou v životě vzácná. Je příliš málo přátelství, něžných pout anebo lásek, aby se daly (nechaly) přervat. Přes to, co píšeš o Herlinovi, myslím, že na muži tolik nezáleží. Myslím, že život… se opírá o něco jiného.

Zvyky, konvence, zákony, to všecko, čeho necítíš nutnost, všecko, od čeho jsi prchal… To právě jí dává životní rámec. Aby člověk mohl existovat, musí mít kolem sebe skutečnosti, které trvají. Absurdní nebo nespravedlivé, to jsou pouhá slova. A Genevièva tebou odvedená přijde o Genevièvu.

A ví ona vůbec, čeho je jí třeba? Je zvyklá na bohatství, ani o tom neví. Peníze pomáhají získat majetek, vnější pozlátko – ale její život je vnitřní. A bohatství: to je to, co dává věcem trvat. Je to neviditelná ponorná řeka, která století živí zdi domu, vzpomínky; dobrou duši. A ty jí vyprázdníš život, jako se vyprázdní kvartýr, když se odnese tisíc předmětů, které už nikdo neviděl, ale z nichž se kvartýr skládal.

Ale představuji si, že pro tebe milovat znamená narodit se. Uvěříš, že si odvážíš docela novou Genevièvu. Pro tebe je láska ten určitý odstín očí, který jsi u ní někdy zahlédl a který bude snadné dolévat jako lampu. Je to pravda, jsou okamžiky, kdy nejobyčejnější slova jsou plna zvláštní moci, a je docela snadné krmit lásku…

Ale žít, to je nepochybně něco úplně jiného.

(Kurýr na jih)

Hlavní je vzít roha

Neotálet…

Tentokrát, Jacquesi Bernisi, odhalím ještě před tvým přítelem, kdo jsi. Kdo jsi, ty, jehož od včerejška sledují radiostanice na každém kroku, ty, který tu u nás strávíš předepsaných dvacet minut, pro něhož otevřu konzervu a odzátkuji láhev vína, který nebude mluvit ani o lásce, ani o zubaté mrše, o žádném ze skutečných problémů, ale o tom, jak vane vítr, o stavu oblohy a motoru. Zasměješ se mechanikovu vtipu, zanadáváš na vedro, budeš se podobat kterékomukoli z nás…

Řeknu však, jaká je tvoje cesta. Jak z věcí stíráš povrch zdání, a proč jsou tvé kroky, i když jsou vedle našich, přece jen zcela jiné.

Vyšli jsme ze stejného dětství a v mé vzpomínce mi náhle vyrůstá ta stará rozpadající se zeď obtížená břečťanem. Vyschlá, prosáklá zubem času, uhnětená sluncem, uhnětená skutečností. Mezi listy šustily ještěrky a my je nazývali hady, protože už tenkrát jsme milovali i samotný obraz úniku, kterým je úmrtí. Z této strany byl každý šutr teplý jako vysezené vejce a oblý jako vejce. Každá hrudečka hlíny, každé smítko bylo sluncem zbavené všeho tajemství. Na této straně zdi vládlo venkovské letní klima v celé své hojnosti a výbavě. Bylo odsud vidět zvonici. Slyšet mlátičku. A veškeré škvíry byly vyplněny nebeskou modří. Sedláci kosili žito, farář postřikoval vinici. Příbuzní v salóně si rozdali bridž. O těch, kdo po šedesát let využívali tenhle kousek země, o těch, kdo od narození do smrti měli v opatrování tohle slunce, o těch přítomných generacích jsme říkali, že je to „strážní oddíl“. Protože jsme si libovali v představě, že jsme na ohroženém ostrůvku, mezi dvěma strašlivými oceány, mezi minulostí a budoucností.

„Odemkni…“

Děti měly zakázáno otevírat tu zelenou branku, omšele zelenou jako stará bárka, a dotýkat se toho ohromného zámku, který vyšel z času rezivý jako stará kotva z moře.

Snad se pro nás obávali té nekryté nádrže, hrůzné představy dítěte utopeného ve stojaté vodě. Za brankou dřímala voda, o níž jsme říkávali, že je nehybná už tisíciletí, a na niž jsme pomysleli pokaždé, kdykoliv se mluvilo o stojatých vodách. Drobounké kulaté lístečky ji pokrývaly zeleným šatem: když jsme házeli kamínky, zůstávaly po nich díry.

Pod starými těžkými větvemi nám bylo svěže, protože samy nesly všecku váhu slunce. Nikdy ani paprsek neožlutil měkkou travičku hráze a nedotkl se její vzácné látky. Kamínek, který jsme hodili, počal svou dráhu hvězdy, protože pro nás ta voda byla bezedná.

„Sedneme si…“ Nedolehl k nám ani decibel zvuku. Vychutnávali jsme svěžest, vůni, vlhkost, která obnovovala naše tkáně. Byli jsme ztraceni na samém konci světa, neboť, to už jsme věděli, cestovat znamená především měnit kůži.

„Tady je druhá strana všech věcí…“

Rub toho tak sebejistého léta, tohoto venkova, těch obličejů, jichž jsme byli zajatci. A my jsme ten nám vnucený svět nenáviděli. V čas večeře jsme se domů vraceli obtíženi tajemstvím jako indičtí potápěči, kteří se dotýkali perel. V minutě, kdy se slunce přehoupne a ubrus zrůžoví, jsme slýchávali slova, která nám ublížila:

„Dny se dlouží…“

Cítili jsme se zajati obehranou písničkou, životem ustanoveným z ročních období, z prázdnin, ze sňatků a ze smrti (velkého finále). Celým tím marným pachtěním se na povrchu.

Hlavní je vzít roha. V deseti letech jsme utíkali mezi trámy na půdě. Mrtví ptáci, staré, polorozpadlé kufry, podivné obleky. Odložené rekvizity života a poklad, jehož přítomnost jsme tušili, nezbytný poklad starých domů, tak přesně popsaný v pohádkách: safíry, opály, démanty. Poklad, který se matně leskl ve tmě. Který byl důvodem každé zdi, každého trámu. Mohutné trámce, bránící starý dům, bůhví před čím. Přece jen před něčím. Před časem. Neboť ten nám byl úhlavním nepřítelem. Chránili jsme se před ním tradicemi. Kultem minulosti. Mohutným trámovím. Ale my jediní jsme věděli, že dům plyne v čase jako loď na vodách kymácivých vlnách. My jediní jsme navštěvovali jeho podpalubí a věděli jsme, kde nabírá vodu. Znali jsme díry ve střeše, kudy sem zalétali ptáci, aby tu vykonali velké finále. Znali jsme každou puklinu v trámu. Dole v salónech rozmlouvali hosté, hezké ženy trsaly. Klamné bezpečí. Patrně se podávají likéry. Černí posluhovači, bílé rukavičky. Ó vy cestující! My nahoře jsme pozorovali, jak prosakuje modrá noc škvírami ve střeše. Malá dírečka: padala tudy na nás právě jen jediná hvězda. Odloupnutá pro nás z celého nebe. A byla to ta hvězda, která přináší komplikaci na zdraví. A tu jsme se odvraceli: dál od ní, tohle byla hvězda, která nosí smrt.

Náhle jsme sebou škubli. Věci vskrytu pracovaly. Trámy praskaly pod tíhou pokladu. Při každém zapraskání jsme zkoumali dřevo. Vše pro nás bylo luskem, z něhož se sype zrnko. Stará slupka věcí, pod níž se nepochybně ukrývá cosi jiného. Třebas jenom ta hvězda, ten malý drsný diamant. Jednoho dne se vydáme k severu nebo k jihu anebo do vlastních niter a tam ji budeme hledat. Hlavně vzít roha…

(Kurýr na jih)

Hlavně vzít čáru, jestli mají prostor kosti kosti plné zlosti

hlavně vzít roha, jestli mají zuby u huby omšelé kubi omšelé jednání naruby

je tu lázeňský pramínek a prázdná PET láhev:

takže kašlu na kubiznu, na vrčící a zdrcující babiznu… tož si toč, sladký doušek jako zálivku…

Všechno, co oblažuje život lidí

Když se snášeli s přidušeným motorem k San Julianu, pocítil Fabien únavu. Vše, co oblažuje život lidí, rostlo k němu vzhůru: jejich domy, jejich kavárničky Lucky kafé, stromy jejich promenád. Podobal se dobyvateli, který se večer po skončených výbojích sklání nad zeměmi své říše a objeví prosté lidské štěstí. Fabien pocítil potřebu složit zbraně, povolit své únavě a malátnosti – člověk bohatne i ze svých útrap – ale ne na úkor trapice zkoušky zrovna tak zKostňatělé – stát se někde tady prostým člověkem a mít z okna výhled, který se nemění. Tahle mini vesnička by mu docela vyhovovala. Když už si člověk jednou vybere, smíří se s nahodilostí své existence a třeba si ji i zamiluje. Omezí vás jako láska. Fabien by si byl přál žít tu dlouhé týdny, právě tady mít svůj podíl z věčnosti, neboť městečka, kde prožil hodinu, a zahrady obehnané starými zdmi, kterými se coural, mu připadaly věčné svým trváním mimo něho. A vesnice stoupala k posádce a otvírala se jí vstříc. A Fabien myslel na přátele, na něžné krasavice, důvěrné kouzlo bílých ubrusů, na to všechno, s čím se člověk pozvolna spřátelí navždy. A vesnice už míjela těsně pod křídly, odhalovala taje svých uzavřených zahrad, které už jejich zdi nemohly uchránit. Ale když Fabien přistál, uvědomil si, že neviděl nic, jen několik lidí pomalu se šourajících mezi svými kameny. Ta vesnička chránila pouhou svou nehybností své skryté vášně, ta vesnička žárlivě střežila svou něhu, jíž by člověk dobyl jen za cenu úplné nečinnosti.

(Noční let)

Jiný smysl života

Přednosta kanceláře si osušil pot:

„Okamžik…“

Vrazil do dveří k Rivièrovi:

„Chce s vámi mluvit paní Fabienová.“

„Už je to tu,“ pomyslel si Rivière, „toho jsem se bál.“ Začínaly se projevovat citové složky dramatu. Zprvu měl v úmyslu je odmítnout: matky a ženy nemají přístup do operačních sálů. I na lodích, které jsou v nebezpečí, se potlačuje vzrůšo. Nepřispívá nijak k záchraně lidí. Přesto svolil:

„Přepojte ji ke mně.“

Naslouchal tomu dalekému rozechvělému hlásku a hned věděl, kolik uhodilo. Že mu nebude umět dost dobře odpovědět. Bylo by pro oba naprosto zbytečné, aby si něco vykládali.

„Paní Fabienová, prosím vás, zklidněte svůj projev! V našem povolání se velmi často musí dlouho čekat na zprávy.“

Dospěl až k té mezi, kde už se neřeší jen problém malého soukromého neštěstí, ale přímo problém činnosti. Před Rivièrem nestála Fabienova žena, nýbrž jiný smysl života. Rivière mohl jen naslouchat a politovat ten tenký hlásek, ten zpěv tolik truchlivý, ale nepřátelský. Neboť jak činnost, tak osobní štěstí se nechtějí o člověka jen podílet. Stojí proti sobě. Také tato žena mluvila jménem jistého absolutního světa s jeho povinnostmi a právy. Jménem světa, kde svítí na večerním stolku lampa, jménem těla, které toužilo po jejím smyslném těle, jménem přístavu nadějí, něhy, vzpomínek. Dožadovala se toho, co jí patří, a měla pravdu. A on, Rivière, měl také pravdu, ale nemohl nic namítnout proti pravdě této ženy. Zjišťoval, že jeho vlastní pravda je ve svitu prosté domácí lampy nevyslovitelná a nelidská.

„Paní…“ ozvalo se od nelidy.

Ona už neposlouchala. Připadalo mu takřka, jako by se zhroutila u jeho nohou, když její slabé pěsti nic nezmohly proti zdi.

Kterýsi inženýr řekl jednou Rivièrovi, když se skláněli nad zraněným na stavbě mostu: „Stojí ten most za jeden rozdrcený obličej?“ Ani jeden ze sedláků, pro které se ta cesta stavěla, by nebyl svolil k hroznému zmrzačení dělníka inženýra jen proto, aby si ušetřil objížďku přes další most. A přece se stavějí mosty. Inženýr dodal: „Zájem celku je stvořen ze soukromých zájmů: nic víc neospravedlňuje.“

„Ale,“ odpověděl mu později Rivière, „nemá–li lidský život cenu, jednáme stále, jako by něco svou hodnotou lidský život převyšovalo… Ale co to je?“

A Rivièrovi se svíralo srdce, když myslel na posádku. Činnost, i taková, jako je stavba mostu, ničí lidské štěstí; Rivière se už nemohl ubránit otázce: „Ve jménu čeho?“

„Ti lidé, kteří snad zahynou,“ uvažoval, „mohli šťastně žít dál.“ Viděl tváře skloněné ve zlaté svatyni večerních lamp. „Ve jménu čeho jsem je odtamtud vytáhl?“ Ve jménu čeho je vyňal z jejich soukromého štěstí? Není prvořadým zákonem chránit takové štěstí? Ale on sám je ničí. A přece jednoho dne, takový je dán osud, zmizí i ty zlaté svatyně jako přeludy. Stáří a zubatá je zničí, nelítostněji než on sám. Snad existuje něco jiného, trvalejšího, co by se mělo zachránit. Snad to znamená zachránit tu část důstojnosti člověka, na niž se Rivière soustřeďuje. Jinak nelze ospravedlnit činnost.

„Milovat, jenom milovat, to je slepá ulička!“ Rivière nejasně pocítil, že člověk má ještě vyšší povinnost než jen slepě milovat. Nebo možná že je to také láska, ale jak rozdílná od jiných. Vybavila se mu věta: „Jde o to, učinit je věčnými…“ The KLF, the JAMs: Justified and Ancienit… Kde to četl? „Za čím se plahočíte v sobě samých, to pomíjí.“ Uviděl vduchu chrám boha slunce dávných Inků v Peru. Ty rovné kameny na hoře. Co by zůstalo, nebýt jich, z mocné civilizace, jež doléhá tíží svých balvanů na dnešního člověka jako výčitka? „Ve jménu jaké krutosti či jaké podivné lásky přinutil vůdce dávných národů své zástupy, aby vyvlekly ten chrám na horu, a přiměl je tak k tomu, že si vytyčily pomník na věčnost?“ Rivière spatřil ještě v zasnění davy z městeček, jež se točí večer kolem svých hudebních pavilónů: „Tenhle druh štěstí, to je chomout…“ myslel si. I když snad vůdce dávných národů neznal slitování nad utrpením člověka, měl nesmírný soucit s jeho smrtí. Ne se smrtí jednotlivců, ale se smrtí druhu, který pohltí písečné moře. A vedl proto svůj lid, aby vztyčil alespoň kameny, které poušť nepohřbí.

(Noční let)

Mardoša: pekelně snadno jak být nad podzimem, Mardoša je přední průpovídkář klasik

Podzim je v podstatě takový nečas. Tím se nechci dostat na varchlatou půdu „politického“ drmolení vtipů. Mám na mysli to pravé přírodní bezčasí. Jinovatka, plískanice, tlení. A jako bychom se s přírodou zatahovali do ulit i my, shromažďovali zásoby a tahali si je do domečků. Zima bude dlouhá a studená. Možná tolik ne, ale zábst bude stejně. Večery se zkracují, prostor mizí v mlze, čas se o hodinu prodlužuje neznámo kam. A při tom všem jak je sychravo, mám tuto dobu rád. Přijde mi nějakým způsobem zajímavě lidská. Možná jsme v očekávání blížících se chladů vřelejší. Podvědomě semknutí. Podzim je doba šál i šálků. Zalézáme do nor, nevadí, že nemají zrovna tvar tunelu a jsou vybaveny z panelu. Podzim. To jméno mate. Správně by to přeci mělo být předzim, protože je před zimou. A ne někde schovaný pod pod ní. Ale nebudu se přeci hádat s předky. I když jim také neříkám podci. Mám na podzim několik rituálů. Některé jsem už letos zvládl, jiné mě ještě čekají. Návštěva Berlína: po šesti letech opět splněno. Koupit kalendář a diář na příští kalendářní a diářní rok: zbývá vykonat. Pít spoustu čaje slazeného medem: splněno a pokračuji. Tradiční podzimní viróza: pro letošek (kéž by) vyřízeno. Zimní pneu: obuty. Jeden z rituálů si půjdu vyřídit tento týden. Každý podzim navštívím alespoň jeden z koncertů festivalu Alternativa. Rád si na programu zvolím i naprosto náhodný večer. Každý koncert může být tím, co rozklíží vetchá popová klišé. Imaginace versus stagnace. Vize v mlze. Imprese místo deprese. Doporučuji. Protože to je esence podzimu. Mého podzimu.

* imprese – silný dojem, vjem

filozoficky – (v Humově i Homerovo pojetí) pramen všeho poznání

VRSTVA SKAL, PÍSKU A SOLI

Letounek je ovšem jen stroj, ale jaký je to zároveň zdroj poznání! Ten zdroj jako stroj nám umožnil odhalit pravou tvář země. Cesty nás totiž na způsob Potěmkinovy vesnice klamaly po dlouhá staletí. Podobali jsme se oné panovnici na šachovnici, která zatoužila navštívit své poddané pěšáky a přesvědčit se, zda se radují z její perspektivní vlády. Dvořané ji nechtěli – proto ji chtěli oklamat a vztyčili na její trase několik radostných dekorací a zaplatili statisty, aby tam tančili. Kromě tenoučkého proužku cesty, po níž ji vedli, ani nezahlédla nic ze svého království a vůbec se nedověděla fakta, že ji v širém kraji proklínají lidé umírající hladem.

Tak i my jsme putovali po dlouhých křivolakých trasách. Ty se vyhýbají jalovým půdám, skalám a písčinám, ztotožňují se s potřebami člověka a vedou od studny ke studni. Navádějí venkovany od jejich stodol k obilným lánům, přijímají na prahu stájí dobytek ještě klímající a vrhají ho za úsvitu do polí vojtěšky. Spojují tuto vesnici s tamhletou sousední a podobnou, neboť z jedné do druhé se lidé žení a vdávají zvesela. A když se i některá z cest odváží překročit poušť, vidíme ji, jak tvoří dvacaterou okliku, aby se potěšila v oázách. Já bych rád, aby Česká republika nabízela nespočet oáz kolemjdoucím.

Tak nás klamou svými zákrutami, z nichž každá je jenom slitovnou lží, a když jsme prošli na své pouti kolem tolika dobře zavlažených sadů a lučin, stále jsme si přikrášlovali obraz svého mučícího vězení. Domnívali jsme se, že tato planeta je samá vláha a něha.

Ale náš zrak se zbystřil – zaostřil – a my jsme učinili neúprosný krok vpřed. Letounem jsme se naučili letět přímo. A sotva se odlepíme od země, už opouštíme cesty, které se svažují k napajedlům a stájím nebo se hadovitě vinou od města k městu. Osvobozeni z područí, které nám bylo tak milé, nejsme už závislí na studních, míříme přímo ke svým vzáleným cílům v ústrety. A teprve teď, z výšky svých přímočarých drah, objevujeme základní podloží, vrstvu skal, písku a soli, na níž se odvažuje občas jako sporý mech v dutině zřícenin rozkvést tu a tam bojínek, tu a tam život.

A tak jsme se teď změnili ve zdatné fyziky a biology zkoumající civilizace, jež zdobí úžlabiny údolí a někdy jako zázrakem rozkvetou v sady tam, kde je jim podnebí příznivé. Je u vašeho kompu příznivé klima? Přeju vám to všem. A tak teď pozorujeme člověka z kosmického hlediska, pozorujeme ho okénkem kabiny jako v dalekohledu nebo drobnohledu. A tady znovu vyčteme své vlastní dějiny, poznáme své hrdiny.

(Země lidí)

(Kamil Mařík)

Jak se dělá sad

Semeno stromu,

které držíš v dlani,

je jenom mikrotečkou

osudu,

který se přiznal,

že ho láska brání

bez otřepaných slov

a bez studu.

Semínko, šťastné

přítomností,

vidí už slunce

a vidí i svůj stín,

ale být stromem,

vábnou skutečností,

znamená víc –

znamená z rozvalin

růst a nemít čas

na hlad a strach.

A teď se snaž –

kopej, létej a zpívej,

zaklínej slova,

chléb a práh,

doprostřed plamenů se dívej...

Máš přece semínko!

Máš plno plánů

Jsi šťastný

svojí přítomností,

opilý, smělý,

plný elánu.

Za malou chvíli

přijdou hosti.

Nalévej víno –

bude sláva!

Máš jenom semínko. Zatím.

A co s ním dělat?

Proč vlastně slavit?

Jaká sebechvála

Tě k tomu

vlastně vedla?

******

Plamenná slova

nedokáží

zapálit les.

Ještě snad srdce,

i to na chvíli.

V baráži

osudu jsou k tomu třeba ruce.

Víš, ruce, které

drtí kámen,

pohladí syna,

s železem se bratří,

ty dělné ruce,

které do kamen

přiloží vždycky,

co se patří.

Nikdy ne semínko.

Když už, tak kousek lesa.

Udřené, plastické

jak mapa velehor

podepřou toho,

kdo už klesá,

a udeří,

když cítí vzdor.

******

Být stromem

lehké je.

Žít, klíčit,

růst a růst,

polykat slunce,

vzpírat závěje,

být tichý o hodech

a vychutnávat půst,

neboť i v něm se roste

a – strom to ví –

snad víc,

než v krásném jaru,

které prostě

vytáhne všechny

z nohavic.

Být semínkem

je naděje.

Milostiplná,

doufajíc,

že určitě nás

zahřeje

budoucnost, bdící

v chvíli svíc.

******

Sad nejsou jenom

stromy, semena.

Sad, to je také

pálit staré listí

a – i když těžce –

opřít ramena

do větví, které

s nenávistí,

škodolibě

a s pýchou Mefista

našeptávají

divná slova,

uzená dýmem jedu.

Čistá

je voda, jasná řeč

člověkova.

Tak tomu budiž

i v dny budoucí.

******

To je sad.

To ať je sad

po věky věkův.

Stromy, kvetoucí

uprostřed města

– bílý vinohrad –

jsou naší chloubou.

Bývá těžké

porazit starý strom,

vzít na něj pilu, nůž.

Starý má sice ovoce.

Ještě,

ale ten mladý už.

I to je sad.

Tichý sadařův pláč,

neboť ví, že se to

musí stát.

Ve jménu života.

Sadař ví, co je zač,

a jestli jeden strom,

anebo celý sad.

Není to kruté,

je to tak.

Ve jménu celku

otevřít mladý přívod

a na stromě zas

bude zpívat pták,

tak jako včera

bude slavit život.

******

Zaklínej slova,

do plamenů se dívej,

buď šťastný

novou přítomností.

Aby byl život,

musí být i pád. Zpívej!

Za chvíli přijdou

hosti

posedět pod koruny

stromů.

Podej jim plody

sytosti i hladu,

aby se mohli

šťastně vracet domů

po dobré práci

z Tvého sadu.

LÁSKA

Láska –

to bouchá,

vřeští,

třeští,

láska je přítel samoty.

Láska je hudba

na náměstí,

láska jsem já

a jsi to Ty.

Láskou jsme všichni

pronajati

jak v hodinovém

hotelu.

Nebýt jí, budem

v kleci jati

za hudby

nenasytných

operatérů,

ladících lásku

jako frekvenci

starého,

chraplavého rádia.

Láska je zbraň,

v jejíž kadenci

jsme všichni.

Ty

i já.

Milan Rúfus, spornej jako já :-)

MLČKY

„Až sa Ťa spýta... “

„Kto spýta?“

„Až sa spýta

on, nemý v Tebe,

Teba: – Čo si žil? –

odpovieš mu?

Tá žitá mierka žita

čo Ti vydá?

Len holý súčet chvíľ?

I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.

Čo odpovieš?

A nebudeš sa báť?“

„Sporný som vo všetkom.

No v jedinom nie:

Bolo,

bolo mi dané mnoho milovať.“

SLON A SLŮNĚ

Velký slon udělá

krok

slůně jenom

krůček

Slon přeskočí

přes potok

slůně

přes potůček

JAKÉ SNY MÁ ZEBRA?

Bílé?

Černé?

Kdepak ba ne

Zebra má sny pruhované

PRINCEZNA ZLATOVLÁSKA

Věřte nejde

o mýlku –

když si vlasy

češe

jako když se

z křemílků

zlatý oheň

křeše

KOLIK VÁŽÍ MOTÝL

Všech se vás teď

táži:

– kolik motýl

váží?

Kolik vážit

může?

To, co vůně

z růže

„Hej, seržante!“

Bylo to na madridské krvavé frontě, kterou jsem navštívil jako reportér. Večeřel jsem toho dne v podzemním krytu u stolu mladého kapitána.

Rozprávěli jsme a v tom zadrnčel telefon. Rozvinul se dlouhatánský rozhovor: jde o místní útok, k němuž dává rozkaz velitelské stanoviště, nesmyslný a hlavně zoufalý útok, který má dobýt několik okrasných domů s pavlačemi v tomto dělnickém předměstí, přeměněných v betonové pevnosti. Kapitán krčí rameny a vrací se k nám: „První z nás,“ říká, „kteří se zjeví…“ Pak přistrčí dvě sklenky koňaku k přítomnému seržantovi a ke mně:

„Vyrazíš se mnou první,“ říká seržantovi. „Napij se a jdi se prospat.“

Když nastal čas, byl jsem svědkem seržantova probuzení. Spal klidně na železné posteli uprostřed sklepního haraburdí. A já se na něho díval, jak spí. Zdálo se mi, že znám, jak chutná takový spánek, nikoli úzkostný, naopak zcela šťastný. Připomínal mi první den v Libyi, během kterého jsme, Prévot a já, odsouzenci a trosečníci bez potřebné vody, dokázali, ještě než jsme pocítili příliš prudkou žízeň, spát jednou, jedinkrát celé dvě hodiny v kuse. Když jsem usínal, měl jsem tehdy pocit, že mám podivuhodnou moc, totiž odmítnout okolní svět. Vlastnil jsem tělesnou schránku, která mě ještě nechávala na pokoji, a když jsem zabořil tvář do dlaní, má noc se pro mne v ničem nelišila od šťastné noci.

Tak odpočíval seržant, stočen do klubka, a vůbec se nepodobal člověku. A když ti, kteří ho přišli probudit, zapálili knot svíčky a upevnili svíčku v hrdle láhve, nerozeznával jsem zprvu kromě bagančat nic, co by se vynořovalo z té beztvaré hromádky. Obrovská okovaná bagančata s cvoky, bagančata nádeníka nebo přístavního dělňase.

Obuv toho muže byla pracovní pomůckou a všechno na jeho těle bylo jen samý nástroj: sumky, pistole, kožené šle, opasek. Nesl sedlo, chomout, celý postroj selského koně, software and hardware. V hlubinách sklepů v Maroku je vidět slepé koně, kteří táhnou mlýnské žernovy. Tady v chvějivém a načervenalém světle svíčky romanticky také probouzeli slepého koně, aby táhl svůj žernov.

„Hej! Seržante!“

Zvolna se pohnul, ukázal tvář, ještě spící, a nesrozumitelně cosi zabručel. Ale otočil se zase ke zdi, protože se nechtěl vzbudit, a zakutával se do hlubin spánku jako do blaženství mateřského lůna, jako do hlubokých vod a zadržoval se pěstmi, které otvíral a svíral, nevím jakých černých chaluh. Museli jsme mu rozevřít prsty, jinak to s ním nešlo. Sedli jsme si k němu na postel, jeden z nás mu podložil jemně paži pod šíji a pozvedl mu s úsměvem těžkou (zdálo by se, že dosud opilou) hlavu. A bylo to jako něha koní, kteří si laskají šíje v milé jistotě stáje. „Nu, kámo!“ Neviděl jsem v životě nic něžnějšího. Seržant učinil poslední pokus, aby se vrátil do svých šťastných snů, aby odmítl snahy našeho světa dynamitu, vyčerpání a mrazivé noci, ale příliš pozdě. Pro smolaře něco, co přicházelo zvenčí, se mu vnucovalo zas a znova. Tak zvon v koleji v neděli pozvolna probouzí potrestané dítě. Zapomnělo na škamny, tabuli a nutný chytrý úkol. Snilo nevinně o hrách na venkově, marně. Zvon stále zvoní a drnčení přivádí to malé nelítostně do nespravedlivé říše lidí. Seržant se mu podobal, když si pozvolna uvědomoval tělo zmožené únavou, tělo, po kterém fakt netoužil a které v chladu probuzení pocítí zanedlouho nepříjemné boláky v kloubech, pak váhu postroje, pak namáhavý cval a smrt. Ani ne tak velké finále, jako lepkavost krve, v níž si mácháme ruce, abychom se pozvedli, obtížné dýchání, ledové sevření, ani ne tak smrt, jako nepohodlí od zubaté. A já myslel stále, když jsem tak na něho hleděl, na zoufalství svého vlastního probuzení, jak na mne znovu měla zaútočit žízeň, slunce, písek, jak na mne měl zaútočit zákeřný život, ten sen, který si nelze vybírat.

Ale seržant tu stojí a hledí nám přímo do očí.

„Už je čas?“

*

Tehdy se objeví člověk. Tehdy se vymyká logickým předpovědím: seržant se usmíval! Co ho to tedy pokoušelo? Vzpomínám si na jednu noc v Paříži, kdy jsme, Mermoz a já, slavili s několika přáteli nevím už jaké výročí a ocitli jsme se za svítání na prahu kteréhosi baru, zhnusení, že jsme tolik povídali, tolik nasávali, a že jsme zbytečně tak unaveni. Ale protože nebe už začínalo blednout, Mermoz mi náhle prudce stiskl paži, tak silně, že jsem ucítil jeho nehty. „Představ si, v téhle chvíli v Dakaru…“ Byla to chvíle, kdy si mechanici protírají víčka a stahují povlaky z vrtulí, kdy si pilot jde zjistit aktuálně blízkou předpověď, kdy na zemi žijí jenom kámoši, rozumíš, žádné zklamání u lidí. Nebe se už zbarvovalo, už se připravovala slavnost, ale pro jiné, už se prostíral ubrus k opulentní hostině, k níž my nebudem vůbec pozváni. Jiní podstupovali nebezpečí…

„A tady taková špína hrozí…“ dodal Mermoz.

A ty, seržante, k jaké slavnostní hostině, pro niž by stálo za to položit drahý život, pozvali tebe?

*

Už ses mi svěřil. Vyprávěl jsi mi poutavě svůj příběh. Mladý účetní kdesi v Barceloně, psal jsi tam kdysi sloupce číslic a příliš ses nestaral o rozbroje ve své vlasti, byl jsi stranou dění dobře uklizený cifršpión. Ale jeden kamarád dobrodruh se dal naverbovat svévolně na vojnu, pak druhý a třetí a ty jsi překvapením prodělal podivnou proměnu: tvoje akurátní profese ti začala zčista jasna připadat dost malicherná. Tvé radosti, tvé starosti, tvé pohodlíčko fádní kancelářské krysy, to všechno bylo náhle tak odlišné jako z jiného věku. Už to rázem nebylo to nejdůležitější v životě. Pak přišla zpráva o smrti jednoho z vás, který to ošklivě koupil, měl spočítáno, někde u Malagy. Nešlo vůbec o přítele, kterého bys zatoužil nějak pomstít. A politika, ta tě nikdy neznepokojovala. A přece ta zpráva dolehla na vás, na vaše omezené osudy, jako nápor mořské vichřice, která znepokojila, jak mocně zrušila kus New Yorku. Jeden kamarád na tebe to ráno pohlédl:

„Jdem do toho?“

„Jdem do toho.“

A šli jste si vědomi všeho potřebného „do toho“.

(Země lidí)

Petr Jedlík, mrtvý kamarád jen kvůli jedné dost mizerné dopravní nehodě, taky měl obě babi – tuším, že jedna z nich se jmenovala Jeslínková – v mládí se svou náturou vystudoval vysokou školu vojenskou ve Vyškově, Rocky V. prostřednictvím našlápnutého Joey B. Ellis v mládí složil rapovou hymnu „Go For It (Heart and fire)“. Takže ukázka z knihy na jeho památku a bravurní čest, znamenal hodně pro nás pro ostatní, když žil. Třeba jen vzor dobrého člověka včetně ukázkového chování, teď zdaleka nehovořím ani jako natvrdlý voják, ani jako znalec vysoce mravního postoje, ale z pocitu správného bravurního pamětníka, gangstersky i vůbec ne, bez incognito zápletek (má dáti – dal s ladies). Přátelství je vzácnost jako bonsai, nikdy nevíš, dokdy ti neporušená vydrží růst… ale spolehlivě zkrášlí každou domácnost.

Co dává smysl životu, dává smysl i smrti

V Evropě žije dvě stě miliónů lidí, kteří si připadají zbyteční a chtěli by procitnout k životu. Průmysl přerval jejich sepětí s řečí selských pokolení a uzamkl je do obřích ghett, která se podobají seřazovacím nádražím ucpaným soupravami černých vagónů. Chtěli by procitnout z letargie dělnických čtvrtí.

Jiní zase uvízli v soukolí všemožných zaměstnání a jsou jim zapovězeny radosti průkopníka, radosti věřícího, radosti vědce. Mají ucpané možnosti. Domnívali jsme se, že k jejich povznesení stačí, když je oblečeme moderně, obživíme a uspokojíme všechny jejich potřeby. Postupně jsme v nich vypěstovali courtelinovského maloměšťáka, vesnického politikáře, technika, který nepřipouští vnitřní bohatý život. Dobře je zaučujem, ale už je nevzděláváme jaksi dál. Žalostnou představu si utvoří o kultuře ten, kdo se domnívá, že všechno spočívá v nabiflovaných poučkách. Špatný žák z matematické větve střední školy toho tuší o přírodě a jejích zákonech daleko víc než Descartes a Pascal. Je však schopen takových myšlenkových pochodů jako oni? Čeho je žák upřímně schopen v dnešní době?

Navštívil jsem na madridské frontě školu umístěnou pět set metrů od zákopů na pahorku za malou kamennou zídkou. Jakýsi desátník tam vyučoval botanice. Jak ve svých rukou rozebíral křehké ústrojí vlčího máku, přitahoval k sobě bradaté poutníky, kteří se trmáceli blátem, jehož bylo všude kolem požehnaně, a navzdory šrapnelům stoupali k němu jako na pouť. Shromáždili se okolo desátníka a naslouchali mu jako krejčíci s bradou v dlani. Stahovali obočí, zatínali zuby, moc tomu, co se učilo, nerozuměli, ale řekli jim: „Jste omezenci, sotva jste vylezli ze svých doupat, musíte dohnat lidstvo!“ A oni se houževnatě hnali svým těžkopádným krokem, aby lidstvo dohonili.

Teprve když si uvědomíme svou třeba sebeskromnější úlohu, dosáhneme skutečného štěstí. Teprve pak budeme schopni pokojně žít a smířeni umírat, neboť to, co dává smysl životu, dává smysl i nevyhnutelné smrti.

(Země lidí)

Zavražděný Mozart

Před několika lety za dlouhé štreky po kolejích železnice jsem si ráčil prohlédnout svůj domov na kolech, do něhož jsem se na tři dny zavřel, po tři dny vězeň hluku oblázků, které převaluje moře, i zvedl jsem se, abych se prošel k jedné hodině ráno po celé délce vlaku. Spací vozy byly vylidněné. Vozy první třídy byly vylidněné.

Ale vozy třetí třídy byly nacpané stovkami polských dělňasů, vypovězených z Francie a vracejících se domů do Polska. A já procházel chodbičkami a překračoval jsem těla nešťastníků. Zastavil jsem se, abych se rozhlédl. Jak jsem stál pod ztlumenými lampami v tom vagóně bez oddělení, jenž se podobal velké cimře, kterou bylo cítit kasárnami nebo policejním komisařstvím, všiml jsem si změteného davu otloukaného pohyby rychlíku. Celý národ pohroužený do zlých snů, který se zase vrací do své bídy. Dohola ošmikané velké hlavy se převalovaly na dřevěných lavicích. Muži, ženy, děti, všichni se převraceli zprava doleva, jako by na ně útočil všechen ten hluk, všechny ty otřesy, které je ohrožovaly v jejich zapomnění. Marně hledali útočiště v pevném spánku.

A náhle se mi zdálo, že ztratili polovinu své lidské hodnoty, když je tak převalovaly proudy hospodářského života z jednoho koutu Evropy na druhý, když byli vyrváni z malého domku na severu, z maličké zahrádky, od svých tří květináčů s pelargóniemi, kterých jsem si kdysi všímal v oknech polských horníků. Do špatně převázaných balíků, které praskaly a vyhřezávaly, pobrali jen kuchyňské nádobí, přikrývky a záclony. Ale vše ostatní, co si oblíbili a měli pro potěchu, všechno, co se jim povedlo za čtyři nebo pět let pobytu ve Francii splašit, ochočit kočku, psa, i ty pelargónie, to všechno museli obětovat a odváželi s sebou jen to kuchyňské nádobí.

Matka, unavená, že vypadala, jako by právě spala, kojila dítě. Život se přenášel z matky do dítěte v nesmyslnosti a zmatku té cesty. Díval jsem se na otce. Těžká lebka, holá jako kámen. Tělo složené v nepohodlí spánku, uvězněné v pracovním oděvu, samé hrbolky a jamky. Ten muž se podobal hromádce hlíny. Tak se za nocí rozvalují po lavicích v halách tržnic beztvaré lidské trosky. A já si pomyslel: problém nespočívá v té bídě, špíně ani ohavnosti. Vždyť tento muž a tato žena se poznali jednoho dne a muž se bezpochyby usmál na ženu a po šichtě jí snad donesl květiny. Byl nesmělý a nešikovný a snad se chvěl, že jím pohrdne. Ale žena, ve své vrozené koketnosti, koketka, jistá svým půvabem, si snad libovala v tom, že ho vzrušuje. A muž, který už je dnes jen nástrojem na rubání nebo bušení v dolech, pociťoval tehdy v srdci blaženou úzkost. Tajemství je v tom, že se oba proměnili v hromádku hlíny. Jaká nesoucitná forma je sevřela, že je ztvárnila jako lis na plech? Lis na ovoce? Charakterizuje nás vyždímaný citrón? Zestárlé zvíře si zachová svůj půvab, viz lev. Proč je tenhle krásný lidský jíl tak znetvořen?

A pokračoval jsem dál ve své cestě mezi těmi odsouzenými lidmi ve prospěch bídných podmínek, jejichž spánek byl neklidný jako v podezřelé krčmě. Vznášel se tu neurčitý hluk vytvářený zářezy chrápání, tlumeného steny, vrzáním bagančat těch, kteří si přeleželi jeden bok a zkoušeli to na druhém. A k tomu neustávající přitlumený doprovod oblázků převalovaných mořem.

Sedl jsem si proti manželské dvojici. Děcko se jakž takž uhnízdilo mezi muže a ženu a spinkalo. Ale otočilo se ve spánku a spatřil jsem jeho tvář ve světle noční lampičky. Ach, jaká překrásná tvář! Ten pár přivedl na svět úplný zlatý plod. Z hrubých hadrů se zrodil tento květ půvabu a líbeznosti. Sklonil jsem se nad to hladké čelo, nad sladce našpulené rty a řekl jsem si: hle, tvář hudebníka, hle Mozart jako dítě, hle krásný příslib krásného života. Jako by z oka vypadl malým princům z pohádek. Co by z něho mohlo být, kdyby byl obklopen péčí, kdyby se dobře vzdělával! Když se v zahradách zrodí dík druhovým přeměnám nová růže, všichni zahradníci jsou u vytržení. Izolují růži, hýčkají se s ní. Ale lidé nemají své zahradníky. Dítě Mozart bude poznamenáno jako ostatní mechanickým lisem povinností. Nejvyšší radost pocítí Mozart nad úpadkovou hudbou (a zároveň i odpadkovou veteší) v zápachu vyčpělých koncertních kaváren. Mozart je odsouzen.

A vrátil jsem se do svého kupé. Říkal jsem si: ti lidé netrpí příliš svým osudem. A mě přitom nijak netrápí problém milosrdenství. Nejde o to, že by se člověk měl dojímat nad věčně otevřenou osudovou ránou. Ti, kdož jsou jí stiženi, ji ani necítí. Jako by tu byl poraněn a srážen lidský rod, a nikoliv jedinec. Nevěřím příliš v soucit. Trápí-li mě něco, tedy postoj zahradníka. Trápí-li mě něco, tedy nikoli tato zřejmá bída, do níž se člověk vžije stejně jako do lenosti. Celá pokolení orientálců žijí ve špíně a je jim v ní evidentně fajn. To, co mě trápí, vůbec nevyléčí jakási porce polévky pro chudé. Netrápí mě ani jamky, ani boule, ani ta ošklivost. V každém z těch lidí je kus zavražděného Mozarta.

Jen duch, když prodchne hlínu, může stvořit Člověka.

(Země lidí)

ARRAS

„Sto sedmdesát dva.“

„Rozumím. Sto sedmdesát dva.“

Pro mne za mne tedy sto sedmdesát dva. Nápis na hrob:

„Udržoval přesně kurs sto sedmdesát dva.“ Jak dlouho tohle šílené vyzývání osudu vydrží? Letím ve výšce sedmi set padesáti metrů pod stropem těžkých mračen. Kdybych vystoupil o třicet metrů, Dutertre by už neviděl. Musíme zůstat pěkně viditelní a skýtáme tak německé palbě cíl pro školáky. Sedm set metrů je zakázaná výška. Takhle nás má na mušce celá široká pláň. Přitahujeme na sebe palbu celé armády. Jsme vystaveni všem rážím. A zůstáváme celou věčnost v dostřelu každé zlé zbraně. To už není střelba, to je mlácení vzteklých holí. Je to, jako bychom se vsadili, že tisíc holí nesrazí jediný oříšek.

Naše situace je mi dokonale jasná: padák nepřichází v úvahu. Až se zasažený letoun začne řítit k zemi, bude jen otevření nouzového výstupu vyžadovat více vteřin, než nám rychlost pádu dopřeje. Musí se totiž sedmkrát otočit klikou, která klade technický odpor. Kromě toho se zásuvné dveře v plné rychlosti prohnou a nekloužou.

Tak je to. Jednoho dne jsme tuhle pilulku museli spolknout! Žádné složité obřady při tom nehledejte: udržovat na kompase sto sedmdesát dva. Byla chyba, že jsem brzy zestárl. To je to. V dětství jsem byl tak šťastný chlapec. Říkám to, ale je to pravda? Už tehdy v předsíni jsem kráčel v kursu sto sedmdesát dva. Kvůli svým pedantským strýcům.

Jak teď člověku připadá dětství spokojené. Nejen dětství, celý minulý život. Vidím ho v jeho perspektivě jako krajinu…

Má nejranější vzpomínka. Měl jsem tyrolskou chůvu, která se jmenovala Pavla. Ale to není ani snad vzpomínka. To je vzpomínka na vzpomínku. Když mi bylo pět let, tam v té předsíni, to už byla Pavla jen legendou. Po celá léta nám máti hlásila kolem Nového roku: „Je tu dopis od Pavly!“ To byla pro nás děcka velká radost. Avšak proč nás to vlastně naplňovalo štěstím? Žádný z nás se na Pavlu nepamatoval. Vrátila se do svých rodných Tyrol. Totiž do svého tyrolského obydlí. Do toho domečku, který ukazuje počasí, ztracen kdesi ve sněhu. A Pavla se ukazovala ve dveřích za slunečních dní, jako ve všech obydlích, která ukazují počasí.

„Je Pavla hezká?“

„Krásná.“

„Je v Tyrolích často krásně?“

„Stále.“

V Tyrolích bylo stále krásně. Domeček – barometr vystrkoval Pavlu velmi daleko ven na svůj zasněžený trávníček. Když jsem se naučil psát, musel jsem Pavle psát dopisy. Psával jsem jí: „Drahá Pavlo, jsem moc rád, že vám mohu napsat…“ Bylo to trochu jako modlitby, protože jsem ji neošidil, ačkoliv jsem ji neznal…

„Sto sedmdesát čtyři.“

„Rozumím. Sto sedmdesát čtyři.“

Pro mne za mne tedy sto sedmdesát čtyři. Bude nutno upravit náhrobní nápis. Je zajímavé, jak se náhle celý život zhustil. Vleču s sebou veškeré harampádí vzpomínek. Nikdy už nebudou k ničemu použitelné. Ani pro nikoho. Mám vzpomínku na velkou lásku. Mami nám říkávala: „Pavla píše, abych vás za ni všechny políbila…“ A maminka nás všechny za Pavlu políbila.

„Ví Pavla, že jsem vyrostl?“

„Jistěže ví.“

Pavla vždycky věděla všechno podstatné.

„Pane kapitáne, střílejí.“

Pavlo, oni na mne střílejí! Mrknu na stav výškoměru: šest set pade metrů. Mraky jsou v sedmi stech. Nu, nedá se nic dělat. Ale pod mým mrakem není svět sinalý, nebo černavý, jak jsem očekával. Je modrý. Báječně modrý. Je hodina soumraku a pláň je modrá. Místy prší jako z konve. Dešťová modř…

„Sto šedesát osm.“

„Rozumím. Sto šedesát osm.“

Pro mne za mne tedy těch sto šedesát osm. Cesta na věčnost nutí člověka k samým oklikám… Ale jak se mi ta cesta zdá klidná! Svět se podobá ovocnému sadu. Náhle se zjevil střízlivý jak rytina od mistra. Všechno mi připadalo až nelidské. Ale letím nízko, vše je tu důvěrně blízké. Jsou tu osamělé stromy a stromy shluklé ve skupinkách. Jako s lidmi v praxi. Člověk je potkává. A zelená pole. A domy s červenými taškami a s někým konkrétním na zápraží. A krásné modré lijavce všude kolem. Pavla by se nám za takového počasí pod psa asi rychle schovala dovnitř…

„Sto sedmdesát pět.“

Můj náhrobní nápis ztrácí už mnoho na své drsné vznešenosti. „Udržel kurs sto sedmdesát dva, sto sedmdesát čtyři, sto šedesát osm, sto sedmdesát pět!...“ Vypadám spíš značně rozladěn. Ale! Motor mi střílí! Ochlazuje se. Zavírám proto žaluzie kapoty. Dobrá. Ale protože je čas otevřít náhradní nádržku, zatáhnu za páku. Nezapomínám na nic? Mrknu na tlak oleje. Všechno v pořádku.

„Začíná to být značně ošklivé, pane kapitáne…“

Slyšíš, Pavlo? Začíná to být ošklivé. A já se zatím nemohu vynadivit té večerní modři. Je tak neobvyklá! Taková hluboká…

„Kličkovat, kapitáne!“

Tohle je nová hra a správný manévr, Pavlo! Vyšlápnout vpravo, vyšlápnout vlevo, to zmate střelbu pomateného nepřítele. Když jsem upadl, udělal jsem si vždycky bouli. Ty jsi mi je ošetřovala myslím arnikovými obklady. Budu potřebovat hrozně moc arniky. Víš, ale stejně… je to nádhera, ta večerní modř!

Zahlédl jsem tamhle vpředu trs plamenných zákmitů. Tři štíhlé svislé třpytné stonky. Stopy světelných střel nebo zářících granátů malé ráže. Bylo to úplně zlaté. Spatřil jsem náhle, jak se v modři večera prudce rozzářil ten tříramenný svícen…

„Kapitáne! Vlevo silná palba! Odbočte!“

Dupnutí.

„Ach! Čím dál tím horší…“

Snad…

Čím dál tím horší, ale já jsem uvnitř věcí. Ovládám tu všechny své vzpomínky a všechny zásoby, jež jsem si nastřádal, a všechny osobní lásky. Ovládám tu své dětství, jež se vytrácí ve tmě jako kořen dobrého kmene. Začal jsem život melancholickou vzpomínkou. Je to čím dál tím horší, ale nenacházím v sobě nic z toho, co jsem očekával, až kolem mne začnou zatínat pařáty těch létavic.

Jsem v zemi, jež mě hluboce dojímá. Den se chýlí ke konci. Po levici mezi bouřemi jsou velké trhliny světla, jež září jako plochy chrámových oken. Aspoň víte, k čemu jsou dobré procházky i sledování kolem kostelů a kostelíků. Na dva kroky od sebe nahmátnu takřka rukou všechny věci, jež jsou tak dobré. Jsou tu obsypané švestky. Krajina, jež voní zemí. Musí to být blaho kráčet vlhkou ornicí. Víš, Pavlo, postupuji zvolna dopředu a kolébám se vpravo a vlevo jako fůra sena. Ty myslíš, že takové letadlo letí rychle, splašeně… ovšem je to tak, když se nad tím zamyslíš! Ale když zapomeneš na svůj stroj a jen se díváš, pak se prostě jen procházíš po krajině…

„Arras…“

Ano, velmi daleko vpředu. Ale Arras není město. Arras je jedna jediná rudá pochodeň na modrém pozadí noci. Na pozadí bouře. Neboť tam vlevo a vpředu se zřejmě chystá pěkná mela. To zšeření nepůsobí jen soumrak. Musí to být mohutný masív mraků, když propouští tak potemnělé světlo…

Plamen Arrasu nabyl na objemu. Není to plamen požáru. Požár se šíří vpřed s úzkým proužkem živého masa kolem. Ale tenhle rudý vích, stále přiživovaný, je jako knot v lampě, která trochu kouří. Je to plamen, který není nervózní, který má zajištěné trvání, pěkně uvelebený ve své zásobě oleje. Cítím, že je uhněten z hutné, skoro těžké látky, kterou vítr občas rozvlní, jako by ohýbal strom. To je ono… strom. Ten strom prorostl Arras sítí svých kořenů. A všechny šťávy Arrasu, všechny zásoby Arrasu, všechny poklady Arrasu stoupají proměněny v mízu, aby vyživily strom.

(Válečný pilot)

(Resumé:) Vzácnosti a míza, stromy a lidé, přepych častokrát dobře udržovaných lidských vztahů je stálá vzácnost i chlouba našich pokolení.

Na poušti mám takovou cenu, jakou mají má božstva

Sahara ovšem poskytuje zraku, kam až oko obyčejného smrtelníka dohlédne, jen jednotvárný písek, nebo přesněji kamenitou pláň, neboť písčité přesypy jsou tam vzácné k pohledání. Člověk se tam bez ustání přímo utápí v dokonalé nudě. A zatím mu neviditelná božstva budují síť směrovek, sklonů a znamení, skrytou a živou muskulaturu. Není tam jednotvárnosti. Všechno tam k něčemu směřuje. Ani tichost se tam nepodobá jiné tichosti.

Bývá tam přítomno ticho míru, když jsou kameny smířeny, když večer přinese svěžest a když návštěvníkovi připadá, že zakotvil se skasanými plachtami v klidném přístavu. Bývá tam ticho poledne, kdy slunce zastaví myšlenky i pohyb. Bývá i klamné ticho, prevít, když vítr od severu ochabne a mračna hmyzu vyrvaná jako pel oázám v nitru samé pouště ohlašují příchod bouře od východu, přidávající zas písek. Bývá ticho spiklenecké, když víme, že to v některém dalekém kmeni vře. Bývá ticho tajuplné, když Arabové začínají vést a vyhrávat vyjednávání, do nichž nikdo nevidí. Drásavé ticho, když v noci zatajíš dech a nasloucháš. Teskné ticho, když si vzpomeneš na ty, jež máš tak rád.

Všechno se tu polarizuje. Opaky. Každá hvězda určuje skutečný směr. Jsou to samé hvězdy Tří králů. Všechny slouží svému vlastnímu bohu ku prospěchu. Tahle označuje směr ke vzdálené studni, tak daleko, prostě je k ní těžko dojít. A prostor, který vás dělí od té studně, je těžký jako hradba v Avignonu. Tamhleta označuje směr k vyschlé studni. I ta hvězda sama vypadá suchá. A v prostoru, který vás dělí od vyschlé studně, není jediného svahu. A jiná hvězda zase přesně slouží jako vůdce k neznámé oáze, o níž vám zpívali kočovníci, ale jak nomádi ihned připomínají, k níž nesmíte pro rozkol mezi kmeny. A písek, který vás od té oázy dělí, je pohádkovým paloukem. A ještě další označuje směr k bělostnému městu na jihu, lákavému jako plod, do něhož hryzneš zuby. A další zase směr k moři.

A konečně takřka neskutečné póly magnetizují z veliké dálky tuto poušť: dům tvého dětství, který zůstává živý ve vzpomínce. Přítel, o němž víš jedině jen to, že žije.

Tak cítíte, jak vás vzpružují a neprudí, oživují a nenudí silová pole, jež k vám míří nebo vás odpuzují, dráždí vás nebo vám vzdorují. Laškují jako světlušky s pocestným. A tak tu stojíte pevně, pěkně určeni, pěkně usazeni uprostřed všech světových stran.

A poněvadž poušť neskýtá žádné hmatatelné bohatství a majetek, poněvadž na poušti není nic vidět ani slyšet, ale protože váš vnitřní život je tak bohatý sám o sobě, tak nejen že neslábne, nýbrž ještě nabývá na síle, nezbývá vám než uznat malou pravdu, že člověka podněcují v první řadě neviditelné výzvy a senzační stimuly. Člověk je ovládán Duchem. Na poušti mám takovou cenu, jakou cenu mají má božstva.

(Dopis rukojmímu)

Stejně jako televize má mnoho kanálů a stanic a pramálo vize jako naše politická scéna nebo mýdlové opery, tak já dnes nosím na triku oblast Var, Hyéres les Palmiers v blankytné modři, kde najdete už na adrese mateřské školy otisk malého a hravého prince. Nosím, co se nenosí a píšu, co se často nečte.

Co je důležité, je očím neviditelné

Tu se ukázala liška.

„Dobrý den,“ řekla.

„Dobrý den,“ zdvořile zahlaholil malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

„Jsem tady, pod jabloní…“ řekl ten hlas.

„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“

„Jsem liška podšitá,“ řekla liška.

„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný…“

„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. „Nejsem ochočená.“

„Ó, promiň,“ řekl malý princ.

Chvíli přemýšlel a pak dodal:

„Co to znamená ochočit?“

*

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška, které nikdy nehrozí senilita a skleróza.

„Znamená to vytvořit pouta…“

„Vytvořit pouta?“

„Ovšem,“ řekla liška suverén. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům tuctových malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům dalších lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

„Začíná mi to pálit, začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu… myslím, že si mě ochočila…“

„To je možné,“ dodala hned liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“

„Ó, to není na Zemi,“ řekl vzápětí malý princ.

Zdálo se, že to projevilo v lišce velkou zvědavost.

„Na jiné planetě?“¨

„Ano.“

„Jsou na té planetě lovci kožešin?“

„Nejsou.“

„Ach, to je zajímavé! A slípky?“

„Také ne.“

„Nic není dokonalé,“ povzdychla liška.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

„Můj život je jednotvárný. Proháním slepice a lidé prohání mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život o poznání jako by prozářen sluníčkem. Poznám zvuk kroků, který bude jinačí než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba ráje vyláká z doupěte. A pak, koukni na to! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chleba. Obilí je pro mne zbytečný luxus. A to je smutné. Ale ty máš zlaté časy. Bude to opravdu skvostné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“ Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.

„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat fůru věcí.“

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „Lidé už nemají čas, aby něco dobře poznávali. Kupují u obchodníků – veksláků a šmelinářů – věci úplně hotové. Sami jsou často hotoví. Ale poněvadž přátelé nejsou k mání na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, povídám ti, ochoč si mě!“

„Co mám  dělat?“ zeptal se malý princ.

„Musíš být hodně trpělivá povaha,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“

Druhý se malý princ zas dostavil na známé místo.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu a přesně na stejnou minutu,“ řekla úřadující liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu happy. Čím více čas poskočí, tím budu šťastnější existence. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, ve kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“

„Co to je řád?“ řekl malý princ.

„To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla znalecky liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty neposedné tango z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na špacír až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

„Ach, budu plakat…“ řekla liška.

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

„Ovšem,“ přidala se liška.

*

„Tak tím nic nezískáš!“

„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že tvá je ta jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – svěřím ti tajemství.“ Malý princ spěchal podívat se znovu na růže.
„Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ procedil skrze zoubky na adresu růží. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové nátury, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům dalších lišek. Ale stala se z ní má moudrá přítelkyně a teď je pro mne ta jediná na světě.“

A růže vypadaly celé zaražené.

„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval tak nemilosrdně. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný obejda myslel, že se vám absolutně podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. * Protože právě ji jsem naslouchal, jak naříkala nebo se honosila pýchou, nebo dokonce někdy ztichla. Protože je to má růže.“

A vrátil se k dobře známé lišce.

„Sbohem…“ řekl.

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké a bez příkras: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby měl dobrého pamatováka.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…“ řekl malý princ s dobrým pamatovákem.

„Lidé na tuto pravdu dávno zapomněli,“ řekla liška. „Ale ty na ni zapomenout nesmíš, lidi strč do kapsy. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi totiž zodpovědný za svou růži…“

„Jsem zodpovědný za svou růži…“ opakoval malý princ, aby si liščí tajemství vždy jednoduše vybavil.

(Malý princ)

A Marika? Od písmenka M s tajuplnou es em es v zátiší jedné madonny postihující potrestající pouze odbité druhořadé šminky. Malý princ nesleduje důkladné, ani darebné ataky v extempore, a vůbec ne ještě kdovíjak dokonale ladící šminky, protože to neznamená eleganci, hormonální exkluzivnost dívčích krasojízd pro pantera pinky, ani pro chlapíka s dobrou pověstí pantersky prováděné pinky, ani abstrakní skopičinky versus ukázněná logika. Marika korzuje ve všední dny a má svou dobrou pověst každičkého týdne jako ve výletnické sezóně křivolaká Korsika. Marika je mlsná šelma kočičí s vybíravostí břitkého jazyka, zachutnala jí šlehající nebezpečná pálivost, jakou má v sobě pravá mexická paprika, Marika je klasika, nerozpakovala by se se svým trikem rozbalit show pod vlivem elegance na molu módní přehlídky, ve znamení velké porce provokace, vtipná účast dívčích superlativů a gradující gratulace, zajisté se nefláká při aktu a nikterak nepůsobí zbytečně zastydlá, Marika hodlá rozdováděným gestem rozmazlit zdatnost zbojníka. Kouř a lesk nastavené krásy zrcadla, Marika a ženská magika, není křuplá sušenka, tahle je vypečená mokřenka, větvičku lánu vezme si bez dovolení hubatýho rolníka, bez rozpačitýho hlasu plísnícího operátora, bez nože, bez kreditu u velmože, s povídáním hříchu při požírání bio-potravin, pašovaných z maďarské dědiny pro slovenské (chudinky marnotratné) šediny, Marika má dostupný signál na každý pád na každý kontakt na každý obrys se siluetami stínů vítá svůj ochočený a tulící se domácí kočičinec, Marika ve slibném hříchu zdatná je, tak nemá důvod zbabrat svůj melodický sen, ta by i pozadu zhatila a pokazila a učinila šmytec performanci bez licence ilegálních pirátských karibských až neuvěřitelně drsňáckých mafiánů provozujících otročinec, Marika je výherní herka, vůdčí šampiónka kobyla, slavná jako středověká vladyka, závodnická matriční jízda ve formuli na zelené závratě polekaná, bacha, červená se celičká, upalující fofrující divočina matrika, výstavní jak na hradě gotika, úkaz bez úzkosti zapomenuté jí připomene po ránu návštěva komika, a kdo je kdo? Jedna šeredná cetka, skřípající skrze chrup pro Gotta v přenosu přímém zajistí jednomu šlágrovitému fešákovi zlatého slavíka, byť zůstala znít s jalovou serenádou naplno a dojatě trylkující slabika… Tim Burton hadr. Tim Simenon kádr. Tales from the darkside Mix. Tmavost, jakou dokáže do kino sálu doručit promo akce ferrero rocher, nebude snad víc Marika zaujata čokoládičkou, do konví stékající litry v nadprodukci mléka s výskytem výskajícího umpalumpa a nonšalancí Karlíka? Nesežvýká sladce kytarové vystoupení od hladce rýmujícího Xavíka, natož od karamelovýho ježatýho popíka, huh Marika není Maryša s porcí kafe od žida, Marika je jenom nestárnoucí klasika. Prc a prcek bez rizika, neb si dá líbit vzrušující průběh -- kdy neodmítne prostý hřích a antikoncepci při hříchu neodvyká, kratochvíle neomylná Marika.

Tři tisíce berberských uprchlíků

Vzpomínám, jak otec jednou usadil v táboře na severu města tři tisíce berberských uprchlíků, a co se z nich stalo. Nechtěl, aby se pomísili s našimi. Protože byl dobrý, živil je a poskytl jim oblečení, cukr a čaj. Nevyžadoval však od nich za svou štědrost žádnou práci. O živobytí se tedy nemuseli starat a každý z nich si mohl říci: „Co se mne přímo netýká, na tom mi nezáleží. Když mám svůj čaj a cukr a dobře živeného osla a po boku madam a když mé děti prospívají na duchu i na těle, jsem zcela šťastný a nic víc nežádám…“

Ale kdo by jim uvěřil, že byli šťastni? Když mne chtěl někdy otec poskytnout poučení, zajeli jsme se k nim podívat.

„Vidíš,“ říkal mi, „proměňují se v dobytek a začínají zvolna trouchnivět… ne v tělech, ale v srdcích.“

Všechno pro ně totiž začalo postrádat smysl. I když nehraješ v kostky zrovna o vlastní majlant, je dobře, můžeš-li si vysnít, že kostky představují panství a stáda, zlato a diamanty, které nemáš. Které jsou na jiné adrese. Ale přijde chvíle, kdy už kostky nedokážou představovat nic. Potom už není hra bez symbolů možná.

A naši chráněnci si už náhle neměli co říci. Vyčerpali rodinné historky, které se podobaly jedna druhé. Už si navzájem nelíčili, jaký má kdo z nich stan, neboť stany se podobaly zas jeden druhému. Necítili už strach ani naději a nic nového pod sluncem nevymýšleli. Ještě užívali monotónní řeči pro nejzákladnější věci: „Půjč mi své ohřívadlo,“ mohl říci jeden, a druhý: „Kde je můj synek?“  A po čem by také toužilo lidství, ležící na slámě u žlabu? U plného koryta? Ve jménu čeho by bojovalo? Ve jménu chleba? Ten dostávali tak jako tak. Ve jménu svobody? V hranicích svého světa měli naprostou svobodu. Dokonce se v oné neomezené svobodě, jaká někdy vyhloubí v boháči chlubeníčka vnitřní prázdnotu, přímo utápěli. Ve jménu vítězství nad nepřáteli? Ale oni už neměli přirozených nepřátel!

Otec mi dal za vyučenou:

„I kdybys přišel s bičem, docela sám šel táborem a mrskal je po tvářích, nevyrazíš z nich nic jiného než ze psí smečky, která vrčí a couvá a ráda by kousla. Ale nikdo se neobětuje a nepokouše tě. Uděláš nad nimi kříž. A budeš jimi pohrdat…“

Také mi připomněl:

„Jsou to už pouze lidské kostry. Člověk zde není. Mohou tě zbaběle zavraždit, zezadu, protože lidská chátra umí být nebezpečná. Ale tvůj pohled nesnesou.“

Zatím se jako nemoc uhnízdil mezi nimi nesvár. Zmatený přiblblý nesvár, který je nerozdělil na dva tábory, ale postavil všechny proti všem, protože každý, kdo jedl svůj příděl, okrádal všechny ostatní. Hlídali jeden druhého, jako když obcházejí psi kolem žrádýlka, a ve jménu své spravedlnosti se dopouštěli vražd, neboť viděli spravedlnost hlavně v rovnosti. A kdokoli se v něčem odlišoval, byl množstvím rozdrcen.

„Lidský dav,“ prohlásil otec, „nenávidí obraz člověka, neboť dav je zmatený, směřuje jako pitomec do všech stran současně a brání tvůrčímu úsilí. Pravda, je špatné, když jeden člověk drtí stádo volů. Ale to největší zotročení vězí jinde: když stádo volů drtí člověka.“

A tak byla ve jménu jakýchsi nejasných práv každičká noc plná mrtvol s rozpáranými břichy. Slabé povahy už přestávají číst dál. Za úsvitu je vždycky odtáhli na okraj tábora, jako by vyhazovali odpadky, a naše káry, jako by byli službou z mrchoviště, je odvážely pryč. Vzpomínal jsem na otcova slova: „Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno jako drůbeži.“

A viděli jsme, jak postupně začínali ztrácet důležitou schopnost slova chlapa, neboť jim už k ničemu dobrému nebylo. A procházeli jsme s otcem mezi tvářemi jakoby nepřítomnými, které se na nás dívaly, vyjevené a prázdné k nám civěly, aniž nás poznávaly. Z úst jim vycházelo už jenom jakési nejasné matné vrčení, kterým se dožadovali potravy. Živořili bez jakékoli známky lítosti, touhy, lásky či nenávisti. A brzy se přestali i mýt a dbát o svoji voňavou čistotu a zbavovat se dotěrného hmyzu. Hmyz se hbitě rozmnožil. Začaly se objevovat nádory a vředy. A tábor začal dusit vzduch. Otec se obával vražedného moru. A jistě se také zamýšlel nad lidským postavením.

„Musím probudit archanděla, který přidušen spí pod tím hnojištěm. K nim tedy úctu necítím, avšak skrze ně mám úctu k Bohu…“

* A otec poslal onomu lidu v rozkladu pěvce. Pěvec usedl večer na náměstíčko a dal se do zpěvu jako slavík trylkující noty. Zpíval o věcech, jež nacházejí ozvěnu jedna v druhé. Zpíval o překrásné kněžně, ne – nebyla to Marika, za níž je třeba putovat dvě stě dnů sluncem a pískem, bez jediné studny kolem. A studna, která neexistuje, se mění v oběť lásky a milostné opojení. A voda v měších se mění v modlitbu léčivou, neboť vede žíznivého k milé. Říkal jim na rovinu: „Toužil jsem po sladkém dešti a palmovém háji…, ale ještě víc po té, která mě zahalí do svého úsměvu … žena a taškařice… a už jsem nedokázal ani rozlišit, co je horečka a co láska…“

A  probudila se v nich touha po žízni a hrozili sevřenými pěstmi směrem k mému otci: „Ty podlej zrádče! Připravil jsi nás o žízeň, která je opojnou obětí lásky!“

Zpíval o tom, jakou hrozbou se všechno stane, když je vyhlášena ukrutná válka a písek se promění ve hnízdo zmijí. Každá duna je náhle obdařena mocí nad životem a smrtí. A oni začali prahnout po nebezpečí smrti, kterým ožije písek. Zpíval o nádheře nepřítele, skety, očekávaného předem ze všech stran a přejíždějícího za obzorem z jednoho konce na druhý jako sluníčko, o kterém nikdo neví, odkud začne stoupat. A oni začali prahnout po nepříteli, který by je obklopil svou velkolepou nádherou jako příliv moře. 

A když začali prahnout po lásce, kterou zahlédli v podobě tváře, z pouzder vytasili dýky. A plačíce radostí, hladili své důvěrné šavle. Své zapomenuté, zašlé a rezavé zbraně, ve kterých jako by pojednou našli ztracenou mužnost symbol chlapáctví, neboť jen ony pomáhají vytvářet svět. A to byl signál k povstání, krásnému jako požár emocí.

A všichni zemřeli jako muži! Statečnost jim napsala poslední sbohem.

(Citadela)

Člověk je v první řadě ten, kdo tvoří

Takto ke mně hovořil otec:

„Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.“

Říkal mi také:

„Především mi musí přinášet ovoce své práce. Vylévat proud svého obilí do mých stodol. Ve mně nechť zbudují své sýpky. Když mlátí obilí, až se zlatá slupka rozletuje do světových stran, nechť to činí k mé slávě. Jejich práce nebude pak jen kvůli obživě, ale stane se hitem, zpěvem. Až budou potom ohýbat záda pod těžkými pytli a ponesou je do mlýna, nebo až je budou zabílené od mouky odtud umouněné tváře vynášet, náhle už nebudou tak ubozí. Váha pytle jim dodá velikosti jako modlitba. A se smíchem a radostí ponesou pak snop jako blyštivý, hrotitý svícen, plný zrna. Neboť kultura je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, ne na tom, co se jim poskytuje. Zrovna tak demokracie: čeho pěkného jsou lidé schopni, nikoliv, co pěkného se jim poskytuje. Je pravda, že budou potom z toho obilí brát a živit se jím. Tato stránka věci není však pro člověka důležitá. Lidská srdce nejsou živa z obilí. Ale z toho, co sama obilí poskytují.

Znovu ti opakuji, že lid, který recituje básně jiných a je živ z obilí jiných nebo zve stavitele a platí jim za to horentní sumy, aby mu stavěli města, takový lid si zasluhuje opovržení. Takový lid nazývám lenivým. Nenacházím už okolo něho onu zlatou aureolu prachu, která vzniká při mlácení obilí.

Je správné, když spolu se svým darem i cosi získávám, abych tak mohl dávat pořád dál. Budiž pochválena směna mezi darem a odměnou, směna, jež člověku umožňuje, aby šel dál svou cestou a stále znovu dával. Jestliže se však díky odměně obnovuje tělo, srdce je živo jen z daru, tělo může být tělesný dar pro srdce.

Viděl jsem, jak tanečnice komponují tanec. A když byl tanec vytvořen a zatančen, nikdo si samozřejmě z té práce neodnesl žádné plody ovoce, aby je mohl uložit jako sklizeň. Tanec pomine jako oheň u řeky. A přesto nazývám kulturním pouze ten národ, který si vytváří tance, třebaže tanec nelze sklidit a uložit na sýpku. A národ, který si rovná na poličkách předměty zrozené z cizí práce, i kdyby to byly předměty jakkoli jemné a křehké, a i kdyby se ten národ třeba uměl nadchnout pro jejich dokonalost, nazývám nevzdělaným a tupým.

„Člověk,“ říkal otec, „je v první řadě ten, kdo tvoří. A pouze lidé, kteří spolupracují, jsou bratři. A jenom ti jsou živí, kdo v klidu neusedli v nastřádané sklizni.“

Kdosi mu jednou namítl:

„Čemu však říkáš tvořit? Máš-li na mysli nějaké význačné objevy, toho je schopný jen málokdo. A ty pak mluvíš jen pro hrstku lidí. A co ostatní?“

Otec odpověděl:

„Tvořit, to může znamenat i jeden nepovedený krok v tanci. I určitou nezdařenou ránu dlátem do kamene. Není příliš důležité, s jakým osudem se ten či onen pohyb setká. Tobě, ty slepý, krátkozraký, se taková námaha zdá neplodná, ale poodstup stranou. Zahleď se z větší dálky na pohyb v této městské zástavbě. A uvidíš pouze velikou horoucnost a zlatistý prach práce. Nepodařená gesta už nepostřehneš. Neboť ten lid skloněný nad dílem chtě nechtě buduje své paláce, cisterny, visuté zahrady. Dílo se rodí jakoby nutně z čaromoci jeho prstů. A já ti říkám, že se rodí stejně tak z pohybů, které selhaly, jako z těch, které se podařily, neboť člověka nemůžeš dělit, a necháš-li na živu jen velké sochaře, pak žádné velké sochaře nebudeš mít. Který šílenec by si zvolil řemeslo, v němž je tak malá naděje k životu? Velký sochař se rodí z podhoubí špatných. Špatní sochaři jsou mu schodištěm, po kterém stoupá jeho sláva vzhůru. Krásný tanec se rodí z vášně k tanci. A vášeň k tanci si žádá, aby tančili všichni v baráku – i ti, kdo tančí nedbale –, protože jinak se vášeň vytrácí do neznáma a zbývá akademická ustrnulost sucharů a podívaná beze smyslu.

Neodsuzuj je pro jejich chyby jako historik, který soudí uzavřené období. Vždyť kdo by vyčítal cedru, že je dosud jen semenem, stvolem či nakřivo pučícím proutkem? Jenom ho nech. Od jedné chyby ke druhé se nakonec zvedne cedrový les a bude za větrných dní rozsévat kadidlo svých pták.

(Citadela)

Svoboda a násilí

Proto není radno polemizovat. Nikam to totiž nevede. Budeš-li polemizovat s lidmi, kteří se mýlí a ve jménu své vlastní jistoty odmítají tvou pravdu, potom zas ty ve jménu své vlastní jistoty odmítneš pravdu jejich.

Řekni každému z nich: „Máš pravdu.“ Neboť mají pravdu. Ale vyveď je po jejich hoře o kus výš. Sami by totiž další výstup odmítli, neboť to vyžaduje trénink svalů a srdce, ale bolest je nyní donutí a dodá jim odvahy. Neboť když tě ohrožují krahujci, utečeš o kousek výš. Neboť jsi-li strom, budeš hledat slunce ve výškách. V tom s tebou spolupracují i tvoji nepřátelé, neboť na světě vlastně není nepřítele. Nepřítel ti vytyčuje hranice, dává ti tvar a pevnost. A řekneš jim: „Svoboda i násilí jsou pouze dvě stránky téže nutnosti, nutností být tím a tím člověkem a ne jiným.“ Mohu být tím a tím člověkem, nemohu však být někým jiným, než jsem. Mohu užívat naplno té a té řeči, nemohu však do ní mísit řeč jinou. Mohu se řídit pravidly určité hry v kostky, nesmím však podupat hru tím, že její pravidla naruším pravidly jiné hry. Mohu budovat, ale ne vykrádat zbaběle společnou zásobárnu a špatným užíváním vynulovat vlastní zásoby jako člověk, který špatně píše a hledí zapůsobit právě svými prohřešky, čímž sobě samému zamezuje možnost vyjádření, protože pokazí-li u lidí smysl pro styl, nikdo už nad jeho knihou nic krásného nepocítí. Stejně jako když přirovnám krále k oslu, a dokud je král v úctě a úctyhodný, je to k smíchu. Pak se však náhle přihodí, že se král ztotožní s oslem. A já už vyslovím jen samozřejmost.

A všichni to vědí, neboť ti, kdo hájí svobodu, žádají vysokou vnitřní mravnost, aby byl člověk přece jen něčím řízen. Četník je uvnitř, říkají. A ti, kdo nestoudně hájí násilí, zase soudí, že násilí znamená svobodu ducha, neboť máš pak možnost svobodně ve své nemovitosti procházet předpokoji, vykračovat si sály z jednoho do druhého, otvírat dveře, stoupat či scházet dolů po schodech. A čím víc zdí a překážek a závor, tím větší je tvá svoboda. A čím víc omezení ti ukládá tvrdý šutr, tím širší máš možnost volby mezi různými činy. Ale když táboříš bez ladu a skladu v jedné místnosti, neexistuje pro tebe svoboda, nýbrž jen rozklad.

A všichni nakonec sní o jednom a témže městě. Jeden však žádá, aby směl člověku zůstat, jaký je, a jako takový jednat. A druhý, aby byl člověk hněten, neboť se tím uskuteční a bude moci jednat. A oba ctí stejného člověka.

Oba dva se však i mýlí. První pevně věří, že je člověk věčný a že existuje o sobě. A neví, že takovým a ne jiným jej učinilo dvacet let výuky, násilí v drilu a cvičení. A že schopnost milovat pochází především z modlitby, a ne z vnitřní nabyté svobody. Je to jako s hudebním nástrojem, na který ses nenaučil hrát, nebo s básní, jejíž jazyk sis dostatečně neosvojil. A mýlí se i ten druhý, neboť věří ve zdi, a ne v člověka. Jako by věřil v chrám místo v modlitbu. Vždyť v kamenech chrámu má cenu pouze ticho, které jim udává řád. A totéž ticho v duši člověka. A duše člověka, která to ticho obsahuje. To je ten chrám, před nímž klesám na tvář. On si však udělal svou modlu z kamene a klaní se kameni jakožto kameni…

Stejně je tomu s říší. Má říše nemá být nutně bohem, který by nakazoval kazící se rozkazy ve formě povinnosti a zotročil lidi. Neobětuji člověka říši. Buduji naopak velkolepou říši, abych jí naplnil člověka (asi podobně jako s hrnkem a životodárnou tekutinou) a vdechl mu život, a člověk pro mne znamená víc než říše. A jestliže jsem člověka podřídil říši, pak proto, abych ho zbudoval kvalitně. Nespoutal jsem však člověka proto, abych vybudoval velkolepou říši. Zanech tedy už sedlácké řeči, jež nikam nevede, a nauč se rozlišovat příčinu od následku a pána od sluhy. Jako Depeche Mode s bravurním opusem Master and Servant. Neboť existují jen vztahy a struktury a vnitřní pojítka v závislosti. Já, který vládnu, jsem svému lidu podřízen víc, než je mně samotnému podřízen kterýkoli z mých poddaných. Když vyjdu na terasu, otevřen jejich nočnímu sténání, koktání a bolestnému úpění i radostnému ruchu, které chci proměnit v chvalozpěv boží, jsem tu v postoji služebníka s božským plánem. Jsem posel, který zprávy shromažďuje a nese. Jsem otrok, který vleče jejich nosítka. Jsem jejich tlumočník, rozumím jim.

Jsem jejich klenbový svorník, a tedy uzel, který je spojuje a váže ve tvar chrámu. Jak by mi to mohli mít za zlé, nevíte? Cítí se snad kameny uražené, že nesou klenbový svorník?...

O těchto věcech se nikdy nepři, máš to marné.

(Citadela)

Mlčení Boha

Byla tu jakási strmá a kluzká trasa, sklenutá nad břehy moře. Propukla bouře a noc se převalovala jako naditý měch. Já však stoupal zatvrzele vzhůru k Bohu, abych mu položil otázku vyptávající se po smyslu věcí, abych se dozvěděl, kam nás vede směna, kterou mi chtěli vnutit.

Na temeni hory jsem však objevil jen těžký balvan černé žuly – a to byl Bůh.

„Je to skutečně On,“ řekl jsem si, „nepohnutelný, nenarušitelný.“ To jsem ještě doufal, že se nepropadnu zpátky v samotu.

„Pouč mne, Pane,“ řekl jsem. „Všichni moji friends, společníci i poddaní nejsou pro mne náhle nic víc než jakési kecací loutky. Držím nitky v rukou a vedu je, jak se mi zamane. To, že mě poslouchají, mne rozhodně netrápí, neboť je dobře, když do nich sestoupí má moudrost. Trápí mne však, že se změnili v ten zrcadlový obraz, před nímž se stávám osamělejším než malomocný chudák. Smějí se, když se křením já. Zasmuší se, když mlčím. A slova, kterých jsem schopen, jim přinášejí asi tolik naplnění jako vítr stromům. A jsem to jen já, kdo je naplňuje. Nemám se za co směňovat, neboť v tom bezmezném naslouchání zaslechnu už pouze vlastní hlas, který mi vracejí zpátky jako dobře známou mrazivou ozvěnu v chrámě. Proč se té lásky hrozím a co mohu od ní nejspíše čekat, když je jen znásobením mne samotného?“

Ale žulový balvan, lesklý potůčky deště, pro mne zůstával dál neproniknutelný.

„Pane,“ řekl jsem, neboť na blízké větvi usedl černý havran, „chápu, že Tvému majestátu přísluší mlčet. Ale já potřebuji nějaké znamení. Až skončím modlitbu, přikaž tomu havranu, ať odletí. Bude to, jako by na mne kdosi mrkl očkem, a já už nebudu na světě tak sám. Budu s Tebou spojen určitou důvěrností, i když nejasnou. Nic jiného si nežádám, jenom mi naznač, že tu snad je cosi k pochopení podstaty.“

A pozoroval jsem havrana. Ten se však ani nepohnul. I poklonil jsem se skále a řekl:

„Máš, Pane, zajisté pravdu. Tvému majestátu nepřísluší podřizovat se mým rozkazům. Kdyby byl ten havran odletěl, byl bych ještě smutnější dušička. Neboť podobné znamení bych mohl dostat jen od někoho sobě rovného, tedy zase jen od sebe samotného. A byl by to zase jen odlesk třpytu mé vlastní touhy. A potkal bych zase jen svou vlastní samotu.“

A pokloniv se, odcházel jsem stejnou cestou zpátky.

Stalo se však, že mou krutou beznaděj vystřídal nečekaný a podivný jas. Bořil jsem se nohama do rozbláceného terénu, drásal se o trní a zápasil s bičujícími poryvy deště a přesto se ve mně rozlévala jakási jednolitá záře. Nic jsem se nedozvěděl, ani bit jedné informace, ale také tu nebylo nic, co bych mohl poznat a nebýt znechucen. Nedotkl jsem se Boha, ale bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. Jenom bohém. Stejně tak jestliže vyhoví modlitbě. Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází zpětná reakce, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodováním na burze. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam sálat, kde už nelze odměnou čekat na žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je meditativní tichost.

Navrátil jsem se opět mezi svůj lid a poprvé jsem ho uzamkl do tichosti své lásky. A tím jsem je podnítil k darům jdoucím až po samotné velké finále a tím je smrt. Takové opojení v nich probudily mé uzamčené rty. Byl jsem pastýřem, schránkou jejich mantry a opatrovníkem jejich melodických osudů, pánem jejich životů a přítelem jejich statků, a přitom v celé své nezlomné pýše chudší a pokornější než oni. Neboť jsem si byl vědom, že tady nemám co čekat. Prostě se ve mně uskutečňovali a jejich mantra oslavná píseň se rodila z mého ticha. A skrze mne jsme se všichni, oni i já, změnili v modlitbu, která se vyvíjela z mlčení Boha.

(Citadela)

Štěstí lidí a lidiček

Přišel ten, jenž proti mému otci vznášel ostré námitky:

„Štěstí lidí,“ říkal… 

Otec mu uťal řeč:

„Toho slova mne ušetři. Mám rád slova, která v sobě nesou váhu vnitřností, prázdné skořápky však odhazuji v dál.“

„Ale když ty, vládce říše,“ namítal ten druhý hlas, „nebudeš jako priorita dbát o štěstí a blaho lidí…“

„Nedbám o to,“ odpověděl rázně otec, „abych se pachtil za větrem a chtěl ho nachytat do zásoby, neboť zadržím-li ho, vítr se ztratí do neznáma.“

„Ale být já vládcem říše, chtěl bych, aby lidé byli šťastní…“

„Ach ano,“ řekl otec, „to už ti rozumím lépe. To slovo duté není. Poznal jsem skutečně lidi nešťastné a vysávače dobré energie a naopak lidi šťastné. Poznal jsem také lidi tlusté nebo pohublé, nemocné, nebo plné sil, živé nebo chcíplé. I já si přeji, aby byli lidé šťastni, tak jako si přeji, aby byli raději živí a plní života než mrtví. I když je nutné, aby generace odcházely na trvalý odpočinek.“

„Jsme tedy zajedno,“ vykřikl ten druhý hlas.

„Nejsme,“ ozval se otec.

Zamyslil se a pokračoval:

„Neboť když vyslovíš štěstí, buďto máš na mysli určitý stav, který znamená, že je člověk šťastný, tak jako je zdravý, a na tuto horoucnost smyslů nemohu nijak působit vlivně, nebo tím myslíš nějaký zachytitelný předmět, jehož bych mohl toužit dosáhnout. A kde ten předmět je?

Ten a ten člověk je šťastný v míru, jiný je šťastný v ničivé válce, jeden touží po samotě, neboť jen ta ho náležitě rozněcuje, jiný potřebuje k roznícení ruch slavnosti, jeden si žádá radostí vědy, která je uspokojivou odpovědí na vyřčenou zvědavost, jiný nachází svou radost v Bohu, v němž žádná otázka už nemá valný smysl.

Kdyby bylo možné štěstí nějak opsat, řekl bych možná, že pro kováře je štěstím umělecky kout, pro námořníka plavit se po sedmero mořích, pro boháče získávat snadno bohatství, ale nijak bych tě takovými poznatky nepoučil. Ostatně pro boháče může být někdy štěstím plavit se po sedmero mořích, pro kováře získávat uměleckou formou bohatství a pro námořníka nic nedělat, jen si užívat s dámskými vnadami. A tak ti onen přízrak bez vnitřností, který ses marně snažil zachytit a nepustit, uniká a nemáš šanci ho zajistit.

Chceš-li tomu slovu porozumět, musíš je chtě nechtě chápat jako odměnu, ne jako vytýčený cíl, neboť jinak nemá smysl. Stejně jako vím, že je ta a ta věc krásná, ale odmítám považovat krásu za cíl. Slyšels někdy story, aby sochař prohlásil: ,Z tohoto kamene vydobudu krásu´? Takoví hudlaři jen ohlupují sami sebe prázdným lyrizmem. Ten pravý sochař prohlásí: ,Snažím se vydobýt z kameniva cosi podobné tomu, co mne v nitru drásá. Nedovedu to uvolnit jinak než tesáním.ˇ Ať je pak tvářička, která vznikne, vážná a stará, či ať se jeví jako zrůdná maska, nebo ať je to tvář spícího mládí, pokud je sochař velký, stejně pokaždé řekneš, že je dílo povedené. Neboť povedená krása není cíl, jenom odměna.

A když jsem prve řekl něco v tom smyslu, že pro boháče je štěstím získávat finanční prostředky, lhal jsem. Klamal jsem. Neboť běží-li o plamen radosti, který korunuje určité konkrétní vítězství, odměněno bude jeho úsilí a námaha. A zdá-li se život, jenž se před ním rozprostírá, na okamžik opojný a slastný, pak proto, že tě naplnila radostí krajina zahlédnutá z výše hor, krajina, kterou jsi vybudoval vlastním cílevědomým úsilím.

A když ti řeknu, že pro zloděje je štěstím číhat pod hvězdami, pak to znamená, že je v něm evidentně kdesi určitá část, kterou lze zachránit, a současně odměna za ni. Neboť on přijal zimu, nebezpečí a samotu. A po zlatu, jak už jsem ti jednou pravil, touží jen jako po náhlé proměně v archanděla, neboť, sám těžký a zranitelný, si představuje, že ten, kdo odchází temným městem hříchu se zlatem přitisknutým na srdci, je nadlehčován neviditelnými křídly.

Mnoho jsem se v tichosti své lásky napozoroval ve svém lidu těch, kdo se zdáli šťastni. A vždycky jsem zjišťoval, že je štěstí navštívilo jako krása sochu, právě proto, že je nehledali vehementně.

A vždycky se mi jevilo jako znamení dobrých časů vůči jejich dokonalosti a hodnoty jejich srdce. A pouze té, která ti může napovědět: ,Cítím se tak šťastná´, otevři svůj dům pro kompletní život, neboť štěstí, které jí čteš na tváři, je štěstím odměněného srdce, a tedy znamením její hodnoty.

Nežádej proto na mně, vládci říše, abych pro svůj lid dobýval štěstí vědomě. Nežádej na mně, na sochaři, abych pronásledoval krásu: usedl bych a nevěděl, kam vlastně nejlíp běžet. Krása je totéž jako štěstí. Žádej po mně jen tolik, abych jim zbudoval duši, v níž může takový oheň planout.“

(Citadela)

Hráze

Když jsem se jednou náhodně projížděl po jakési cizí krajině, vyvstaly mi před očima hráze, které přibrzďují tempo člověka. Pustil jsem se tehdy na koni pomalým pohybem po cestě, vedoucí od dědiny k dědině. Cesta mohla vést rovnou i přes pláň, klikatila se však okolo pole a pro mne ta oklika znamenala několik prchlých okamžiků. Instinkt by mne byl navigoval přímo, ale ten velký čtverec ovsa se opřel proti mně a já se poddal váze pole. Ten čtverec ovsa mne připravil o kousek života, neboť jsem mu obětoval minuty, které jsem mohl využít jinak. To pole se mne zmocnilo a já měl k němu úctu jako k chrámu, neboť jsem byl shovívavý k oklice, ačkoli bych byl mohl zamířit s koněm do ovsa. Potom mne cesta zavedla kolem obydlí obehnaného zídkou. A měla k obydlí úctu, žádné graffiti zde nehledejte, zvolna se vlnila okolo výběžků a koutů kamenné zdi. Za zdí jsem viděl stromy, mnohem hustější než u nás v oázách, a rybník sladké vody, který se třpytil vzadu mezi větvemi. A nic jsem nezaslechl, jen ticho. Potom jsem projel pod klenbou listí podél vrat. A tady se má cesta dělila, protože jedním ramenem sloužila tomu obydlí. A při téhle pomalé pouti za poznáním, zatímco můj kůň klopýtal úvozy nebo napínal otěže, aby se mohl napást nízké trávy podél zdí, já jsem zvolna nabyl pocitu, že celá ta trasa se svými jemnými zákruty a se svou úctou a prodlevami a s oním časem, ztraceným jako při obřadu nebo před královskou přijímací komnatou, tu kreslí portrét jakési knížecí tváře, a že všichni, kdo tudy kodrcají na svých vozících a třeba jim uspokojivě klape klapačka a nebo se kolébají na pomalých oslech, ti všichni že jsou nevědomky trénováni v lásce.

(Citadela)

Znal jsem starého zahradníka

Znal jsem jednoho starého zahradníka, a ten mi vyprávěl o svém příteli. Než je život rozdělil, žili dlouho jako dva bráchové, popíjeli spolu večer čaj, světili stejné svátky, a když potřebovali poradit nebo se svěřit, chodili jeden za druhým. Mnoho co říci si samozřejmě neměli, spíš je bývalo vidět, jak se po práci a celodenní námaze procházejí a mlčky si prohlížejí květiny, zahrady, nebe a stromy. Ale když jeden z nich potřásl hlavou a dotkl se prstem některé rostliny, hned se sehnul i druhý a také potřásl hlavou, neboť poznal stopu housenek. A z rozvitých květů měli oba stejné potěšení.

Ale stalo se, že jakýsi kupec hlupec jednoho z nich najal, aby po několik týdnů provázel jeho karavanu. Přepadli je však vykutálenější lupiči, a různé životní náhody, války mezi oblastmi, bouře, ztroskotání, Murphyho zákony zaviněná neštěstí, smutky a sháňka živobytí potom tím člověkem smýkaly po dlouhá léta jako moře otloukaným sudem, až ho od zahrady k zahradě dostrkaly na druhý konec široké planety.

Po letech tichého stáři dostal můj zahradník náhle od svého přítele dopis. Bůhví, kolik let ten dopis putoval od jednoho koutu k dalšímu. Bůhví, jaké poštovní cesty, jací jezdci v úloze messengers, lodě a karavany ho s vytrvalostí mořských vln postupně dopravili až k jeho správné zahradě. A jak byl toho rána náramně všecek rozzářen štěstím, o němž se toužil s někým podělit, prosil mne, abych si ten dopis přečetl. Jako kdyby mi nabízel k přečtení báseň, a napjatě sledoval mou tvář, jak mne ta četba ohromí. A bylo tam ovšem jen málo slov, neboť oba zahradníci ovládali mnohem lépe a častěji rýč než dopisy. Četl jsem prostě jen toto: „Dnes ráno jsem prořezal růžové keře…“ A když jsem se zahloubal nad tím podstatným, které tu zřejmě nebylo k vyslovení, pokývnul jsem hlavou, stejně jako by to udělali oni.

Od té chvíle neměl můj zahradník klidu. Mohls ho slyšet, jak se vyptává na zeměpis a plavbu, na kurýry, karavany a nepokoje mezi říšemi. Po třech letech jsem náhodou posílal jakési poselství na druhý konec zeměkoule. Dal jsem svého zahradníka zavolat: „Můžeš napsat svému příteli.“ Trochu na to doplatily mé stromy a zelenina na zahradě a housenky teď měly hotové hody; začal totiž po celé dny vysedávat doma a s povystrčeným jazykem, jako dítě nad úlohou, čmáral a škrtal a začínal znovu a znovu, neboť věděl, že potřebuje vyjádřit cosi naléhavého a že se teď on musí svému příteli tlumočit celý komplet v celé své pravdě. Potřeboval vybudovat svou vlastní lávku přes propast a skrze prostor a čas dosáhnout oné druhé části okraje sebe samotného. Konečně mi celý zrudlý přinesl výsledek své odpovědi a zase s napětím sledoval mou tvář, aby spatřil odlesk oné radosti, kterou se tentokrát rozzáří adresát, a aby tak vyzkoušel sílu svých důvěrných sdělení. A já jsem četl v jeho pečlivém a neobratném rukopise, který vyzněl jako hluboce přesvědčená modlitba (a skutečně to bylo také to nejdůležitější, co mu mohl říci, neboť tak jako stařenkám, které si ničí opotřebený zrak nad kmitající jehlou, aby ověnčily svého boha, i jemu šlo nejvíc o to, zač se směňoval), já jsem nakonec četl tato prostá slova: „I já jsem dneska ráno prořezal růžové keře…“

(Citadela)

Za objevení řeči

Jsou dvě známé metody, jak se zbavit kontradikcí. První spočívá v tom, vybudovat si prostý, ať už jakýkoli, systém, a nazvat opak své pravdy omylem. Lež jako omyl? To je vesmír fanatika, kterému se v ležérní mysli Bůh i ďábel jeví jasně. Tento vesmír je příznivou a snadnou půdou pro bezprostřední čin, neboť jeho skutek dostává jasný směr, neustále však vidíme, jak jsou heretici masakrováni, a těch heretiků není málo, neboť nabízený korán do sebe nepojal jejich pravdu, pravdu, které se drželi v podstatě s týmž fanatismem a z důvodů stejně platných jako druhá strana. Tento vesmír však především neumožňuje jakýkoli pokrok cestou stále vyšší syntézy, neboť zakazuje kontradikce. Vítězství jednoho výkladu nad výkladem opačným není syntéza ani ve snu, ani náhodou za bílého dne.

Druhá metoda spočívá v tom, přijmout kontradikci, i když je lidskému duchu nepřijatelná. A právě proto, že je nepřijatelná. Lidský duch, který je tak poctivý pojem, že přijme dvě kontradikční experimentální pravdy, přestože kontradikci nesnáší a je mu zle, bojuje tím za objevení takové řeči tezí, která obě ty pravdy do sebe pojme, aniž z nich cokoli odmítne; tíseň, nejasnost, pochybnost, dokonce i zmatek, které rostou z přijaté nezdařené kontradikce, jsou v podstatě plodné a připravují cestu k vyšším radostem, než je radost fanatika: k radosti z vítězství vědomí. Experimentální pravdou nazývám pravdu, kterou lze kdykoli pozorovat. Francouzský voják je ušlechtilý. Voják druhé strany rovněž. Odmítám systémy, které z péče o vlastní soudržnost jsou nutně tlačeny k tomu, že vidí v nepřátelské armádě bandu lupičů, vykořisťovaných chudáků nebo tupců. Experimentální pravdou nazývám skutečnost, že se sochaři nebo básníci rodí z takových podmínek, jaké jsou dány, a ne z těch či oněch. Teorie má pouze vydávat počet z toho, co je, vydávat počet ze života, a ne mu předbíhat. Nezajímají mě ti, kdo se domnívají, že vzniknou sochaři, vytvoří-li pro ně systém výhodných stipendií. To je pouhá teorie. Experimentální pravda je například katedrála. Na mně je, vydobýt z ní smysl nejen pro potomky stavitelů. Není k tomu totiž možná potřeba všech hledisek kultury, která katedrálu zhotovila. Hlavně a především analýza. Ovoce této analýzy přinese pak syntéza.

Dnes se mi ovšem žádná syntéza nenabízí. Třeba něco lepšího teprve někdy příště?

(Zápisníky)

Poznámka o tvorbě

Poznámka o tvorbě. Když vezmu básnický obraz, zjistím, že většinou sestává ze dvou navzájem nepodobných prvků spjatých článkem logického řádu. Poutem může být přirovnání a oním článkem srovnávací spojka. To je však jen jeden zvláštní případ. Hodnota obrazu nespočívá ve volbě prvků jako takových. Jitřenka, podzim, láska nemají k poezii o nic blíž než dvůr, dřevo nebo dláždění (a přimyslete si kultivované dráždění); „dřevo, jež zvoní po dláždění dvorů“ je veliký verš. Poetické není ani ono pouto. „Jako“ není nic poetického. Poetická není ani směsice (jak si to možná mysleli symbolisté). Poetický je tvůrčí čin; vysvětlím to.

Logické pouto mezi oněmi prvky není natolik zřejmé, aby duchu stačil jen spojovací termín. Ve spojení zůstává pořád něco nevysvětlitelného. Celek však byl duchu nabídnut jako logický, stejně jako jsou nabídnuty k zobrazení téhož předmětu dva stereoskopické obrázky, byť každý jiný. Aby duch nastolil totožnost, vytvoří prostor (nebo perspektivu). Podobně vytvoří duch prostor, aby nastolil, uvedl v platnost logické pouto v případě básnického obrazu. Aniž si to člověk uvědomí, postaví se celý naráz do vesmíru, kde je ono pouto zřejmé. Je to vesmír totální, i když ne zjevný. Dokonce ani nevíme, že existuje, a přesto se v něm ocitáme. Nebo přesněji řečeno, ocitáme se vůči onomu neformulovanému vesmíru, který tam v pozadí existuje jako záruka, v určitém postoji. Jsme obrozeni, patříme k určité nové civilizaci.

Hodnota básnického obrazu spočívá v tomto latentním vesmíru, a ne v prvcích nebo jejich poutu.

K tomu je třeba hned dodat, že logikou vznik tohoto vesmíru zachytit ani vysvětlit nelze. Začíná přesně tam, kde je logika v koncích. Pokud platnost nabízené struktury může potvrdit logika, nedošlo ke vzniku vesmíru. Teprve tam, kde začne selhávat logika, vzniká tvorba.

(Zápisníky)

Co je třeba říci lidem?

Je mi dnes hluboce smutno – ze všeho. Smutno z mé generace, které chybí jakákoli lidská postava. Která poznala jako formu duchovního a naplněného života jen bary, matematiku a automobily a ocitá se dnes v naprosto bezbarvém, čistě stádním dění. Nikdo to většinou ani nepostřehne. Vezměte třeba otázku vojenství před sto lety. Uvažte, kolik se v něm vynaložilo námahy, aby byl uspokojen duchovní, poetický, nebo třeba jen lidský život člověka. Dnes, kdy jsme vysušenější topinky než cihly, se těm pošetilostem usmíváme. Stejnokroje, prapory, zpěvy, hudba, dosažená vítězství (dnes vítězství neexistuje, nic nemá poetickou hutnost takového Slavkova. Existují pouze jevy pomalého či rychlého trávení), všechna lyrika zní směšně a lidé brojí proti tomu být probuzeni k jakémukoli duchovnímu životu. Počestně vykonávají cosi jako práci u pásu. Jak to nazývá americká mládež: „Čestně na sebe bereme tu nevděčnou dřinu,“ a propaganda po celém světě se beznadějně namáhá. Její chorobou není nedostatek talentů, ale nemožnost opřít se o velké obrozující mýty, aniž by vypadala pompézně. Od řecké tragédie lidstvo to ve svém úpadku dotáhlo až k divadýlku p. Louise Verneuila (dál už zajít nelze). Století reklamy, systému Bedaux, totalitních režimů a armády bez polnic, praporů a mše za padlé. Nenávidím svou dobu ze všech svých sil. Člověk v ní umírá žízní.

Ach, generále, existuje jediný problém, jediný na celém světě. Vrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid. Spustit na ně déšť čehosi, co by se podobalo gregoriánskému zpívání. Kdybych byl věřící, pak jediné, co bych snesl, až přejde tahle doba „nutné a nevděčné dřiny“, by byl zcela jistě klášter v Solesmes. Chápejte, z ledniček, z politiky, bilancí a křížovek už nelze žít! Už ne! Nelze už žít bez poezie, bez barvy a lásky. Stačí si poslechnout vesnický zpěv z patnáctého století, a míra nynějšího úpadku je zřejmá. Zbývá už jen hlas robota propagandy (odpusťte). Dvě miliardy lidí slyší už jen robota, rozumějí už jen robotu, mění se ve výkonné roboty, naprogramované kýmsi dalším big bossem. A co dnes, kdy je tu hosty 7 miliard lidské plémě?

Existuje jediný problém, jeden jediný: opět si uvědomit, že člověka může uspokojit jen duchovní život, život, který je vyšší než život rozumu. Duchovní jako barvy duhy. Duhově duchovní. Dát tupcům pocit lordů – být dvorním holičem – mít roztlemenou mordu – a kušnit o ničem – zpíval Karel Kryl. Dát hlupcům pocit borců a borcům spílat do hlupců, ach Bože, zákony zdejších pořádků vyvolávají další nové Pochyby. Malířka Jana Vrtělová z toho usoudila, že Bůh není doma, že má dovolenou. Přesahuje to otázku náboženské víry, ta je jen jednou z jeho forem (i když duchovní život možná k tomu druhému nutně vede). A duchovní život začíná tam, kde je bytost „jedinec“ chápána v rovině přesahující stavební hmotu, z níž je složena. Už sama láska k domu – ta láska ve Spojených státech tak zcela neznámá – znamená duchovní život. Chtělo by se pokračovat: pěstujte duhu a s ní duchovní život bez obav před despoty.

A vesnická slavnost a kult mrtvých (zmiňuji se právě o něm, protože od mého příchodu sem se zabili dva nebo tři paragáni, ale bylo to ututláno: přestali sloužit). Je to příznačné pro dobu, ne pro Ameriku: člověk už nemá smysl. Vyfasoval tak velmi lacinou cenu.

Je naprosto nutné hovořit k lidem.

Ach, jaký je to dnes podivný večer, jaká podivná atmosféra! Vidím ze svého pokoje, jak se v těch budovách bez tváře rozsvěcují okna. Slyším, jak se z rozhlasových přijímačů řinou odrhovačky a banality do toho nečinného neschopného davu, který sem přišel z krajin za mořem a neví ani, co znamená stesk.

Někdo by v té zbabělé rezignované odevzdanosti mohl zahlédnout ducha oběti nebo mravní velikost. To by byl pořádný omyl. Pouta lásky, která dodnes vážou člověka jak k bytostem, tak k věcem, jsou tak uvolněná, tak chabá, že člověk necítí už ani nepřítomnost tak silně jako dřív. Je to to strašné slovo z židovského vtipu: „Tak ty tam jdeš? To budeš daleko!“ – „Daleko odkud?“ Ono „odkud“, které opustili, bylo už jen velkou snůškou rutinních zvyklostí. V dnešní době rozvodů se člověk lehko rozvádí i s věcmi. Ledničky jsou nahraditelné. I dům, je-li pouhou směsicí. I žena. I náboženství. I strana. Nelze být dokonce ani nevěrný: čemu by byl člověk nevěrný? Daleko odkud a nevěrný čemu? Poušť vyprahlosti člověka.

Jací jsou ti lidé v houfu poslušní a pokojní! Myslím vedle nich na vysloužilé bretaňské námořníky, když se vylodili s cizineckou legií v Magalhaesově průlivu a byli puštěni do města, na ty složité uzly divokých choutek a nesnesitelného stesku, jaké se odjakživa zadrhávaly v mužích držených příliš zkrátka. K jejich ukrocení bylo vždycky třeba přísných četníků, přísných zásad nebo přísných zákonů. Ale žádný z nich by se byl nezachoval drze k nějaké husopasce. Dnešního člověka stačí udržet v klidu belota nebo bridž, podle prostředí. Jsme až kupodivu dobře vykleštění, drženi v šachu. A tak jsme konečně svobodní. Usekali nám paže a nohy a pak nás nechali svobodně chodit. Já ale nenávidím tuhle dobu světového totalismu, ubohoučkému zřízení, v němž se člověk stává umírněný, zdvořilý a klidný jako kus dobytčete. V tomhle máme vidět mravní pokrok! Nacismus nenávidím právě proto, že směřuje k totalismu samou svojí podstatou. Nechají defilovat dělňase z Ruhrské pánve kolem jednoho Van Gogha, jednoho Cézanna a jednoho barvotisku. Dělňáskové samozřejmě hlasují aktivně pro barvotisk. Hleďte, pravda lidu! Ty, kdo hlasují pro Cézanna, pro Van Gogha, všechny velké nekonformity zavřou pěkně pevně do koncentračních klecí a pokorný dobytek je krmen barvotisky. Ale kam v téhle epoše všeobecného zfunkcionalizování spějí Spojené státy, a kam spějeme i my? Člověk programovaný robot, člověk mravenec, člověk pohybující se jako kyvadlo mezi prací u pásu na vysoké normy, systémem Bedaux a belotou. Člověk zbavený vší tvůrčí síly, který už ani neumí v lůně své dědiny vytvořit tanec nebo píseň. Člověk krmený konfekční, obvykle tupou kulturou jako vůl senem. Tohle je dnešní člověk.

A není tomu ani tři sta let, kdy bylo možné napsat Kněžnu de Clèves nebo se zavřít pro jednu nešťastnou lásku na celý život do kláštera. Tak žhavá chemie byla láska. Dnes lidé páchají sebevraždy, jasně, no ovšem. Ale jejich utrpení je řádově totéž jako bolení zubů. Nemohou je snést. S láskou to nemá pranic společného.

Jistě, nejdřív první etapa. Nesnesu pomyšlení, že by měl nějaký Moloch pohltit generace francouzských dětí. Je ohrožována sama podstata. Ale až bude zachráněna, vyvstane onen základní problém, který je problémem naší doby. Otázka po smyslu člověka, a odpověď se žádná nenabízí a já mám dojem, že jsme na pochodu k těm nejčernějším časům světa.

Je mi úplně ukradeno, budu-li ve válce zabit. Co bude zbývat z toho, co jsem měl rád? Mám na mysli nejen bytosti, ale také zvyklosti, nenahraditelné melodie, určité duchovní světlo. Oběd na provensálském statku pěkně pod olivovníky, ale také Händela. Na věci, jež přetrvají, z vysoka kašlu. Důležité je určité jejich seskupení. Civilizace je neviditelný statek, nevztahuje se totiž k věcem, ale k neviditelným poutům, které jednu věc s druhou svazují. Tím a tím způsobem a ne jinak. Budeme mít dokonalé, sériově prodávané hudební nástroje, ale kde se najde hudebník? Je mi naprosto lhostejné, budu-li ve válce zabit. Nebo podlehnu-li záchvatu zuřivosti z těch létajících torpéd, které už nemají s létáním nic společného, mezi jejichž knoflíky a ciferníky se z pilota stává jakýsi vrchní účetní (zařadit správně let, letecká machinace je také určitý řád pout). Ale vrátím-li se z té „nutné a nevděčné dřiny“ živ a zdráv, bude přede mnou ležet jediný problém: co lze, co je třeba říci lidem?

(Dát životu smysl)

Jestli mě sestřelí, nebudu ničeho litovat

Účastním se boje tak důkladně, jak jen možno. Jsem určitě nejstarší ze všech válečných pilotů na světě. Na jednosedadlové stíhačce, kterou pilotuji, je věkový limit třicítka. A mně nedávno, právě když jsem měl nad Annecy ve výšce deseti tisíc metrů poruchu motoru, bylo už čtyřiačtyřicet! Plazil jsem se rychlostí želvy nad Alpami, vydaný na milost všem německým stíhačkám, myslel jsem na ty supervlastence, co zakazují v severní Africe mé knihy, a tiše se pro sebe smál. Je to legrační.

* Od svého návratu k letce jsem zažil všechno. Ten návrat je zázrak. Zažil jsem poruchu motoru, mdloby z přerušeného přívodu kyslíku, útok stíhaček, dokonce i požár za letu. Platím poctivě. Myslím, že nejsem příliš skoupý, a cítím se jako spolehlivý tesař. To je mé jediné zadostiučinění. A také když se celé hodiny, sám se svým letadlem, procházím nad Francií a fotografuji. Tohle je zase zvláštní.

* Jestli mě sestřelí, nebudu litovat naprosto ničeho. Budoucí mraveniště mě děsí a nenávidím tu jejich strojovost programovaných robotů. Já byl stvořen k tomu, abych se smál a byl zahradníkem.

(Poslední Saint-Exupéryho dopis. Došel adresátovi Pierru Dallozovi 8. srpna 1944.)

ROZHOVORY

Dva níže vydané rozhovory se Saint-Exupérym zaznamenali kdysi dávno Jacques Baratier a Georges Altman. První otiskly Les Nouvelles Littéraires v roce 1939, druhý Carrefour v roce 1945. V následujících dvou dopisech z druhé světové bitky odpovídá Saint-Exupéry na různá křivá obvinění, jež byla proti němu vznesena. Na závěr připojujeme několik poznámek ze Zápisníků, které se týkají některých spisovatelů slavných jmen. Nejsou to sice rozhovory v pravém slova smyslu, ale představují jakési „odezvy“, z nichž čouhá Exupéryho postoj vůči určitým jiným postojům.

Saint-Exupéry po návratu z Ameriky říká…

* V jeho knize uhodí do očí především jedna věc, jedna zdánlivá kontradikce: stává se často, abychom potkali skutečného muže činu a umělce v jedné osobě? Literatura je rétorika. Čin je život. V této výjimečné knize dostáváme současně tělo, krev i inkoust!

S úsměvem mi vysvětluje:

„Píšu od svých šesti let. Ke knize mě nepřivedlo letadlo. Myslím, že kdybych byl horníkem, snažil bych se čerpat poučení pod zemí. A být spisovatelem, možná bych své téma našel… v knihovně.“

Velká slova mu příliš nesedí. Hrdina je mudrc. Jeho bledě modrá pracovna s pohovkami rezavé barvy je zařízena ve stylu Ludvíka XVI. V pozadí jakási cela, jejíž veškerý prostor zabírá mohutný dubový stůl.

„V Zemi lidí se jevíte jako jeden z mála spisovatelů, kteří mají rádi svou dobu a nestydí se za ni…“

„Lidé mají milovat svou zem a dobývat ji. V tomto boji a v přijetí určitého úkolu nacházejí svou opravdovou velikost. Existuje jedna jediná pravda pro pilota i pro zahradníka. Stroj není cíl. Letadlo není cíl. Je to nástroj. Stejný nástroj jako třeba pluh.“

„Napsal jste: ,Zdá se nám, že dřívější život lépe odpovídal naší povaze z toho prostého důvodu, že lépe odpovídá našemu jazyku.´ Je to sporná otázka…“

„Žijeme na základě týchž pojmů, jaké do nás přenášejí námořnické písně z patnáctého století. Píseň z patnáctého století nám připadá dokonale jasná. Ale změnil se pojem vzdálenosti, nepřítomnosti. Naše řeč zřejmě už neodpovídá naší době. Řeknete ,bon jour´ newyorskému příteli vzdálenému pět tisíc kilometrů. Podívejte se, jakou závratnou spolupráci celého světa to vyžaduje: aby bylo vaše ,bon jour´ slyšet, dva pracovníci, jeden v nějaké centrále v Savojsku a druhý někde u Potomaku, ukápnou v jednu a tutéž minutu kapku oleje do osy alternátoru. Okamžitá spolupráce celé planety. Před sto lety to vyžadovalo čas, papír, koně, lodě… Kdežto kolikrát já jen vyletěl na simounu v šest hodin z Paříže, abych povečeřel v Amsterodamu!“

Saint-Exupéry kouří, nalévá do sklenic whisky a jeho duch dělá při tom loopingy na nebi myšlenek. Jeho ruka načrtává na prázdný list papíru drobné geometrické vzorce. Na stole leží několik knih: Úvahy o násilí, Karmelitánské studie…

„Dějiny člověka,“ pokračuje, „jsou dějinami pojmů, o které postupně rozšířil své znalosti…“

Člověk má skoro pocit, že je na přednášce z politických věd. Saint-Exupéry nachází jiskřivé formulace: „Člověk, utvářený v základu tím, co koná, je v základu utvářen pro to, co koná.“

„Obhajujete činný život?“

„Poskytnout člověku základ je důležitá věc. Nedáte-li mu základ, neexistuje ani člověk.“

„Totéž jste už vyslovil před šesti lety v Nočním letu, když jste hovořil o obětech vyžadovaných od pilota.“

„Bojovali jsme snad po celé roky s mořem, nocí, pískem a horami jen proto, aby nějaký dopis došel na místo rychleji? Člověk, který se zrodí z určitého souboru pravidel, je pro ně nezvratnějším zdůvodněním než jejich zdůvodnění logické, abstraktní.“

„Je dnes nebezpečí menší?“

„To se nedá srovnávat.“

„Kdy jste začal létat?“

„V roce 1920. Od šestadvacátého do třiatřicátého roku to byl ohromný úspěch! Ale když najdu nějakou fotografii z té doby, polovička kámošů kolem mě je mrtvá.“

„To, co jste řekl o strachu a odvaze…“

„Tomu mě naučilo dvacet let létání. Neexistuje v lidském duchu falešnější pojem než tenhle. Čtyřikrát jsem se mohl zabít, ale strach jsem neměl.“

„Neměl jste nikdy strach?“

„Naopak, velice často…“

„Za jakých okolností? Opustil jste někdy palubu, abyste seskočil padákem?“

„Padákem jsem se nikdy nespustil do nížiny, jenom na výstavě“ – vyprskne – „a to jsem se strašně bál, protože trpím závratí.“

„A když jste byl bez naděje a bez vody ztracen v poušti třikrát tak veliké jako Francie?“

„Po třech dnech pochodu na slunci už vás nevede odvaha, ale přeludy. Pohlcuje vás nepřetržitá iluze. Už nejste pánem svých chodidel ani svého ducha. Člověk už není schopen vůbec žádných emocí. K emocím je třeba vlhka! (v Čechách alkoholické opojení?) Nakonec se vám stáhne hrdlo, jazyk visí ven. Pak už to dlouho netrvá. Právě v tu chvíli jsem potkal karavanu, která křížila mou cestu. Stačilo deset minut, a minul jsem ji… Člověka zachrání, že udělá jeden krok. A pak další. Pořád je to jeden a týž krok…“

„A když jste se zřítil do zátoky u Saint-Raphaelu?“

„Nic jsem necítil. Plíce se mi naplnily vodou. Téhle smrti jsem se vždycky bál, ale měl jsem pocit spíše příjemný. Tápal jsem v jakémsi snu, našel jsem dveře… To je všecko. To máte tak, samotné to divadlo dramatické není, dramata jsou jenom v představivosti.“

Antoine de Saint-Exupéry listuje výtiskem Země lidí, který mu věnovali dělníci Grévinovy tiskárny.

„Podívejte se! Je vytištěný na leteckém plátně. Jaké umění a kolik práce! Rád bych jim vzkázal, jak mě jejich gesto dojalo.“

JACQUES BARATIER

(Les Nouvelles Littéraires, 19. březen 1939)

Mé poslední setkání se Saint-Exupérym

* Pomalý hlas se omlouvá:

„Ano, budu vám vyprávět příběh, ale víte, je to dluh vděčnosti.“

Hovoří o svém povolání, které je jeho posláním, vážně a s nevtíravou přesností venkovana, který mluví o své práci a svých dnech.

Statný, ramenatý pořízek, oči jasné a přímé, tvář, která medituje, hloubá: Antoine de Saint-Exupéry, venkovan z nebes.

„Tak tedy. Jak víte, dělal jsem za války svou práci spolu s kamarády. Lety ,dálkového průzkumu´.“

„Bitvy?“

Poklidně mě opraví:

„Ne, nebojovali jsme, byli jsme spíš kořist.“

Tak poklidně, že člověk div mechanicky neodvětí:

„Ach tak, promiňte…“, a pak omluvně dodá:

„Tvrdá práce, což?“

Protože Saint-Exupéry hovoří o sobě, vysvětlí to po svém:

„Víte, v deseti tisících metrech je nebezpečí něco abstraktního. Člověk je neprožívá.“

Jeho příběh se však neodehrál v deseti tisících metrech, ale v sedmi stech.

„Tenkrát to bylo sportovnější,“ připustí.

Běželo o to, vykonat průzkumný let nad Arrasem ve výšce sedmi set metrů. Vzhledem k nebezpečnému úkolu a nebezpečné výšce byly vyslány zároveň tři stíhačky, aby Saint-Exupéryho letadlo chránily.

„Bylo temné, zatažené počasí. Dole pod námi se válčilo. Vyletíme, ti tři za mnou. Byli to kapitán Schneider, kapitán Pape a ještě jeden, na jeho jméno si nevzpomínám. Za chvíli se na nás vrhne šest messerschmidtů. Kamarádi zaútočí a přilákají je na sebe, abych proletěl. Pape a ten třetí jsou sestřeleni, padnou. Zbývá jen Schneider, dostane plný zásah a seskočí z hořícího letadla padákem. Mohu proletět. Pár střepin a vracím se zpátky.

A tady začíná drama… O nebezpečí, které mu hrozilo, Saint-Ex nic necekne. Ale hlas mu ožije, je náhle dojatý, naléhavý, chystá se hovořit o Schneiderovi.

„Víte, co udělá Schneider, když mě zachránil? Je strašlivě popálený, skoro slepý. Ale musí jít, pořád jít. S příšerně zhmožděnou tváří, vrávoraje bolestí, na každém kilometru o něco slepější, jde pěšky z Arrasu do Dunkerque. S jedinou myšlenkou: ,Jen abych došel, než zcela oslepnu.´ Jde, ruce má na očích nebo jimi tápe před sebou, jde po silnicích, zamíchaný do té války kolem sebe, a dojde. To jsem se dověděl až později. Tenkrát jsem si myslel, že zahynul. Že zahynul právě, aby mě chránil, a trápilo mě to.“

*

Mlčíme, strženi obrazem hrdiny, jehož oči pod zkrvaveným čelem zhasínají a který jde, „zamíchaný do války“. Ale Saint-Ex se pojednou nakloní, rozzáří se šťastným úsměvem.

„A představte si, že když jednou projíždím Paříží, dozvím se tohle: ,Schneider leží v americké nemocnici v Neulily.´ Běžím tam. Před jeho pokojem mi vykřikne vstříc jeho žena: ,Vy nejste mrtvý? A on se tu celé dny užírá výčitkami a hučí: ,Saint-Ex zahynul mou vinou. Choval jsem se jako idiot.´“

Saint-Ex se odmlčí a něžně dodá:

„Věřili byste tomu, co?“

A pokračuje:

„Vejdu dovnitř. Ach, ta kamarádova radost! Přinesl jsem mu ten nejkrásnější dárek, jaký si mohl přát, aby ulevil duši i tělu: přinesl jsem mu dárek sebe samého, živého.“

Kapitán Saint-Exupéry zmlkne. A v jeho němém úsměvu je v tu chvíli všechna chlapácká něha těch, kdo znají to, o čem ti ostatní sotva mají tušení: nádherné bratrství, jaké panuje v „partě“ letců. Je teď všecek rozzářený a znovu opakuje:

„Ten chlapec, jehož smrt jsem si vyčítal, a který si vyčítal mou, chápete? Můžete si myslet, jakou jsme měli radost.“

Já si hlavně pomyslel, že ten příběh má v sobě čistotu diamantu a tvrdost taktéž a epickou velikost.

Má-li Francie k životu, boji a myšlení takovéhle lidi, může jí to hřát u srdce.

*

Vlak, který ho má odvézt na jih, už se chystá vyjet z Perrache. Všechno jsme si neřekli. Už na nástupišti:

„A co vaše práce, Saint-Ex?“

„Ano, trochu jsem se do toho zas pustil. Píšu. Člověku to dělá dobře. Když člověk v téhle době píše, je to, jako by se vždycky na chvíli zavřel do kláštera. Mám ticho rád. Ticho práce. Ticho měst, pokud v nich je ta možnost. Víte, třeba takové krásné chvíle ticha, jaké jsou v Lyonu, často…“

Saint-Exupéry se totiž v Lyonu narodil.

Ještě pár posledních minut…

„Máte chuť na čtení? A co čtete?“

Vystoupil už na stupátko a zakrývá svou postavou celý otvor dveří. Odpoví jen:

„Mám rád knihy, nad nimiž má člověk dojem, že civilizace přece jen existuje.“

Takové jsou všechny velké knihy Francie. A všechny knihy Saint-Exupéryho.

Chtěl jsem to na něj zavolat. Chtěl jsem, aby znal můj názor. Vlak už jel příliš rychle. Už jsem rozeznával jen jeho ruku, kterou mi mával „na shledanou“, a důvěřivý úsměv člověka, který se setkal se Schneiderem.

A se kterým se my už dnes setkat bohužel nemůžeme…

GEORGES ALTMAN

(Carrefour, 21. únor, 1945)

Dopis generálovi Z.

Zatímco americký tisk viděl ve Válečném pilotovi „ta největší slova, jimiž demokracie dokázaly odpovědět na Mein Kampf“, američtí a severoafričtí Francouzi měli tu kuráž, že knihu odsoudili jako zradu na Francii. V dopise generálovi Z. z prosince 1943 Saint-Exupéry odpovídá na jejich útoky:

Připadá mi velice zvláštní, že určité polemické klima může zkreslit text tak prostinký. Je mi naprosto lhostejné, co lidé z Alžíru, kteří nebojují, blábolí o mých skrytých úmyslech, nebo jak si je pro sebe vykládají. Úmysly, které mi přičítají, se mi podobají jako já Gretě Garbo. Na jejich názor, i když vyústil do zákazu mé knihy v severní Africe, dokonale kašlu. Na index blbů se dokonale kašle v jakékoli době. Nejsem obchodník s knihami. Představte si, že bych byl Montaigne, že bych otiskl své Eseje v nějaké alžírské revue a že by je chtěli stůj co stůj vykládat z hlediska problému příměří. Kolik machiavelistických kliček by v mém textu našli!

Ano, hovořil jsem o odpovědnosti. Ale byl jsem, k čertu, jasný! Nenapsal jsem jediný řádek, který by měl něco společného s nestvůrnou tezí o francouzské odpovědnosti za porážku. Řekl jsem Američanům jasně: „Odpovědní za porážku jste vy. Bylo nás čtyřicet miliónů zemědělců proti osmdesáti miliónům pracovníků z průmyslu. Jeden muž se selským rozumem proti dvěma, jeden nástroj proti pěti. I když Daladier uvedl francouzský národ v otročinu, nemohl dosáhnout toho, aby člověk pracoval sto hodin denně. Den má jak známo dvacet čtyři hodin. Ať už by bylo francouzské vedení jakékoli, horečným zbrojením se mohlo dosáhnout jen toho, že by stál jeden muž proti dvěma, jedno dělo proti pěti. Byli jsme ochotni postavit se jeden proti dvěma, byli jsme ochotni položit svůj život. Aby však naše smrt byla účinná, byli bychom od vás museli dostat ta čtyři děla, ta čtyři letadla, která nám scházela. Tvrdili jste, že díky nám jste zachráněni před nacistickou hrozbou, ale nevyráběli jste nic jiného než packardy a ledničky pro své nenasytné víkendy. Tohle je jediná příčina naší porážky. Ale naše porážka přesto do budoucna zachránila svět. Nechali jsme se rozdrtit, ale stane se to východiskem k boji proti nacismu.“ Řekl jsem jim také (to ještě nebyli ve válce): „Strom odboje vyroste jednoho dne z našich obětí jako ze semene!“ Zázrak byl, že vyvolala stovky článků, v nichž Američané sami připustili: „Saint-Exupéry má pravdu, Francii obviňovat nemůžeme. Jsme za její porážku zčásti odpovědní.“ Kdyby mě Francouzi ve Spojených státech sledovali trochu pozorněji a nevysvětlovali všecko pořád jen prohnilostí Francie, naše vztahy se Spojenými státy by nevypadaly tak, jak vypadají. To mi jakživ nikdo nevyvrátí.

PIERRE CHEVRIER

(Antoine de Saint-Exupéry)

Dopis pilotovi

„Francouzi, smiřme se, abychom sloužili,“ volá Saint-Exupéry naléhavě prostřednictvím amerického rozhlasu. „Někteří z nás se trápí kvůli vůdčí osobnosti, kterou postaví proti jiné… Proč věci takhle sami sobě komplikují?“ Saint-Exupéry odmítá zapojit sebe do hry nenávistí, která působí rozkol ve francouzské kolonii v Americe. Je to ta nejjistější cesta, jak si znepřátelit všechny klany. Jednomu pilotovi, který se právě přihlásil ke gaullismu a připojil svůj hlas k útokům, Saint-Exupéry odpovídá:

Řekl jste: „Saint-Exupéry je špinavec, protože se ve Spojených státech nepřipojil ke gaullistům. Bude se nám z toho muset zodpovídat.“

Sektářství vždycky zavání průšvihem, zavádí dokonale smysly. Znal jsem vás jako poctivého pilota v armádě, od níž jste nezběhl. Nemyslel jste si, že se v rovině činů mýlíte, nebo jestli si dnes myslíte, že jste se mýlil, nedomnívám se, že by vaše mea culpa šla až k takové podlosti, že byste zradil sám sebe. Řeknete: „Uznávám, že jsem se zmýlil v rovině rozumu, ale nezměnil jsem se v rovině ducha. Byl jsem prostě ušlechtilý i včera.“ Včera jste gaullista nebyl, nebo přesněji řečeno byl jste jím srdcem do té míry, nakolik jsme byli gaullisty my všichni ve Francii a po Evropě. To ale nijak nebylo v rozporu s vaší rolí francouzského důstojníka operujícího proti obklíčení severní Afriky a ochotného nasadit proti Německu vlastní kůži. Odletět ke Gibraltaru by vám bylo připadalo jako zradit v čemsi své kamarády, znevážit určitou ušlechtilou stránku jich samotných. A v čem jsem pochybil já? Že jsem vás ničím nezradil? A jako sektář uvelebený před americkým plným stolem vás podle a hanebně nenazval špinavcem?

PIERRE CHEVRIER

(Antoine de Saint-Exupéry)

Odezvy na…

ANDRÉHO BRETONA

„Dětství, pohlavky, náboženské lekce, oběť, samé věci, aby byl z prťavého človíčka živočíška tvrdě vydobyt člověk. Nic lepšího pro zformování takového Andrého Bretona než právě jeho rodina, proti níž se on často bouří.“

*

„Breton mylně považuje tajemství za rébusy.“

„Mám-li tajemství, skrývám je. Chci-li udivit, jsem-li marnivý, nemám-li dostatek vnitřního naplněného života a hrdosti a soudím sám sebe podle toho, jak působím, potom si vymyslím složitý rébus a předvedu ho.“

„,Ne pro, ale proti…´, řekli jednou surrealisté, když rokovali nad dosud neurčitým cílem. Já si myslím pravý opak. Je třeba vytvářet pravdu – hodnoty – a všechno staré se pak stane nepravdivým. Ale lidé předchozí epochy oplodněni novými hodnotnými myšlenkami vytvářejí spojující pouto.“

„Breton žije (čili existuje) tím, co dělá. Je nedílně spjatý s kapitalistou, neboť se s ním podílí o anonymní předmět, který mu prochází rukama. Po vítězné revoluci bude muset produkovat. Jestliže ho kapitál vykořisťuje, pak už jím vykořisťován nebude. Už totiž nebude vůbec schopen života.“

(Zápisníky)

Odezvy na…   FREUDA

„Psychoanalýzu je třeba zrevidovat a zachovat z ní jen solidní přínos:

a)       Přínos: psychoanalýza prokázala význam symbolismu, univerzálnost symbolu (symboly, které se překrývají); v proudění symbolů vyjadřujících přírodu postavila přírodu na její pravé místo.

b)       Tento mechanismus symbolu však založila na absurdní myšlence: na myšlence potlačení, nebo ještě absurdněji na myšlence cenzury (což obojí není absurdno samo o sobě, ale jako mocná hybná síla symbolismu).

Považuji tuhle eskamotáž a maškarádu za antropomorfismus; tím spíš, že tu je ještě onen skvělý a cool pojem podvědomí, který připomíná cosi jako sklepení, kde se nahromaďují zásoby a odkud unikají přestrojené přízraky, aby předvedly svůj taneček na scéně vědomí. Ta dvě patra znázorňují dva analogické pojmy, které ničemu neodpovídají.“

(Zápisníky)

Odezvy na…   ANDRÉHO GIDEA

„Gide soudí, aniž prožil. Systém pojmů však má cenu jenom tím, k jakému člověku položí základ a jaký je onen vnitřní člověk, jehož neznáme. Ve jménu jakési euforie, jakéhosi neurčitého pohanství, ve jménu nocí v bodu X.“

„Gide říká: ,Kněz je špatný.´; takové tvrzení nemá smysl. Muselo by se říci: ,Typ středověkého člověka je špatný…´ (A já ho s jeho týdnem a s jeho venkovskými cestami zbožňoval); nebo také: ,Tenhle typ člověka se stal kontradikčním.´“

Odezvy na…   ANDRÉHO MALRAUXE

„Vím totiž, co Malraux hledá: patos. Zapomíná na všechny plané postoje svého mládí a bere v potaz jen pocit velikášství, ovzduší, které jediné mu připadá dýchatelné. Boj proti nepoctivosti. Boj proti měšťáckému sobectví. Boj proti šabloně. Ušlechtilé rozhořčení nad bídou. To všecko, co do něho nahustilo v jediném celku prvotní křesťanství, co se ale těžce definuje, když už to nemá svůj klenbový svorník v Bohu. Církev nebo bibličtí proroci mohli do sebe onu kontradikci patrně pojmout snáz, než je toho schopno anarchistické hnutí, punks, neboť to ve svých cílech, na nichž si zakládá společnost, zároveň připravuje i následky kontradikční povahy.“

(Zápisníky)

Odezvy na…  OTCE SERTILLANGESE

„Sofisma Sertillanges: otec Sertillanges v Pramenech víry v Boha rozděluje lidi na věřící a nevěřící. Okamžitě tím vyvstane obraz armády nevěřících, stojící proti falanze věřících, a Lamarck nebo Poincaré, generálové téže armády, jsou zdiskreditováni sprostými protináboženskými výpady přitakávačů a hloupou biologickou tezí maniaků. Problém je zkreslen už jen pouhým formulováním oněch dvou kategorií, kategorií snadno podněcujících rozbroje, ale neúčinných, má-li svět dostat nějaký řád. Svět funguje na základě lásky a pozitivní energie, otevřené mysli. Existují skutečně jen lidé, kteří věří, a lidé, kteří zaboha na Boha nevěří, ale hranice nevede mezi oběma skupinkami, nýbrž lidé z obou těch skupin se řadí po obou jejích stranách.

Jak nás chcete, otče Sertillangesi, zlákat, když nás urážíte? Jak nás chcete přesvědčit, když nás šmahem peskujete jako malé děti? Z výše své pýchy označujete jako pýchu to, na čem je založena naše důstojnost. Jako pýchu a touhu prznit. Což nevíte, že podmínky našeho poznání se od středověku důkladně značně změnily?

Nevíte, že považujeme za zbabělce každého, kdo by při jakémkoli vědeckém postupu chtěl zachránit sobě drahou teorii tím, že by ji odmítl vystavit přísné kritice faktů a dějin? Umíme být poctiví i za cenu vlastního klidu. Přijali jsme za svou zásadu vždycky rozlišovat legendu od autentické skutečnosti, dokument od hypotézy, dluhy od hypotéky. Spolu s námi jste zavrhl protivníky Pausterovy. A je v řádu věcí – a zasahuje to nejen příjemnosti našeho života, ale samotný jeho smysl, může to ovlivnit nejen všechny naše činy, ale skoro i všechna naše nejniternější pohnutky –, že se na nás obořujete zrovna ve chvíli, kdy rozpačitě váháme na prahu vašeho vypulírovaného kostela, toužíce sloužit a být užiteční dál pravdě, a přitom zůstat okouzleni bajkami.

Co si máme s vašimi důkazy počít? Ustanoveni křesťanstvím – a to si také uvědomujeme –, jsme ustanoveni pro křesťanství. Víme, že ve svých potřebách, ve své zdánlivě spontánní mravnosti skrze sebe samy i skrze vesmír vždycky znovu dospějeme k Bohu. A když analyzujeme své myšlení vrtkavé, víme, že pokud máme dar vidět, dospějeme i k samotným pojmům, které to myšlení řídí. A nazýváme je pravdou. Ano, ale pravdou, která je v našem nitru doma, a ne mimo nás. Bůh je pravdivý, ale možná vytvořený – narýsovaný námi.

Měl jste nás uklidnit v našem znepokojení, otče Sertillangesi. Není to plod našich neřestí, nýbrž naší ušlechtilosti. Mravní pouta nám nevadí ani trochu, voláme po nich z celého srdce, dobře víme, že vyplatí se investovat kvalitu a né plevel, že mají-li být uhněteny silné bytosti, zákony musí být patřičně tvrdé. Kdyby se vynalezl nějaký Bůh, tím líp, mohli bychom se mu aspoň podřídit. Ani ne tak kvůli slibovaným odměnám – neboť tou první, tou jedinou odměnou, která pro nás něco znamená, je možnost růst –, ale proto, abychom mohli s láskou dávat produkty potěšení, abychom mohli oslavit kadidlem svých nutných obětí idol, o který jsme takto ochuzováni. Byli jsme odstaveni od Boha příliš brzo, ve věku, kdy člověk ještě potřebuje hledat ochranu, a musíme teď bojovat za život jako malí osamělí človíčkové. Jaký je to boj, znamenat malého osamělého človíčka v davu nepřejícných bytostí?

Když přikládáte takový význam Zjevení, bylo třeba nám vyložit, proč nepřikládáte vůbec žádný význam svědectvím, která jediná nám je zprostředkovaně tlumočila. Proč je třeba věřit ve vzkříšení na základě dokumentů, jejichž autoři jsou neznámí a ani jeden z nich nežil už dávno a tedy nezažil Krista osobně. Když vaší církvi tak velice záleží na bezvýznamném příběhu Jákobově, proč jí tak málo záleží na vzniku evangelií, na volbě, která předcházela jejich výběru, na pohnutkách, které vedly k zamítnutí toho nebo onoho. Vždyť právě autenticita je klenbovým svorníkem vaší církve, jako pro nás má význam jen autentický chrám, žádný švindl nebude v něm tolerován.

Bylo třeba nám říci, proč se „důkaz kruhem“, věc, kterou všude jinde považujeme za nedůstojnou člověka respektujícího myšlenku a která, pokud ji odhalíte u svých protivníků, pohoršuje i vás, proč se tato věcička najednou ve vaší církvi stává vlastností složenou z pokory a poslušnosti. ,Výběr evangelií je spolehlivý, protože církevní sněmy, které o něm rozhodly, byly neomylné.´ Byly neomylné, protože hovořily ve jménu Boha evangelií. Ale ten Bůh je dokázán jenom do té míry, nakolik byl výběr spolehlivý?

A co si počnete s kontradikcemi (navštívení, vzkříšení, atd.), s kontradikcemi, o kterých lze přinejmenším tvrdit, že poskvrňují dokument božského řádu lidskými slabostmi? A s falešnými citacemi, které mají Krista dodatečně vtěsnat do podoby předvídané proroky?

A co si počnete s ústupy z pozic a postupnými změnami tónu v církvi? Vím, jak odpovíte. Vezmete protichůdná tvrzení a budete hledat společné měřítko. To pak nazvete dogmatem a řeknete: ,Není obdivuhodné, jak se v řádu tohoto vesmíru tato tvrzení shodnou?´ Já se však připomínám, že jsem o možnosti tohoto postupu věděl předem, vídám totiž denně, jak v něm excelují různí blouznivci, když rozumářsky ukládají světu pravidla, aby dokázali vlastní rozvláčnost, a mám právo zůstat zmatený.“

(Zápisníky)

ODLESKY

Cokoli Saint-Exupéry vypráví, mluví o tom se znalostí věci. Časté osobní střety s nebezpečím dodávají jeho knize nenapodobitelnou, jadrnou příchuť autenticity. Válečných nebo dobrodružných příběhů se u nás vyskytla celá řada, ale třeba v nich autor někdy i projevil obratnost, určitý talent, skuteční dobrodruzi nebo bojovní kaskadéři se nad nimi pousmějí. Příběh Saint-Exupéryho je nejen obdivuhodně hodnotný literárně, ale zároveň i jako dokument, a právě dík tomuto nečekanému spojení obou vlastností má Noční let onen výjimečný význam.

ANDRÉ GIDE

(Z předmluvy k Nočnímu letu, vydalo nakladatelství Gallimard, 1929)

Řada kritiků se v mé předmluvě k Nočnímu letu zarazila nad slovy: „Obzvlášť si u něho (Saint-Exupéryho) cením, že vrhl světlo na onu paradoxní a podle mne psychologicky značně významnou pravdu, že štěstí člověka nespočívá ve svobodě, ale v přijetí šlechetné povinnosti chránit rod a spravedlnost.“ Okamžitě začali vykřikovat, že na té pravdě není nic paradoxního, že je to naopak pravda dávno uznaná, přijatá (alespoň jimi), a paradoxní prý naopak je to, že mi tak dlouho trvalo, než jsem si to uvědomil. Oni si ovšem neuvědomují, že je paradoxní najít tuto pravdu na samém konci individualismu vybraných individuí.

ANDRÉ GIDE

(Deník 1889 – 1939, výňatek z textu z 8. února 1932)

To největší, co Saint-Exupéry dokázal, podle mého názoru je, že mávnutím křídla se přenesl přes banality, v nichž se lidský duch dává strhnout vlastní povrchností. Důležité není pohrdání smrtí, ale to, co se zrodí, to je důležité.

ANDRÉ ROUSSEAUX

(Le Figaro Littéraire, 25. duben 1939)

Saint-Exupéryho morálka je v podstatě morálka Nietzscheova, Carlylova, Emersonova. Je třeba příslušet ke třídě „nadlidí“ nebo „hrdinů“ nebo srozumitelně – lidí, kteří „reprezentují“. Přes všechno zdání není v takové morálce nic aristokratického. Jedním či druhým se může stát každý jedinec, jestliže po tom zatouží.

EDMOND JALOUX

(Les Nouvelles Littéraires, 3. duben 1939)

Země lidí obsahovala veškerou jeho tragickou zkušenost létání a navíc jakýsi lidský, nadlidsky lehký vzlet, jakousi vážnou a zároveň hravou vznešenost, úctu k životu i pohrdání jím (pohrdání životem vlastním a úctu k životům těch druhých), jakýsi nedefinovatelný poetický opar, onen opar, který každému Saint-Exupéryho řádku propůjčuje povahu čarovného zaříkání.

Je to nesporně krásný název, slušivý. A jestliže se dnes stává názvem revue, jakou krásnější a slušivější poctu by si byl Antoine de Saint-Exupéry mohl přát?...

ANDRÉ GIDE

(Země lidí, 1. číslo z 29. září 1945)

Obdivuhodné u něho bylo to, že si v něm fyzik a metafyzik zdaleka nevadili, že si své postupy navzájem nepletli, ale jeden o druhého se opírali.

JEAN AMROUCHE

(Carrefour, 20. leden 1945)

Psát pro Saint-Exupéryho neznamenalo „věřit v múzu a zasvětit jí ticho a samotu“, jak tvrdil Pierre Louys, ale využít prostě volných chvil k tomu, aby sdělil pozemšťanům, co se děje a hýbe v těle člověka, který má to významové ustrojení a to štěstí, že se může procházet ve výšce pěti tisíc metrů nad všemi mýty, aperitivy, kancelářemi, stroji na myšlení (učesané a neškodné) a na peníze v očekávání, že se jednoho dne shledá s děsivou litografií, s nesmírnou černozlatou věčností pouště a vrátí se nám odtud všecek rozzářený, s kapičkou úsměvu v oku. Lampiónek nadšení ve tmě pověr nebo komerčních lží.

LÉON-PAUL FARGUE

(Le Figaro, 7. červenec 1945)

Saint-Exupéryho nejvyšší kvalitou zůstane, myslím, jeho neobyčejná lidskost.

ARMAND HOOG

(Carrefour, 3. únor 1945)

Nádherný živý, ne člověk inkoustového pera, ale člověk života.

MAX-PAUL FOUCHET

(Lettres Françaises, 13. leden 1945)

Jeho „myšlenky“, lze-li u něho to slovo užít, k němu tak přilínaly, tvořily s ním tak těsně jedno tělo, že je nelze odloučit, aniž ho znetvoříme. Vizme na Válečném pilotovi, jak je neobratný i on sám, když se o to pokouší.

EMMANUEL MOUNIER

(Temps Présent, 9. únor 1945)

Struktura Saint-Exupéryho myšlení nevyvěrá z vitalismu, z kultu dynamické aktivity, ale z kultu toho, co přesahuje a prodlužuje životy.

Saint-Exupéry vyšel z odvážného odhodlání transformovat neúspěchy, popřít vrozenou sterilitu vesmíru, nepřetržitě se živil u pramenů snu ještě hlubšího a tajemnějšího, než byla jeho pozemská schopnost okouzlovat, a celý jeho život, zasvěcený poznání a tvorbě, směřoval k utvrzení člověka.

R. M. ALBÉRÈS

(Saint-Exupéry, I., vydání z roku 1946)

Jsem si vědom, že odchodem Saint-Exupéryho ztratilo francouzské letectví nejen schopného velkého pilota, ale také badatele nadaného zázračnou tvůrčí představivostí.

A. R. MÉTRAL

(„Vynálezce“, Confluences, číslo 12 – 14, 1947)

Zbavil hrdinství špíny starých slov, historické patiny, akademické lži, nesourodé iluze. Ale všechno, co o něm můžeme vyprávět dětem, je zkreslené izolujícím anekdotismem, zmrazujícím světlem umělého příběhu, postrádajícího vlastně uměleckost svěřenou do péče Antoinovi od Boha. V Saint-Exupérym bylo všechno dokonale spojené: matematika, biologie, poezie širokých plání, palubní desky nebo bizarní putyky, láska k Pascalovi, karetní triky. Saint-Exupéry, který si hraje s dovádivým dítětem, je pro mne týž člověk, který v nějakém dakarském nočním podniku čte Platona.

LÉON WERTH

(„Dokonalost smrti“, Confluences, 1947)

Saint-Exupéry byl nejen velký spisovatel a velký vědec. Byl také, a možná především, velký filozof.

Theodor von Kármán, slavný americký badatel v aerodynamice, napsal jednou řediteli amerického výzkumného střediska NASA dopis přibližně tohoto znění:

„Právě mě navštívil francouzský pilot a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry a vyložil mi své myšlenky týkající se aerodynamiky. Jsou to myšlenky neobyčejně nové a schopné vnést do naší vědy některé značně převratné změny. Máme čas pro změnu, anebo nastává čas pro změny? Protože obzvlášť jedna z nich mi připadala natolik zajímavá, že vás prosím, abyste byl tak laskav a neprodleně zahájil na to téma výzkumné práce.“

Následoval výklad jedné Antoinovy originální myšlenky, jak využít ve vztahu k vertikálním pulsacím větru pomocných ploch zvaných Flettnerovy klapky.

…Vytvořil svou vlastní filozofii, která aplikuje v metafyzické rovince biologickou teorii mutací: filozofii emergence.

GENERÁL L. M. CHASSIN

(„Cesta Univerzálního“, Confluences, 1947)

V Laghouatu v roce 1943 nechtěl přiznat svou zoufalou beznaděj, ale trpěl neštěstím Francie duševně i fyzicky. Spaloval se pro ni horečkou, protože jí nemohl okamžitě přispěchat na pomoc; Francie mu ztělesňovala všechno, čím se ze země stává vlast, a tyrani všechny nepřátele lidstva. Ale vlast má vždycky vlastence k dispozici – nejen na papíře. To byl jeho případ.

JULES ROY

(„Návrat do boje“, Confluences, 1947)

Antoine de Saint-Exupéry, válečný pilot a kamarád z letky, tak jsem ho znal.

* Byl jsem operačním důstojníkem a Saint-Ex za mnou často přicházel se žádostí, abych mu poskytoval přednost v pořadí letů. „Pro vás pro všechny nic neznamená o jeden let víc anebo míň,“ říkal. „Já mám zpoždění, pro mě to je otázka mého života, chápejte. Potřebuju to, potřebuju to fyzicky i morálně…“

Já však každé dávání přednosti jako protekci odmítal, jako by byl Saint-Ex pilot „jako každý jiný v útvaru“. Ve skutečnosti jsme všichni cítili, že ztratit ho jako člověka by bylo nekonečně vážnější než ztratit ho jako pilota, a báli jsme se o jeho osud.

* Saint-Ex byl pozoruhodně jednoduchý typ: nechtěl, aby jeho sláva stála jako překážka mezi ním a ostatními piloty, chtěl být doopravdy klukem jedním z nás a vkládal do toho celé své srdce.

JEAN LELEU

(„Pilot u letky 2/33“, Confluences, 1947)

Pouhá jeho přítomnost byla jako magnet, na lednici, na pračce, který přitahoval lidi nejrůznějšího zaměření. V kavárně, v salóně, v kantýně u posádky, všude se kolem něho aury vždycky utvořil chumel zvědavců. Když Saint-Exupéry vyprávěl své příhody, mechanici, vědci, farmáři zpozorněli jako děti, které s pootevřenými ústy poslouchají krásnou pohádku. Odhalovali ve slovech toho člověka společnou vlast a všechny ty jednoduché pravdy, které jim tlumočil, jak to zrovna které vyprávění přineslo, brali za své vlastní nebo aspoň blízké jejich naturelu.

Vedle Saint-Exupéryho se lidé cítili blaze a poměrně uklidnění. Těžili z jeho jistot, a aniž si to nějak uvědomovali, ukrádali mu trochu z jeho víry. Jako onen mechanik, který se s ním ztratil v poušti a šel bez vyptávání za ním.

„Proč jste šel za Saint-Exupérym?“ ptali jsme se Prévota. „Ach, kvůli tomuhle,“ odvětil a ťukl se do čenichu. „Saint-Exupéry vždycky znal svou cestu.“ Měl na mysli „čich, jaký dostává bystrý živočich“, ale vlastně tím jen vyjádřil, jakou důvěru měl v toho člověka stejně na zemi jako ve vzduchu.

HÉLÈNE FROMENTOVÁ

(„Kouzelník“, Confluences, 1947)

Toužil poznat, kam až vedou lidské možnosti, a dovést tyto možnosti, byť sebepodivněji zasunuté, k uplatnění. Jejich hranice znal lépe než kdo jiný. V jejich blízkosti se pohyboval, to jest v sousedství strachu, ale na protipólu beznaděje.

PIERRE DE LANUX

(„Saint-Exupéry v Americe“, Confluences, 1947)

Saint-Exupéry je především bytost velice prostá, je to prostě člověk jako vy a já, neboť patří k nové generaci letců, zapřáhnuté, tak jako my tehdy na frontě, do obrovského úkolu, jímž je vytvoření Letecké poštovní.

BLAISE CENDRARS

(„Příběhy“, Confluences, 1947)

Saint-Exupéryho myšlení dostávalo v posledních dobách jeho života stále víc náboženský charakter skvělosti. Jasně se to jeví ve vyznání víry, jímž končí Válečný pilot. Tím neříkám, že byl Antoine ortodoxní věřící, ale že měl hluboký smysl pro duchovní život.

PIERRE DALLOZ

(„Z posledních setkání“, Confluences, 1947)

Saint-Exupéry během svého krátkého romantického života, na němž se podílelo něco z křižáka a něco z blouznivce, prošel životem Paříže v letu jako meteorit, ale znal ho celý, od snobského vření vysokých kruhů až po temně červené voskované plátno tichounkých putyk, kam si v době, kdy žil ve čtvrti Paula Bourgeta, posílal někdy svého z Egypta importovaného lokaje pro balíčky vogézského sejra, aby pohostil přátele. Už jako docela mladý to byl po všech stránkách šlechtic, aspoň pokud tím myslíme hrdou postavu, nezávislost, jasnozřivost, odvahu a talent. Měl jsem ho velice rád a nikdy ho nepřestanu oplakávat.

LÉON-PAUL FARGUE

(„Celý člověk“, Confluences, 1947)

Nad jeho kolébkou se skláněla aviatika a kus přemýšlivé poezie. Možná to byl jediný spisovatel naší doby, kterého se dotkla peruť slávy. Všichni ostatní byli jen známí nebo proslulí. To se dá uměle vytvořit nebo změřit. Ale sláva nikoli. Slovo sláva pro něj vstalo z mrtvých zkamenělin. Rozhodl tak kmen a bohové a štěstěna. Ne pokleslé štěstí ve hře, ale štěstí jako dar bohů, štěstí antické, které je možná samo rovněž jakási ctnost. Jeho život se skládal ze samých vítězství. Jiný by v jediném z oněch vítězství spočinul. On však odpočinek nepoznal. Každá z jeho výher měla v sobě skrytu příchuť popela. Měl možnost být ještě za živa svědkem své vlastní legendy, ani v ní však jeho hrdost a klid nenalezly útulek a klid.

LÉON WERTH

(Život Saint-Exupéryho, nakladatelství Édition du Seuil, 1948)

Ať tak či onak, jak pochybovat o dokonalé humánnosti myšlení, které se plně podjímá hodnot civilizace, třídí je podle povahy a s takovým úsilím se snaží vybudovat harmonické lidské vědomí, jež by přesahovalo podněty čiré přírody a bylo chráněno před nejhorším společenským útlakem. Je to myšlení neobvykle vyrovnané a respektující všechny požadavky: myšlení aristokratické, ne však pohrdavé ani pyšné, filantropické, ale bez iluzí a sentimentu, individualistické, ale usilující o řád, lyrické a mystické stejně jako realistické a pozitivní; a především ušlechtilé a směřující vzhůru.

PIERRE-HENRI SIMON

(Člověk ve sporu, nakladatelství La Bavonnière, 1950)

Když se v onom podivném tichu, jež se ve mně rozhostilo od jeho zmizení, zahledím na Saint-Exupéryho, když se, konečně vzdálen všemu hovoru i onomu nesmírnému šumu nočního moře, který k němu stoupá, tázavě obrátím k jeho němé tváři, abych se pokusil zahlédnout, jaké poselství ke mně vysílá, jaké poselství mám slyšet, zdá se mi, že v něm zachycuji dvojí téma. To první je z roviny tvorby: přesně tak, jak nám Melville a Conrad dali moře, Saint-Exupéry nám otevřel oblohu. Druhé z roviny mravní: Saint-Exupéry je hrdina naší doby pomatenců a zpychlých ničemů. Existují samozřejmě další hrdinové; někteří toho dokázali i víc. Rozhodně však nikdo z nich nepřijal riziko smrti s vědomím tak jasným a zároveň tak pevně důvěřujícím v člověka.

A nikdo z nich také nemohl tolik ztratit v rovině pomíjivých statků, neboť Saint-Exupéry nehrál pouze vabank o život, ale o život proměněný tvrdě vydobytou slávou.

JULES ROY

(Utrpení Saint-Exupéryho, nakladatelství Gallimard, 1951)

Saint-Exupéryho úzkost byla nástrojem povznesení. Neběží o úzkost chorobnou, jakou se máme snažit beze všech ohledů vymýtit, ale o výraz samotné podstaty toho nejvyššího lidství, a Saint-Exupéry se jí dožadoval, vzal ji na sebe, když napsal: „Neboť usiluji o jas, který vyzařuje ze vstřebaných rozporů, a ne o klid straníka, skombinován napůl z lásky a napůl z nenávisti.“

Jsou úzkosti spjaté s neurózami kořenícími v dětství, na které jsem trpěl já sám, spjaté s přetrváváním dětského pocitu viny, který se rozvinul a vina rozplynula pod různými společenskými tlaky. Jsou však také úzkosti jiného druhu, úzkosti spjaté s oním požadavkem povznesení, který existuje sám o sobě a vede člověka k tomu, aby v míře svých prostředků rozvíjel archetyp virtualit, které jsou dědictvím dlouhých tisíciletí.

K úzkostem tohoto druhu má lékař přistupovat opatrně a s úctou. S pokorou nade vše. Jsou to úzkosti, jež vyvstávají v půli naší životní pouti, jak pravil Dante, který je dobře znal. Jsou to úzkosti, jež mučily Shakespeara v období jeho černých dramat. Jsou to úzkosti, jež bloudily kolem propasti Pascalovy. Jsou to úzkosti Baudelaireovy. Jsou to úzkosti Saint-Exupéryho.

(Řeč profesora NAYRACA na neuropsychiatrickém kongresu v roce 1958)

(Já jsem trpěl jeden čas představou, že jsem pátej nejlepší filozof světa, vedle Homéra, Danteho, Shakespeara a Goetha, samozřejmě jsem až šestej nebo mnohem horší daleko po Saint-Exupéryho teoriích podložených praxí a po královských Krylovských narážkách na kyselý sníh, kyselý sníh do listů jív zvolna se vpíjí…) 

Když člověk přehlíží zpátky na jeho podrobný život pilota, užasne, z jakých vážných a rozličných nehod zázrakem vyvázl. A pokaždé přímo v onu chvíli domnělého umírání žízní na prahnoucí poušti, lhostejný k dramatu těla, svou smrt vyhodnotil a pak se vrátil, aby nám o ní podal reportáž…

* Z každé zkoušky vyšel vždycky jako vítěz. Často jsem o něm hovořil s lidmi staršími než on, s jeho šéfy nebo s lidmi jemu rovnými. Všichni obdivovali jeho schopnost bystrozrakého rozhodování a přesného myšlení. Exaktní věda par excellence, ne žvásty a utrpení těch trapných současníků uvězněných v nevědomosti. Nebo jinak, oni nevidí víc než prkotiny, potom hájí citelně prkotiny nebo se hádají jen o prkotiny. Nebylo by tudíž správné, aby se ujal názor, že byl nějak neúměrně nedbalý nebo roztěkaný, roztržitý. Taková slova padla a byla dokonce vytištěna, je to však jen omyl, nic jiného tam nehledejte. Cítím se povinen jemu i sobě proti tomu úpadku myšlenek protestovat.

GEORGES PÉLISSIER

(Pět tváří Saint-Exupéryho, nakladatelství Flammarion, 1952)

Saint-Exupéry, dědic Pascalův a Nietzscheho, dokázal přesáhnout křesťanství jednoho a ateismus druhého. Proti Nietzscheho větě „Bůh je mrtvola“ staví větu jinou: „Bůh je mlčení, ale přítomné až navěky“. A jestliže Pascal zastává názor, že síla člověka spočívá ve vědomí vlastní slabosti, Saint-Exupéry tvrdí, že síla člověka spočívá v možnosti onu slabost překonat. Proč je v republice tolik slabostí postihnutých tváří?

JEAN-CLAUDE IBERT

(Saint-Exupéry, Presses universitaires, 1953)

Zdá se mi, že tato mužná moudrost by měla být povolána na to nejpřednější místo, aby napomohla vzkřísit francouzského ducha. Stejně alarmující jako naše ochuzení hmotné je totiž i náš určitý mravní úpadek. Neexistuje však na tomto poli nic nešťastnějšího než reakce à la „mravní řád“ v historickém smyslu toho obratu. Všechno na světě spočívá v obratech, vždyť i zeměkoule je kulatá pecka. Mravnost spjatá s vírou a náboženskou metafyzikou není totiž v očích lidí, stojících mimo tuto metafyziku a tuto víru, dost stabilní a autentická. Pro takové lidi, a je jich více než polovina Francouzů, představuje Saint-Exupéryho filozofie mravnosti nesmírně cennou sílu. Otevírá cestu skutečným a hlubokým ctnostem, které je možné obohacovat jen s účastí otevřeného vědomí, člověk, co naslouchá ke svému okolí. Překonává zdánlivé kontradikce mezi samotou a společenskými pouty, mezi obětí nespravedlností a štěstím, svobodou a násilím, čímž maří umělé půtky mezi – jak je sama nazývá – „slovy, jež se sváří“. A hlavně, přesahujíc mylný rozum, obrací se k životu ducha, který se v tomto smyslu příliš neliší od duše.

ANDRÉ ROUSSEAUX

(Literatura XX. století, nakladatelství Albin Michel, 1953)

* Dennodenním zmáháním tvrdého úkolu se neobvykle zostřil jeho smysl pro odpovědnost, smysl, který jakožto orgán bez funkce odumírá u spisovatele první ze všech. Denně se znovu přesvědčuje, jakou cenu může člověk zaplatit, jestliže si neověří každou součástku řízení, každý kontakt; nebo když probudí v Maurovi domněnku, že je zbabělý či neloajální, v podřízeném, že by mohl být shovívavý, v kamarádovi, že myslí víc na sebe než na útvar rychlého nasazení pro boje. Dobývá, zabydluje oblast dosud křehké, rodící se civilizace, v níž na sebe následky sebemenšího opomenutí obvykle nenechají dlouho čekat.

Literatura je pro Saint-Exupéryho nástrojem civilizace, Facebook, který nepoznal, později prostředkem pro mnohá přátelství. Výboje a vzruchy člověka, jeho bloudění i triumfy jsou její zásluhou zachraňovány před nicotou, která na ně jinak číhá. Dosahují jakéhosi vlastního zářivého a ideálního žití. Zároveň s poučením, jež z nich vyplývá, se řadí zpět do kontextu, z něhož se zrodily. Proměněny uměním spisovatele, stávají se předmětem určitého nezastupitelného výroku, vzácného komentáře, předmětem plodné glosy z veliké neviditelné a nezměřitelné knihy jako je soubor komiksů Josefa Lady, v níž je zaznamenána zkušenost určité kultury. Co jiného jste taky čekali?

ROGER CAILLOIS

(Předmluva k Dílu Saint-Exupéryho, Bibl. de la Pléiade, 1955)

Dílo zrozené z činu a samo čin oplodňující. Saint-Ex i S-Ex extra expres čin. Sláva spisovatele: pilot sní o slávě dobyté mnohem riskantněji. Rafinovaněji? Do toho pustošící válka. A Saint-Exupéry na ni možná zprvu hledí prostě jako na dobrodružství toho nejvznešenějšího druhu. Chtějí ho šetřit, brání se; prosadí své a zkoušku, kterou podstoupí, rozšíří až za hranice, kde vydá svědectví za svůj národ.

* Píši tyto stránky na zapadlém venkově v Loir-et-Cher. Mám s sebou Saint-Exupéryho dílo a listuji si v něm. Tady bylo pero šťastné, o kousek dál selhalo, ale co na tom, v realitě nikdy nelhalo. Vím, že by se našli spisovatelé spolehlivějšího nadání (četl jsem si včera Písečnou růži). U Saint-Exupéryho však cítím vřelost, vřelost živého společníka, ušlechtilého i ve chvílích selhání, lidského i v hodinách hrdinských. Jedno dopoledne jsem zašel do jistého městečka a vstoupil tam do galanterie; ve chvíli, kdy jsem platil útratu, položil jsem svého Saint-Exupéryho na pult.

„Chudák Saint-Exupéry,“ povzdechla obchodnice, „umřel ještě tak mladý.“

Nic to není; ale to nic je možná vzácnější než všechny články a literární pocty.

MARCEL ARLAND

(Milost psaní, nakladatelství Gallimard, 1955)

ARMÁDNÍ ROZKAZ Č. 44 Z 1. SRPNA 1940

(u příležitosti vyznamenání Saint-Exupéryho válečným křížem s palmovou ratolestí)

Důstojník letectva, který v sobě spojuje ty nejkrásnější intelektuální a morální vlastnosti a soustavně se nabízí k těm nejnebezpečnějším letům.

Dosáhl skvělého úspěchu při dvou průzkumných letech spojených s fotografováním.

22. května 1940 v prudké palbě intenzivní protivzdušné obrany dokázal pokračovat v letu a přerušit ho až ve chvíli, když bylo letadlo těžce poškozeno.

Jeho smysl pro povinnost a obětavý duch je vzorem všem ostatním.

ARMÁDNÍ ROZKAZ Č. 115 Z LISTOPADU 1944

Major letectva, který jako pilot letů dálkového průzkumu prokazoval vždy ty nejkrásnější vlastnosti jak svou odvahou tak obratností. Během června a července 1944 vykonal v neozbrojeném jednomístném stroji úspěšnou sérii letů dálkového průzkumu nad Francií, spojených s fotografováním na dlouhou vzdálenost. Obzvláště skvělou řadu dálkových snímků uskutečnil dne 23. června, kdy se ke konci letu ocitl mezi dvěma nepřátelskými stíhačkami, dokázal jim prchnout a získané informace zachránit. Když při kartografické misi 29. června 1944 došlo k poruše motoru, přeletěl s jedním motorem vypnutým 250 km nepřátelského území a získané zprávy dopravil na místo určení zpátky.

ÚŘEDNÍ VĚSTNÍK Z 12. BŘEZNA 1950

Pionýr leteckých linek, který neochabující vytrvalostí a rozvážnou odvahou přivedl francouzské letectví k novému glancu.

Jako horlivý válečný pilot prokázal v roce 1940 a stejně tak v roce 1943 svou vášnivou touhu sloužit a víru v dobrý osud vlasti.

Svůj smysl pro čin a ušlechtilost svých neskromných ideálů vyjádřil v literárním díle, které patří v současnosti mezi tu nejvýznamnější chloubu a je oslavou duchovního poslání Francie.

Padl slavnou smrtí (smrt mladého člověka ale nebude slavnou pro můj dojem) dne 31. července 1944 při návratu z dálkového průzkumného letu nad svou vlastí obsazenou nepřítelem.

Proto stačí připomenout na závěr jeho odkazu, dělejte si přátele, jestli můžete, nepřátel pokvete všude kolem vždycky víc. Pozitivní síla myšlení vyhrává jako číslo 6 na hrací kostce, a dnes máme 6.12.12.

My, lidé, jsme součástí Vesmíru.

My, jeden každý, musíme chránit Vesmír.

Každou hvězdu, planetu, skálu nebo rostlinu.

A živou bytost zejména!

Protože celý Vesmír to potřebuje.

Protože naše srdce to potřebuje.

English – Czech lessons:

Zásady chování – canons of conduct

(Thomas Jefferson)

Never put off until tomorrow what you can do today.

Nikdy neodkládej na zítřek co můžeš udělat dnes.

Never trouble another with what you can do yourself.

Nikdy neobtěžuj ostatní tím, co můžeš udělat sám.

Never spend your money before you have it.

Nikdy neutrácej své peníze dokud je nemáš.

Never buy what you do not want because it is cheap.

Nikdy nekupuj co nechceš, protože je to laciné.

Pride costs us more than hunger, thirst and cold.

Pýcha nás stojí více než hlad, žízeň a zima.

We never repent of having eaten too little.

Nikdy nelitujme, že jsme jedli příliš málo.

Nothing is troublesome that we do willingly.

Nic není obtížné, co děláme ochotně.

How much pain have cost us the evils which have never happened.

Kolik bolesti nás stály události, které nikdy nenastaly.

Take things always by their smooth handle.

Ber věci vždy za jejich hladkou rukojeť.

When angry, count ten before you speak; if very angry, a hundred.

Jsi-li rozhněvaný, počítej do deseti než promluvíš; jsi-li velmi rozhněvaný, do sta.

Thomas Jefferson, autor první ústavy U.S.A.

Shakespeare prohlásil v Hamletovi: „Hrajte, jak si to žádá slovo a mluvte, jak si to žádá hra. Jen jedno přitom stále mějte na paměti: abyste nevybočili z mezí přirozenosti. Neboť jakékoli přepínání je proti smyslu herectví, jehož účelem od počátku bylo a dodnes zůstalo, aby přírodě jaksi nastavovalo zrcadlo. Aby dobrotě ukazovalo její vlastní krásu, zpupnosti její vlastní pokřivenou tvář a celé době, jak vskutku vypadá a jaká je.“

„PARIS LATINO“ od spolku bratrů Bandolero (bratrstvo kočičí pracky)

Jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
 
Běloška Joséphine, má šaty červené a černé
tancuje s odleskem zrcadla, co má šmrnc
přijel přímo z Mexika, Don Diego de la Vega…

Z jako Zorro
chodby jsou přecpané veřejností
pózisti, šmíráci
je tu každý, co tu chce být viděn
všichni snobové
i takové, co byste tu nečekali, jako třeba playmate měsíce
Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
oh Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
jak je nádherná
uprostřed všeho, to jsme my, to jsem já
a (nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
sklenka Cuba Libre do nás padá jedna za druhou
(nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
sklenka Cuba Libre do nás padá jedna za druhou
(Doktor B to jsem já)
jasně jasně zahrajte si show
neflákejte to
pojďte pojďte
koukejte, jak hrajeme
jou lady, nechápeš,
dej si pozor na Doktora B
 
Jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
loupežník hraje hudbu
loupežník je poděs
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
jak je dobrá, jak je roztomilá, jak je nádherná
Paris Latino
 
Běloška Joséphine, šaty červené a černé
pošetile zamilovaná jen do svého odlesku v zrcadle
vrátil se hned zpátky do Mexika, Don Diego de la Vega
jeho kapuce, jeho náplast přes oko
ani noha nezůstala na chodbách
pózisti, hlídači zas vzali roha, aby byli viděni
závan tabáku, vychladlé popelníky
sladké vůně voňavek Miss ChaChaCha
oh Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
Miss ChaChaCha
jak je nádherná
uprostřed všeho, to jsme my, to jsem já
a (nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
střepiny z lahve Cuba Libre
(nezapomeňte na mě, já jsem Doktor B)
střepiny z lahve Cuba Libre
(Doktor B to jsem já)
jasně jasně zahrajte si show
nepolevujte
pojďte pojďte
koukejte, jak to roztočíme
jou lady, nechápeš,
dej si pozor na Doktora B
 
(Mejdan!)
já vás rozkmitám (uvolněte se)
já dokážu zavlnit všemi tady (neflákejte pohyb)
shoďte ze sebe boty (vykopněte je do vzduchu)
a začněte rozjíždět (pulsující mejdan!)
 
Já neztrácím čas (uvolni se)
opiju se po vínu (no tak se neflákej)
je čas zabodovat (trefit vrcholek G)
tak na co čekáš
teď je čas, abych spustil rap pro tebe
tak pojď se mnou do svinčíku
nezabere to moc času
ale měj na paměti
že jsme zbrusu nová parta
a jsme tak božskými v projevu
nedáváme čas rocku
protože rock není svůdnej
a svůdnej není rock
máme kouzlo, co zasáhne bod G
něco zbrusu nové, ale na to nemá vliv rock
budeme hrát na východě, budeme hrát na západě
budeme hrát před holkama a podrobíme je lehké zkoušce
a budeme hrát tobě, ale nezapomínej,
že co uděláme, má design, aby bylo nejlepší ve výsledku
odvaž se!

TRIALS X

Někdo to rád extra jazzové, srandovní a pravdivé. V battle of the DJs roku 1987 se k fůzi hiphop jazz uchyluje CJ Mackintosh. Dále Stetsasonic, Streets Ahead, Guru a Gang Starr, Native Tongue posse -- svoje nadání zaujmout svěže prosadili, odborníci na beat a rhymes vzatí. A máme tady polskou scénu, ze které hip hop jazz doprovází legendární Trials X: Soubor začínal v r. 1991 s prvními polo-profesionálními nahrávkami, které uvádělo mezi jinými varšavské Radio Kolor s moderátorkou Bozziou Swiatkowskou propagující polskej hip – hop. Hudbu složil D.J. Platoon B. a J. Tiger napsal texty. Soubor natočil a vydal v roce 1995 album „Prawda Cel Przeslanie" (Pravda – cíl – poslání), kterého v prvním týdnu prodal v množství 3000 ks, ale musel být stažen, protože distribuční firma nepodepsala se souborem smlouvu a vydala ho nelegálně. Trials X uskutečnil mnoho koncertů s Adidas Streetball Challenge 95 a pro Orchestr sváteční pomoci ve vězení v Siedlci. Teď J. Tiger oživuje Trials X prodejem alba v mp3, které nebylo nikde vydáno („Experyment"), a bylo natočeno na čtyřstopém zdroji sterea; také s tím vydaným na kazetách „Pravda – cíl – poslání" (obojí je k dostání na stránce http://artists.mp3s.com/artists/68/trials_x.html). Trials X, tím také J. Tiger, se objevil vedle Kazika (další hip hopper) na mixu SP records s hitovým a kultovním kusem „Czujee Sie Lepiey..." (cítím se líp). Tuto skladbu vysílala i polská televize v Hudební jedničce (Muzyczna Jedynka) jako skvělý klip navržený k festivalovému ocenění polských videoklipů. Trials X byl rovněž uváděn v televizi Polsat v programu Halogramy videoklipem „Jaraja, jaraja" (Hulí, hulí) J. Tiger vystoupil dále na prvním mixu DJ Volta s názvem „Smak beat records".

J. Tiger je taktéž členem nové formace Modfunk, klubovní hudby (stylem blíž k francouzskému housu …víc info na www.modfunk.pl). V současné době J. Tiger připravuje album „Modfunk" a své. J. Tiger o svojí historii: „víš, byla to doba velmi náročná pro hip-hop, protože nikdo nevěřil tomuhle stylu hudby, ale byli jsme progresívní, noví a s velikou chutí udělat něco dobrého, speciálního. Tím jsme dokázali každému, jak věříme v hip-hop, v kulturu a všechny ty pozitivní věci. Natočili jsme video,CD kompilaci a kazetu. Né mnoho, jenom umění byl náš sen. V roce 1992 se narodila hip-hopová skupina, né MC, abys mi rozuměl, ale skupina. Taková je naše minulost ...a jsem na ní hrdý."

PRZESTROGA (Varování)

Za okny v noci ostré zvuky ulice
většina lidí spí, zůstávají jenom divoši
je slyšet sténání panny znásilněné na ulici
ztlumenej hukot, hádky, co nevidět někdo někoho praští
nelíbí se mi to, a co, přesto existuje zlo
sprostota, ničemnost, opilství a co dál
jako kleště, které se zarývají do kůže
vtisknou se vám vady a to je chmurná představa
to už bych byl raději šedou krysou,
která lenoší v kanálech města
neviděl bych to zlo, které se vyvrhne ven
ve dne i v noci, a zvláště v noci
ale jsem člověk a neruš moje soukromí
protože jakmile to zkusíš, zpřerážím ti ze zlosti kosti
zapamatuj si jediné, že kosa vždy padne na kámen
jako příklad mohou být členové sicilské mafie
přesto bojuji se zlem ve jménu dobra
jen vydržet, přežít, nenechat se praštit
když to bude nutné, zaútočím rychle jako kobra
jestli je to banální? Bohužel jsou takové extrémní situace


MIASTO (Město)

Opět ulice, opět město,
opět nehoda, opět událost.
Porazili dítě, auto, rána,
upocené dlaně lepí se jak těsto.
Pár kroků dozadu, pár kroků vpřed
někdo tam u pouliční lampy právě umírá hlady
Je horko, teplo a současně chladno.
Někdo se dívá nakřivo, v očích se mu zračí zlo
na tramvajové zastávce manifestuje chudák
řve a křičí, protože nemá chleba
brzo asi praští někoho svou holí,
ale ovládnul se, nechal ji v podpaží
jenomže Rumuni nemanifestují –
věší se na krk a žebrají kde se dá
a nemocní ztracení čekají na pomoc
kdo jim co dá? Copak někdo u nás něco má?...

Tohle že má být město?
Odpověz na otázku.
Takové má být město?
Chci slyšet tvůj názor.

Vůně metropole, smrady metropole
někdo je čistý, na jiném je vidět špína
jeden je veselý, jiný je nějaký smutný
ten je poctivý, tamten je krutý
proto musíš mít oči široce otevřené
na chvíli se zahledíš a už máš servaný hadry
a to ještě není tak velká ztráta –
může být větší, když narazíš na kata
můžeš potom ztratit dokonce svůj život
není těžké zastavit tlukot srdce
město, to není sranda – je tu boj o bytí
to není hra – tady nikdo karty nemíchá
jsi sám, jednáš sám, jsi sám, myslíš sám
ty znáš to místo i já to místo znám
ale to neznamená, že musíš zapomenout
na agresi a šejdíře, kterých je všude plno

Tohle že má být město?
Odpověz na otázku.
Takové má být město?
Chci slyšet tvůj názor.

Pouliční světla nesvítí, sídliště potemněla –
nikoho nezajímá proč je tma
policie jako obvykle míří jinam,
aby byla co nejdál od podezřelých míst
a stále hlídá jen hlavní třídy,
jak má tedy vědět, co se tam vzadu děje
někoho pojebali? Někoho pořezali?
anebo snad zase do kufru strčili?
situace se mění, když někdo přijde o život –
mozek začíná pracovat jinak
najednou už někdo usilovně odstraňuje chyby
najednou světla svítí, objeví se policie
vše se mění, ale jenom navenek
později už se o věc nebudou zajímat
tak je to se vším a není to OK
dlaně se lepí jak těsto, teď se lepí jako lepidlo...

Tohle že má být město?
Odpověz na otázku.
Takové má být město?
Chci slyšet tvůj názor.

CZUJEE SIE LEPIEY (Cítím se lépe)

Vstávám dnes ráno a otvírám okno
slunce mi znovu kouká do očí
zdá se, že bude hezký den
konečně na ulici uvidím svůj stín
mám už dost zamračených, studených dnů
teď musí být teplo, teplo v mojí krvi
až do posledního kousku mě rozpálí
dokonce i kdybych byl z kamene a kdybych byl z oceli

Cítím se lépe, když je hezky
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky

Ve velkém městě velké paneláky stíní nebe
venku děti běhají se psy
smývají úzké pozadí šedi –
ať tady konečně zavládne trochu radosti
stromy se houpou v klidném, obyčejném,
velmi jednoduchém a fajn rytmu
teplota stoupá a asfalt se rozpaluje
nechceme zimu – tady potřebujeme teplo

Cítím se lépe, když je hezky
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky

Bezstarostná voda, bezstarostné sny
svět se stále mění, otáčí se Země
zpocené moje tělo, chybí mu vítr -
všechno to způsobilo, že mi pookřála duše
teplo, teplo, ale ne moc horko
nikdy více zimy, říkám to vstoje
protože rapuju, protestuju a manifestuju
proti špatnému klimatu,
ve kterém se trochu špatně cítím

Avšak cítím se lépe, když je hezky,
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky
cítím se lépe, když je hezky,
lépe se cítím, když slunce svítí
cítím se lépe, když bezstarostná voda
odráží zlaté horké paprsky... cítím se lépe...


DETROIT – PRZEDSIONEK PIEKLA (Detroit – brána do pekel)

Detroit, Léta Páně devadesát jedna
vražd v tom městě je hodně...
Jeffery Wilson, jedenáct let
byl usmrcen – koupil třináct kulek
stalo se to uprostřed města
před vchodem do supermarketu
dva nezletilci si pořídili novou bouchačku
a vyzkoušeli ji na prckovi

Detroit – brána do pekel,
každým rokem tolik lidí umírá...
Detroit – brána do pekel,
ano, to město je tím známé...

Vražda číslo čtyři sta dvanáct:
Felton Baickwill, šestnáct let
kluk zastřelil babičku a dvě tety –
nechtěly mu dát prachy na crack... fuck!
hluboké bodné rány v tělech objetí
svědčily o tom, že měl jinou zbraň
je to šílenej kluk, nemýlím se
znásilnil dokonce svoji babičku!

Detroit – brána do pekel,
každým rokem tolik lidí umírá...
Detroit – brána do pekel,
ano, to město je tím známé...

Patnácté narozeniny Fanny Nelsonové -
na dveře ťukají tři černoši:
všichni na kolena! Navalte prachy! – řvou
oni nežertujou, tváří se příšerně
potom, když už mají všechno, nutí Fanny sát otcův úd
zabijou ho a krev stříká na ni
v policejním hlášení to stojí...

Detroit – brána do pekel,
každým rokem tolik lidí umírá...
Detroit – brána do pekel,
ano, to město je tím známé...

Tyto náhodně vybrané příběhy
jsou jenom citace úryvků z místních novin:
Detroit News a Detroit Free Press
Motherfuckers!...

S.M.R.C. (Auto, Myšlenky, Pohyby, Čas)

Tlumené reproduktory, bassy duní v uších
rovná silnice a noha na plynu
myšlení se zkracuje v jeho další fázi
chci na vše zapomenout – ať zahraje moje duše...
a hoří... krev cítím ve spáncích
je to vše zvláštní: fakta, události
nic se nemění – snad jenom sedadla
v mém autě a rychlost na tachometru...
bez křiku – řeknu vám:
mám neprůhledná skla a nikdo mě nevidí
a divoká nenávist na ulici se mi oškliví
koukám na to ze strany a o život hraju sám...
naštěstí...  silnice je rovná
zastavuju se, někdo mi říká: Zůstaň
ne! Já musím ject přímo
předjíždět můj vztek rychle a rázně
protože jakmile vjedu do zatáčky tak budu připravený
a nevlítnu už do nějaké nové zatáčky
proto plyn až na doraz, přidávám plyn na doraz
radost, uvolnění, hranice potěšení
o to mi jde, právě o to mi jde
mám rád takovou náladu, ne tu co mi škodí
jenom v mém voze se tak cítím
nepotřebuju gandžu, dokonce žádný hašiš...

Moje auto, moje myšlenky, moje pohyby, můj čas...

Vzdaluju se, vzdaluju, proto hoří gumy
lesknou se puklice, na asfalt svítí slunce
nemám v úmyslu vystupovat z mého vozu
pojedu až mě to začne nudit, nemám co ztratit...
a sny? – už se s nimi nepočítá
všechny se proměnily ve skutečnost
nezávislost, svoboda, velký prostor mám,
proto zkoušku z reflexu teď si malou udělám
znám hodně možností, jak ji udělat bez polámaných kostí
už teď se rozjíždím opravdu maximálně
dvě stě na tachometru – super je to ale prima
jedu prostředkem silnice – čekám, až něco vyjede
znáte to číslo, né jednou se totiž míhalo ve filmu
tehdy i hrdinové jsou často v úzkých
však já dělám to samé a nemám strach...
Bááách! Konečně něco jede,
nějaký náklaďák se blíží rychle ke mně
nemějte strach, klid – já to dělám naschvál
ale jak neuhne hmmm to bude špatné
asi nějaké poleno, protože jede pořád rovně
proto zpomaluju, brzdím, rychle vyskakuju
chlapík to vzdává a prudce zatáčí doprava
široká silnice ho naštěstí zachrání...
můj džíp je celý, avšak já celý zpocený
nasedám, jedu dál a neohlížím se...

Moje auto, moje myšlenky, moje pohyby, můj čas...

MUZYCZNY NARKOTYK (goscinnie Oliwka i M.C. Bob)

Hudba je jako droga
slyšíš ji a cítíš její dotyk
v krvi, v duši, v mysli
stop! hned to promyslím
ale nemám přeci co
hip hop mánie buňky obklopuje
chci vám o tom něco říct
šílené rytmy a šibalský zvuk
koho nevtáhl, ten musí být na pozoru
protože rytmus se rád opakuje
tak ti radím, odsuň se
v těch reprácích bydlí velká síla
jeden za jedním udeří v napětí
za chvíli budeš závislačka
musíš mluvit o velkém štěstí
když zůstaneš dál nezasažena

Když zůstaneš dál nezasažena
musíš mluvit o velkém štěstí
za chvíli budeš závislačka
jeden za jedním udeří v napětí
v těch reprácích bydlí velká šupa
tak ti radím, odsuň se
protože rytmus se rád opakuje
koho nevtáhl, ten musí být na pozoru
šílené rytmy a šibalský zvuk
chci vám o tom něco říct
hudba je jako droga
slyšíš ji a cítíš její dotyk
v krvi, v duši, v mysli
stop! hned to promyslím
ale nemám přeci co
hop hip mánie buňky obklopuje

To je hip a to hop
přestaň ho ?golapovac? (deprimovat, provokovat), protože hudba se vypne
a přestanu rapovat, zastav se na chvíli a poslouchej
ten ?ogur ogur? poslouchej a dále ?negolapuj?

Poslouchej ten rytmus, magnetofon a ulice
to všechno nasycuje
bez dobré muziky slabé máš výsledky
tak začni cvičit a dostaneš úspěchy
k mojí radě se musíš přizpůsobit, přestaň teda panikařit
napiš třeba hezkej text, v dobrém textu muzika ukrytá je
i kdybych přestal rapovat, tak hudbu i tak budu mít rád
pistol v ruce a holku po boku

Začátek éry hip hopu, já jsem rapperem, říkáš o sobě
rapuješ pořád do cizí hudby
baví tě stále dětinské prkotiny
chceš se vybíjet svým vzhledem
hudba pro tebe málo znamená
ale hip hop zničí tu imitaci
on věří, že žiješ v rytmu čači
přestaň předstírat a začni přemýšlet
pamatuješ? rytmus se rád opakuje
vybuchnou za chvíli membrány u repráků
tehdy budeš odkázaná sama na sebe
zase můžeš mluvit o velkém štěstí
hudba ti poskytne druhou šanci
pociťuj konečně hip hopu dotyk
ty rytmy jsou stejné jako narkotyka... peace...

JESTEM WOJOWNIKIEM (Jsem bojovníkem)

Všechno mě od začátku štvalo:
bez práce, bez peněz, znáš to
ideologie, názory – nulová soudnost
celá ta věc je cítit hovnem
vycházím na ulici, cítím se nesvůj
barevné výlohy, černo-bílý život
laserové myšlenky, dokonalý atribut
bez něho – zahyneš brachu
nadešel čas, přetekla číše
ozvalo se z duše gangsterské nadání
končím s filmy – film zahraju sám
prodal jsem video a koupil jsem gun
o co tu jde? O důstojný život!
Takový že není?! Tak si ho sám vytvořím!
Plesnivý zákon tu nic nezmůže
slyším srdce, jako když bijí hodiny...

Jsem bojovníkem za důstojnost!
Jsem bojovníkem za důstojnej život!...

Kulky od devítky třímám v ruce
cítím, že pomalu stoupá mi adrenalin
sním o přepadení a působivé scéně
všechno samozřejmě bez jediného zvuku...
šlo to klidně – jak jsem to udělal
říkám: naval kurva kasu! – chlapa jsem zabil
to byl ale rachot v celém baráku
chápeš? Nemohlo bejt hůře
policejní siréna v dálce houká
nevím co mám dělat, ale utíkám
nervy a myšlenka, co bude dál
je to hloupé, policajti jsou asi všude
s pytlem peněz vlítnu do paneláku
výtah nejede – utíkám po schodech
dvanáct pater, za mnou nepříčetný seržant
co nevidět bude střecha, dostávám strach...

Jsem bojovníkem za důstojnost!
Jsem bojovníkem za důstojnej život!...

Chytil mě, hajzl, a nandal mi náramky
nebyly z obchodu, protože neměly cenovku
u soudu, kurva, jako na pouti:
žvaní, koukají jako zfetovaní
vynesli rozsudek – konec srandy –
deset let půjdu koukat na mříže
do těsné celi od neděle po neděli
za porušování zákona nikomu nepatří poklona
po šesti letech vyjdu na svobodu
za dobré chování a klidnou povahu
zase budu bojovat za svou důstojnost
když to nevyjde, tak se hned neděs
snažil jsem se, jak jsem mohl,
dělal jsem, co jsem mohl,
do práce mě nevezmou, protože mám flastr
tolik jsem přemýšlel – v prdeli jsou mé plány!
jak mám dál žít v té pojebané zemi...

Jsem bojovníkem... víte za co.

JARAJA, JARAJA (Hulí si, hulí...)

Někdo mi fouká do ucha, televize běží
na letišti zajistili půl tuny marihuany
zprávy se šíří jako oblaka kouře
to nebyly drogy, ale blbé otruby
halas, šum, větší hluk v klubu
já pořád piju pepsi, protože už mám dost koka-koly
všichni se baví, atmosféra se lepší
zaslechl jsem, proč není vodka
dlouhej modrej pruh se vznáší u stropu
upadají v zapomnění pomalu staré časy
nějaký kámoš si alkohol žádá
tady nic takové není, chce gandžu, nemá vatu
já se rozhlížím kolem, rozhlížím se kolem
do rytmu vesele si někdo ťuká na čelo
ťukej si, ťukej, a budeš mít okno
moc jsi vyhulil a letíš vysoko
znal jsem pár takových, ulítli moc vysoko
prachy měli jen na drogy
to jen tak příležitostně, tak dobrá už klid
nerozčiluj se, nebo ti vrazím jointa do oka
teď měním rým a místo u stolku
musím se posadit kousek dál, tady je moc hluku
vstávám ze židle, jdu, dav mě tlačí dál
vidím někde číšníka, říkám džus mi nalij
kam to čumíš chcípáku, nelij mi ho po rukou
brzy poliješ kulečníkový stůl
dolil mi zbytek a vytasil přede mě jointa
hulíš? Je k dostání marjánka i hašiš

Hulí si, hulí,
jedno cígo za druhým

Jointa za jointem, jedno cígo za druhým,
hulí, v špičkách mají pořád nějaké zboží
rozdělí se s ostatními, jiným trochu dají
sám jsem jednou dostal a docela jsem uletěl
smál jsem se smál, jsem si jistý, že bez důvodu
proč jsem to tehdy vzal
nepochopil jsem dodnes
to bylo něco nového, chápeš kolego
mezitím, zábava jede v plném proudu
našel jsem si místo tady, kde není tlačenice
tady, kde není tolik kouře jako tam
ohlížím se dozadu, dva chlápci potahují do sebe dávku
kousek po kousku přes trubičku propisky
dnes jim dali asi amtu z lístku
nevím jak mám přijít k sobě, jsem zvláštně omámený
nechtěl bych tady způsobit nějakej zmatek
ale něco mě táhne, nutí k tomu
mám chuť vyzkoušet něco speciálního
gandžu, hašiš, ne něco ostrého
Mám tady jen hero
Vytáhl z krabičky ten malý papírek
dal jsem si ho pod jazyk skoro jako bonbón
čekal jsem na výsledek a vzalo mě to
myslel jsem, že to bude trvat věčně
koktal jsem, breptal, slova docela zapomínal
smál jsem se, smál, docela jsem uletěl
rukama kroutil, gestikuloval
nesmyslně, celý den jsem tím promarnil

Hulí si, hulí,
jedno cígo za druhým

OD CIEBIE ZALEZY (To záleží na tobě)

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
včera jsem byl bledý, dnes je mi horko
včera jsem byl takový, dnes jsem jiný
nejsem dětinský, trochu jsem se změnil
dětství mělo na mě velký vliv
chápeš – rodiče, tady to nebylo,
chápeš – rodina žádná hodnotná nebyla a proč
poslouchej, ale uši si profoukni
čas nevrátíš a jak se převrátíš
připomeneš si možná něco, cokoliv
co je pro tebe jakkoliv zásadní
možná právě to uděláš jako já
pokud je už teď ta pravá chvíle
nedělej ze mě vola, nedělej ze mě debila,
jde mi o život, existenci a bytí,
vzájemné usmíření a ne aby to bylo těžší,
pravda je náš cíl a naše poslání
možná jsou to velká slova, prohnuté jako podkova,
ale přibité do hlavy a ne do kopyta koně
udělají svoje, vyrovnají cesty,
včera jsem byl horší, dneska jsem takový

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
tvrdej oříšek k rozlousknutí má každej z nás
jestli souvisí dnešní situace se včerejší?
Kdo má na ořechy louskáček, ten odpoví si sám,
pro ty, kdo ho nemají dávám plán číslo dvě
za prvé zuby musí být ostré,
za druhé zbytek už je jednoduchý
každý – individuálně to ví
současnost můžeme měnit, ale minulost už ne
v této situaci nelomte rukama
pamatujte si tehdejší chyby, dnešním se vyhněte
tak jednoduše chvíle zamyšlení
prospěje rozumu a ovlivní jeho činnost
důsledně promyslíš každou věc
zohledníš to, co bylo, co je a co bude
tak si nepřiděláš problémy a nenarazíš do zdi
když je míček ještě ve hře v nesmírné rychlosti života!
tolik toho ještě můžeš dosáhnout
úspěch dnešní, zítřek stane se minulostí
budoucnost ale bude krásnější jako koruna,
bude se lesknout svou jasností

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
kolik ještě v řece uplyne vody
než naše myšlenky budou laserové
než naše životy budou barevné
potřebujeme sílu jako v olověném mlýnu
ale nechci už více toulat se v oblacích
sestoupím teď na pevnou zem
tady, kde je šedost a zmatek dvě tváře má
tady, kde je zima jako v horských potocích
kde vládne naivita a sprostota převažuje
čas hojí rány, já je rozškrabávám
někdo mluví vážně a ty ho posloucháš pozorně
raději dej pozor, protože tě houpe
vzpomeň si, kdysi to bylo stejné
později jsi řekl, mělas pravdu mami
a tak můžeme dávat jeden příklad za druhým
tady je chytrák bohatý, avšak slušnej je utrmácenej
intenzívně musíš myslet a budoucnost budovat
současnost měnit a sebe vytvarovat
na člověka a ne zvíře TRIALS X ti věří
protože na tobě ostatně závisí současnost...

Současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí
současnost přebíjí minulost, budoucnost je spjatá s minulostí


FEKALIA (Výkaly)

Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí
a ty se raději posaď než padneš
víš co si myslím? to asi neuhádneš!
život je sviňská řeka hovna
plavat v ní jde těžko
dívám se na svět mám temné myšlenky
někdo mi říká: všechno je v pořádku
uhni, vytahuju své přirození
nikdo se tě neptal na názor smrade
výkaly komunismu a naše výkaly
máme zničený národ, taková jsou fakta

Kdo nám teď za to všechno zaplatí?!
exkrementy zůstaly, do ciziny zdrhali piráti
máme svobodu, ale lidé jsou sráči
náš bass zní naplněný hrůzou
DJ Platoon B. má ten instinkt
jak mixuje, krev rychleji pulzuje
vlna zápachu všechny exkrementy
lidi, vy máte na mozku vředy
blbá masmédia vás tlačí celé davy
zalijí vás výkaly a co uděláte sami
starejte se raději sami o sebe a ne o cizí
protože zápach už čoudí

Vibrace, masturbace a potok slov
mám už dost žvanivých hlav
chce se mi, chce se mi zvracet
víc vám neřeknu, protože budou problémy
otrávené životní prostředí, otrávené myšlenky
výkaly – pokrývají vzácnou zemi
nadešel čas to všechno spravit
špatný tok myšlenek by někdo musel zabít
ale zatím nevidím žádného dobrovolníka
proto nám to dneska asi nevyjde
nevzdávej to, nevzdávej, mysli na budoucnost
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
schovávám pěsti, i když jsem měl vztek
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
nová etapa našich dní teď nechť v klidu nastane

Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí

Extra jazzové a taneční kousky s kusem elegance a pravdivosti, s kusem šlechetnosti ve třech slovech: Pravda, cíl a poslání, třech elementů, které znamenají smysl života… J hezkou šestku v prosinci přeje Jirka

ČLOVĚK

„Já člověka kuji.“

(Citadela)

„Má láska spočívá v tom, že mu pomáhám, aby se sám v sobě zrodil.“

(Citadela)

„Lidské těsto, z něhož je tak málo vydobyto. Ano, tohle je ono skutečné drama.“

(Zápisníky)

„Byl bych tu dívenku uhnětenou ze světelného těsta rád zachránil, ale co si počít s bahnem, které se jen matně leskne? Které vězí na duši?“

(Citadela)

„Mám soucit jen s tím, kdo se probere uprostřed velebné noci v domnění, že je pod ochranou božích hvězd, a náhle pocítí, že putuje.“

(Citadela)

„Říše člověka je v jeho nitru.“

(Citadela)

„Citadelo, vystavím tě v srdci člověka.“

(Citadela)

„Vnitřní život je těžké tlumočit. Neumíte si představit, do jaké míry je to ta jediná věc, která pro mě něco znamená.“

(Pierre Chevrier: Antoine de Saint-Exupéry)

„V člověku mám rád, když ho mohu zušlechtit. V člověku mám rád, když mohu pozvednout jeho utopenou tvář nad říční hladinu.“

(Pierre Chevrier: Antoine de Saint-Exupéry)

„Každý, kdo začne rozjímat, mění se v setbu.“

(Válečný pilot)

„Co jsme, jakmile znehybníme? Pohyb nehybnýho bez šance?“

(Válečný pilot)

„Pokud jde o člověka, neptám se, co váží jeho zákony, ale jaká je jeho tvůrčí schopnost.“

(Citadela)

„Proto jsem vždycky za to nejcennější pro člověka považoval ony dva příliš zapomenuté bohy, ticho a pomalý rytmus.“

(Citadela)

*

SMYSL ŽIVOTA

„Život nemá smysl, leda když je krok za krokem směňován.“

(Citadela)

„Učit především směně, neboť není-li směny, je jen zkornatění možností.“

„Velikost se rodí především – a vždycky – z cíle, který leží mimo člověka: jakmile je člověk uzavřen do sebe, stává se chudým. Jakmile slouží sám sobě.“

(Zápisníky)

„Proto je třeba stále udržovat v bdělém stavu to, co je v člověku velké, a obracet člověka k jeho velikosti.“

(Citadela)

„Neexistuje boží milost, která by tě ušetřila uskutečňování.“

(Citadela)

„Co není vzestup nebo cesta, to nemá význam.“

(Citadela)

„Nikdo nepoznal proměnu, která by byla veselá.“

(Citadela)

*

PŘEDMĚT

„Pracujeme-li jen pro hmotné zisky a statky, budujeme sami sobě vězení. Uzavíráme se do samoty se svou mincí z popela, jejímž prostřednictvím nezískáme nic, zač by stálo za to žít.“

(Země lidí)

„Člověk odhalí sám sebe, když se změří s překážkou.“

(Země lidí)

„Předmět je velký, když se mu obětuješ. Předmět je však malý, podřídíš-li si ho jako kadidlo.“

(Citadela)

„Předmět má smysl leda tehdy, pokud ti pomáhá růst, a rosteš, když ho dobýváš, a ne, když ho vlastníš.“

(Citadela)

„Nežiju rozhodně z věcí, nýbrž z jejich smyslu.“

(Citadela)

*

OBĚŤ

„Stále týž mýtus… Opusť, vzdej se, trp, bojuj, překonej pouště žízně, odmítni studánky, a povedu tě k tomu, že se rozkošatíš.“

(Zápisníky)

„A tak jsem pochopil, že člověk není hoden zájmu, když se neumí obětovat, když není schopen vzdorovat svodům a přijmout smrt, neboť v takovém případě ztrácí tvar.“

(Citadela)

„Pochopil jsem hluboký smysl oběti: o nic tě nepřipraví, naopak tě vždy obohatí.“

(Citadela)

*

NUTNOST

„Člověka zachraňuje pouze nutnost.“

(Citadela)

„Prospěšné je jen to, co klade odpor.“

(Citadela)

„Nenávidím totiž, co je snadné. Není člověkem, kdo neklade odpor.“

(Citadela)

„Vezmu ho však a zavřu a budu ho trápit studiem, neboť vím, že co je snadné, je právě proto neplodné.“

(Citadela)

*

ŠTĚSTÍ

„Co nám přinášejí politické doktríny, které usilují o rozvoj lidí, jestliže nevíme v první řadě, jaký druh člověka rozvinou. Kdo se zrodí?“

(Země lidí)

„Domnívali jsme se, že k jejich povznesení stačí, když je oblečeme, nasytíme a uspokojíme všechny jejich potřeby. Postupně jsme v nich vypěstovali courtelinovského maloměšťáka.“

(Země lidí)

„Hnili v iluzi štěstí, jež spatřovali v majetku. Štěstí však spočívá jen v žáru činů a v tvůrčím uspokojení. Takže klidně i v žánru hip hop, protože jsou slyšet hlasy lidí z ulice, ne z iluze.“

(Citadela)

„Ptám se především, jaký z toho štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk.“

(Citadela)

„Nabízíte mi krásnější nábytek, schopnější auto, čistější vzduch; ale jakého člověka, aby to obýval?“

(Zápisníky)

„Neboť člověk hledá svou hutnost, a ne štěstí.“

(Citadela)

„Chceš-li pochopit, co znamená slovo štěstí, musíš je chápat jako odměnu, a ne jako cíl.“

(Citadela)

*

DŮM

„Aby člověk mohl existovat, musí mít kolem sebe skutečnosti, které trvají, prostě jen kvalitu na dosah s trvanlivostí dlouhou.“

(Kurýr na jih)