Slunečnice je v květinách letní parádnice, máme dnes 12/12/12 a tudíž chuť pro návštěvu Slunečnice? Podnik v Plzni v Jungmannově – kde mladí hoši nabírají svoje klenotnice – holky k pojídání a popíjení při muzice, pohodlná pohovka a tak trochu galantnice, to byste museli znát kouzlo plzeňské Slunečnice. Pro ty, co jsou Plzni vzdáleni, může posloužit teď kniha s názvem Slunečnice:
HOSTINA
Pozval kocour kočku
na syrovou čočku.
Přišla kočka strakatá
a s ní čtyry koťata.
„Mohlo by to dobré býti,
jen to trochu omastiti.“
Kocour už zná smutek,
hned by někam utek,
sehnal v hrnku kolomaz
– pojede to nyní snáz.
„Mohlo by to dobré býti,
jen to trochu osoliti.“
Ti jsou vybíraví,
kocour sobě praví,
nahlas pranic neříká,
za groš pro sůl utíká.
„Mohlo by to dobré býti,
jen to trochu povařiti.“
Kocour vařil v kvapu,
spálil sobě tlapu.
Více s čočkou nesvedli,
myši, ty ji dojedly. –
JAK TĚ MÁM RÁDA
„Jak tě mám ráda!“ mateřídouška
zašeptala vřesu v růžová ouška.
Střevlíček zlatý jenom to slyšel,
však ten to řekl všude, kam přišel.
Řekl to břízce, špitnul to jedli,
a ty zas ptáčkům, co na ně sedli.
Ptáčkové o tom na poli pěli,
teď už ví s jistotou kde kdo o tom, inu svět celý.
NA PALOUKU
Tancovaly dvě kozičky
tancovaly čardáš,
kozlíček se poškleboval:
„Holka, ty to patláš!
Tiše stůj,
netancuj!
Zatančím to teďka sám.
Pozor dej,
počítej,
kolik kroků sem a tam!
Kopýtko pěkně v bok,
do týlu rožky,
tři rázy hopy, hopy, hop!
Nazpátek jeden krok
a křížem nožky,
juchéj, hop! Alou přes příkop!“
Tancovaly dvě kozičky
a kozlíček spolu.
„Hopsa hejsa, mé nožičky
po paloučku dolů!“
CVRČEK
V lese stojí smrk,
štíhlý jako brk,
cvrk,
pod ním jasný ručej hrčí,
pryskyřicí voní smrčí,
voní celý smrk,
cvrk, cvrk, cvrk.
Cvrk, zde doma jsem,
cvrk,
v díře pod smrkem,
zde si žiju, nos nestrkám
do ničeho, jen si cvrkám,
až mne bolí krk,
cvrk, cvrk, cvrk.
Přišel déšť a cvrk,
cvrk,
do mé díry hrk,
cvrk,
a já v koutku teď se krčím,
v louži trčím, smutně mlčím,
nezacvrčím, cvrk,
cvrk, cvrk, cvrk.
ŽERT
Had
měl hlad
Divná dvojice
potkal zajíce
Hade,
kde máš mladé?
V tlamě
pohleď na mě
Nech si je
ty zmije
Já jsem užovka
a v břiše jí kručí natruc hladovka
Oč
že skočím
Skoč!
Dobrá
a z užovky se stala kobra
Aby neztratila prestýž
říká si teď raděj chřestýš
Zajíc ji kous
a vypad mu vous
Ty hejle
a nasadila si brejle
Divná věc
z kobry stal se brejlovec
Teď přečte hladce
nápis na křižovatce
Copak tam stojí?
že se zajíc bojí
Když se tak na mě lepíš
bude z tebe slepýš
Oba měli zlost
konec a už dost!
PODLÉŠKA
V podléškách leží kamének,
pod ním vyvěrá pramének,
včera tu nebyl, dnes tu je,
k potoku stružkou putuje,
už vydrolil si důlek v písku,
a než opustí voda misku,
často má povrch zamodralý:
podléšky do ní napadaly.
TULIPÁN
Každý tulipánek
má rád tvrdý spánek,
když se blíží noc a déšť;
jenom jeden tulipánek
nedovřel svůj malý džbánek,
ať prý zmokne – vem to nešť!
Skulila se kapka,
za ní druhá krapká,
v kalichu se schovala;
a hned třetí po ní,
kapka kapku honí,
džbán je plný bezmála.
A že je květ tmavý
zevnitř promokavý,
hned se plátek odlepil;
slétl kousek duhy,
za ním spadl druhý –
a v blátě se utopil.
KAPRADÍ
Kdopak mi poradí,
k čemu je to krásné kapradí?
Jak po žebříčku lezou po něm víly,
menší než malíček,
tak zčerstva, div že neztratí
z temene čepeček
svůj bílý.
A je to můstek pro motýly,
kteří se učí létati.
ŠÍPKOVÁ RŮŽE
A kam se chodí koupat?
Do rosy šípkových poupat;
pro ně tu čirou rosu chytá
šípková růže nerozvitá,
kapku po kapce zadrží
a do těch vonných nádrží
bosýma nožkama víly skáčí.
A což si křídla neumáčí?
A kdyby… Cožpak trochu vody!
To špína natropí víc škody.
JAHODY
A kde ty víly přespávají?
V jahodí na pasece při tom háji.
Čím přikryjí se, když je zima,
snad nespí s nožkama odkrytýma?
Ach, to si lehce rozřeší:
lupenem z osik, z ořeší.
A ráno, než se probudí,
zdali je rosa nestudí?
Ach, ty vám chrání baldachýn
z hedvábných hustých pavučin.
A co mívají k snídani?
Jahody čtyři na talíři –
přejme jim dobré pochutnání!
MALINY
Malení, malení, voňavé malení!
Komu se nelení, tomu se zelení.
Mně se nezelení, mně se červená
zmazané líčko i hubička ruměná
i prsty celé jako od krve:
Jsem na malinách letos poprvé!
BODLÁK
Bodlák stojí jako k boji,
samý osten, samý hrot;
brundibále, uleť dále,
aby ses nám nenabod!
Ale všechny vosy, včely
i ten čmelák – brundibál
jenom zlehka zabzučely:
kdopak by se bodlin bál?
A ty vody med si nosí,
med a pel si vytáčí,
dokud kanou. – Na shledanou
na nejbližším bodláčí!
ZVONKY
Když večer bývá ticho v ulici,
jen vůně stoupá ze zahrad,
a než jdu spát, tu slýchám častokrát
z kolika oken hodiny bijící.
A každé jinak devět oznámí,
některé zvučně, v jiných zakrká,
i kukačka si kdesi zakuká
a z věže zaduní hlas nad námi.
A na konec pak bimbam do ticha –
to zvoní zvonky v naší zahrádce;
pak zlehka vpadnou lesní přesladce…
Já poslouchám a ani nedýchám.
CO VŠECHNO MUSÍ DĚLAT JARO
Vytáhnout trávu z hlíny
a nazeleno natřít.
Načernit pěkně stíny
a všechno živé sbratřit.
Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístky růží
a pruty leštit, brouky.
Nachystat noty ptáčkům,
odíti nahé stromy,
vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy, domy.
Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.
Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.
Asi proto u mě převládá pocit, že pecka je jak senzace, jadrná haha
POVÍDAČKA
Jednou si les čet potichu
a veverky šly blíž,
dívaly se mu přes knížku.
Ty, zdá se, při tom spíš!
Šimraly les, až dostal vztek,
hubačil větvemi
a foukl silou do stránek.
Bác! Veverky leží na zemi.
„Pane Les! Pozor na zdraví,“
moudře mu datel přál.
„Ať nejste z toho stonavý,
dovolte, abych vás proklepal!“
PROČ
Vidíš ten šípek? Růženka pod ním spí.
Kdo není hodný, ji ale nevidí!
A proč nebyl šípek hodný?
No, podívej se, jistě si s nožem hrál,
až do krve se nešika pořezal!
POUČENÍ SYNOVSKÉ (CHLAPY NEBREČÍ NAD NEZDAREM)
Když probudí se hlína, je to myš.
Je-li sklu zima, zaroste větvičkama.
Ryba je hastrmaní lžička. Víš.
A slza? Slza je voda, co je sama.
STROM V ZIMĚ
Už je vidět hnízda, Meluzína hvízdá,
prázdným stromem vítr duje.
Táto, tomu říkáš hnízda?
Kdepak, zima mu je,
a bačkory si proto natahuje.
PÍSNIČKA
Had s korunkou a Meluzína
v tom lese stříbrném,
Sněhurku záblo, ó ta zima
v tom lese stříbrném.
Vzali jí míru na kožíšek
v tom lese stříbrném
a postavili domek z šišek
v tom lese stříbrném.
Pan Měsíček se na to díval
v tom lese stříbrném
a větrům měchy zapošíval
v tom lese stříbrném.
Ach, Sněhurka jen štěstím vzdychá
v tom lese stříbrném
a hromská zima honí bycha
v tom lese stříbrném.
CO DĚLÁ V PARKU SLUNÍČKO
Když ráno za tmy probere se,
nemyté ještě, nečesané,
vytáhne prvně záclonu.
To když je mlha, nízká do přízemí,
a sluníčko by nevidělo ten nepořádek z balkónu,
kde který ptáček mezi všemi
neřekl „dobrý den“ a „ahoj, ptáci“.
Tak dělá prvou sluneční svou práci.
Proč mlhu na noc má až ke stráni?
Proč…? Aby si nesvítilo do svádivého spaní.
Na den má plno střevíčků,
někdy jsou z fialek a někdy z měsíčků…
jasně, že sluníčko se neumývá chlíveček,
ani krk, ani ouška, ani kukadla;
je zlaté 24 karátové. Zato se češe – to se rozednívá –
nad studánkami jako v střípku zrcadla.
Pak zoubky… ať jsou jako ze slunečnic zrníčka,
a to je druhá námaha sluníčka.
Pak povytáhnout trávu za pačesy,
prosmejčit lesy Vímjákdesi,
natáhnout péro u kapradiny,
aby začaly zvesela kukat lesní hodiny,
spočítat podle bobků králíky z klobouku a víc bez klobouku,
zotvírat zvonky: „Otevř kalíšek svůj!“
pak ještě „Odemyky, odmyky“
pozamykat hrachu klíčky pelíšek.
Ale smutným kvítkům, ať jsou kdekoli,
pošpitá: „Řekni Á… a kde tě nebolí“
a to je práce třetí
a pak už si jde bez nároku na plat hrát.
Zatím už všechny děti
začaly pracovat:
ten vyspal očka – zvonečky,
ten pípá jak nejnovější vzor mobilu, „dobrý den“,
ten obul fialky – pantoflíčky,
ten – už mít zoubky jako perličky,
a ten nejmenší z nich
šupky do umyvadla vlasy –
jak ve studánce sluníčko a ptáci.
Kdoví proč říká parku Anna,
Annazrána – Stříbropanna…
To je tajemství mezi těmi dvěma
a to se vyzvoniti nemá.
Hraje si s parkem: „Nač si hraje?“
„A třeba na špulku nití.“
A tráva musí chtít s ním spolupracovat: „Ať na mne blatouch nebojácně svítí“ –
hned na stovku motýlů vyšívá je.
Když je to omrzí zakrátko,
hrají si na zlaté prasátko.
A víš, s kým slunko bumbá z misky?
No s vodotrysky, s vodotrysky!
Zatímco slyšel brblat vodu
za poledne se
sluníčko tak jako krásně vznese
jak míček z celuloidu.
Usedne na záda vodotrysku:
„Na! – písku; chytej – hamy–hamy!“
a kapičkami
trefuje do zrnek písku.
Co dál? No – na stříbrném proutku,
co prýští z pusy mísy,
třepetá se a visí –
ten míček z celuloidu.
Pak sklouzne do vytracena – ale na minutku!
a nechá vodu, ať si šumí…
„A já si nehrám s parkem Annou,
chci si hrát samo na žmukanou (tak to neznám).“
To ovšem sluníčko všecko umí,
je kouzelník; má z obloh fráček,
náhle odejde za haluz a něco narychlo kutí,
pak smekne ledobílý mráček
a plyne v dáli, odjíždí na labuti.
Nebo si děti zmanou na rybníčky.
Zuje si fialky–pantoflíčky,
dělá jim rybku–mrkvičku.
Pak šup! Schová se v kbelíčku –
„Jen ať si hrají, ať si hrají…“
A když se děti nedívají,
ulízne každému ze zmrzliny notný kus.
Najednou koukne na hodiny –
„Jú…! Kde mám od kouzelných zahrad klíč!“
Změní se honem v zlatý rýč
a začne sázet jiřiny červánků.
* Jirka je rýč – protože do každé rejpe a nečervená se *
Jsou pro děti, co ve snách plují,
i pro děti, co natahují
protivnou harmoniku moldánků.
Už jsou zde jen opozdilí,
park začíná mít dlouhou chvíli.
Navečer slunko – ne však dřív –
hraje mu divadlo – pravý div!
Velikánské vejce
na komáří nožce
dlouho tančí za kaštany
pštrosí rytmus tanec bez zábrany.
(Pštrosi pak sedí v Africe
pod pštrosím peřím pštrosice.)
Když zhasne divadlo a malí
i velcí se vytrácejí ze sadů,
vejce se také odkutálí.
Přeskočí keř a ohradu,
doběhne v naší ulici
poslední autokar k Velké pštrosici
a jede tam kujón, kde dneska bylo včera.
Pštrosice zatím roztáhla stříbrošedá péra,
pod ně se skulí sluníčko míč
a spí a chrní a tak prostě spánkem chvíle probendí – a děti?
Jsou dávno z parků pryč,
na pštrosím peří snů už letí.
|