Člověk jako já zklamaný životem,
pátrá, hledá a nezná cestu ven.
Bloudit v tom tmavém černém bludišti je k nevíře
a pro smutnou duši ještě nikdo nenašel malíře.
Malíře který natře čistotu na tu tvář,
to aby nikdo nepoznal že schází ji svatozář.
Před očima už nic, jen temno má,
ale doufá stále, tak moc se mi to podobá.
Já také hledím na nebe a kladu hvězdám otázky,
co je to za život s trápením a bez lásky.
Chodí po světě v černém hábitu s výrazem bolesti,
ta je tak silná že proniká až do kosti.
Ostatní se ohlíží avšak nic nevidí,
nemohou, nechtějí nebo snad závidí.
Závidí čistotu tohoto člověka,
mír, láska, upřímnost seslaná zdaleka.
Natahuje ruku a prosí o pomoc,
jako já každou noc žádám o svou pravomoc.
Sedí v rohu pokoje, přivírá víčka
jen jestli není příliš pozdě na tužku, papír a na psaníčka.
Tíživá otázka, o životě, o smrti,
tohle všechno zní jako hrozivé prokletí.
Slunce prosvítá skrz okno tmavého pokoje,
to anděl přišel darovat změnu tohoto postoje.
Víra dodává naději na síle,
odhrnuje překážky co dělí člověka od cíle.
Oči se zaplňují jiskrami života,
do srdce hrne se láska a ochota.
Ochota žít život šťastně a upřímně,
to všechno lze využívat na plno a nesmírně.
Duše teď pojí se se stříbrným gejzírem,
který je už navždy spojen s tajemným Vesmírem.