http://www.youtube.com/watch?v=fG5zJ8ovyJA

5:33 Mantronix Impact...

nitro deluxe (let's get brutal) remix DMC 1988

ČERNÁ SCI-FI: VIZE AFROBUDOUCNOSTI

„ŽÁDNÝ JINÝ NÁROD NENÍ TAK POSEDLÝ POPULÁRNÍ KULTUROU A ŽÁDNÝ JINÝ V NÍ NEHLEDÁ OSPRAVEDLNĚNÍ ČINŮ TAK JAKO TEN NÁŠ.“

Greg Tate – Yo! Hermeneutics, 1992

Diagnóza, kterou Tate nabízí v citátu, né v pohádkách, by klidně mohla platit na všechny obyvatele západní civilizace. Bijáky, dojáky, seriály, nekonečná nuda, literární brak nebo komiksy se staly neodmyslitelnou součástí lidské plémě kolem nás, že v nich listujeme každý den – i proti své vůli – a přitom nacházíme příklady přijatelných nebo nepřijatelných vzorců chování, řešení morálních dilemat či fragmenty světonázoru. Pro Afroameričany má ale popkultura zcela zvláštní kouzlo – dlouhá léta jim poskytovala útěchu jako náhražka oficiální kultury, která jim byla v Americe odepřena. Navíc to bylo místo, v němž se mohly plnit jejich sny o lepším světě. A který jiný žánr popkultury generuje sny lépe než science fiction? Sci-fi od Spielberga s Lucasem?

Vědecká fantastika je díky svému rozpětí od minulosti do bubu budoucnosti mýtotvorný žánr, který v racionalitu vzývající společnosti přebírá úlohu náboženství (jež je v ní redukováno na obřadní funkce bezfousaté filozofie) a generuje možné vize věcí budoucích. Logicky a technologicky a technicky v rovnici vysvětlitelné (a proto dominantní racionalitou na světě uznávané) témata sci-fi narací se na pouliční rovině mění v divoké všepojímající filozofie, teorie spiknutí čertů spiklenců nebo městské pověry, které dnešním lidem pomáhají přežít ve společenském útisku lépe než zestárlá náboženství nebo myšlenkové systémy mluvící nesrozumitelným kódovaným nářečím. Právě pro svoji schopnost vykládat logiku naší technikou prorostlé současnosti vlevo i vpravo se sci-fi stalo hudbou udávající tón konzumní kultury na 3D, 4D, 5D. A o Americe to platí obzvláště silně. Co ale její černošská minorita? Ačkoliv i ona konzumuje sci-fi vynálezy, afroamerické spisovatele tohoto žánru nebo hrdiny aby jeden lupou hledal až po Baker Street, Sherlock Holmes a jeho pomocník na horší časy Will Smith.

„Proč tak málo Afroameričanů píše science fiction literaturu, žánr, jehož střetávání se s jinakostí a fantazií – motiv cizince v cizí zemi by se mohl zdát jako snadné a ideální téma černošských spisovatelů?“ ptá se v článku Black to the Future (1993) publicista Mark Dery. Jenomže černí spisovatelé sci-fi prostě nejsou na skladě. Úplně vymetené kouty literatury. Ať se Dery snaží usilovněji vypátrat stopy, nacházejí v kánonu vědecké fantastiky jen dva opravdu významné – Samuela R. Delanyho a Octavii Butler. Ghetto Supastars spisovatelů hvězdného nebe 5. tisíciletí je samo o sobě heterogenní masou, v níž dominují nejen bílí, ale také muži, heterosexuálové a liberálové, provolávající svoje zásady zmizte cimbálové, kteří do žánru aplikují reprezentaci svých vlastních zájmů. A tak černoši konzumují sci-fi, ale v příbězích z budoucnosti nachází jen samé bílé Captain America a podobné hrdiny. Aneb jak sarkasticky poznamenal černošský publicista Greg Tate: „Vesmír ve sci-fi je plný roztodivných ras mimozemšťanů a bělochů.“

Několik černošských sci-fi, či spíše utopických románů, bychom našli, ale jsou to vesměs obskurní scénáře. Příznivec absolutního separatismu černochů od bílé Ameriky – Sutton Griggs – píše ve svém výchovném románu Imperium in Imperio z roku 1899 o tajné bujné černošské říši skryté uvnitř politických a společenských struktur USA (funguje včetně vlastní stínové vlády a ekonomiky). Black Empire politického aktivisty George Schuylera publikované časopisecky v letech 1936 – 1938 pod pseudonymem Samuel I. Brooks vypráví o radikální černošské úderce nazvané Černá internacionála, která plánuje celoamerické povstání proti bílému a sprostému útlaku. Jak se později ukázalo, Schuyler si v románu jen střílel z radikálních nálad v černošském hnutí a děj byl jen parodií na panafrické hnutí Marcuse Garveye. „Pobavil mě úspěch, který měla u veřejnosti Černá internacionála – všechno je to jen laciný žert,“ prohlásil o svém románu. Ostatně Schuyler se proslavil satirickým románem Black No More, v němž vědátoři vynaleznou přístroj, který dokáže udělat z černochů bělochy. Jak se Amerika postupně bělí, někteří černoši začnou sami horovat pro zakázání přístroje, aby zachovali status quo výhodné pro svoje nové postavení.

Nikde žádní černí kosmonauti, jen černý prezident a černá ministryně zahraničí, velice zdařilí odborníci pro národ spojených národů za Atlantikem, černí kosmonauti nebo hrdinní černí bojovníci proti mimozemšťanům? Několikanásobný držitel cen Hugo a Nebula, černá sci-fi hvězda Samuel Delany má vysvětlení: „Laserová světla, blikající tlačítka a podobná výbava sci-fi fungovala také jako společenský znak, jehož význam se lidé naučili číst velice rychle. Označoval techniku. A technika byla jako znak na dveřích, který říkal: „Klub pro kluky. Holky nevstupovat. Černoši, hispánci a chudí vůbec, kvapejte pryč!“ Idioti tohle mohou číst a snášet dobře. Jinými slovy – mocná technika bez poetické duše patří jen do rukou šéfů lidské společnosti – bílých nepoetických bídáků. V šedesátých letech začalo ve sci-fi ubývat techniky a generace tzv. Nové vlny dokonce navrhovala přejmenování žánru na „spekulativní fikce“. Teď víte, co je více sci-fi než rozumu: spekulativní fikce. Tehdy se dveře ghetta otevřely a nová sci-fi reprezentovaná symbolicky nazvanou sbírkou Nebezpečné vize (Dangerous Visions, 1967) sestavenou Harlanem Ellisonem se přeměnila v barevný svět, v němž už pominuly spekulace o budoucnosti, protože nemusely nutně stát na pevných vědeckých základech. Delany i Butlerka jsou také součástí této nové vlny, ale mezi smetánkou sci-fi pisálků byli i na konci dekády stále osamoceni.

Znamená to, že černoši nemají spisovatele, kteří by byli schopní vytvářet vize její budoucnosti blikající jako živá hudba v prostoru exkluzívního bydlení? „Je vůbec komunita, jejíž minulost byla úmyslně vymazána z análů a jejíž celou intelektuální energii následně vyplýtvalo hledání těchto kořenů, schopná představovat si možné nově nablýskané volání z budoucnosti?“ ptá se Dery ve zmíněném článku. Částečným vyvrácením jeho teze je antologie Dark Matter, kterou v roce 2000 s podtitulem v češtině znějícím Století spekulativní fikce z africké diaspory sestavila Sheeree R. Thomasová. Nejstarším zástupcem černé sci-fi je zde povídka Charlese W. Chestnutta The Goophered Grapevine z roku 1887. V poznámkách ke sbírce píše slavný černý detektiv a posléze detektivkář s dobrým nosem (a příležitostný autor sci-fi) Walter Mosley: „Sci-fi je odrůda, která nejsilněji zabírá na smysly a hovoří k těm, kteří nejsou spokojeni se stavem věcí – adolescenti, dospívající naděje lidstva, eskapisté, snílci a ti, kteří byli donuceni se cítit bezmocní. To je důvod, proč tolik Afroameričanů louská rádo sci-fi. Protože jenom zde můžete získat černého prezidenta (dnes už ne) a nebo schopnost řídit svět (zaručeně ne v reálu). Moc představivosti je prvním krokem k tomu, abychom mohli měnit svět k lepšímu místu pro obyvatelstvo.“

„Potřebujeme obrazy zítřka... a naši lidé je potřebují nejvíce,“ řekl Delany v rozhovoru s Gregem Tatem na konci osmdesátých let. Podobně jako jeho kolegové z tzv. Nové vlny experimentoval nebojsa Delany rád na hranicích svého žánru, jeho výjimečnost ovšem stvrdily kromě výsostného spisovatelského nadání i zvláštní cit pro jinakost. Opusťme jeho jinakost, raz dva tři.

Jedním z mála případů výskytu černochů v bílé sci-fi je povídka Raye Bradburyho Má duše se vznáší ve výšce (Way in the Middle of the Air) ze slavného cyklu Marťanská kronika (The Martian Chronicle, 1950, čteno 1959). Začíná dialogem:

„Už jste o tom slyšeli?“

„O čem?“

„O těch negrech přece, o negrech!“
„Co je s nima?“

„Odjíždějí, stěhujou se, táhnou jinam za nosem; slyšeli jste o tom?“

„Kam chtějí jít – do Afriky?“

Ticho.

„Na Mars.“

„Myslíš planetu Mars?“

„Zrovna tu.“

Američtí černoši si v povídce postaví vesmírné koráby, s nimiž se chystají emigrovat na Mars. Krátká povídka (pobídka v pohybu) se odehrává poslední noc před jejich odletem v nejmenovaném jižanském městě a události jsou sledovány zrakem typického bělošského rasisty Samuela Teece. Do poslední chvíle se černochy a jejich rakety snaží zabrzdit, ale marně. První pohled na Ameriku bez černošské pracovní a duchovní síly je symbolicky na místa, kde pracovali: „Na bavlníkových polích vál lenivý vítr mezi sněhobílými chomáčky. Na vzdálenějších loukách ležely melouny, nedotčené lidskou prackou, pruhované jako kočky vyhřívající si žíhaný kožíšek na sluníčku.“ V následné povídce cyklu Nová jména už černí kolonizátoři dávají místům na rudé planetě vlastní označení jako Elektrická ves nebo Detroit II. Brzy brzičko ale i sem dorazí „rozsévači civilizace“ a jejich „úřednický šiml, sehr schlimm“, který organizuje život a „komanduje lidi, kteří na Mars přišli právě proto, aby se jim vedlo v pohodě a nikdo je nepoučoval, neměl nad nimi vládu a nesekýroval je otravně.“

V povídce nejslavnější černošské sci-fi spisovatelky Octavie Butler (1947–2006) Dítě mé krve (Bloodchild, 1984, čteno 1988 – získala za ni obě nejprestižnější ceny sci-fi Hugo a Nebula) jsou pozemští emigranti na jisté nejmenované planetě zachráněni vysoce rozvinutou rasou, která výměnou za bezproblémový život využívá jejich těla jako inkubátory pro své potomky. Nikoliv potomky Jima Beama. Je to rozumná symbióza nebo plýtvání a zneužívání? To netuší ani hlavní hrdinové povídky. V této alegorii není těžké vidět černochy v Americe, kteří jistoty konzumní společnosti vyměnili za ztrátu své identity. (Z náznaků se dozvídáme, že lidští hrdinové jsou potomky emigrantů, kteří odešli ze Země kvůli rasovému útlaku.)

Jedním z autorů ve výše zmiňované sbírce Dark Matter je i Amiri Baraka, teoretik černé kultury, s nímž jsme se již potkali v první kapitole Barva kůže a peněz. Baraka přispěl básní v próze Rhythm Traveller, která by mohla být odpovědí na náš problém s hledáním černé sci-fi kávové. Ta se totiž nemusí zjevovat jen jako literatura nebo film, ale také jako hudba. http://www.youtube.com/watch?v=zvSWut1Iq0U Haha jeden příklad za všechny. Baraka se tímto tématem zaobíral poctivě už ve své Autobiografii (1984), v níž uvádí na pravou míru, že „hudba byla pro černé básníky stavitele poctivého slova s pocitem stavbyvedoucích základem jejich poezie“. Báseň Rhythm Traveller je oslavou schopnosti a né prázdného plácání černošské hudby přenášet své posluchačky a jejich doprovod do jiných světů. Hudba pojmenovaná záměrně kryptickými vědeckými termíny spektra jako „molekulární jakkoli cyberprostor“ nebo „cyber soukolátor“ má v Barakově pojetí vizí transformativní moc, s níž lze bez zábran putovat bez motorů – „můžeš ZMizet a Znovu vystrčit svou identitu kdykoliv a kdekoliv duní hudba.“ Rytmická mašina zázraků nedává na sebe dlouho čekat, mění funkce prostoru, nepohybujeme se jím, ale prostor se pohybuje a otřásá pod námi. „Hudba pulsuje jako světlo. Edisonovo. Pokoj, v němž existuješ, jako kdyby uskočil stranou.“ Podobně jako Sun Ra nepotřebuje Barakův „cestovatel rytmů“ sci-fi, vystačí si bohatě s účinky hudební chemie, která sama generuje vize lepšího světa bez útlaku a bídy.