Sketch.

I.

lima: Nevíš, jak to ubíhá.

moon: Dýl, než zázrak.

lima: Celou zimu pršelo a zlí medvědi s obrovskýma ušima lezli po střechách. Zbyly divoký představy. Mám vědět, že v ulici uniká smog. 

brix: Zjevujou se všude po městě. Chodit jim v noci zpívat?

ashley: Známá pracovala v agentuře mládí. Jak když si vybarví. Házeli mi nikláky na hlavu, no, dějí se divy a každej barevnej ohon ve větru lítá. Dřív aspoň řičeli Kdo po vás má to smetí uklízet.  

brix: Vesmír. Poslouchej ho. Teď je chvíle a kdoví, jak se vrátí. 

lima: Otevřeš dveře a za nima tyhle ryby.

brix: Cítím se tady jako doma, proč bych měl bydlet jinde. Ani večer nechodím jinam, než na koupaliště. Voda bývá vypuštěná. Je to smiřující místo. A navíc, od jistý doby už není tak zmrtvělý. Nechává za sebou spoustu nepotřebných věcí.

ashley: Teď ticho! Chci poslouchat Vesmír na konci drátu. Tolik nezodpovězených otázek a máme porcovat večeři. Nakonec, co zbývá. Lesklá barva.

lima: Vystřeluješ věty, tak netypicky pro tenhle kout. Vyjmenuj všechny jména, který znáš. Těžko si za nima cokoli představit.

brix: Třeba kafe, který má bílou barvu.

lima: Proč mluvit o něčem, co vlastně nepotřebujeme.

Najednou začneš štěkat jak pes. Všechno zlatý obilí je tady proto, jen aby ses v něm ztratil. Nakonec neuvidíš ani sebe. Celýho tě ovine a chytí neviditelnýma rukama. Jestli nejsi proti, radši tě přivážu.

brix: Snad to nevypadá, že tě nepozveme dovnitř.

ashley: Chceš říct, že vás vystěhovali.

lima: Vypadá to jak smrt na hranici.