Praha se mračí. Déšť paličkami tluče dláždění. A vichr – nesmlouvavý vojevůdce rozkazuje živé vodě koho a co má svlažit. Nehybnost mlčí nad zalitou Prahou, od střech po sklepení zebou domy. Město se unavilo, tiše spí.
Podél zdi probleskne a zas vklouzne do tmy taxík. Unavená Praha spí. Dá si zdát letní sny. Karlův most se stáhl do sebe, na kost promočený lijavcem. Protahuje se jako kotě teď nastavil vodě pravobok.
Na palubě těžkotonážního deštníku obeplouvám skaliska činžáků. Sním s Prahou sama její sen. Vpíjím se do samoty… Slyšíš mne, Praho? Zakotvím svou duši v hnízdě pod jednou z hebce vystlaných střech.
|