Nohy mé políbily dálku
podrážkou prošlapanejch bot,
s únavou svou jsem sváděl válku,
však obzor sladce vábil: "Pojď!"
Den, zdá se, má už na kahánku,
župánek z růží obléká,
les šumí tichou písní vánku,
před paní noci pokleká.
A ta jej v samet pláště halí,
protkaný něžným stříbrem hvězd,
hbitě vybalím stan svůj malý
na místě schůzky vodních cest.
Z potoka vodu nabírám si
a do kotlíku sypu čaj,
pak při kytaře zazpívám si
písně, co všichni trampi znaj.
Ohýnek vesele si praská
a voda šťastně klokotá,
na srdce tiše ťuká láska
k té, o níž často se mi zdá...
