Otvírám
Tento svět, jenž do slunce se dívá můra je co vlétá do plamene nekonečně svítá a zároveň se stmívá ani moře břehu nevzpomene.
Dnem jdu v stíny vesmírné trávou hvězd a prachem svým a všechno v tíze nesmírné hoří v čas a stoupá v dým.
Zda v létě některém na sliby vzpomenu svlečenou košilí ti jablko utřu a slzu ze tváří vsadím do prstenu pak s tebou tisíckrát za sebou umřu.
Únor jsi za okny obrázek vzdechu teď světlem na nebi modrý a siný kreslí tě sníh právě vločkami na střechu šedavou a bílou jak semeno zimy.
Snad stojíš za dveřmi tma je však ještě hledám co napnouti za tvář ve rám možná, že s podobou z níž hledí jehně nevím kam, ale otvírám ti, otvírám.
|