,,Nemůžu se udělat. Nejde mi to. Měla jsem už dvacet tři chlapů a pořád nic. Nic. Ve vás asi nakonec chyba nebude.“

 ,,A co ta velikost? Záleží nezáleží?“

 ,,Seš hluchej? Jsem ti přece říkala, že mi to žádnej neudělal a velikosti byly r ů z n ý.“

  ,,Jo. Hm.“

  ,,Co ty?“

  ,,Co jako já?“

  ,,Nechceš to zkusit?“

   ,,Co? Co mám zkusit?“

   ,,No přece udělat mi to. No, co koukáš? Tak budeš číslo dvacet čtyři. Vadí ti to snad?“

   ,,No, nevím.“

   ,,Co nevíš?“

    ,,Nevím, jestli mi to vadí... Chci říct, že to je docela výzva. Jestli to dvacet tři chlapů přede mnou nedokázalo...“

   ,,A jak víš, že se o to vůbec pokoušeli?“

  ,, Hm. To máš pravdu.“

   ,,Takže co?  Pudeš do toho?“

  ,,Asi jo. Teda jako jo. Jak to máš nejradši?“

  ,, No, na to přece musíš přijít ty, brouku!“

    Začla se svlíkat a přitom koukala, co budu dělat já. Stáli jsme tak kilometr od sebe. Taky jsem se začal svlíkat. Snažil jsem se držet stejný svlíkací tempo, jaký měla ona. Nechtěl jsem bejt nahatej jako první. Kalhoty ležely na podlaze. Pořád na sobě měla tričko, ale rozhodla se pro kalhotky. Připadal jse si jako doktor, kterej se má pokusit o nemožný. Tohle už není hra, napadlo mě. Tady už jde docela o hodně. Nebo nejde?  Určitě v tom bude hodně mechaniky. Víc než vášně. Né, že by se mi nelíbila, to ne. Ale ta cesta k tomuhle momentu nebyla vystlaná vyčkáváním, návštěvou kina, květinou, večeří při svíčkách, květinou. A jestli v tom bude hodně mechaniky, kolečko se může polámat. Koukal jsem se jí do klína plného hnědých chloupků.  Pak jsem se jí podíval do očí. Nic v nich nebylo. Jako by si od tohodle vůbec nic neslibovala. A to mi dodalo naději. Jako outsider jsem toho vždycky dokázal nejvíc. Natáhnul jsem ruku a chytnul její ruku. V očích se jí mihnul život. Přítáhnul jsem jí k sobě a dal jí velikánskou pusu na krk. Vzdychla. A pak už to šlo všechno samo.