Hledání ztraceného času

Krok za krokem po stopách vyřčených slov,

zkratkou přes smysl mezi řádky

až na konec nedokončené věty,

kde zlá slova nelze vzít zpátky.

Omluva může být dokonalý sloh

psaný těžkým pocitem viny,

ale nespojí rozdělené světy

ostřím morální kocoviny.

Krok za krokem po schodech zapomnění

na nábřeží nálezů a ztrát,

dřív tu páry přicházely o rozum

a dnes sem chodí rybáři spát

v lehkém polospánku a polosnění,

na háčku naivní návnadu,

v tmavých šatech připraveni k převozu

na popelem setou zahradu.

Krok za krokem v zajetí tří promile,

v doprovodu hejna labutí

kolem nás jako by se zastavil čas

v pachu města těsně po smrti.

Všechno jsem to přežil leda omylem,

překračuju lidské orgány,

bosý po nejkratší trase ze všech tras

předbíhám přeživší potkany.

Krok za krokem mrtvým městem bez lidí,

zmizeli a už se nevrátí,

okolo vzpomínek na staré časy,

zmizely a už se nevrátí,

podél plotu, kam zvědaví nevidí,

tudy jsem odmala chodíval

pronásledovaný temnými hlasy,

zpátky jsem se radši nedíval.

Krok za krokem listím přes lávky,

alejí křivdy a nudných soch,

tenkrát mě děsily kamenné pohledy,

tenkrát jsem byl ještě malý hoch

a nepoužíval sprosté nadávky.

Malí hoši se změní v muže,

ti nadávájí a mění se v dědy,

těm už nadávka nepomůže.

Krok za krokem po hranici fantazie,

navzdory lepivé depresi,

nalevo barevná paleta

a napravo plátno, které si

pomaluju zvukem němé melodie,

sólem pro mé vlastní představy,

jimiž neurotickým tikem prolétá

možná pravda, možná dejavu.